ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.16.2010:47
sp. zn. 4 Azs 16/2010 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: A. B., zast. Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou, se sídlem
Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010 ,
č. j. 56 Az 91/2009 - 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010, č. j. 56 Az 91/2009 - 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2009, č. j. OAM-286/LE-BE02-PA03-2009, žalovaný podle
§25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o žalobcově žádosti
o udělení mezinárodní ochrany s tím, že je nepřípustná podle §10a písm. e) téhož zákona,
neboť žalovaný posoudil všechny informace uvedené žalobcem v průběhu stávající azylové
procedury a dospěl k závěru, že žalobce neuváděl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly
bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně ukončeném řízením ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. V průběhu správního řízení, především z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že v Č eské
republice v minulosti již dvakrát o mezinárodní ochranu požádal. Jeho první žádost byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná a ve druhém řízení mu nebyla žádná z fo rem mezinárodní
ochrany udělena. V současném řízení žalobce uvedl, že jeho dův ody k podání k podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jsou stejné jako v předcházejících případech, tedy obav y
z ohrožení teroristy. Žalovaný konstatoval, že z p rovedeného řízení je zřejmé, že jediným cílem
žalobce je legalizovat svůj pobyt a vyhnout se h rozícímu správnímu vyhoštění, z důvodů,
které uváděl i ve svých předchozích řízeních.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž vytkl žalovanému porušení §3 odst. 3,
§50 odst. 2 a 3, §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a pochybení při aplikaci
§10a písm. e) zákona o azylu. Vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav věci neodůvodňoval použití
naposledy uvedeného ustanovení zákona o azylu. Žalovaný nepřihlédl k obavám žalobce
z návratu do Alžírska kvůli problémům s teroristy, kteří žalobci během jeho pobytu v Alžírsku
několikrát vyhrožovali a žalobce získal přesvědčení, že ho chtějí zabít. Žalobce dále poukázal
na čl. 33 odst. 1 Úmluvy o postavení uprchlíků publikované ve Sbírce zákonů
pod č. 208/1993 Sb., a v této souvislosti konstatoval, že spr ávní orgán (žalovaný), se měl zabývat
otázkou zákazu navrácení „non refoulment“, tj. tím, jestli by byl ža lobce ohrožen po návratu
do země původu na životě nebo svobodě. Podle názoru žalobce je tuto otázku správní orgán
povinen zkoumat obligatorně vždy za každých okolností a rozhodnout o tom, jestli není na místě
použití imperativního pravidla non refoulment. Postup žalovaného, který žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany posoudil jako nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona o azylu a vůbec
se nezabýval možností o udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, příp. uplatněním
principu non refoulment, označil žalobce za nezákonný. Žalobce se domáhal přiznání odkladného
účinku žaloby a navrhl, aby krajský rozhodnutí žalovaného zrušil, a věc mu v rátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 7. 12. 2009, č. j. 56 Az 91/2009 – 14, krajský soud podané žalobě
nepřiznal odkladný účinek.
Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2010, č. j. 56 Az 91/2009 – 22, žalobu proti
napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl a rozhodl dále, že žalovanému se náhrada nákladů
řízení nepřiznává. Námitce žalobce, že došlo k porušení ustanovení §3 a §50 odst. 2 a 3
správního řádu, krajský soud nepřisvědčil, neboť shledal, že žalobci byl poskytnut prostor,
aby uvedl veškeré skutečnosti, které ho k podání žádosti vedly. Rozsah dokazování byl určen tím,
že se jednalo o opakovanou žádost a žalobce výslovně uvedl, že důvody pro podání žádosti jsou
stejné jako v předcházejících řízeních. Nelze tedy shledat oprávněnou námitku žalobce,
že nedostal dostatečný prostor pro vyjádření svých důvodů. Žalovaný podle názoru krajského
soudu zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a v jeho postupu neshledal krajský soud žádné
pochybení. Své rozhodnutí žalovaný srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, zabýval se všemi
rozhodnými skutečnostmi, z odůvodnění je patrno, jakými právními úvahami se při rozhodování
řídil. Krajský soud nepřisvědčil rovněž námitce porušení §68 odst. 3 správního řádu. Neshledal,
že by žalobce v současném řízení uvedl nové s kutečnosti. Za nedůvodnou označil krajský soud
také námitku porušení zásady non refoulement. Konstatoval, že aby bylo možné tuto zásadu
vztáhnout na osobu žalobce, musel by být uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z r. 1951 publikované pod č. 208/1993 Sb. Zjištěný skutkový stav však k takovému
závěru nevedl. Již v předcházejícím řízení nebylo shledáno, že by žalobce byl pronásledován,
nebo nějakým způsobem ohrožen v případě svého návratu do vlasti a v současném řízení
před správním orgánem nesdělil žádné nové skutečnosti, které by bylo nutno znovu posoudit.
Za této situace nelze podle názoru krajského soudu žalovanému vytýkat, že se aplikací uvedené
zásady nezabýval. Ani krajský soud neshledal nutnost její aplikace. V této souvislosti krajský soud
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 – 56,
publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS.
Žalobce (dále též „stěžovatel”) proti tomuto rozsudku krajského soudu podal včas
kasační stížnost, v níž odkázal na důvody uvedené v §103 odst. 1 pí sm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.”). Namítal, že krajský soud v předcházejícím
řízení nesprávně posoudil právní otázku pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu
a důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Zdůraznil, že Alžírsko
nelze považovat za zemi, kde by byla dodržována lidská práva, tudíž se měl žalovaný a posléze
krajský soud mnohem pečlivěji vypořádat se stěžovatelem tvrzenými problémy s teroristy.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že mu v zemi původu hro zí pronásledování a není proto na místě
použití ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu. Žalovaný měl podle názoru stěžovatele
posuzovat jeho žádost věcně, což však neučinil, pročež měl krajský soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit. Stěžovatel uzavřel, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené
v §12 zákona o azylu, resp. alespoň podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a
zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010, č. j. 56 Az 91/2009 – 22, zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel požádal o ustanovení právního zástupce.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 3. 2010, č. j. 56 Az 91/2009 – 29, stěžovateli
ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupce Mgr. Barboru Leiterovou, advokátku.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávně nost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek
krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti
žalovaný odkázal na správní spis, zejména na vla stní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil
během správního řízení a na vydané rozhodnutí. Žalovaný se i nadále domnívá, že postupoval
plně v souladu se zákonem o azylu a nedomnívá se, že by při svém postupu porušil některá
ustanovení zákona o azylu či správního řádu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. D o soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů“.
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle uvedeného judikátu prakticky může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodn utí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustále nou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Zmíněné pochybení výrazné intenzity bylo shledáno v projednávané věci a proto kasační
stížnost byla shledána přijatelnou.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost byla shledána důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti (stejně jako v žalobě) mimo jiné namítal, že splnil podmínky
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, jakožto jedné z forem
mezinárodní ochrany.
Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil řízení
o žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany s tím, že je nepřípustná ve smyslu §10a
písm. e) téhož zákona.
Podle §10a písm. a) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal -li
cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjišt ění, které nebyly
bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Podle §25 písm. i) zákona o azylu, řízení se zastaví, jestliže je žádost o uděl ení mezinárodní
ochrany nepřípustná.
Po prostudování správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce v průběhu
správního řízení (které bylo zahájeno na základě jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 27. 10. 2009), uváděl tytéž skutečnosti (strach z pronásledování ze strany teroristů),
jako v předchozích správních řízeních o udělení mezinárodní ochrany. S těmito tvrzeními
stěžovatele se žalovaný vypořádal již v minulosti v rozhodnutí ze dne 3. 9. 2003 , č. j. OAM-
2012/VL-14-P10-2000, ve kterém rozhodl, že stěžovateli se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu neuděluje a nevztahuje se něj překážka vycestov ání ve smyslu §91 téhož zákona a
v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2007, č. j. OAM -2012/VL-14-C09-2000, ve kterém rozhodl, že
stěžovateli se azyl podle §12, §13, §14a a §14b zákona o azylu neuděluje.
Lze tudíž přisvědčit závěru žalovaného, že žalobce neuváděl nové skutečnosti
nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízením ve věci jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Za takto zjištěného stavu věci žalovaný v žádném případě
nepochybil, pokud žádost stěžovatele o udělení azylu vyhodnotil jako nepřípustnou ve smyslu
§10a písm. a) zákona o azylu a v důsledku toho podle ustanovení §25 písm. i) téhož zákona
řízení zastavil.
Podle názoru Nejvyššího správního však ani naplnění podmínek uvedených v §10a
písm. a) zákona o azylu nezbavuje správní orgán povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí
při návratu do země původu závažná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Jinými slovy
i při zastavení řízení v případě nepřípustné žádosti o udělení m ezinárodní ochrany podle §25
písm. i) zákona o azylu , kdy neúspěšný žadatel je vystaven hrozbě návratu do země původu,
je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení
doplňkové ochrany. Nepostačí totiž pouhé zdůvodnění toho, že byly splněny podmínky §10a
písm. a) zákona o azylu pro vyhodnocení žádosti o mezinárodní ochranu jako nepřípustné ( řízení
bylo z tohoto důvodu zastaveno), ale musí být zdůvodněno ve smyslu §14a zákona o azylu, proč
nedošlo k udělení druhé z forem mezinárodní ochrany, tj. doplňkové ochrany. Podle
tohoto ustanovení má totiž i v tomto případě správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit
ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení
mezinárodní ochrany ve formě azylu postrádá smysl tam, kde žadatel o udělení mezinárodní
ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti nebo zjištěné okolnosti, které nebyly bez jeho vlastního
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany a v tomto rozsahu je řízení
zastaveno, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám
z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně
žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu. Nejvyšší správní soud
na tomto místě poukazuje na rozsudek ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78,
v němž zdejší soud vyslovil, že ze zásady non-refoulement vyplývá primární povinnost státu nevystavit
žadatele reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat i povinnost státu zjistit si příslušné
skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění zásady non-refoulement tedy musí správní orgán
vyvinout přiměřenou aktivitu i z moci úřední. Rozsah vyhledávací aktivity přitom bude dán povahou vážné újmy,
jež by mohla žadateli o mezinárodní ochranu v případě navrácení do země původu h rozit. Inspirovat se přitom
lze např. rozsudkem Soudního dvora Evropských společenství ve věci Elgafaji, z nějž (a z povahy §14a odst. 2
zákona o azylu a čl. 15 kvalifikační směrnice) vyplývá, že v případech hrozby uložení trestu smrti nebo popravy,
nebo mučení, nelidského, ponižujícího zacházení či trestání jde o specifickou újmu určitého druhu, jež bude
vyplývat z tvrzení a konkrétní situace žadatele o mezinárodní ochranu. V případě nerozlišujícího násilí během
vnitrostátního nebo mezinárodního konfliktu jde naopak o vážnou újmu obecnějšího charakteru, jež nevyžaduje
předložení důkazů, že v ohrožení je konkrétně žadatel sám, a jejíž existence může být v určitých případech
považována za prokázanou. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v případě závažné újmy podle §14a odst. 2
písm. a) a b) zákona o azylu, je správní orgán povinen se jí zabývat, je -li žadatelem o mezinárodní ochranu
namítána, nebo vyjde-li najevo jinak v průběhu řízení. Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí a v průběhu
řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její případ nou existenci správní orgán
sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena,
ani nevyšla najevo. Vyšší nároky na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je nicméně třeba klást v případě
vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, neboť nerozlišující násilí během vnitros tátního
nebo mezinárodního ozbrojeného konfliktu, zvláště dosahuje-li vysoké intenzity (viz Elgafaji bod 43 druhá
odrážka), je skutečností objektivní, jejíž zjištění nevyžaduje složité zkoumání místní situace ve státě původu.
Existenci či neexistenci nerozlišujícího násilí během vnitrostátního či mezinárodního konfliktu je proto správní
orgán povinen v odůvodnění svého rozhodnutí vždy uvést a podepřít důkazy. Pokud jde o vážnou újmu podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, musí správní orgán vážit, k porušení jakého mezinárodního závazku
by mohlo dojít, a nelze tudíž apriorně vyloučit, že by tento závazek mohl mít objektivní charakter jako v případě
§14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Obecně však bude správní orgán při posuzování tohoto bodu vycházet
z tvrzení žadatele a z řízení jako celku, a pokud porušení závazku neshledá, uvede to v odůvodnění svého
rozhodnutí.
Dále je třeba uvést, že zastaví-li správní orgán podle §25 písm. i) zákona o azylu řízení
o udělení mezinárodní ochrany z toho důvodu, že je žádost nepřípustná, nezabývá
se již pochopitelně důvody pro udělení azylu. V tomto aspektu je tak postup správního orgánu
při zastavení řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu stejný, jako při zamítnutí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné z důvodů uvedených v §16 odst. 1 a 2 zákona
o azylu, neboť pokud správní orgán zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodnou, pak taktéž neposuzuje zda jsou dány podmínky pro udělení azylu; ve vztahu
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany jde v obou případech o rozhodnutí negativní,
tj. žádosti nevyhovující. V obou případech – vzhledem k následnému návratu žadatele do země
původu – je však nutné posoudit podmínky pro udělení doplňkové ochrany jako jedné z forem
mezinárodní ochrany. Na podporu výše uvedené argumentace o nutnosti posuzování doplňkové
ochrany také v případě zastavení řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu, lze poukázat také
na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se nutnosti posuzování splnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany v případech, kdy žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná.
V rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, který je dostupný
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „v případě zamítnutí žádosti
o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je správní
orgán povinen se v odůvodnění vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany.“
V tomto judikátu Nejvyšší správní soud rovněž dovodil, že „ krajský soud je povinen přihlížet
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů
z moci úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnos t ve své žalobě konkrétně namítal. O nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů lze pak hovořit zejména v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá
se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem
k požadavkům zákona. Tuto vadu přitom nelze zhojit ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, www.nssoud.cz).
V případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu je tedy krajský soud povinen toto rozhodnutí
v souladu s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ex offo bez jednání zrušit; naopak přezkoumá -li krajský soud
rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou
nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, www.nssoud.cz)“. Na základě toho pak první pětičlenný senát shledal
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným proto, že z moci úřední nezrušil rozhodnutí
žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost žadatele o mezinárodní ochranu jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona o azylu, avšak v odůvodnění tohoto rozhodnutí
se nijak nezabýval otázkou možné závažné újmy, která by mohla stěžovateli hrozit
v případě návratu do země původu. Z tohoto důvodu považoval první pětičlenný senát
rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle jeho názoru
měl krajský soud ex offo podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného zrušit
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Jelikož tak krajský soud neučinil, zatížil
vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí. Vzhledem k této vadě pak první pětičlenný s enát
rozsudek krajského soudu zrušil, aniž tato vada byla v žalobě namítnuta.
Nutno pro úplnost připomenout, že druhý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu
s tímto názorem prvního pětičlenného senátu nesouhlasil a v usnesení ze dne 9. 6. 2009,
č. j. 2 Azs 10/2009 - 53, který si lze opatřit na www.nssoud.cz, naopak dovodil, že k vyslovení
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí ex offo má krajský soud přistoupit jen tehdy,
pokud tato nepřezkoumatelnost brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí, tj. je-li správní
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
přičemž tento nedostatek brání posouzení důvodnosti žalobních námitek. Jestliže tedy stěžovatel
ve vztahu k neudělení doplňkové oc hrany v řízení o žalobě nic nenamítá, není na místě,
aby krajský soud nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí vyslovil. V případě, že stěžovatel
uvedenou vadu rozsudku krajského soudu v kasační stížnosti nevytýká, pak není podle názoru
druhého pětičlenného senátu Nejvyšší správní soud oprávněn posuzovat rozsudek soudu prvního
stupně nad rámec stížnostních námitek ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. S ohledem
na tento odlišný právní názor druhý pětičlenný senát podle §17 s. ř. s. postoupil věc
devítičlennému rozšířenému senátu, který ji zaevidoval pod sp. zn. RS 19/2009.
S ohledem na uvedený judikatorní rozkol si tedy nebylo možné učinit úsudek o tom,
zda je povinností soudů rozhodujících ve správním soudnictví přihlédnout
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k možnosti udělení doplňkové
ochrany, i když toto pochybení nebylo v žalobě či kasační stížnosti namítáno.
Rozšířený senát dospěl k závěru, že ve věci rozhodované druhým pětičlenným senátem
žaloba obsahuje alespoň v nejhrubších obrysech dostatečně formulovaný žalobní bod,
a proto neshledal namítaný rozpor mezi jím projednávanou věcí a věcí, v níž rozhodoval první
pětičlenný senát pod sp. zn. 1 Azs 107/2008. V jednom případě byl totiž v rámci žaloby žalobní
bod týkající se doplňkové ochrany zakotven, zatímco v druhé případě tomu tak nebylo,
takže zabývat se posuzováním otázky, zda je povinen krajský soud vyslovit nepřezkoumatelnost
ex offo, se stalo bezpředmětným. S ohledem na tyto skutečnosti r ozšířený senát dospěl
k závěru, že se věcí nemůže meritorně zabývat, a proto ji usnesením ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, které lze vyhledat na www.nssoud.cz, vrátil k projednání a rozhodnutí
druhému senátu.
Za situace, kdy právní názor prvního pětičlenného senátu vyslovený ve věci
sp. zn. 1 Azs 107/2008, nebyl rozšířeným senátem překonán, je zapotřebí se jím nadále řídit.
Čtvrtý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu se přitom ztotožňuje s právním názorem
obsaženým v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, z důvodů v něm uvedených,
a proto vychází z toho, že správní orgán je při zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádat s možným udělením doplňkové ochrany a pokud se touto otázkou nezabýval, je takové
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a krajský soud ho musí ex offo zrušit.
Tím spíše tak musí učinit, pokud je v žalobě tento nedostatek namítán tak, jak je tomu
i v projednávané věci.
Judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se nutnosti posuzování doplňkové
ochrany při zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, rovněž
[s ohledem na skutečnost, že jak při zamítnutí žád osti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodné, tak i při zastavení řízení o udělení mezinár odní ochrany podle §25 písm. i) zákona
o azylu, nedochází k posuzování důvodů pro udělení azylu uvedených §12 cit. zákona
a vzhledem k tomu, že v obou případech je o žádosti rozhodnuto negativně] potvrzuje výše
uvedený závěr, totiž že i při zastavení řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu , kdy je neúspěšný
žadatel vystaven hrozbě návratu do země původu, je správní orgán povinen vypořádat
se v odůvodnění svého rozhodnutí s možným udělením doplňkové ochrany.
Jestliže tedy v nyní projednávané věci krajský soud z důvodu pominutí otázky možného
udělení doplňkové ochrany rozhodnutí žalovaného podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro vady
řízení bez jednání nezrušil a naopak toto rozhodnutí přezkoumal, ačkoliv takové r ozhodnutí
pro absenci odůvodnění v části týkající se možného udělení doplňkové ochrany nebylo přezkumu
vůbec způsobilé, pak vadou nepřezkoumatelnosti zatížil i napadený rozsudek.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu znamená naplnění důvodu kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud kvůli neposouzení otázky doplňkové ochrany musí
krajský soud rozhodnutí správního orgánu i bez návrhu zrušit, pak není žádného důvodu,
aby Nejvyšší správní soud postupoval jinak vůči napadenému rozsudku krajského soudu,
který zamítl žalobní námitku, v níž stěžovatel upozorňoval na nutnost dodržení zásady
non refoulment, kterou žalovaný pominul a podmínkami pro udělení doplňkové ochrany
se v rozhodnutí nezabýval.
Na závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného z důvodu
nevypořádání se s otázkou možného udělení doplňkové ochrany a z toho pramenící
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nemění nic ani to, že se krajský soud
v přezkoumávaném rozhodnutí stěžovatelem namítaným porušením zásady non refoulement
sám zabýval. Úlohou krajských soudů ve správním soudnictví je totiž mimo jiné přezkum
zákonnosti rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud není oprávněn řešit sporné otázky
posuzované věci namísto správního orgánu. Pokud se správní orgán, který v řízení rozhodoval
v posledním stupni ve svém rozhodnutí s některou otázkou, kterou je v dané věci potřeba řešit ,
nevypořádal, pak je krajský soud povinen (s ohledem na kasační princip, jímž je správní
soudnictví ovládáno) takové rozhodnutí správního orgánu zrušit.
K námitce stěžovatele, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní
otázku pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu a důvodů pro udělení azylu ve smyslu
§12 písm. a) a b) zákona o azylu , Nejvyšší správní soud předesílá, že rozšířený senát tohoto
soudu ve svém usnesení ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, který je dostupný
na www.nssoud.cz., dovodil, že „krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně
též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) není opráv něn vyhnout se hodnocení těch skutkových
a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval,
samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním
otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud
podotýká, že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami je nutno jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další
řízení a rozhodnutí ve věci (či lze -li vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takový význam mít bude).
Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení, povahu věci či z jiných důvodů stávají v důsledku
zrušovacího rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost některé skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní
či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se jimi zabývat; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném
řízení nadále za bezpředmětné“.
Jelikož rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu jsou nepřezkoumatelné
jen ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany, považuje Nejvyšší správní soud
tuto námitku za bezpředmětnou, neboť stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany
ve formě azylu nebyla zamítnuta proto, že by stěžovatel neuváděl důvody pro její uděle ní,
ale řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle §25 písm. i) zákona o azylu,
neboť žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany byla nepřípustná. Již výše přitom bylo
uvedeno, že žalovaný postupoval správně, pokud řízení zastavil podle cit. ustanovení zákona
o azylu, neboť stěžovatel skutečně neuváděl nové skutečnosti nebo zjištění, které ne byly bez jeho
vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízením ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Zcela odhlédnout nelze ani od toho, že stěžovatel podal opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany dne 15. 10. 2009, tedy až poté, co bylo dne 10. 10. 2009 Službou cizinecké
Policie, oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Prahy, vydáno rozhodnutí č. j. CPPH -
21385/ČJ-2009-004003 o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění. Tato skutečnost
svědčí o zjevné účelovosti stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s názorem krajského soudu, že žalovaný správně
aplikoval ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu a §25 písm. i) téhož zákona. V tomto směru
odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného i rozsudku krajského soudu,
v nichž jsou uvedeny důvody, které žalovaného vedly k zastavení řízení o udělení mezinárodní
ochrany.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.), včetně odměny ustanovené advokátky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu