ECLI:CZ:NSS:2010:4.AS.15.2010:60
sp. zn. 4 As 15/2010 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: A. T.,
zast. JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem, se sídlem Náměstí 18, Velké Meziříčí, proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2009, č. j. 57 Ca
70/2009 - 35, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2010, č. j. 57 Ca 70/2009 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2009, č. j. 57 Ca 70/2009 - 35,
ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2010, č. j. 57 Ca 70/2009 - 39, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2009, č. j. KUJI 50363/2009, podle §90 odst. 1
písm. c) správního řádu změnil část výroku II. odvoláním žalobce napadeného rozhodnutí
Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne 30. 4. 2009, č. j. DOP/32026/2008/1736/2008-juran
(dále též „rozhodnutí prvního stupně“), jinak odvolání žalobce proti výroku II. ve zbytku
podle §90 odst. 5 správního řádu zamítl a napadené rozhodnutí prvního stupně potvrdil.
Uvedeným rozhodnutím prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §22 odst. 1 písm. f) bod 3. a 7. a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Svým jednáním žalobce porušil ustanovení
§4 písm. a), §17 odst. 5 písm. e) a §18 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu,
ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného přestupku se žalobce dopustil tím, že „dne 1. 8. 2008
v 10:30 hod., jako řidič motorového vozidla VW Golf, reg. zn. X, jel po silnici číslo II/392, ve směru na obec
Dolní Heřmanice. V km 0,222 ve Velkém Meziříčí na ulici Františkov nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména
svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, jel na místě rychlostí
minimálně 75 km/h a u domu číslo 71 předjížděl vozidlo ŠKODA Forman, reg. zn. X a to v době, kdy řidič
v předu jedoucího vozidla dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Došlo ke střetu přední části vozidla VW
s levým bokem vozidla ŠKODA. Po nárazu bylo vozidlo ŠKODA odhozeno na levou stranu vedle komunikace,
kde narazilo přední částí do zdi domu číslo 73. Při dopravní nehodě došlo ke zranění P. Š. a M. Š., který byl
ošetřen na místě dopravní nehody a který nedal souhlas s vydáním lékařské zprávy. Ke zranění jiných osob
nedošlo. Došlo ke hmotným škodám, které nebyly u správního orgánu uplatněny. Alkohol nezjištěn.“ Za tento
přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5000 Kč; zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců; a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2500
Kč. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí prvního stupně uvedl, že je dostatečně prokázané,
že žalobce reagoval na podnět před střetem, kdy vozidlo Škoda ještě nezměnilo směr. Proto je
zcela evidentní, že žalobce reagoval na dávané znamení vozidla Škoda. Jiný důvod k prudkému
brzdění v této době žalobce neměl. Teoreticky mohl a měl vidět dávané znamení, což
koresponduje i s výpovědí svědka V. P., který uvedl, že znamení o změně směru vozidla Škoda
bylo dáváno. Vozidlo je konstruované tak, aby ukazatele směru bylo vidět ze všech stran.
Rozhodující vliv na dopravní nehodu měla i rychlost vozidla žalobce, neboť ta měla podstatný
vliv na případnou reakci žalobce a při velké rychlosti dochází ke špatnému vyhodnocování
situace. Minimální rychlost vozidla byla podle znaleckého posudku vypočítána na 75 km/h.
Žalobce tak spáchal přestupek tím, že v obci překročil povolenou rychlost a poté již reagoval na
dávané znamení a vzniklou situaci. Svou nedbalostí způsobil dopravní nehodu. Ke spáchání
přestupku vedl nepřesný odhad žalobce při větší rychlosti, než která byla povolena. Správní orgán
při uložení sankce přihlédl k osobě pachatele. Bylo zjištěno, že přestupků se dopouští ojediněle,
přičemž při dopravní nehodě nedošlo k velkým škodám. Proto uložil pokutu na spodní hranici
zákonného rozpětí jak co se týče pokuty, tak i zákazu činnosti.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že z výčtu ustanovení,
které žalobce porušil, je na místě ve výroku II. vypuštění §18 odst. 1 a §22 odst. 1 písm. l)
zákona o přestupcích, což také bylo učiněno. Jinak ve zbytku byl výrok II. potvrzen a odvolání
žalobce bylo zamítnuto. Podle žalovaného nelze přisvědčit odvolací námitce, že zavinění
dopravní nehody je zcela na straně řidičky P. Š. Tomu totiž neodpovídá provedené dokazování.
V něm byl opatřen jako důkaz znalecký posudek, který dospěl k závěru, že jedinou a hlavní
příčinou dopravní nehody byla vysoká rychlost vozidla žalobce, a to již v zatáčce před nehodou.
Střetová rychlost vozidla žalobce činila 50km/h. Při dodržení této rychlosti by však žalobce byl
schopen zastavit své vozidlo ještě před střetem. Svědek V. P. popsal rychlost vozidla žalobce jako
velmi rychlou. To potvrzuje výpověď P. Š., podle které vozidlo před střetem neviděla. Správní
orgán v rozhodnutí prvního stupně nevycházel pouze ze znaleckého posudku, ale i z dalších
podkladů. Při hodnocení skutkového stavu věci nepochybil, stejně jako nepochybil při hodnocení
důkazů. K výsledkům místního šetření žalovaný nepřihlédl, neboť byly získány v rozporu se
zákonem. Žalovaný uzavřel, že hlavní příčinou dopravní nehody byla vyšší rychlost žalobce, když
podle znaleckého posudku jel před střetem rychlostí nejméně 75 km/h. V důsledku překročení
rychlosti nebyl žalobce schopen adekvátně reagovat na vzniklou dopravní situaci. Správní orgán
prvního stupně uložil žalobci sankci na spodní hranici zákonné sazby. Žalovaný shledal důvody
pouze pro formulační upřesnění výroku napadeného rozhodnutí prvního stupně, jinak odvolání
zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, č. j. 57 Ca 70/2009 - 35, ve znění
opravného usnesení ze dne 3. 1. 2010, č. j. 57 Ca 70/2009 - 39, rozhodnutí žalovaného
a rozhodnutí prvního stupně pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud
shledal důvodnou žalobní námitku, podle níž správní orgány rozhodly na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu a nesprávného zhodnocení provedených důkazů. Podle názoru
soudu totiž skutkový stav vyžaduje doplnění. Závěry znalce k jím posuzovaným okolnostem
byly učiněny bez řádného zajištění veškerých potřebných podkladů. Soud vytknul znaleckému
posudku, že nebylo provedeno šetření na místě dopravní nehody, v důsledku čehož nebylo
provedeno zjištění veškerých vstupních podkladů a nebylo ani zajištěno přesné vymezení
výhledových poměrů. Soud zmínil, že ve znaleckém posudku znalec k otázce vzájemné
viditelnosti obou vozidel uvedl, že může být potvrzena nebo vyvrácena vyšetřovacím pokusem.
Otázka viditelnosti se týkala znamení o změně směru jízdy a vzadu jedoucího vozidla. Pouze
vyšetřovacím pokusem by se dala změřit dohlednost v zatáčce a zjistit, jakou rychlostí mělo jet
vozidlo žalobce, aby bylo schopno reagovat na překážku. Podle soudu znalec opakovaně
zdůraznil nutnost provedení tzv. vyšetřovacího pokusu za účelem změření dohlednosti v zatáčce
a zjištění, jakou rychlostí mělo jet vozidlo žalobce, aby bylo schopno reagovat na překážku. Soud
nepřihlédl k výsledkům místního šetření ze dne 27. 2. 2009, neboť bylo provedeno v rozporu
se zákonem. Přesto uvedl, že v něm byla naměřena dohlednost v zatáčce rozdílně od vyjádření
znalce. Soud dále zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí, když v případě svědka V. P. se
lišila jeho vyjádření ze dne 2. 8. 2008 a 20. 1. 2009. Žalovaný se rozdílností výpovědí nezabýval,
vycházel pouze z jeho výpovědi ze dne 20. 1. 2009. Na základě uvedeného soud uzavřel, že za
daného stavu nelze jednoznačně dospět k závěru, že se žalobce dopustil přestupku. Proto obě
rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl žalovaný (dále též „stěžovatel“), že soud
nesprávně posoudil právní otázku rozsahu dokazování, které bylo nutné vést ke zjištění stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V průběhu řízení před správními orgány
bylo spolehlivě zjištěno, že žalobce jel před nehodou rychlostí výrazně převyšující nejvyšší
dovolenou rychlost v daném místě. Znalcem bylo jednoznačně určeno, že žalobce jen rychlostí
nejméně 75 km/h, což bylo také hlavní příčinou vzniku předmětné dopravní nehody.
Není rozhodná otázka rozhledových poměrů a viditelnosti, když žalobce měl jet takovou
rychlosti, nejvýše však 50 km/h, aby byl schopen reagovat na vzniklé překážky. Toho žalobce
nedostál. Před nehodou jel rychlostí minimálně 75 km/h, což mu znemožnilo adekvátně
reagovat. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že druhá účastnice dopravní nehody – řidička
vozidla Škoda – nemohla před zahájením odbočovacího manévru předpokládat,
že „se za ní rychlostí min. 75 km/h řítí vozidlo řízené žalobcem.“. Stěžovatel dále uvedl, že popis
nehodového děje od svědka V. P. ze dne 2. 8. 2008 nebyl svědeckou výpovědí. Šlo o úřední
záznam sepsaný Policií ČR, nikoliv o autentickou výpověď. Oproti tomu dne 20. 1. 2009 byla
pořízena jeho svědecká výpověď. Podle stěžovatele je správním orgánům vytýkáno pochybení
v souvislosti s posouzením skutečností, které nejsou pro posouzení zavinění dopravní nehody
rozhodující. Znalec sice provedení vyšetřovacího pokusu doporučil, nicméně by ho směřoval
k otázce dohlednosti vozidel. Přesto znalec dospěl k jednoznačným závěrům, že vozidlo žalobce
20 m a 1 s před střetem jelo v pravém jízdním pruhu, a proto nepředjíždělo. Klíčové v celé věci
bylo, že žalobce v době před nehodou jel rychlostí výrazně vyšší, než je nejvyšší dovolená
rychlost, přičemž vozidlo Škoda nepředjížděl. Tyto spolehlivě zjištěné skutečnosti jsou
nejpodstatnější a vedou k závěru o podílu žalobce na dopravní nehodě. Proto žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí krajského soudu
je správné. Kasační stížnost by proto měla být Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel kasační stížností napadá správnost posouzení právní otázky soudem,
což odpovídá důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V daném ohledu stěžovatel namítá,
že soud nesprávně posoudil rozsah dokazování, které bylo nutné ke zjištění stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
Podle Nejvyššího správního soudu není mezi účastníky sporné, že dne 1. 8. 2008 došlo
k výše popsané dopravní nehodě, jejímž účastníkem byl i žalobce. Sporným však zůstává podíl,
resp. zavinění žalobce na předmětné dopravní nehodě. Krajský soud uvedl, že správní orgány
rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného zhodnocení
provedených důkazů, a proto jejich rozhodnutí zrušil. Tento závěr Nejvyšší správní soud nesdílí.
Skutkový stav tak, jak byl správními orgány zjištěn, nevyžaduje doplnění a tím méně v tom
směru, jak požaduje krajský soud. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem krajského
soudu, že závěry znalce k jím posuzovaným okolnostem byly učiněny bez řádného zajištění
veškerých potřebných podkladů. Jestliže krajský soud vytknul znaleckému posudku, že nebylo
provedeno šetření na místě dopravní nehody, v důsledku čehož zjištění veškerých vstupních
podkladů nebylo provedeno a nebylo ani zajištěno přesné vymezení výhledových poměrů, jedná
se výtku neoprávněnou a neopodstatněnou.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že klíčovou v celé věci je skutečnost, že znalec se zcela
jednoznačně vyjádřil k tomu, že žalobce jel rychlostí nejméně 75 km/h, což bylo také hlavní
příčinou vzniku předmětné dopravní nehody. Není proto rozhodná otázka rozhledových
či výhledových poměrů a viditelnosti, když žalobce měl jet takovou rychlostí, nejvýše
však 50 km/h, aby byl schopen reagovat na vzniklé překážky a nastalou dopravní situaci.
Podle Nejvyššího správního soudu by provedení tzv. vyšetřovacího pokusu nepřineslo žádné
nové rozhodné skutečnosti, které by měly vliv na právní hodnocení dané věci a podílu žalobce
na dopravní nehodě. Zdůraznit je třeba to, že provedení vyšetřovacího pokusu znalec
nezdůraznil, nýbrž pouze doporučil. Z obsahu znaleckého posudku přitom vyplývá,
že jeho provedení by bylo podpůrným argumentem, který by však neměl vliv na závěry v něm
učiněné. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není zřejmé, co by mohlo být navíc,
tedy nad rámec dosavadních skutkových zjištění, vyvozeno a vytěženo z vyšetřovacího pokusu,
když podle zcela jednoznačných závěrů znalce hlavní příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená
a hlavně nedovolená rychlost vozidla řízeného žalobcem. Nabízí se tak otázka zda by,
pokud by vyšetřovacím pokusem byla náležitě zjištěna vzájemná viditelnost vozidel, rozhledové
a výhledové poměry, byl zvrácen závěr o nepřiměřené a nedovolené rychlosti vozidla řízeného
žalobcem. Pokud by rozhledové poměry a vzájemná viditelnost byly dobré, nelze z toho učinit
závěr, že žalobce mohl v obci jet rychlostí vyšší než 50 km/h. Pokud by rozhledové poměry
byly minimální a viditelnost slabá, měl žalobce této skutečnosti přizpůsobit rychlost
řízeného vozidla. V daném případě bylo postaveno na jisto, že vozidlo řízené žalobcem
bylo 20 m a 1 s před střetem v pravém jízdním pruhu, a proto nepředjíždělo. Stejně
tak bylo postaveno na jisto, že vozidlo řízené žalobcem by bylo při rychlosti 50 km/h schopno
včas zastavit a srážce zabránit. Nicméně, jak vyplývá z obsahu znaleckého posudku, byla rychlost
vozidla řízeného žalobcem na počátku brzdné stopy minimálně 75 km/h, přičemž střetovou
rychlost znalec určil min. 50 km/h. Ostatně tomu odpovídá závěr znalce o tom, že „jako jedinou
a hlavní příčinu dopravní nehody lze hodnotit vysokou rychlost vozidla VW GOLF a to již v zatáčce
před nehodou. Nedodržení bezpečné vzdálenosti byl důsledek rychlé jízdy, kterou již řidič vozidla VW GOLF
nemohl ovlivnit.“.
Z vyšetřovacího pokusu by se dalo zjistit, jaká by měla být rychlost vozidla,
aby byl jeho řidič schopen reagovat na nastalou dopravní situaci a kdy byla dána vzájemná
viditelnost obou vozidel. Nicméně takový závěr by podle Nejvyššího správního soudu nemohl
vést ke zbavení odpovědnosti za dopravní nehodu žalobce, který řídil vozidlo jedoucí v obci
rychlostí min. 75 km/h. Je obecně známou skutečností, že při vyšší rychlosti vozidla
se prodlužuje dráha nezbytná k jeho bezpečnému zastavení. Ostatně již znalec uvedl, že pokud
by žalobce jel s vozidlem předepsanou rychlostí 50 km/h (srov. §18 odst. 4 zákona
č. 361/2000 Sb.), bylo v jeho schopnostech vozidlo včas zastavit. Pokud však žalobce v obci
jel rychlostí min. 75 km/h, musel být minimálně srozuměn s tím, jaké následky vlivem jeho rychlé
jízdy mohou nastat. V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h. Pokud tuto rychlost překročí
a v přímé souvislosti s tím nastane dopravní nehoda, jde o zaviněné jednání, které ohrožuje zájem
společnosti, tedy se jedná o přestupek.
Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem a stěžovatelem v tom, že místní
šetření ze dne 27. 2. 2009 nebylo provedeno v souladu se zákonem. Nicméně tato skutečnost
nemá vliv na zákonnost rozhodnutí prvního stupně, neboť to vychází z jiných rozhodných
skutečností a podkladů. Krajský soud dále zpochybnil věrohodnost výpovědí V. P., když se lišila
jeho vyjádření ze dne 2. 8. 2008 a 20. 1. 2009, přičemž stěžovatel se rozdílností výpovědí
nezabýval a vycházel pouze z jeho výpovědi ze dne 20. 1. 2009. Tato výtka krajského soudu není
důvodná. Úřední záznam, jehož obsahem je vyjádření V. P., byl vyhotoven příslušníkem Policie
ČR dne 2. 8. 2008, zatímco správní řízení bylo zahájeno později (srov. č.l. 25 a násl. správního
spisu). Z toho vyplývá, že V. P. v době, kdy byl pořizován úřední záznam, nebyl v procesním
postavení svědka. Účelem úředního záznamu bylo vytěžení maxima informací v krátké době po
dopravní nehodě. Oproti tomu při ústním jednání ze dne 20. 1. 2009 již V. P. vystupoval
v procesním postavení svědka. Jako svědek byl předem poučen a vyslechnut, přičemž účastníci
řízení využili svého práva a svědkovi položili otázky. Je pravdou, že v obsahu úředního záznamu
a protokolu o ústním jednání ze dne 20. 1. 2009 jsou rozpory a stěžovatel vycházel z obsahu
svědecké výpovědi, která byla pořízena ve správním řízení. Nicméně i při přihlédnutí k těmto
rozporům, případně i při zpochybnění věrohodnosti svědka, nelze dospět k jiným závěrům
ohledně rozhodných příčin dopravní nehody a podílu žalobce na ní. Tou byla nepřiměřená a
nedovolená rychlost vozidla řízeného žalobcem. Tento závěr přitom lze učinit i bez svědecké
výpovědi svědka V. P.
Nejvyšší správní soud v projednávaném případě neshledal, že by správní orgány vycházely
z nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu. Závěry znalce uvedené ve znaleckému
posudku jsou zcela jednoznačné a rozhodně z nich neplyne závěr o potřebnosti
tzv. vyšetřovacího pokusu, jak nesprávně dovodil krajský soud. V řízení před správními orgány
bylo zjištěno a prokázáno, co bylo příčinou dopravní nehody a jakou měrou k ní přispěl žalobce.
Tyto závěry by výsledky vyšetřovacího pokusu nebyly s to zvrátit, takže jeho provedení
by bylo navíc nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná. Proto podle §110 odst. 1 věty
první s. ř. s. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm je tento soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s.
Krajský soud v Brně v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu