ECLI:CZ:NSS:2010:4.ANS.5.2010:62
sp. zn. 4 Ans 5/2010 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Občané
za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské
sdružení, se sídlem U Luhu 23, Brno, zast. Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem
Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské náměstí 6, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 6 Ca 130/2008 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, aby soud žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí
o jeho žádosti o poskytnutí informací ze dne 20. 11. 2007 do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce v žalobě uvedl, že dne 20. 11. 2007 požádal žalovaného o poskytnutí informací.
V žádosti žalobce uvedl, že „podle informací z Ministerstva dopravy organizuje MMR seminář a jednání
s JASPERS v Praze v týdnu od 26. 11. 2007. Požadujeme zaslat: a) kopii veškeré korespondence,
která předchází tomuto semináři a tomuto jednání s JASPERS, b) kopii zápisu/záznamu ze semináře
a jednání s JASPERS a kopie prezenčních listin, c) kopie všech prezentací z předmětného semináře a kopie všech
dokumentů předaných a obdržených v rámci tohoto semináře a jednání, d) kopii veškeré korespondence,
která přímo navázala na předmětný seminář/jednání. Korespondencí se rozumí veškerá korespondence písemná,
faxová i emailová, přijatá i odeslaná, zápisy/záznamy z jednání a veškeré dokumenty předané a převzaté
osobně.“ Žalobce v žalobě poukázal na skutečnost, že požadované informace mu nebyly
poskytnuty ve lhůtě podle §14 odst. 5 písm. d), popř. §14 odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“). Současně přitom nebylo ani rozhodnuto o odmítnutí
uvedené žádosti. Proto podal podle §16a odst. 1 písm. b) uvedeného zákona stížnost
proti nečinnosti žalovaného při vyřizování podané žádosti o informace. Tato stížnost
byla žalovanému odeslána dne 12. 12. 2007. Žalovaný ani nadřízený správní orgán
však na podanou stížnost žádným způsobem nereagovali. Podle žalobce žalovaný zůstal
při vyřizování podané žádosti o poskytnutí informací nečinný, přičemž marně byla využita
i stížnost podle §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím
jakožto prostředek ochrany proti nečinnosti v řízení před správním orgánem.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný uznal, že na žádost o poskytnutí informací
nebylo reagováno, přičemž tato nečinnost byla způsobena pochybením odpovědného referenta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 6 Ca 130/2008 - 43, uložil
žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 20. 11. 2007
do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění soud konstatoval, že mezi účastníky
je nesporné, že žalobce dne 20. 11. 2007 podal žádost o poskytnutí informací a že požadovaná
informace nebyla ve stanovených lhůtách poskytnuta, přičemž ani nebylo vydáno rozhodnutí
o odmítnutí žádosti. Vyřízena přitom nebyla ani stížnost proti postupu žalovaného při vyřizování
žádosti o informace. Za této situace dospěl soud k závěru, že byly splněny podmínky pro podání
žaloby na ochranu proti nečinnosti podle §79 odst. 1 s. ř. s. a že žaloba byla podána důvodně.
Proto žalovanému uložil povinnost o předmětné žádosti v uvedené lhůtě rozhodnout.
Ve včas podané kasační stížnosti uvedl žalovaný (dále též „stěžovatel“), že výrok
rozhodnutí soudu, jímž se mu ukládá povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o poskytnutí
informací, je nevykonatelný a zcela chybný. Tento nedostatek vznikl v žalobě. V této souvislosti
stěžovatel poukázal na §15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím,
podle něhož se rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací vydává jen v případě, pokud povinný
subjekt žádosti o poskytnutí informací, byť jen zčásti, nevyhoví, popř. se takové rozhodnutí
vydává o odmítnutí části žádosti. V jiných možných případech se rozhodnutí nevydává. Z §16a
odst. 6 uvedeného zákona stěžovatel dovodil, že žalobce se měl domáhat, aby bylo rozhodnuto
o předmětné stížnosti, nikoli o žádosti. Proto nemůže výrok rozsudku vykonat,
neboť je oprávněn pouze rozhodnout o stížnosti. Žaloba měla být proto soudem odmítnuta.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 6 Ca 130/2008 - 43, zrušil a žalobu odmítl, popř. aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Při posuzování věci Nejvyšší správní soud vycházel z právních závěrů učiněných
ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2009, č. j. 4 Ans 4/2009 - 86, dostupného na www.nssoud.cz,
podle kterých pokud povinný subjekt neposkytl požadovanou informaci ani nerozhodl
o odmítnutí žádosti podle §15 zákona o svobodném přístupu k informacím a žalobce podal
proti postupu povinného subjektu stížnost podle §16a odst. 1 písm. b) téhož zákona,
na niž nebylo povinným subjektem, resp. nadřízeným orgánem, nijak reagováno, žalobce
tím bezvýsledně vyčerpal prostředky, které jsou stanoveny k ochraně jeho práv. Žaloba
na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací
je za takové situace přípustná.
Podle Nejvyššího správního soudu je mezi účastníky nesporné, že stěžovatel byl zcela
nečinný, a to jak při vyřizování vlastní žádosti o poskytnutí informací, tak při vyřizování následně
podané stížnosti. Sporné však jsou důsledky této nečinnosti pro postup, resp. rozhodnutí soudu
o žalobě proti nečinnosti při vyřizování žádosti o poskytnutí informací. Žalobce je přesvědčen,
že podáním stížnosti podle §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím,
na niž stěžovatelem nebylo nijak reagováno, bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, pročež splnil podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
při vyřizování žádosti o poskytnutí informací. Stěžovatel je oproti tomu toho názoru,
že se žalobce měl domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu při vyřizování stížnosti
podané podle §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, nikoli při
vyřizování vlastní žádosti o poskytnutí informací.
Ustanovení §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím
bylo do zákona doplněno zákonem č. 61/2006 Sb. Nahrazuje dosavadní institut fikce negativního
rozhodnutí povinného subjektu [srov. též důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb.: „Stížnost
na postup při vyřizování žádosti o informace … je nový institut, který vznikl jednak v souvislosti s odstraněním
institutu fikce rozhodnutí, tedy k pokrytí případů, kdy povinný subjekt vůbec v zákonné lhůtě na podanou žádost
nereagoval či kdy poskytl pouze část informací (popř. informace, jichž se žadatel nedožadoval) a ke zbytku
(obsahu) žádosti se nevyjádřil (tedy nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti).“] a je proto třeba považovat
tento prostředek za procesní nástroj ochrany žadatele o informace v případě nečinnosti
povinného subjektu, tedy v případě, kdy povinný subjekt v zákonné lhůtě neposkytne
požadované informace ani nevydá negativní rozhodnutí, popř. svým postupem nevyčerpá
celý předmět podané žádosti o poskytnutí informací. Institut stížnosti je legislativně konstruován
tak, aby plnil obdobnou funkci jako kupř. ve správním řízení obecně naplňuje §80 správního
řádu, coby prostředek ochrany proti nečinnosti správního orgánu.
Na základě řečeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stížnost podle §16a
odst. 1 písm. b) zákona o svobodné přístupu k informacím je třeba považovat za prostředek,
který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu,
že taková stížnost byla v posuzované věci podána a stěžovatel na ni vůbec nereagoval,
byl tento prostředek stanovený zákonem o svobodném přístupu k informacím k ochraně
proti nečinnosti bezvýsledně vyčerpán, pročež podmínky řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací byly splněny.
Nejvyšší správní soud nesdílí argumentaci stěžovatele, že napřed se měl žalobce bránit
žalobou proti nečinnosti při vyřizování stížnosti podané proti postupu stěžovatele podle §16
odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím a teprve potom případně
proti nečinnosti při vyřizování žádosti o poskytnutí informací. Taková interpretace
by podle Nejvyššího správního soudu vedla k tomu, že místo účelné a reálné ochrany ústavně
zaručených veřejných subjektivních práv by se žadatelům o informace dostalo ochrany
jen formální. Přístup k informacím by se oddaloval a soudní řízení se násobila. Vedle efektivity
a rychlosti právní ochrany pak nelze pominout ani aspekt ekonomický. Výklad předestřený
stěžovatelem by zbytečnými náklady zatěžoval jak žadatele o informace, tak správní orgány
a v neposlední řadě i soudy.
Nejvyšší správní soud dodává, že vyslovený právní názor je konzistentní s jeho dřívější
judikaturou: „… institut žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu … přichází v úvahu v situacích,
kdy je nečinný nejenom povinný subjekt tím, že nereaguje na podanou žádost o informace, ale též správní orgán
při vyřizování podané stížnosti jakožto prostředku na ochranu proti nečinnosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 9 As 76/2007 - 52, www.nssoud.cz). Odkázat
lze též na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, č. j. 29 Ca 131/2006 - 26,
jenž ve věci, ve které byl povinný subjekt (resp. nadřízený orgán) nečinný jak při vyřizování
žádosti o poskytnuté informace, tak při vyřizování stížnosti podané podle §16 odst. 1 písm. b)
zákona o svobodném přístupu k informacím, uvedl: „Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal
rozhodnutí, popř. neposkytl požadovanou informaci, žalobce vyčerpal prostředky, které procesní předpis stanoví
k jeho ochraně a vzhledem k tomu, že [zákon o svobodném přístupu k informacím] nespojuje s nečinností
žalovaného fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek, nezbylo … než uložit
žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím,
to je buď informaci poskytnout, nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti.“
Pokud jde o argumentaci stěžovatele, že mu soud uložil povinnost rozhodnout o žádosti
žalobce o poskytnutí informací, přičemž se rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací vydává
jen v případě, pokud povinný subjekt žádosti o poskytnutí informací, byť jen zčásti, nevyhoví,
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že to neznamená, že stěžovatel nemůže informace poskytnout.
Výrok napadeného rozsudku je třeba vykládat v kontextu ustanovení zákona o svobodném
přístupu k informacím, a to tak, že stěžovatel se povinnosti vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti
ve lhůtě soudem určené zprostí poskytnutím všech požadovaných informací v téže lhůtě,
neboli že soudem uložená povinnost zahrnuje jak možnost povinného subjektu rozhodnout
o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, tak možnost žádosti plně vyhovět
(tj. všechny požadované informace poskytnout), popřípadě možnost žádosti za zákonem
stanovených podmínek částečně vyhovět a částečně rozhodnout o jejím odmítnutí.
Uplatněný důvod kasační stížnosti tak zjištěn nebyl, pročež Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalobci
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Za situace,
kdy Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu poté, co mu byla věc
předložena, nebylo třeba o této žádosti rozhodovat, nehledě na to, že tuto žádost stěžovatel
nezdůvodnil žádnými konkrétními skutkovými okolnostmi, nýbrž velmi obecně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu