ECLI:CZ:NSS:2010:4.APS.1.2010:113
sp. zn. 4 Aps 1/2010 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. T.,
zast. Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov, se sídlem Nám. Dr. E.
Beneše 49, Holešov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Ca 133/2009 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Sdělením žalovaného ze dne 18. 5. 2009, č. j. Z-2687/2009-740, byla žalobci vrácena
žádost o opravu podlomení (koncovky čísla za lomítkem) jeho rodného čísla v katastru
nemovitostí z důvodu, že taková oprava je nezapsatelná. Žalovaný vysvětlil, že podlomení
(tj. koncové trojčíslí) rodného čísla, uvedené na rodném listě žalobce, je v Centrálním registru
obyvatel již obsazeno, tedy totožné rodné číslo má již jiný muž narozený téhož dne. Jakákoliv
změna či oprava rodného čísla v Centrálním registru obyvatel je z důvodu vyloučení duplicity
rodných čísel nemožná. Odkázal proto žalobce na jednání přímo s Ministerstvem vnitra
jako příslušným orgánem státní správy.
Proti postupu žalovaného se žalobce bránil žalobou na ochranu proti nezákonnému
zásahu správního orgánu ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ze dne 29. 6. 2009, kterou požadoval, aby soud
žalovanému přikázal obnovit stav před zásahem do práv žalobce a vrátit údaj rodného čísla
žalobce ve tvaru X v původní stav. Žalobce nejprve obsáhle rekapituloval výchozí stav. Uvedl, že
se narodil dne X ve Zlatých Horách, okres Bruntál (nyní okres Jeseník). Dne 2. 12. 1967 bylo na
zadní stranu jeho rodného listu vyznačeno rodné číslo ve tvaru X. Toto rodné číslo nerušeně
používal po dobu téměř 36 let, bylo mimo jiné uvedeno na veškerých osobních i úředních
dokladech, což žalobce doložil kopiemi řady těchto dokladů. Poprvé v srpnu 1993 při vystavení
nového občanského průkazu se objevily jisté nesrovnalosti, nakonec mu však byl dne 8. 9. 1993
vystaven občanský průkaz s koncovkou rodného čísla /229. V roce 2001 mu byl ze strany České
správy sociálního zabezpečení doručen výměr částečného invalidního důchodu, na němž byla
uvedena jiná koncovka rodného čísla, a to /225. Následně mu byl ze strany České správy
sociálního zabezpečení vystaven Doklad o přidělení rodného čísla ze dne 26. 8. 2002 a doručeno
sdělení z téhož dne, zn. 4700/451, s vysvětlením, že na rodném listě žalobce byla v roce 1967
v důsledku chyby při přepisování vyznačena nesprávná koncovka /229, když ovšem správná
koncovka měla být /225. Totožné zdůvodnění bylo žalobci poskytnuto ve sdělení Ministerstva
vnitra ze dne 21. 1. 2009, č. j. MV-94350-2/SC-2008, jakož i dříve ve sdělení ze dne 4. 2. 2008, č.
j. MV-10213-2/SC-2008, v nichž bylo zdůrazněno, že rodné číslo žalobce bylo vždy vedeno
s koncovkou /225, což potvrdilo rovněž prošetření archivních záznamů (ve spise je založen
soupisový lístek Okresního národního výboru Bruntál z roku 1967, v němž je vyznačeno rodné
číslo s koncovkou /225). Rovněž do informačního systému evidence obyvatel (dále též „ISEO“)
bylo zapsáno rodné číslo s koncovkou /225.
Ve vazbě na nyní probíhající řízení žalobce uvedl, že dne 29. 4. 2009 mu byl vyhotoven
výpis z katastru nemovitostí, týkající se jeho nemovitostí, nacházejících se v obci Bystřice
pod Hostýnem, katastrální území Bílavsko, zapsaných na listu vlastnictví 223,
v němž bylo uvedeno rodné číslo (podle žalobce) v nesprávném tvaru X (ačkoli dříve bylo
v katastru nemovitostí vedeno s koncovkou /229). Žalobce se proto dne 4. 5. 2009 dostavil
k žalovanému, kde podal žádost o uvedení údaje o jeho rodném čísle v katastru nemovitostí
do řádného stavu, tedy zpět na koncovku /229. Na tuto žádost bylo žalovaným reagováno shora
uvedeným sdělením ze dne 18. 5. 2009. Žalobce napadal tvrzení žalovaného, že přepis koncovky
rodného čísla je vyloučen z důvodu propojení s ISEO. Podmínkou tohoto propojení
totiž podle žalobce je, že veškeré údaje vedené v ISEO jsou pravdivé a vedené v souladu
se zákonem. Není podle žalobce možné pouze formální přepisování údajů bez vydání náležitého
úředního rozhodnutí o opravě či změně rodného čísla tak, aby na sebe údaje úředně navazovaly.
Je nepřípustné, aby byl žalobce v registru státu najednou veden pod jiným tvarem svého rodného
čísla bez řádného úředního rozhodnutí. To vede mimo porušení zákona též ke značnému
narušení právní jistoty.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Ca 133/2009 – 61, žalobu
odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci
bude po právní moci rozhodnutí vrácen z účtu krajského soudu zaplacený soudní poplatek
ve výši 1000 Kč. V odůvodnění krajský soud vyložil, že ke změně koncovky rodného čísla
žalobce v katastru nemovitostí došlo dne 4. 12. 2007 v souvislosti s migrací dat do nového
informačního systému katastru nemovitostí, přičemž údaj v katastru nemovitostí je v souladu
s údaji v ISEO. Konstatoval, že žalobce se proti pro něj nepříznivému sdělení žalovaného
nijak nebránil a bez dalšího podal projednávanou žalobu. Nevyčerpal opravné prostředky v rámci
veřejné správy, např. ve formě přezkumného řízení ve smyslu §94 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nebo stížnosti proti postupu
správního orgánu ve smyslu §175 správního řádu. Nenaplnil tak podmínky přípustnosti žaloby
podle §85 s. ř. s., podle něhož žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky nebo domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný, ve spojení s §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Nezbylo proto než žalobu odmítnout
jako nepřípustnou. Krajský soud přitom poukázal na skutečnost, že usnesením ze dne 17. 9. 2009,
č. j. 29 Ca 133/2009 – 48, vyzval žalobce k doložení, zda se ochrany nemohl domáhat jinými
právními prostředky, popř. že tyto právní prostředky vyčerpal.
Krajský soud toliko jako obiter dictum uvedl, že ani vyčerpání opravných prostředků
pravděpodobně nepovede k požadované opravě údajů žalobce v katastru nemovitostí. Agenda
rodných čísel totiž spadá do pravomoci Ministerstva vnitra, nikoliv orgánů spravujících katastr
nemovitostí. Doporučil proto žalobci postup podle §17b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci
obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), tedy podání žádosti na ověření
správnosti rodného čísla, když v dosavadním řízení vyšly najevo nesrovnalosti v používání
rodného čísla žalobce v průběhu času různými orgány veřejné moci.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 27. 1. 2010, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Zdůraznil, že opravné postupy uváděné krajským soudem se naprosto
nevztahují na jeho případ a krajský soud se podle jeho názoru pouze snažil najít cestu k odmítnutí
žaloby, a tím se vyhnout jejímu věcnému projednání. Uvedl, že jeho případ nespadá pod aplikaci
§8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon),
ve znění pozdějších předpisů. V jeho případě nepřipadala v úvahu ani aplikace §17, §17b
či §17c zákona o evidenci obyvatel, neboť se jedná o případy přidělení nového rodného čísla,
mimo to sám stěžovatel nemá o přiděleném rodném čísle jakýchkoliv pochybností.
Rovněž využití institutu přezkumného řízení podle §94 správního řádu bylo podle stěžovatele
vyloučeno, když samotné sdělení žalovaného ze dne 18. 5. 2009 není v rozporu s právními
předpisy. Nezákonnou je však samotná změna rodného čísla, přičemž stěžovatel zdůraznil,
že o tom, že rodné číslo bylo v evidenci žalovaného změněno, neexistuje žádné rozhodnutí,
došlo toliko k jeho svévolnému přepisu. Totéž platí o stížnosti proti postupu správního orgánu
ve smyslu §175 správního řádu, když toto ustanovení míří podle stěžovatele na jiné situace
než jaká nastala v předmětné věci. Poukazoval na závaznost dat Českého statistického úřadu
ve smyslu ustanovení §23 odst. 4 zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně
ekonomických informací, ve znění účinném do 14. 6. 1995, podle něhož pro statistické a evidenční
účely určuje obyvatelům Československé socialistické republiky – s výjimkou osob požívajících diplomatických
imunit a výsad – příslušný orgán státní statistiky rodné číslo podle zásad vydaných Federálním statistickým
úřadem, jakož i §28 odst. 1 téhož zákona.
Vedle uvedené kasační stížnosti stěžovatele byla soudu doručena i druhá verze kasační
stížnosti z téhož dne, kterou zdejší soud považuje za doplnění kasační stížnosti. Z jejího obsahu
je zřejmé, že na rozdíl od kasační stížnosti, která byla podána zástupkyní stěžovatele, doplnění
kasační stížnosti sepsal stěžovatel sám. V tomto podání rozšířil důvody pro podání kasační
stížnosti i na ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. a nad rámec kasační stížnosti
zdůraznil, že v dosavadních řízeních využil veškerých opravných prostředků vůči postupu
Ministerstva vnitra jako orgánu příslušného ke správě ISEO. Následně polemizoval s úvahami
a závěry krajského soudu, přičemž poukázal na dřívější řízení u Magistrátu města Ostravy,
jakož i České správy sociálního zabezpečení. Odkazoval na početnou řadu zákonných ustanovení,
zejména §17e zákona o evidenci obyvatel (správní delikt neoprávněného využívání či nakládání
s rodným číslem), ustanovení k povaze údajů v občanském průkazu, konkrétně §1 a 3 zákona
č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, zrušen k 1. 7. 2000, a §2, 3, 6 a 14 zákona
č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, jimiž byla dřívější
úprava nahrazena, dále k povaze dokladů o rodném čísle na §15 zákona o evidenci obyvatel,
§6 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném
do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), §5, 6 a 7 vyhlášky č. 55/1976 Sb., o rodném
čísle, zrušena k 1. 1. 2003, jakož i na §58 odst. 3 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu
a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Opakovaně
upozorňoval na trestněprávní rovinu porušení jeho práv ze strany jednotlivých orgánů státní
správy včetně soudů a poukazoval na řadu ustanovení zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
zrušen k 1. 1. 2010. Napadal chybné převzetí údaje o jeho rodném čísle do ISEO (spuštěného
k 1. 7. 2000), jakož i skutečnost, že druhé osobě s týmž rodným číslem bylo toto rodné číslo
ponecháno a roku 1996 zapsáno do nově vydaného občanského průkazu, ačkoli v té době
již bylo postaveno najisto, že toto rodné číslo náleží stěžovateli. Napadal právní povahu Dokladu
o přidělení rodného čísla ze dne 26. 8. 2002 a zejména soupisového lístku Okresního národního
výboru Bruntál z roku 1967. Zde akcentoval §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 3. 2010 toliko sdělil, že se rozhodl
možnosti vyjádřit se k obsahu kasační stížnosti nevyužít, přičemž poukázal na své vyjádření
k žalobě ze dne 2. 9. 2009, č. j. 14000-8589/2009-770. V tomto vyjádření vysvětlil, že k závěru,
že u žalobce je v katastru nemovitostí evidováno chybné podlomení rodného čísla, dospěl
v souvislosti s migrací dat do nového informačního systému katastru nemovitostí, v jehož rámci
bylo prováděno sjednocování údajů o evidovaných osobách. Bylo zjištěno, že rodné číslo ve tvaru
požadovaném žalobcem, tedy X, je v ISEO přiděleno jiné fyzické osobě, jmenovitě panu P. Z.,
bytem B. 25, P. 8, vlastníkovi nemovitostí v obci Praha, katastrální území Čimice, zapsaných na
listu vlastnictví 101. Uvedení údaje o rodném čísle žalobce do souladu s ISEO bylo provedeno
dne 4. 12. 2007, v rámci řízení sp. zn. Z 6132/2007-740. Ze spisové dokumentace se podává, že
rodné číslo pana P. Z. bylo ověřeno Dokladem o přidělení rodného čísla ze dne 12. 8. 1996.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a že stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Zohlednil při tom právní názor, vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikován
pod č. 625/2005 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná z: ), totiž je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby,
přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada
řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu,
a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.
Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že pouze menší část kasační stížnosti a jejího
doplnění se vztahovala k důvodům, pro které stěžovatel napadal usnesení krajského soudu
o odmítnutí jeho žaloby, když stěžovatel namítal, že opravné postupy ve smyslu §85 s. ř. s.,
pro jejichž nevyužití krajský soud žalobu odmítl, se na jeho případ nevztahují. Většina jeho úvah
však směřovala k vlastnímu meritu věci.
Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou námitku důvodnou. Zdejší soud dospěl
k závěru, že krajský soud v napadeném usnesení výstižně vyložil pojem a aplikaci institutu žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s. a následně
na předmětnou věc řádně aplikoval ustanovení §85 s. ř. s., podle něhož žaloba je nepřípustná,
lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky nebo domáhá-li se žalobce pouze určení,
že zásah byl nezákonný. Správně konstatoval, že žalobce se proti pro něj nepříznivému sdělení
žalovaného nijak dále nebránil a bez dalšího podal projednávanou žalobu. Nevyčerpal,
a ani se nepokusil o využití jakéhokoliv z právních prostředků postupu proti sdělení žalovaného,
že oprava podlomení rodného čísla stěžovatele v katastru nemovitostí, in concreto na předmětném
listu vlastnictví, není možná. Zvažovat by se přitom dal postup např. cestou podnětu k provedení
přezkumného řízení ve smyslu §94 odst. správního řádu, jakož i stížnosti proti postupu
žalovaného ve smyslu §175 správního řádu. Je přitom zejména třeba poukázat na skutečnost,
že krajský soud stěžovatele usnesením ze dne 17. 9. 2009, č. j. 29 Ca 133/2009 – 48, výslovně
vyzval k doložení, zda některý prostředek ochrany před nezákonným zásahem žalovaného využil
či jeho využití alespoň zvažoval, na což stěžovatel reagoval sdělením ze dne 25. 9. 2009,
z něhož vyplývá, že nikoliv, tedy že se stěžovatel proti postupu žalovaného nijak nebránil
a bez dalšího přistoupil k podání žaloby.
Nad rámec odůvodnění podaného krajským soudem pak Nejvyšší správní soud znovu
poukazuje na citované ustanovení §85 s. ř. s. a konstatuje, že ochrany před postupem
žalovaného, který stěžovatel hodnotí jako nezákonný, se stěžovatel měl především domáhat
jinými právními prostředky v tom smyslu, že bylo nutno obrátit se na jiný orgán či orgány,
které byly příslušné sjednat v dané věci nápravu. Z kasační stížnosti se přitom podává,
že sám stěžovatel si je této skutečnosti vědom. Je totiž zjevné, že žalovaný sám není oprávněn
určovat rodná čísla osob zapsaných v katastru nemovitostí, nýbrž tato je nucen toliko
přebírat, resp. sjednocovat s informačním systémem evidence obyvatel ISEO,
jehož správcem je podle §3 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel Ministerstvo vnitra.
To vyplývá mimo jiné z ustanovení §32 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 26/2007 Sb.,
kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), ve znění
pozdějších předpisů, podle něhož změna jména, popřípadě jmen, příjmení, rodného čísla a adresy místa
trvalého pobytu fyzické osoby, která je v katastru vedena jako vlastník nebo jiný oprávněný, se v katastru provede
na podkladě údajů získaných z informačního systému evidence obyvatel propojeného s informačním systémem
katastru nemovitostí. Poukázat lze rovněž na §2 odst. 3 a 4 na řízení vlády č. 111/2001 Sb.,
o porovnávání a přejímání údajů katastru nemovitostí České republiky a evidence obyvatel,
podle kterého v případě zjištění nesouladu mezi základními identifikačními údaji obsaženými v katastru
a údaji v evidenci obyvatel prověří správce katastru správnost údajů vedených v katastru. Zjistí-li správce katastru,
že údaje v katastru jsou nesprávné, opraví je; zjistí-li, že údaje v katastru jsou správné, uvědomí o tom správce
evidence obyvatel. V případě, že po prošetření došlo k odstranění nesouladu mezi údaji v katastru a údaji
v evidenci obyvatel a je zřejmé, že údaje v katastru a v evidenci obyvatel se týkají stejné fyzické osoby, správce
katastru údaje o této fyzické osobě převezme z evidence obyvatel, včetně sdílených údajů do katastru. Postup
žalovaného rovněž zcela odpovídal závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008 – 95, publikován pod č. 1819/2009 Sb. NSS, v němž zdejší soud
judikoval, že výlučná informační hodnota údajů obsažených v registru rodných čísel (§13b zákona
č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel) znamená, že tyto údaje mají ze zákona přednost před údaji pocházejícími
z jiných zdrojů, včetně veřejných listin.
Stěžovatel se proto mohl a měl obrátit především na Ministerstvo vnitra jako správce
ISEO, a to zejména v intencích ustanovení §17b (Ověřování rodného čísla) či §17c ( Osvědčování
rodného čísla) zákona o evidenci obyvatel, jak na to správně poukazoval krajský soud v rámci
výkladu obiter dictum. Stěžovateli nelze přisvědčit, že postupy podle těchto ustanovení se vztahují
na přidělení nového rodného čísla, když tyto jsou určeny právě pro případy nejasností ohledně
rodných čísel již dříve přidělených. Zcela irelevantní je v této souvislosti tvrzení stěžovatele,
že on sám nemá o přiděleném rodném čísle jakýchkoliv pochybností. Mimo Ministerstvo vnitra
se žalobce mohl obrátit rovněž na Českou správu sociálního zabezpečení, z jejíž strany
byl stěžovateli vydán Doklad o přidělení rodného čísla ze dne 26. 8. 2002, a to v intencích
ustanovení §7 písm. c) vyhlášky č. 55/1976 Sb., o rodném čísle, ve znění účinném
do 31. 12. 2002, podle něhož opravy a změny rodného čísla provádí u obyvatelů narozených
do 31. prosince 1968 na území Československé socialistické republiky (...) Úřad důchodového zabezpečení
v Praze prostřednictvím odboru sociálních věcí a zdravotnictví okresního (městského, obvodního) národního výboru
příslušného podle místa narození, popř. trvalého pobytu občana. Česká správa sociálního zabezpečení
přitom s účinností ke dni 1. 9. 1990 na základě novelizace zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti
orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, zákonem č. 210/1990 Sb.,
nahradila Úřad důchodového zabezpečení v Praze. V návaznosti na úpravu posledně citované
vyhlášky lze konstatovat, že ustanovení zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně
ekonomických informací, ve znění účinném do 14. 6. 1995, nelze na předmětný případ aplikovat
– jak požaduje stěžovatel – již proto, že tento zákon vstoupil v účinnost teprve dne 1. 4. 1971.
Tento zákon byl proveden právě citovanou vyhláškou č. 55/1976 Sb.
Na výše uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatel učinil svoji
věc předmětem řady řízení u mnoha orgánů státní správy, mimo jiné i obou výše uvedených,
jakož i předmětem opakovaného přezkumu ze strany soudů. Ze žaloby a další spisové
dokumentace se podává, že postup České správy sociálního zabezpečení při vydání Dokladu
o přidělení rodného čísla ze dne 26. 8. 2002 byl na základě žaloby stěžovatele přezkoumáván
Městským soudem v Praze, přičemž žaloba byla odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 30. 6. 2004, č. j. 11 Ca 55/2004 – 36, s odůvodněním, že doklad o přidělení rodného čísla
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. O jeho věci bylo rovněž opakovaně rozhodováno
zdejším soudem, mimo jiné usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2009,
č. j. Komp 3/2009 – 11, přezkoumaným odmítacím usnesením Ústavního soudu ze dne
22. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 18/09, usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009,
č. j. Komp 6/2008 – 14, přezkoumaným odmítacím usnesením Ústavního soudu ze dne
9. 7. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 12/09. Řízení ohledně podlomení rodného čísla stěžovatele
má být vedeno rovněž u Evropského soudu pro lidská práva pod sp. zn. 15096/08.
Se samotnou hmotněprávní podstatou věci se zdejší soud nemohl zabývat,
i přesto pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění uvádí, že se jí v minulosti
již opakovaně zabýval. Z řady rozhodnutí zdejšího soudu lze na tomto místě poukázat zejména
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008 – 95,
publikován pod č. 1819/2009 Sb. NSS, napadeného ústavní stížností stěžovatele,
která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 888/09.
V návaznosti na posledně uvedený rozsudek pak byla celá věc velmi instruktivně vyložena
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 4 Aps 4 2009 – 105, napadeném
ústavní stížností stěžovatele, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2010,
sp. zn. II. ÚS 2861/09, zdejší soud podrobněji vyložil: Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší
správní soud podotýká, že se případem stěžovatele již opakovaně zabýval, zejména v rozsudku ze dne
21. 1. 2009, č. j. 4 As 4/2008 - 95, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 1819/2009, www.nssoud.cz, a v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 4 As 67/2008 - 50,
www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud shledal, že podstata celého případu tkví v rodném čísle
stěžovatele, resp. v tom, že stěžovateli byla v roce 1967 do rodného list u zapsána jiná
koncovka rodného čísla než ta, pod kterou je veden v informačním systému evidence
obyvatel. Nejvyšší správní soud zjistil, že při zápisu rodného čísla stěžovatele do jeho
rodného listu došlo v roce 1967 k chybě v psaní a stěžovateli byla zap sána jiná koncovka,
než mu ve skutečnosti byla přidělena. Tato chyba se následně odrazila ve všech osobních dokladech,
které byly stěžovateli na základě rodného listu vydány. V současné době technické prostředky umožňují správním
orgánům přímé nahlížení do informačního systému evidence obyvatel, a proto byl zjištěn rozpor mezi koncovkou
rodného čísla uváděnou stěžovatelem a koncovkou zapsanou v tomto systému.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného ve zmíněném rozsudku ze dne 21. 1. 2009,
je třeba vycházet z toho, že podle §13b odst. 5 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jsou rodná čísla v registru rodných čísel vedena
jako přehled dat s výlučnou informační hodnotou. Výlučná informační hodnota údajů obsažených v registru
rodných čísel přitom znamená, že tyto údaje mají ze zákona přednost před údaji pocházejícími z jiných zdrojů,
včetně veřejných listin. Správní orgány proto nemohly akceptovat stěžovatelem tvrzené rodné číslo,
přestože bylo doloženo veřejnou listinou, a stěžovateli nemohly občanský průkaz, ani cestovní pas s tímto údajem
vydat. Jejich postup Nejvyšší správní soud považoval za správný. Správní orgány rozhodující o vydání osobních
dokladů musí striktně vycházet z údajů v registru rodných čísel; žaloba stěžovatele na ochranu před nezákonným
zásahem žalovaného by proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohla být úspěšná.
S tímto požadavkem by stěžovatel nemohl uspět ani u kompetentního orgánu (Ministerstvo vnitra), neboť nemůže
mít shodné rodné číslo s jiným občanem České republiky. V dané situaci je právo stěžovatele slabší, protože jemu
bylo toto rodné číslo do rodného listu zapsáno omylem. Tím ovšem podle názoru Nejvyššího správního soudu
není dotčeno právo stěžovatele na případnou náhradu škody či újmy, která mu v důsledku chybného údaje
v rodném listu vznikla.
Na základě výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil se závěrem
Krajského soudu v Brně, že stěžovatel nenaplnil podmínky přípustnosti žaloby podle §85 s. ř. s.
ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn
tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu