ECLI:CZ:NSS:2010:4.AS.30.2009:67
sp. zn. 4 As 30/2009 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: S. A. Z. B.,
zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, č. j. 8 Ca 8/2008 – 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, č. j. 8 Ca 8/2008 – 39, se z r u
š u je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 11. 2007, č. j. VS-321/RK/3-2007, ministr vnitra zamítl rozklad
žalobce podaný proti rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky žalovaného ze dne
27. 6. 2007, č. j. OAM-354-7/TP-2007. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobce
o povolení k trvalému pobytu na podkladě §75 odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“).
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalovaný nesprávně
vyložil §67 zákona o pobytu cizinců, který upravuje podmínky pro udělen í trvalého pobytu.
Žalobce uvedl, že dne 28. 5. 2001 požádal v České republice o udělení azylu (mezinárodní
ochrany), řízení o této žádosti bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2006, č. j. 4 Azs 105/2005 - 46, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2006. Dne 9. 4. 2006
podal opakovanou žádost o mezinárodní ochranu a toto řízení bylo ukončeno usnesením
Krajského soudu v Hradci králové ze dne 25. 5. 2007, č.j. 28 Az 11/2007 - 33,
jímž bylo zastaveno přezkumné řízení soudní v důsledku zpětvzetí žaloby ; usnesení nabylo právní
moci dne 1. 6. 2007. Žalobce zdůraznil, že na území ČR pobývá již od roku 2001 a ke dni
26. 6. 2007, kdy podal žádost o povolení k trvalému pobytu, tak činila doba jeho pobytu na území
České republiky téměř 6 let. Žalobce označil za chybný názor žalovaného, že mezi prvým
a druhým řízením o udělení mezinárodní ochrany byl pobyt žalobce na území České republiky
přerušen, neboť platnost žalobcova víza nad 90 dnů za účelem strpění , uděleného z důvodu
podané kasační stížnosti, ukončením tohoto řízení ze zákona zanikla. Vyjádřil přesvědčení,
že splnil podmínky pro udělení trvalého pobytu vymezené ustanovením §67 zákona o pobytu
cizinců. Podle žalobce žalovaný jeho žádost o udělení trvalého pobytu zamítl bez provedení
dalšího dokazování a pouze účelově a restriktivně vyložil zákon o pobytu cizinců. Použité
ustanovení zákona, ani žádné jiné zákonné ustanovení, přitom nevymezuje pro účely
tohoto zákona pojem řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný měl zohlednit skutečnost,
že žalobce v České republice pobývá již od 28. 5. 2001, byl účastníkem řízení o udělení
mezinárodní ochrany po dobu přesahující 4 roky a po ukončení opakovaného řízení o udělení
mezinárodní ochrany požádal žalovaného o udělení trvalého pobytu, přičemž doložil všechny
zákonem požadované dokumenty. Postupem žalovaného se cítí poškozen a považuje
jej za nezákonný. Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku žaloby s odůvodněním,
že v České republice spolu se svou manželkou, která se nachází v postavení žadatelky
o mezinárodní ochranu, žije již dlouhou dobu a v zemi původu již nemá v současnosti žádné
zázemí ani reálnou možnost výdělku, přičemž tamní situace mu neumožňuje se tam vrátit
za důstojných podmínek. Navrhl, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 22. 4. 2008, č. j. 8 Ca 8/2008 - 23, Městský soud v Praze žalobě
odkladný účinek nepřiznal.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, č.j. 8 Ca 8/2008 – 39, žalobu zamítl,
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval,
že z pravomocných soudních rozhodnutí zjistil, že žalobce, který dne 26. 6. 2007 podal žádost
o povolení k trvalému pobytu na území České republiky , nesplnil ani jednu ze zákonných
podmínek stanovených v §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podmínku čtyř let nepřetržitého
pobytu na území České republiky nesplnil proto, že se ve dnech od 15. 3. 200 6 do 26. 3. 2006
na území České republiky zdržoval bez platného oprávnění k pobytu, tedy v rozporu se zákonem.
Nesplnil ani druhou podmínku, aby řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného
řízení o kasační stížnosti, trvalo nejméně dva roky, neboť toto řízení bylo zahájeno dne 9. 4. 2006
a trvalo do 1. 6. 2007, tedy 1 rok, 1 měsíc a 23 dnů. Žalobce tak nemohl splnit conditio sin qua
non, když byly zjištěny skutečnosti, které znemožňují jeho žádosti ze dne 26. 6. 2007 vyhovět.
Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobce na území České republiky v období od 15. 3. 2006
do 26. 3. 2006 zdržoval bez platného oprávnění k pobytu, tedy v rozporu se zákonem ,
nepřisvědčil městský soud ani žalobní námitce o splynutí obou řízení o udělení mezinárodní
ochrany zahájených na základě žádostí žalobce ze dne 28. 5. 2001 a 9. 4. 2006. Tvrzení žalobce,
že v České republice žije se svou manželkou již od roku 2001 měst ský soud odmítl
jako neprokázané, neboť žalobce v obou řízeních o udělení mezinárodní ochrany tvrdil,
že je svobodný, přičemž v druhém řízení vypověděl, že má v zemi původu tři děti, o které se stará
jeho bratr. V žádosti o povolení trvalého pobytu potom sice bez dalšího uvedl , že je ženatý,
ale ve svých podáních manželku nejmenuje a neuvádí její státní příslušnost. K tvrzení žalobce
uvedenému v replice k vyjádření žalovaného, že měl převzít rozsudek Nejvyššího spr ávního
soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 Azs 105/2005 – 46, od své zástupkyně až několik dnů poté,
co nabyl právní moci, městský soud uvedl, že tento problém musí žalobce řešit ve vztahu
ke své právní zástupkyni.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) včas kasační stížnost v níž uvedl,
že se v době od 15. 3. 2006 do 26. 3. 2006 zdržoval na území České republiky v dobré víře
a legálně - v té době měl platné vízum pro strpění. Do tvrzeného prodlení se navíc dostal vinou
advokátní kanceláře. Právní zástupkyně stěžovatele neupozornila řádně a včas na následné
důsledky. Bohužel právní moc daného rozhodnutí byla vyznačena ke dni, kdy tato obdržela
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci mezinárodní ochrany. Chyba v postupu
předchozí zástupkyně stěžovatele vedla k jeho poškození. Také druhá zástupkyně stěžovatele
pochybila, když si neuvědomila důsledky uvedeného přerušení a dokonce „zastavila kasační
řízení”, aby stěžovatel mohl podat žádost o trvalý pobyt. Shodou náhod při výběru právních
zástupců tak došlo k této nezáviděníhodné situaci stěžovatele. Stěžovatel požádal o individuální
přístup k odstranění tvrdosti zákona a v této souvislosti poukázal na to, že o jeho důvodech
žádosti o udělení azylu (dnes mezinárodní ochrany) nebylo dosud nikdy rozhodováno .
Konstatoval, že rozsudek Městského soudu v Praze napadá v celém rozsahu, požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost důvodů kasační stížnosti,
neboť má za to, že jeho rozhodnutí i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Žalovaný konstatoval, že ve správním řízení bylo nade vší pochybnost
zjištěno, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu
podle ustanovení §67 zákona o pobytu cizinců, v podrobnostech odkázal na odůvodnění
druhoinstančního rozhodnutí, rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu a na odůvodnění rozsudku
městského soudu. Kasační stížnost stěžovatele ostatně neobsahuje žádné námitky ve vztahu
k právnímu posouzení věci, stěžovatel jen namítá, že nebyl o relevantních skutečnostech řádně
informován ze strany svých právních zástupkyň. K tomu žalovaný uvádí, že pokud došlo
k pochybení na straně zástupkyň stěžovatele, jak stěžovatel tvrdí, nemá tato skutečnost
na posouzení věci a zákonnost napadeného rozhodnutí žádný vliv a nezaklád á ani vadu řízení
předcházející vydání rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 119/2005 - 77, ze kterého plyne, že v případě, kdy zástupce
nerespektuje vnitřní pokyny zastoupeného (např. je nečinný), nemá tato skutečnost žádné účinky
vůči soudu a může být tolik o základem odpovědnostního vztahu mezi zmocnitelem a zástupcem.
K žádosti stěžovatele o individuální přístup k odstranění tvrdosti zákona žalovaný uvedl,
že v případě stěžovatele není pro takový postup zákonný podklad. Stěžovatel nesplnil podmínky
stanovené zákonem o pobytu cizinců a zákon neumožňuje jinak, než jeho žádost o udělení
trvalého pobytu zamítnout. Námitky vznesené stěžovatelem označil žalovaný za nedůvodné.
Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud nevyhověl žádosti stěžovatele o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, neboť nejsou splněny podmínky §73 odst. 2 s. ř. s., a aby kasační
stížnost zamítl.
Stěžovatel v replice uvedl, že vyjádření žalovaného se nepochybně zakládá
na skutečnostech, které žalobce opakuje již od počátku celého řízení: „Je nepochybné, že data
a skutky jsou stejné, ale to neznamená, že jsou správné.” Stěžovatel poznamenal, že rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 Azs 105/2006 – 46, převzal
od své advokátky ve středu dne 22. 3. 2006 a ihned v pondělí 26. 3. 2006 podal žádost o trvalý
pobyt. Domnívá se proto, že z jeho strany nedošlo k žádnému pochybení. Na cizineckou polici
se dostavil ještě v době platného víza pro strpění. Není správné, aby doplácel na chybu v postupu
svého advokáta. Požádal proto o zohlednění těchto skutečností, zejména nepříznivých důsledků
do jeho života. Vyslovil opět názor, že výklad zákona žalovaným a jeho postup je vůči němu příliš
striktní a tvrdý.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Dospěl přitom k závěru, že o tomto návrhu
není nutné rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti věcně rozhodne poté,
co mu je věc předložena a po nezbytném poučení účastníků řízení (obdobně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003 , č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 173/2004, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nutno
konstatovat, že stěžovatel důvody, jež jej vedly k podání kasační stížnosti formuloval poněkud
nepřehledně a nepřesně a nepodřadil je ani pod některý z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) až e), nicméně z textu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s tím,
jakým způsobem byla věc právně posouzena Městským soudem v Praze. Nejvyšší správní soud
tak má za to, že stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen.
Kasační stížnost byla shledána důvodnou.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 26. 6. 2007 podal stěžovatel žádost o povolení k trvalému pobytu (č. j. OAM-354-
1/TP-2007). K této žádosti mimo jiné přiložil nájemní smlouvu týkající se byt u, který obývá
společně se svou manželkou, potvrzení o zaměstnání, usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 5. 2007, kterým bylo s ohledem na zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o žalobě
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2007, č. j. OAM-474/VL-07-P07-2006 (o
neudělení azylu), potvrzení o zajištění ubytování a výpis z rejstříku trestů.
Tuto žádost žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 6. 2007, č. j. OAM-354-7/TP-2007, zamítl.
V odůvodnění uvedl, že v průběhu správního řízení zjistil, že stěžovatel dne 28. 5. 2001 požádal
o udělení azylu (mezinárodní ochrany) na území České republiky. Toto řízení skončilo dne
15. 3. 2006 nabytím právní moci rozsudku Nejvyšší správního soudu č. j. 4 Azs 105/2005 - 46.
Dne 9. 4. 2006 bylo zahájeno druhé řízení o udělení mezinárodní ochrany, které skončilo dne
1. 6. 2007 nabytím právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Az 11/2007 -
23. Podle žalovaného tak nebyla splněna zákonná podmínka uvedená v §67 odst. 1 zákona o
pobytu cizinců, neboť stěžovatel nepobýval na území České republiky nepřetržitě pod dobu
alespoň 4 let, když jednotlivé doby řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze sčítat a nebyla
splněna ani podmínka uvedená v §67 odst. 1 písm. b) cit. zákona, neboť druhé, a pro řízení o
udělení povolení k trvalému pobytu podstatné řízení o u dělení mezinárodní ochrany, bylo
zahájeno dne 9. 4. 2006 a skončilo dne 1. 6. 2007, trvalo tedy 1 rok, 1 měsíc a 23 dnů a nikoliv
zákonem požadované dva roky. Žalovaný dále konstatoval, že podle §67 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců se do doby pobytu podle odst. 1 téhož ustanovení započítává doba pobytu na území na
vízum nad 90 dnů, na povolení k dlouhodobému pobytu a doba pobytu po dobu řízení o udělení
mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti. Podle §67 odst. 3 zákona o
pobytu cizinců je nepřetržitost tohoto pobytu zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé
vízum nebo na povolení k dlouhodobému pobytu. V průběhu správního řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel obdržel dne 19. 1. 2006 vízum strpění z důvodu probíhajícího řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Řízení o udělení mezinárodní ochrany skončilo dne 15. 3. 2006. Podle
výpisu CIS, který je součástí spisového materiálu pod č. j. OAM-354-5/TP-2007, obdržel
stěžovatel další vízum až dne 26. 3. 2006. Podle ustanovení §78b odst. 2 zákona o azylu, platnost
víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu zaniká nabytím právní moci r ozhodnutí soudu
o kasační stížnosti nebo o nepřiznání odkladného účinku této stížnosti. Na základě uvedeného
učinil žalovaný závěr, že před podáním druhé žádosti o udě lení mezinárodní ochrany pobýval
stěžovatel na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, čímž byl jeho nepřetržitý
pobyt přerušen.
Dne 9. 7 . 2007 podal stěžovatel rozklad proti výše uvedenému rozhodnutí,
ve kterém zdůraznil, že na území České republiky žije legálně, řádně a nepřetržitě od května 2001,
resp. od 28. 5. 2001, kdy požádal o udělení azylu (mezinárodní ochrany). Stěžovatel namítal,
že při rozhodování o jeho žádosti o udělení trvalého pobytu bylo postupováno nikoli v souladu
se zákonem. Účelovým a nepřiměřeně restriktivním výkladem ustanovení §67 zákona o pobytu
cizinců došlo k porušení zákona, kterým byl zkrácen na svých právech. Citované ustanovení
ani žádný jiný právní předpis nevymezuje pro účely zákona o pobytu cizinců řízení o mezinárodní
ochraně. Podle stěžovatele zákon pouze vymezuje tyto podmínky: a) nepřetržitost pobytu
na území České republiky, b) délku nepřetržitého pobytu minimálně 4 roky, c) návaznost
na řízení o udělení mezinárodní ochrany, d) bezprostřední podání žádosti. Stěžovatel vyjádřil
přesvědčení, že všechny výše uvedené podmínky byly v jeho přípa dě splněny, neboť na území
České republiky pobývá nepřetržitě, tj. v souladu s §67 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců
již od 28. 5. 2001. Závěr prvoinstančního orgánu, že uvedené podmínky nejsou splněny,
odůvodněný tím, že stěžovatel žil na území České republiky nik oliv v rámci jednoho, nýbrž dvou
řízení o udělení mezinárodní ochrany, označil za účelový, nemající oporu v zákoně. Stěžovatel
dále poukázal na skutečnost, že jak mezi prvým a druhým azylovým řízením, tak i bezprostředně
po skončení druhého azylového řízení mu bylo uděleno pobytové vízum, které jej opravňovalo
k pobytu na území, přičemž doba strávená v České republice, z níž stěžovatel od roku 2001
nevycestoval, se v souladu s §67 odst. 2 zákona o po bytu cizinců do nezbytné doby započítává
a značně převyšuje zákonem požadovanou dobu čtyř let. V duchu zákona lze podle stěžovatele
za dostatečnou dobu považovat i dobu prvého azylového řízení, které včetně řízení o kasač ní
stížnosti trvalo bezmála pět let. Závěrem stěžovatel zmínil, že v České republice pobývá
se svou manželkou, je zaměstnán a žije řádný život, což dok ládal spolu s podáním žádosti
o udělení trvalého pobytu. Za více jak sedm let života se zde cítí být dostatečně společ ensky
i lidsky začleněn. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a vydání rozhodnutí, kterým bude jeho žádosti o udělení trvalého pobytu
vyhověno.
Ministr vnitra (dále „ministr“) rozklad zamítl rozhodnutím ze dne 13. 11. 2007, č. j. VS-
321/RK/3-2007. Ztotožnil se s názorem správního orgánu prvního stupně, že pro posouzení
splnění podmínek pro udělení trvalého pobytu bylo rozhodující druhé řízení o udělení
mezinárodní ochrany zahájené dne 9. 4. 2006 a ukončené usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 5. 2007, č. j. 28 Az 11/2007 - 23, které nabylo právní moci dne 1. 6. 2007.
Dnem 15. 3. 2006, kdy nabyl právní moc rozsudek Nejvyššího sp rávního soudu ze dne
25. 1. 2006, č. j. 4 Azs 105/2006 - 46, kterým byla zamítnuta kasační stížnosti stěžovatele
v předchozím azylovém řízení, zanikla platnost víza za účelem strpění pobytu na území České
republiky podle ustanovení §78 odst. 2 zákona o azylu a od t ohoto dne stěžovatel pobýval
na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Ministr poukázal na ustanovení §67
odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je nepřetržitost pobytu na území České republiky
zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů
po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému
pobytu. Stěžovateli bylo další vízum k pobytu uděleno dne 26 . 3. 2006, tedy až za 11 dní
po ukončení platnosti víza za účelem strpění pobytu na území Česk é republiky. Podle ministra
tak v případě stěžovatele došlo k přerušení nepřetržitého pob ytu na území České republiky,
a proto není možné dobu předchozího pobytu stěžovatele na území České republiky započítat
do doby rozhodné pro posouzení jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu.
Do rozhodné doby je možné počítat pouze dobu pobytu, po kterou stěžovatel pobýval na území
České republiky v rámci řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která nedos ahuje
zákonem požadované délky čtyř let. Tvrzení stěžovatele, že na území České republiky žije
v souladu s §67 zákona o pobytu cizinců již od 28. 5. 2001 mi nistr nepřisvědčil,
neboť podle jeho názoru ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel v době od 15. 3. 2006
do 26. 3. 2006 pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu a tedy
v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. K dalším tvrzením stěžovatele (pobyt s manželkou
na území České republiky, zaměstnání, začlenění do společnosti) ministr uvedl, že předmětem
řízení bylo posouzení otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky stanovené v §67 zákona o pobytu
cizinců a další skutečnosti, jejichž posuzování v rámci tohoto řízení zákon správnímu orgánu
neukládá, již nemohou být zohledňovány.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
Jak již bylo uvedeno výše, v posuzované věci žalovaný žádost stěžovatele o udělení
trvalého pobytu zamítl podle §75 odst . 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, neboť dospěl
k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené v §67 odst. 1 písm. a) a b) cit. zákona.
Podle §75 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, policie nebo ministerstvo žádost
o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody uvedené
v žádosti o povolení k trvalému pobytu podle §66 nebo nejsou splněny podmínky podle §67
nebo §68 téhož zákona.
Podle §67 odst. 1 cit. zákona se povolení k trvalému pobytu po 4 letech nepřetržitého
pobytu na území vydá cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení
řízení o udělení mezinárodní ochrany a
a) o vydání tohoto povolení žádá neprodleně po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany,
a
b) toto řízení, včetně případného řízení o kasační stížnosti, trvalo nejméně 2 roky.
Podle odst. 2 téhož ustanovení se do doby pobytu podle odstavce 1 započítává doba
pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů, na povolení k dlouhodobému pobytu a doba
pobytu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační
stížnosti.
Podle odst. 3 je nepřetržitost pobytu na území zachován a, pokud cizinec podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu
na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému pobytu.
Podle odst. 4 lze splnění podmínky nepřetržitého pobytu a podmínky trvání řízení
o udělení mezinárodní ochrany prominout, žádá-li o povolení k trvalému pobytu na území
nezletilý nebo zletilý nezaopatřený cizinec anebo cizinec zbavený způsobilosti k právním
úkonům, který byl rozhodnutím příslušného orgánu svěřen do péče cizince žádajícího o povolení
k trvalému pobytu podle odstavce 1.
Ustanovení §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tedy upravuje následující kumulativně
stanovené podmínky, při jejichž splnění se na základě žádosti vydá c izinci povolení k trvalému
pobytu:
1. nepřetržitý pobyt na území v délce alespoň 4 let,
2. pobyt na území v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní
ochrany,
3. podání žádosti neprodleně po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany,
4. toto řízení o udělení mezinárodní ochrany , včetně případného řízení o kasační stížnosti muselo
trvat nejméně 2 roky.
V posuzovaném případě žalovaný správní orgán a posléze také městský soud dospěly
k závěru, že stěžovatel nesplnil první a čtvrtou z výše uvedených podmínek. Nejvyšší správní
soud se s tímto závěrem neztotožňuje. Stěžovatel totiž požádal o udělení mezinárodní ochrany
dne 28. 5. 2001, p řičemž toto řízení skončilo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2006, č. j. 4 Azs 105/2006 - 46, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2006. Z uvedeného
je zřejmé, že stěžovatel na území České republiky v souladu se zákonem pobýval nepřetržitě
po dobu více jak 4 let již v průběhu prvého řízení o udělení azylu (mezinárodní ochrany),
které probíhalo v období od 28. 5. 2001 do 15. 3. 2006. Doba pobytu cizince po dobu řízení
o udělení mezinárodní ochrany se podle §67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců započítává do doby
nepřetržitého pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud tak má za to, že stěžovatel
podmínku nepřetržitého pobytu na území České republiky o délce alespoň 4 let splnil.
Ustanovení §67 odst. 1 zákona o azylu totiž vyžadu je ve vztahu k délce nepřetržitého pobytu
cizince na území České republiky pouze splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území v délce
4 let a nijak tuto podmínku dále nespecifikuje. Jinými slovy, rozhodující je to, zda nepřetržitý
pobyt cizince na území České republiky trval 4 roky, přičemž tato podmínka není vázána
na jakoukoli jinou skutečnost. Pokud je tato podmínka splněna, není již rozhodující,
zda po jejím splnění došlo či nikoliv, ať již k faktickému či pouze zákonem netolerovanému
přerušení pobytu.
Nelze tedy přisvědčit závěru žalovaného, že stěžovatel uvedenou podmínku nesplnil
s odůvodněním, že na území České republiky pobýval v době od 15. 3. 2006 do 26. 3. 2006
bez platného oprávnění a tedy v rozporu se zákonem o pobytu cizinců , když tato skutečnost
nastala až po uplynutí zákonem požadovaného nepřetržitého pobytu. Stěžovatel totiž podmínku
nejméně čtyřletého nepřetržitého pobytu na území České republiky splnil již v průběhu
prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně ku dni 28. 5. 2005.
Další dvě podmínky (pobyt na území v rámci přechodn ého pobytu po ukončení řízení
o udělení mezinárodní ochrany, podání žádosti o udělení trvalého pobytu neprodleně
po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany) nebyly mezi účastníky řízení
sporné a proto Nejvyšší správní soud pouze stručně poznamenává, že stěžovatel splnil
i tyto dvě podmínky, neboť žádost o udělení trvalého pobytu podal v době, kdy na území České
republiky pobýval v rámci pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, a to dne
26. 6. 2007, tj. 25 dní po skončení druhého řízení o udělení mezinárodní ochrany,
které bylo zahájeno na základě jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 4. 2006
a skončilo dne 1. 6. 2007 nabytím právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 5. 2007, č. j. 28 Az 11/2007 - 23. Žádost o udělení trvalého pobytu podanou 25 dní
po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, lze i podle názoru Nejvyššího správního
soudu považovat za žádost podanou neprodleně, což ostatně ani žalovaný nezpochybňuje.
Další podmínka, kterou podle žalovaného stěžovatel nesplnil, spočívá v tom, že řízení
o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, po jehož ukončení
žádá cizinec o udělení mezinárodní ochrany musí trvat nejméně dva roky. Žalovaný postupoval
tak, že při posouzení toho, zda stěžovatel splnil tuto podmínku zohlednil pouze délku trvání
druhého řízení o udělení mezinárodní ochrany, které, jak již bylo uvedeno výše, bylo zahájeno
na základě stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 4. 2006 a skončilo dne
1. 6. 2007 nabytím právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2007,
č. j. 28 Az 11/2007 - 23. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatel podmínku délky předch ozího
řízení o udělení mezinárodní ochrany nesplnil, neboť toto řízení t rvalo pouze 1 rok, 1 měsíc
a 21 dnů.
Nejvyšší správní soud připouští, že ustanovení §67 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců je sice možné prostřednictvím jazykového výkladu vy ložit způsobem užitým žalovaným,
ovšem tento výklad nepovažuje zdejší soud s ohledem na okolnosti posuzovaného případu a účel
vykládané právní normy za správný, neboť je příliš formální. Jazykový výklad je totiž výkladem
prvotním, kterým se interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, který je upraven
ve vykládaném právním předpisu. V posuzované věci bylo pro správné posouzení věci nutné
zohlednit všechny okolnosti případu ve vzájemných souvislostech a aplikovat také ostatní
výkladové metody - především výklad teleologický. Ostatně obecně platí, že to zda smysl a účel
právní normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí
potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický,
systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně
konformní interpretace a aplikace.
Jak již bylo uvedeno, v posuzované věci probíhala dvě řízení o udělení azylu (mezinárodní
ochrany). První řízení trvalo od 28. 5. 200 1 do 15. 3. 2006, dne 26. 3. 2006 bylo stěžovateli
vydáno vízum k pobytu, poté probíhalo druhé řízení o udělení mezinárodní ochrany, které trvalo
od 9. 4. 2006 do 1. 6. 2007. Ustanovení §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zjevně nepočítá
se situací, kdy cizinec žádal opakovaně o udělení azylu, neboť mluví o řízení o udělení
mezinárodní ochrany v jednotném čísle. Jednoznačně však pro udělení trvalého pobytu cizinci
stanoví podmínku, že řízení o udělení mezinárodní ochrany musí trvat alespoň dva roky.
Úmyslem zákonodárce tedy zjevně bylo, při splnění dalších podmínek uvedených v §67 odst. 1
zákona o pobytu cizinců, udělit trvalý pobyt na území České republiky cizincům,
kteří zde nepřetržitě pobývají po delší dobu (4 roky) a jejichž řízení o udělení mezinárodní
ochrany na základě žádosti trvalo několik let (2 roky). Zde je třeba uvést, že stěžovatel na území
České republiky pobýval v souvislosti s dvěma řízeními o uděleními mezinárodní ochrany téměř
6 let, a celková délka jeho pobytu na území ČR přesahuje k dn ešnímu dni 8 let. Stěžovatel tedy
téměř trojnásobně překročil délku řízení o udělení mezinárodní ochrany, kterou zákon požaduje
jako nezbytnou k udělení trvalého pobytu, délku nepřetržitého pobytu ve smyslu ustanovení §67
odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území ČR pak překračuje dvojnásobně.
Přihlédnout je třeba rovněž ke skutečnosti, že stěžovatel zřetelně manifestoval svou vůli
na území České republiky zůstat a usadit se zde, když dvakrát požádal o udělení mezinárodní
ochrany a poté rovněž o udělení trvalého pobytu. V rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně pak výslovně uvedl, že se na území České republiky cítí být dostatečně
společenský i lidsky začleněn a poukázal na skutečnost, že žije řádným životem, což doložil
v souvislosti s podáním žádosti o udělení trvalého pobytu. Nutno dále podotknout, že podmínky
které je nutno splnit pro udělení trvalého pobytu stanovené v §67 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců stěžovatel splňoval již po ukončení prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel se s ohledem na to, že je cizinec i s ohledem
na jazykové důvody nemusí příliš dobře orientovat v právní úpravě týkající se pobytu cizinců.
S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem posuzovaného případu a při zohlednění toho,
že mezi oběma zmíněnými řízeními o udělení azylu velmi byla krátká časová prodleva,
má Nejvyšší správní soud za to, že uvedená řízení o udělení mezinárodní ochrany je třeba
ve vztahu k posouzení toho, zda stěžovatel splnil podmínky pro udělení trvalého pobytu
považovat za jeden celek a nelze je od sebe oddělovat. Nejvyšš í správní soud tak má za to,
že stěžovatel splnil i podmínku uvedenou v §67 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť řízení
o udělení mezinárodní ochrany, jichž byl úč astníkem trvala téměř 6 let. Lze tudíž uzavřít,
že stěžovatel podmínky stanovené §67 odst. 1 zákonem o pobytu cizinců splnil a jeho námitce
na nesprávné posouzení věci městským soudem, který se v napadeném rozsudku ztotožnil
se závěry žalovaného, je třeba přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud přisvědčil kas ační námitce stěžovatele,
v níž se dovolával nesprávného posouzení věci Městským soudem v Praze, bude na tomto soudu,
aby se v dalším řízení věcí znovu zabýval a vycházel z toho, že jak žalobou napadené správní
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2007, tak i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
ze dne 27. 6. 2007 jsou nezákonná, neboť správní orgány obou stupňů nesprávně vyložily
a aplikovaly §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1
za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm Městský
soud v Praze rozhodne vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí Městský soud v Praze rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu