ECLI:CZ:NSS:2010:4.AS.12.2010:89
sp. zn. 4 As 12/2010 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobců: a) M. P.-S., b) L.
P.-S., oba zast. JUDr. Václavem Chaloupkou, advokátem, se sídlem Údolní 315/96, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. F. K., v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, č. j. 10 Ca 207/2007 - 57,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, č. j. 10 Ca 207/2007 - 57,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 3. 2007, č. j. 29045/2007/KUSK,
sp. zn. 290045/2007/KUSK/2, podle §90 odst. 5 správního řádu, zamítl odvolání žalobc ů a)
a b) a potvrdil jimi napadené rozhodnutí Obecního úřadu Psáry ze dne 15. 1. 2007, č. j. 1546/06,
sp. zn. St/1/06 (dále též „rozhodnutí prvního stupně“).
Uvedeným rozhodnutím prvního stupně byla žalobcům a) a b) podle §29 odst. 3 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pozemních komunikacích“), uložena povinnost odstranit pevnou překážku, kterou tvoří stavba
vrat postavených na pozemku parc. č. 601/8 v k.ú. Dolní Jirčany. Podle tohoto rozhodnutí je předmětný
pozemek v katastru nemovitostí veden jako ostatní plocha - ostatní komunikace.
Na něm je postavena místní komunikace, která je podle §9 odst. 1 u vedeného zákona
ve vlastnictví Obce Psáry. Stavba vrat tvoří pevnou překážku na místní komunikaci , kterou však
lze umístit pouze na základě pov olení silničního správního úřadu po projednání s vlastníkem
dotčené pozemní komunikace a se souhlasem orgánu Policie ČR, nebude -li ohrožena bezpečnost
a plynulost silničního provozu. Podle §29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pevné
překážky, na které nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinn i odstranit ve lhůtě
stanovené silničním správním úřadem. K tomu správní orgán v rozhodnutí doplnil, že stavební
povolení ze dne 27. 1. 1993 č. j. 515/92, vydané komisí výstavby Obecního úřadu Psáry, kterým
byly žalobcům a) a b) povoleny terénní úpravy a oplocení předmětného pozemku, bylo
rozhodnutím Obecní rady Psáry ze dne 16. 5. 1994 zrušeno a nařízeno, aby byl předmětný
pozemek uveden do původního stavu. Otázka vlastnického práva k pozemku parc. č. 601/8
k. ú. Dolní Jirčany není podle prvoinstančního správního orgánu pro posuzovanou věc
podstatná.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle výpisu z katastru
nemovitostí je vlastníkem pozemku parc. č. 601/8 v k.ú. Dolní Jirčany Obec Psáry. Právním
titulem k tomu zápisu je rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-západ č.j. 654/84. Zápisem
je osvědčena existence místní komunikace, jejímž vlastníkem je podle §9 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích Obec Psáry. Žalovaný zdůraznil, že k omise výstavby Obecního
úřadu Psáry nebyla oprávněna vydat na stavbu vrat dne 27. 1. 1993, pod č.j. 515/92, stavební
povolení, ani akceptovat ohlášení drobné stavby. Pokud tak učinila, rozhodovala jako věcně
nepříslušný orgán, neboť se jednalo o stavbu na místní komunikaci. Z toho důvodu je třeba
na stavební povolení pohlížet jako na rozhodnutí nicotné. Na tomto závěru ničeho nemění
ani rozhodnutí Obecní rady Psáry ze dne 16. 5. 1994, jímž bylo zmíněné stavební povolení
zrušeno. Podle žalovaného tvoří stavba vrat překážku ve smyslu §29 zákona o pozemních
komunikacích. K námitce žalobkyně ad b), že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení,
žalovaný uvedl, že jí byly dány příležitosti k participaci na řízení, přičemž v předchozích řízeních
tuto námitku nevznesla. Z těchto důvodů žalovaný odvolání žalobců a) a b) zamítl a jimi
napadené rozhodnutí obecního úřadu potvrdil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2009, č. j. 10 Ca 207/2007 - 57, žalobou
žalobců a) a b) zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že pozemek parc. č. 601/8
v k. ú. Dolní Jirčany má charakter ostatní komunikace, tedy komunikace místní, popřípadě
účelové, která je z její povahy veřejně přístupná. Otázku způsobu využití pozemku řeší
od 1. 3. 2007 příloha k vyhlášce č. 26/2007 Sb., která nahradila předchozí vyhlášku
č. 190/1996 Sb. Podle soudu přitom byl takto předmětný pozemek evidován již v roce 1992, tedy
před vydáním později zrušeného stavebního povolení a vlastní stavbou vrat. Žalobci neprokázali,
že by předmětná komunikace, včetně pozemku, na němž je umístěna, byla v jejich vlastnictví.
Rozhodnutí o odstranění pevné překážky byla vydáno zjevně po zrušení stavebního povolení
a za stavu, kdy je předmětný pozemek ve vlastnictví obce. Soud zdůraznil, že v posuzované věci
není rozhodné, kdo je vlastníkem pozemku s ostatní komunikací, nýbrž to, kdo je vlastníkem
pevné překážky. Ustanovení §29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích se vztahuje
i na veřejně přístupné účelové komunikace a pro její charakter je klíčové, zda byla jako veřejná
cesta užívána odnepaměti, případně po delší, obecně zažitou dobu pro běžnou dopravní potřebu.
Podle soudu není sporné vlastnictví vrat, které svědčí žalobcům. Sporné není ani to, že vrata tvoří
pevnou překážku, přičemž na její umístění na předmětnou komunikaci nebylo vydáno příslušné
povolení silničního správního úřadu. Vlastnické právo a zapsaný způsob využití pozemku podle
názoru soudu nelze řešit v tomto řízení. Změna určení pozemku, na němž se komunikace
nachází, oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí, je možná cestou občanského soudního
řízení. Stavební povolení, na které se odvolávali žalobci, není relevantní, ať již z důvodu jeho
nicotnosti, případně jeho zrušení. K omezení přístupu na veřejně přístupnou pozemní
komunikaci, včetně stavby plotu či brány nebo závory, je třeba nejprve získat potřebná
rozhodnutí a stanoviska podle zákona o pozemních komunikacích. K námitce žalobkyně b)
ohledně porušení jejích procesních práv soud uvedl, že ze sledu jednotlivých správních
rozhodnutí je patrné, že procesní pochybení se neprolíná celým řízení, nýbrž se týká jeho
počáteční fáze, a proto nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí prvního stupně a žalovaného.
S ohledem na tyto skutečnosti soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti oba žalobci (dále též „stěžovatelé“) namítli,
že rozhodnutí soudu je nesrozumitelné a věcně nesprávné. Dále poukázali na procesní vady řízení
před správními orgány, pro které měla být jimi vydaná rozhodnutí zrušena. Soud také uvádí,
že je významné, zda pozemek, na kterém je umístěna komunikace, je ve vlastnictví obce
či stěžovatelů, avšak dodává, že na přezkum rozhodnutí o odstranění pevné překážky to nemá
vliv. V tom spatřují stěžovatelé nesrozumitelnost napadeného rozsudku, neboť otázka vlastnictví
pozemku buď významná je, nebo není. K tomu stěžovatelé poukázali na okolnosti, které podle
nich svědčí o jejich vlastnictví k předmětnému pozemku . Stěžovatelé zdůraznili, že předmětný
pozemek zakoupili a užívají jej jako příjezdovou cestu ke své nemovitosti. Na základě stavebního
povolení pozemek oplotili a osadili vraty, přičemž sousedům dali možnost příjezdovou cestu
využívat. V tomto případě tak absentuje prvek veřejnosti, dlouhodobosti a naléhavost i
komunikační potřeby. Předmětný pozemek není užíván jako veřejná cesta odnepaměti, resp. delší,
obecně zažitou dobu pro běžnou dopravní potřebu, na což ostatně upozorňovali již v průběhu
správního řízení. Stěžovatelé dále namítli, že soud bagatelizuje námitky týkající se porušení
procesních práv. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, č.j. 10 Ca 207/ 2007-57, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel é v ní namítají důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelé předně uplatňují jako důvod kasační stížnosti námitku odp ovídající §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval touto námitkou, neboť byla-li
by důvodná a rozhodnutí krajského soudu by bylo shledáno nepřezkoumatelným, nebylo
by možné zabývat se ostatními námitkami.
Podle Nejvyššího správního soudu je třeba dát stěžovatelům za pravdu, že odůvodnění
napadeného rozsudku si v odpovědi na otázku důležitosti vlastnického práva k předmětnému
pozemku a na něm umístěné komunikace protiřečí. Soud totiž nejprve uvedl, že „ významné
pro posouzení sporu je, zda pozemek, na kterém je komunikace umístěna, je ve vlastnictví obce, anebo žalobců.
Žalobci však v řízení neprokázali, že by předmětná komunikace na pozemku pa rc. č. 601/8 včetně pozemku,
na němž je umístěna, byla v jejich vlastnictví.“ Nicméně již v následujícím odstavci soud konstatoval,
že „pro přezkum zákonnosti správního rozhodnutí ukládajícího odstranění pevné překážky … není rozhodné,
jak dovodil i žalovaný, kdo je vlastníkem pozemku s ostatní komunikací, nýbrž kdo je vlastníkem p evné
překážky.“ Nejvyšší správní soud uvádí, že jde o pochybení, které snižuje srozumitelnost
rozhodnutí soudu, nicméně samo o sobě, s přihlédnutím k celkovému odůvodnění,
toto pochybení nelze hodnotit jako natolik zásadní a závažné, že by mělo vliv na cel kovou
srozumitelnost a přezkoumatelnost napadeného rozsudku. Soud totiž, i pomocí odkazu na §29
zákona o pozemních komunikací a vymezením předmětu řízení, zcela jednoznačně uvedl,
že naprosto klíčovou je existence pevné překážky na pozemní komunikaci a vl astnické právo
k této překážce, které svědčí stěžovatelům. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
K shora uvedenému je nutné ještě dodat, že pro danou věc skutečně není rozhodující,
komu svědčí vlastnické právo k pozemku parc. č. 601/8 ani komu svědčí vlastnické právo
k pozemní komunikaci. Pro projednávanou věc je naopak rozhodující posouzení a určení
samotné právní existence pozemní komunikace a s tím spojené vlastnické právo k překážce
na ní umístěné. Přitom otázku vlastnického práva ke stavbě vrat, která byla označena jako pevná
překážka ve smyslu §29 zákona o pozemních komunikací, považuje Nejvyšší správní soud
ve shodě s Městským soudem v Praze a správními orgány za jednoznačně zodpovězenou.
Ostatně ani žádný z účastníků netvrdil, že by stěžovatelé nebyli vlastníky této stavby.
Tuto skutečnost stěžovatelé nepopírali a dokonce uváděli, že byli v dobré víře při stavbě vrat.
Otázkou tak zůstává, zda lze hovořit o právní existenci pozemn í komunikace ve smyslu zákona
o pozemních komunikací a zda stavba vrat tvoří její pevnou překážku. K tomu se Nejvyšší
správní soud vyjádří níže.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze podat kasační stížnost z důvodu vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatelé důvodnost této námitky spatřují ve dvou skutečnostech. Tou první je,
že v řízení před správními orgány došlo k porušení procesních práv stěžovatelky b) takovým
způsobem, že to vedlo k nezákonnosti rozhodnutí o věci samé. Druhou skutečností je námitka
stěžovatelů, podle níž nebyla v řízení před správními orgány obou stupňů a posléze i soudem
náležitě zjištěna právní existence pozemní komunikace, na níž je umístěna překážka - stavba vrat,
která má být odstraněna.
Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou námitku spočívající v porušení procesních
práv v řízení před správními orgány. Není sporu o tom, že ve věci proběhlo několik správních
řízení a bylo vydáno několik správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem Městského soudu v Praze, podle něhož sled jednotlivých správních řízení a s nimi
spojených správních rozhodnutí umožňuje učinit závěr o tom, že tato pochybení se skutečně
vyskytla v prvních řízeních a nemají vliv na celkovou zákonnost napadených správních
rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního lze v postupu správních orgánů seznat řadu pochybení,
avšak ani v jednom z nich nelze dojít k závěru, že by dosahovalo intenzity vedoucí
až k nezákonným rozhodnutím. Tento závěr lze učinit při přihlédnutí k předmětu řízení, osobám
jeho účastníků a okruhu podkladů, které zůstávaly v podstatě neměnné, stejně jako uplatňované
námitky. Nejvyšší správní soud proto celkově v této souvislosti uzavírá, že v řízení sice došlo
k procesním pochybením, nicméně vzhledem k jeho celkovému průběhu a obsahu jednotlivých
podání stěžovatelů tato pochybení neměla vliv na zákonnost napadených rozhodnutí správních
orgánů.
Důvodnou však Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatelů ohledně neúplně
zjištěného skutkového stavu věci v řízení před správními orgány a posléze i soudem.
Stěžovatelé již v odvolání proti rozhodnutí ze dne 29. 11. 2006 uvedli, že je nutno zkoumat ,
zda a kdy se pozemek stal pozemní komunikací. Obdobnou námitku lze nalézt v odvolání proti
rozhodnutí ze dne 15. 1. 2007. Podle ní se měl správní orgán vyrovnat s tím, kdy a jak byl
pozemek zařazen do kategorie komunikací a zda se skutečn ě jedná o komunikaci. Konečně
i v žalobě stěžovatelé namítli, že žalovaný se nevypořádal s jejich námitkou ohledně nutnosti
zkoumání zda, kdy a jak se stal předmětný pozemek pozemní komunikací. Podle Nejvyššího
správního soudu je třeba odhlédnout od nepříliš zdařilé formulaci žalobních a odvolacích
námitek, které směšují pozemek s pozemní komunikací a nerozlišují kategorie komunikací
a pojem „ostatní komunikace“. Z těchto námitek totiž zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatelé
požadovali, aby v řízení bylo postaveno na jisto, zda se jedná o pozemní komunikaci v právním
slova smyslu.
Podle Nejvyššího správního soudu se s těmito námitkami správní orgány vypořádaly
prostřednictvím údajů obsažených v katastru nemovitostí. Z nich vyplývá, že pro pozemek
parc. č. 601/8 je zapsáno jako způsob využití „ostatní komunikace“. Tím byla podle správních
orgánů osvědčena existence místní komunikace. Rovněž i soud prvního stupně uvedl,
že charakteristika pozemku parc. č. 601/8 jako tzv. ostatní komunikace, t edy komunikace místní
či účelová, vyplývá z údajů obsažených v evidenci nemovitostí. Soud tak vzal za prokázané,
že jde o pozemní komunikaci a jako správní orgány obou stupňů vycházel ze závěru,
že stěžovatelé umístili pevnou překážku na veřejně přístupnou pozemní komunikaci.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že přednostní je zodpovězení zcela zásadní otázky,
zda se na předmětném pozemku nachází veřejně přístupná pozemní komunikace. Jen v takovém
případě lze totiž uložit povinnost podle §29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích,
spočívající v odstranění pevné překážky. V případě, že by se na předmětném pozemku
nenacházela pozemní komunikace nebo se nacházela jen veřejně nepřístupná pozemní
komunikace, nebylo by možné stěžovatelům takovou povinnost uložit.
Podle §2 odst. 2 písm. c) a d) zákona o pozemních ko munikacích je kategorií pozemní
komunikace mj. místní komunikace a účelová komunikace. Z §6 odst. 1 a §7 odst. 1 uvedeného
zákona vyplývá, že v případě místní komunikace nebo účelové komunikace jde vždy o pozemní
komunikace veřejně přístupné.
Zatímco správní orgány v odůvodněních svých rozhodnutí bez bližší argumentace
hovořily o tom, že v případě pozemku parc. č. 601/8 se na něm nachází místní komunikace,
tak z obsahu správního spisu (srov. sdělení právníka odboru dopravy žalovaného JUDr. L. H. ze
dne 19. 6. 2006, z něhož vyplývá, že z označení „ostatní komunikace“ „nelze jinak, než tento
pozemek považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu ustanov. §7 odst. 1… “) a obsahu
odůvodnění napadeného rozsudku nastávají pochybnosti o určení kategorie pozemní
komunikace. Ty vyvolává i odkaz na údaj v katastru nemovitostí. Podle přílohy č. 1 vyhlášky
č. 26/2007 Sb. se v katastru nemovitostí eviduje i způsob vyu žití pozemku. V případě
způsobu využití pozemku jako „ostatní komunikace“ potom z uvedené vyhlášky vyplývá,
že jde o pozemek, na kterém je místní nebo účelová komun ikace podle §6 nebo §7 zákona
o pozemních komunikacích. Stejný princip se objevuje i v předcházející vyhlášce č. 190/1996 Sb.
Z toho vyplývá, že i v případě poukazu na údaje obsažené v katastru nemovitostí nelze podle
Nejvyššího správního soudu zcela jednoznačně určit, zda jde o místní komunikaci, či účelovou
komunikaci.
Přitom podle ustálené judikatury je v případě zjišťování právní existence účelových
komunikací rozhodující skutečný stav. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2007,
č. j. 6 Ans 2/2007 - 127, publikovaný pod č. 1486/2008 Sb. NSS, uvedl, že „ k vzniku veřejně
přístupné účelové komunikace tedy není třeba správního rozhodnutí, ani není podstatné, jak je příslušný pozemek,
na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je,
zda tento pozemek splňuje veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace … “ Výkladem §7 odst. 1
zákona o pozemních komunikacích a pojmem veřejně přístupné účelové komunikace se zabýval
i Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, dostupný
na http://nalus.usoud.cz, podle kterého „k tomu, aby bylo možné učinit je dnoznačný závěr o tom,
že se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, musí být prokázáno, zaprvé ,
že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil
s takovýmto omezením svého vlastnického práva, zadruhé, že je v daném případě splněna podmínka komunikační
nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby
vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s os tatními pozemními komunikacemi)
a kde tento přístup zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). “ Shodně
srov. též Boh A 10017/32, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 5 As 20/2003 - 64, www.nssoud.cz. Také v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 12. 2008, č. j. 9 Ao 3/2008 - 38, www.nssoud.cz, se uvádí, že „v tomto ohledu zdejší soud připomíná
svoji judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, která se sice vztahuje k omezení vlastnického práva
v případě účelové komunikace, ale jejíž závěry by bylo možné mutatis mutandis v ztáhnout i na posuzovanou věc
s tím, že pro to, aby byla určitá cesta považována za pozemní ko munikaci, musí buďto vlastník pozemku projevit
výslovný souhlas s jejím veřejným užíváním a nebo musí jít o cestu veřejně užívanou od nepaměti“.
Oproti tomu podle §3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích rozhoduje o zařazení
pozemní komunikace do kategorie „místní komunikace“ silniční správní úřad. Z tohoto
ustanovení a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Ao 1/2009 - 58,
www.nssoud.cz, vyplývá, že místními komunikacemi jsou toliko ty poz emní komunikace,
které byly rozhodnutím příslušného správního orgánu zařazeny do kategorie „místní
komunikace“, popř. podle dřívější úpravy do sítě místních kom unikací (§4b odst. 1 zákona
č. 135/1961 Sb. a §8 vyhlášky č. 136/1961 Sb. a §6 vyhlášky č. 35/1984 Sb.).
Podle Nejvyššího správního soudu panují důvodné pochybnosti o tom, o jakou kategorii
pozemní komunikace se v posuzovaném případě jedná, respektive, zda lze v právním smyslu
hovořit o existenci pozemní komunikace. Stěžovatelé přitom tyto námitky v řízení před správními
orgány a soudem uplatnili. V kasační stížnosti navíc uvedli skutečnosti, kterými rozporovali
možný závěr o tom, že se na pozemku parc. č. 601/8 nachází veřejně přístupná účelová
komunikace, a to konkrétně tvrzením, že minimálně není splněna podmínka komunikační
nezbytnosti. Nejvyšší správní soud shrnuje, že pokud by mělo jít o úč elovou komunikaci,
nelze se spokojit s údaji obsaženými v katastru nemovitostí, nýbrž rozhodující je fakticita. Pokud
by mělo jít o místní komunikaci, je třeba tuto skutečnost náležitým způsobem doložit. V tomto
směru však nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a proto závěr správních orgánů o tom, že se jedná
o místní komunikaci, nemá oporu ve spise. Za tohoto stavu věci tak nebylo na místě rozhodovat
o povinnosti odstranit pevnou překážku podle §29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dále poukazuje na fakt, že je třeba
se náležitým způsobem vypořádat i s otázkou stavebního povolení. To ostatně velmi úzce
navazuje na náležité posouzení, zda je či není dána právní existence místní či účelové
komunikace. Podle §20 zákona č. 135/1961 Sb. nesměla být na pozemní komunikace
umisťována pevná překážka, přičemž výjimky z tohoto pravidla povoloval silniční správní úřad.
Obdobný princip je zakotven v §29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Podle
něj se ke zřízení pevné překážky vyžaduje mj. povolení silničního správního úřadu, kterým byla
v obou případech Obec Psáry. Pokud se tedy dospěje k závěru o právní existenci pozemní
komunikace, pak podle příslušných právních předpisů muselo stavbě vrat předcházet jak povolení
silničního správního úřadu, tak i vlastní stavební povolení stavebního úřadu. Stavební úřad
by ovšem nebyl oprávněn vydat stavební povolení bez potřebného podkladu, kterým je v tomto
případě povolení silničního správního úřadu. Pokud se ovšem o pozemní komunikaci nejednalo,
postačilo pro stavbu vrat „prosté“ stavební povolení a povolení silničního správního úřadu
nebylo třeba.
Výše naznačené otázky podle Nejvyššího správního soudu mohou souviset i s tím,
jaký je skutečný charakter správního aktu ze dne 27. 1. 1993, č.j. 515/92, nazvaného
jako „stavební povolení“. Jednou možností je jeho chápání jako skutečného stavebního povolení,
avšak pak je třeba si položit otázku, zda bylo založeno na všech potřebných podkladech, šlo- li
o pozemní komunikaci, nebo zda stačilo jen stavební povolení, nešlo-li o pozemní komunikaci.
Pokud se dospěje k závěru, že se jedná o stavební povolení, je zapotřebí aplikovat §124
stavebního zákona č. 50/1976 Sb. v tehdejším znění, který umožňoval delegaci pravomocí
stavebního úřadu, jako tomu bylo i v daném případě. Proto se jeví závěr o nicotnosti stavebního
povolení minimálně sporný. Další otázky pak vyvolává „zrušující rozhodnutí rady obce“ ze dne
16. 5. 1994. V něm je uvedeno, že bylo vydáno na základě §45 písm. d) zákona č. 367/1990 Sb.,
o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Ovšem podle tohoto ustanovení, ve znění účinném
v době vydání rozhodnutí, obecní rada „zřizuje a zrušuje komise, odbory obecního úřadu, jmenuje
a odvolává z funkce předsedy a členy komisí a na návrh tajemníka obecního úřadu jmenuje a odvolává vedoucí
odborů obecního úřadu“. Je zapotřebí podotknout, že oblast stavebního řádu je výkonem státní
správy, a proto pokud došlo k delegaci výkonu státní správy na úseku stavebního řádu
ze stavebního úřadu na komisi pro výstavbu obecního úřadu, což s ohledem na výše uvedené
bylo možné, je třeba nadále respektovat vzájemné instanční vztahy v rovině orgánů státní správy
na úseku stavebního řádu. Potom by podle Nejvyššího správního soud byl instančně příslušný
a pravomocný ke zrušení takového stavebního povolení nejspíše některý z orgánů státní správy
na úseku stavebního řádu, nežli orgán obce primárně nadaný výkonem samostatné působnosti
(obecní rada). Těmto otázkám však doposud nebyla věnována patřičná pozornost, ačkoliv mohou
být pro posouzení věci taktéž významné.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je dán , a kasační stížnost
je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude tento soud podle §110 odst. 3 s. ř. s.
vázán výše vysloveným právním názorem. Proto rozhodnutí správního orgánu podle §76 odst. 1
písm. b) s. ř. s. pro vady řízení zruší, věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení a uloží mu,
aby postavil na jisto, zda se na pozemku parc. č. 601/ 8 nachází místní či účelová komunikace
ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a teprve potom uvažoval o možném postupu
podle §29 odst. 3 tohoto zákona.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Městský soud
v Praze v novém rozhodnutí.
Stěžovatelé požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Za situace,
kdy Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu poté, co mu byla věc
předložena, nebylo třeba o této žádosti rozhodovat, nehledě na to, že tuto žádost stěžovatelé
neodůvodnili žádnými konkrétními skutkovými okolnostmi, nýbrž jen velmi obecně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu