ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.19.2010:94
sp. zn. 4 Azs 19/2010 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: I. B., zast. JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou, se sídlem
Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2010, č. j. 56 Az
165/2008 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2008, č. j. OAM-45/VL-07-19-2008, rozhodl žalovaný tak,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Po provedeném řízení žalovaný totiž shledal,
že převážná většina žalobcem uváděných důvodů se shoduje s důvody jeho minulé žádosti
(žalobce požádal o udělení azylu již v roce 2001) a žalovaný proto nemá důvod se v případě jejich
posouzení od svého původního verdiktu odchylovat. Žalobce své již dříve popsané potíže rozšířil
o problémy týkající se údajného zadržení a vyhrožování ze strany policie, k němuž mělo v zemi
původu žalobce dojít v roce 1999 a 2001, žalovaný však uvedená fakta považuje za účelově
doplněná s cílem zvýšit váhu již dříve popsaných potíží.
K tomuto závěru žalovaného vede skutečnost, že žalobce byl již v minulosti účastníkem
řízení o udělení azylu (mezinárodní ochrany), a přestože se v jeho průběhu zmínil o fyzickém
napadání ze strany policie, žádné zadržení své osoby neuvedl, přestože měl možnost v rámci
pohovoru tak učinit. Jeho vysvětlení, že se o údajném zadržení v průběhu minulého řízení
nezmínil kvůli tomu, že měl informace o působení pracovníka KGB z Gruzie v rámci azylového
řízení žalovaný neuvěřil, neboť žalobce, přestože měl nadále určité obavy a pochybnosti
o působení zmiňovaného pracovníka i v rámci stávajícího řízení, se o údajném zadržení nyní
již zmínil, jelikož mu bylo řečeno, že státní orgány Gruzie se žádné informace nedozví a navíc má
důvěru ve státní orgány České republiky. Toto tvrzení však žalovaný považuje za účelové,
protože žalobce byl vždy řádně poučen o skutečnosti, že správní orgán dbá při zjišťování
skutečného stavu na ochranu osobních údajů žadatelů o azyl.
Žalovaný dále uvedl, že v průběhu správního řízení žalobce za další důvod své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany označil zhoršení situace ve vlasti s tím, že cítí odpovědnost
za existenci Gruzie. Obavy z návratu do Gruzie odůvodnil domněnkou, že Gruzie postupně jako
národ zaniká. V důsledku jeho názoru o postupném zániku Gruzie, která již ztratila některé části
území, vyslovil obavu, že se nebude mít kam vrátit. Žalovaný po zhodnocení výpovědi žalobce
dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení žalobce neuvedl v souvislosti s výše uvedenou
obavou jedinou skutečnost, na základě které by se bylo možno domnívat, že by žalobce mohl být
v zemi svého původu pronásledován pro některý z důvodů taxativně vymezených v §12 písm. a)
a b) zákona o azylu. Konstatoval dále, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §13
zákona o azylu (za účelem sloučení rodiny azylanta) a neshledal ani žádné důvody zvláštního
zřetele hodné, které by bylo možné podřadit pod ustanovení §14 zákona o azylu. Žalovaný
neshledal ani splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona
o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které namítal, že při projednávání
jeho žádosti žalovaný pochybil, když nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a neopatřil
si potřebné důkazy pro rozhodnutí. Tím porušil správní řád a v důsledku toho také nesprávně
právně posoudil žádost žalobce o mezinárodní ochranu. Rozhodnutí žalovaného podle žalobce
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a jeho podklady.
Žalobce vyjádřil přesvědčení, že je ve své vlasti ohrožen na životě. Byl členem opoziční strany,
pronásledovala ho vláda a dvakrát byl napaden dobrovolnými pracovníky policie a byl varován,
že pokud nepřestane se svou politickou činností tak bude fyzicky zlikvidován. Žalobce tak má
za to, že splňuje podmínky §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Konstatoval, že je nejen ohrožen
na životě ale jedná se také o nepředstavitelný psychický nátlak a stát Gruzie není schopen
mu odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním a toto jednání trpí. Uvedl
dále, že jde rozhodně o humanitární důvody, na základě kterých by mu bylo možno udělit azyl
podle §14 zákona o azylu. Žalobce dále poukázal na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Cruz Varas
z roku 1991, A – 201, §69 – 70, rozsudek ve věci Vilvarajah a ostatní z roku 1991, A – 215, §3,
rozsudek ve věci Berrehab z roku 1988, A – 138 a rozsudek ve věci Niemietz z roku 1993, A 251-
B). Poukázal rovněž na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků vydanou Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky. Žalobce požádal o ustanovení
zástupce z řad advokátů a s ohledem na výše uvedené navrhl, aby krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 13. 3. 2009, č. j. 56 Az 165/2008 – 20, krajský soud ustanovil žalobci
pro řízení zástupkyni JUDr. Romanu Lužnou, advokátku.
Krajský soud po provedeném jednání, při němž žalobce předložil novinové články týkající
se konfliktu mezi Gruzií a Ruskem, žalobu rozsudkem ze dne 5. 3. 2010, č. j. 56 Az 165/2008 -
63, zamítl, žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal, zástupkyni žalobce přiznal odměnu za
zastupování ve výši 10 650 Kč a tlumočníkovi Mgr. V. D. přiznal odměnu za tlumočnický úkon
ve výši 675 Kč. Krajský soud předeslal, že žalobce namítá porušení §3, §50 odst. 2 a 4 a §68
odst. 3 správního řádu. Tyto námitky však soud neshledal důvodnými, neboť žalobci byl
poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodnutí o
žádosti o udělení azylu. Otázky, na které žalobce odpovídal v rámci pohovoru k žádosti o udělení
azylu mu byly kladeny v souvislosti s jím tvrzenými skutečnostmi takovým způsobem, aby byly
objasněny všechny azylově relevantní skutečnosti. V předmětné věci bylo zjišťování skutkového
stavu ovlivněno tím, že se jednalo o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný tedy žalobci předestřel jeho tvrzení z předcházejícího azylového řízení a umožnil mu
objasnit rozdíly oproti jeho tvrzením v současném řízení, jejichž obsah pak hodnotil ve vzájemné
souvislosti. Krajský soud konstatoval, že žalovaný vyšel ze všech skutečností vyšlých v řízení
najevo, své rozhodnutí dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, přičemž z odůvodnění
je patrno, jakými právními úvahami se při rozhodování řídil. Námitky na porušení uvedených
ustanovení správního řád tak krajský soud neshledal důvodnými.
Krajský soud dále zopakoval tvrzení žalobce, jež uvedl ve správním řízení a popsal
průběh předchozích řízení o udělení azylu. Ze správního spisu zjistil, že žalobce svou první
žádost o udělení azylu podal dne 5. 3. 2001, dne 9. 5. 2001 bylo azylové řízení zastaveno, žalobce
podal rozklad k rozkladové komisi Ministerstva vnitra a dne 23. 10. 2001 bylo vydáno rozhodnutí
potvrzující zastavení řízení. Dne 2. 12. 2001 podal žalobce druhou žádost, dne 21. 1. 2004 bylo
vydáno rozhodnutí o neudělení azylu, žaloba proti tomuto rozhodnutí byla krajským soudem
zamítnuta dne 26. 11. 2004, kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou
rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 4 Azs 76/2005 – 73, který nabyl právní moci dne 10. 1. 2006.
Podle názoru krajského soudu žalobce uvedl téměř shodné skutečnosti jako
v předcházejícím řízení, které bylo zahájeno v roce 2001 a které skončilo v roce 2006. Doplnil
tvrzení ohledně současné situace v Gruzii (konfliktu mezi Gruzií a Ruskem), vyjádřil rozčarování
z politiky prezidenta Saakašviliho a uvedl, že byl opakovaně zadržen. Krajský soud se ztotožnil
s názorem žalovaného, že není nutno se opakovaně zabývat důvody, které žalobce uváděl
již v předchozí žádosti o udělení azylu, o které bylo pravomocně rozhodnuto a kterou posoudil
rovněž krajský soud a Nejvyšší správní soud, přičemž důvod pro udělení azylu ani překážky
vycestování dle tehdejší právní úpravy shledány nebyly. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným
rovněž v tom, že tvrzení žalobce o opakovaném zadržení a vyhrožování policií jsou účelová,
doplněná s cílem zvýšit váhu dosavadních potíží žalobce. Obavy žalobce, že v azylovém řízení
působí pracovníci Gruzínské KGB shledal krajský soud nevěrohodnými. Žalobce totiž
již při pohovoru dne 8. 1. 2003 v předcházejícím řízení uváděl, že v prvním řízení neuvedl některé
skutečnosti, protože měl informace, že v azylovém řízení působí agent gruzínské státní
bezpečnosti a proto se bál. Poté hovořil o svých problémech s policií a o tom, jak ho zb ili,
hovořil o problémech funkcionáře politické strany, ve které působil. Krajskému soudu se jeví
jako nelogické, že by žalobce uvedl tyto informace, pokud by se stále obával působení agentů
tajné policie v azylovém řízení v ČR. Nelogickým se krajskému soudu jeví také to, aby žalobce,
pokud uvedenými obavami skutečně trpěl, bez problémů hovořil o tom, že ho policisté a jejich
dobrovolní spolupracovníci bili, ale na druhé straně se obával zmínit své zadržení.
S ohledem na výše uvedené se krajský soud ztotožnil s názorem žalovaného,
že ani v tomto řízení nebylo zjištěno naplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. a)
a b) zákona o azylu. Pokud žalobce ve správním řízení i v řízení před soudem argumentoval
celkovou situací ve své vlasti, konflikty s Ruskem a obává se zániku Gruzie, pak tyto argumenty
nemohou být důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. V řízení nebylo
zjištěno, že by situace v Gruzii byla takového charakteru, že by měla být zvažována v rámci úvah
o možnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, nebo doplňkové ochrany.
Konflikty s Ruskem jsou postiženi všichni občané. Žalovaný situaci v Gruzii vyhodnotil podle
aktuálních informací a v jeho úvahách soud neshledal žádné pochybení. Pokud žalobce zmiňoval
rovněž zklamání z politiky prezidenta Saakašviliho, pak je zřejmé, že žalobce je rozčarován
z vývoje v Gruzii, to však rovněž není důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
Krajský soud dále zdůraznil, že žalovaný se podrobně zabýval možností udělení
doplňkové ochrany. Nebylo shledáno, že by žalobce byl pronásledován nebo se pronásledování
měl důvodně obávat, nebyl zjištěn důvod svědčící pro to, že v případě návratu žalobce by tomu
mohlo být jinak. Žalobce v žalobě uvádí obecné situace, odvolává se na mezinárodní právo,
možnost ohrožení vážnou újmou odvíjí od svého členství v opoziční straně před svým
odchodem z vlasti. Krajský soud zopakoval, že tato problematika byla již posouzena
v předcházejícím řízení, přičemž obavy žalobce nebyly hledány důvodnými. Žalovaný vycházel
z řady informací o zemi původu, posoudil bezpečnostní situaci v Gruzii a odůvodnil,
proč ani obecná situace, ani zacházení s občany, kteří se vrátili poté, co v cizině žádali o udělení
mezinárodní ochrany , nemohou být důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
Krajský soud v závěru poznamenal, že žalobce v žalobě sice uvedl, že rozhodnutí
žalovaného napadá v plném rozsahu, žaloba však neobsahovala žádný žalobní bod vztahující
se k porušení §13 a 14 b) zákona o azylu, tedy k možnosti udělení mezinárodní ochrany
za účelem sloučení rodiny. Soud tudíž konstatoval, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možno dovodit, že by bylo na místě zvažovat udělení mezinárodní ochrany
za účelem sloučení rodiny dle uvedených ustanovení. Nebyla totiž splněna základní podmínka,
a to udělení azylu rodinnému příslušníku, tak jak zákon o azylu předpokládá.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, v níž uvádí, že výrok I. rozsudku (kterým byla žaloba zamítnuta) napadá z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.”). Namítá, že se krajský soud dostatečně nezabýval skutečnostmi tvrzenými
stěžovatelem o situaci v Gruzii a o možném ohrožení jeho života v případě návratu do vlasti,
ale v podstatě jen převzal hodnocení skutkového stavu z řízení před Ministerstvem vnitra ČR
bez toho, aby se samostatně dostatečně zabýval důvodností obav stěžovatele, které by ho podle
§12 zákona o azylu opravňovaly k udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud se s tvrzenými
skutečnostmi, tj. obecně nepříznivou situací v zemi původu ve vztahu k osobě stěžovatele,
tedy zadržením, bitím a vyhrožováním ze strany gruzínské policie, vypořádal jen tím způsobem,
že označil stěžovatele za nevěrohodného, a to bez podložení takového tvrzení. Jeho vysvětlení
o pozdějším uvedení důležitých skutečností ze strachu před gruzínskou státní bezpečností
působící v ČR a z úniku informací ze strany českých správních orgánů, zhodnotil krajský soud
jako nelogické. Podle stěžovatele však lze stěží hodnotit logiku činů vykonaných pod vlivem
strachu o život, budoucnost a možných perzekucí a pronásledování.
Krajský soud sice obecně uznal nepříznivost podmínek v Gruzii, která tkví především
v nejisté politické situaci, v pokračujících konfliktech s ruskou federací a v celkové nestabilitě
oblasti, neshledal však důvody, pro které by se měl stěžovatel cítit situací osobně dotčen.
Podle stěžovatele je sice situací ve své zemi vždy dotčen každý její občan i cizinci na jejím území
pobývající a proto lze konstatovat, že důvody k obavám mají vždy především osoby,
které se aktivně účastní politického života. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho členství
v opoziční politické straně a jeho aktivní fungování v politické agitaci, které vedly k v předchozím
řízení popsaným perzekucím, jsou důvodem k takovým obavám a představují “pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod” a “odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má” ve smyslu zákona o azylu.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřuje stěžovatel v nedostatku důvodů
rozhodnutí v části o neudělení humanitárního azylu. Podle názoru stěžovatele krajský soud
nezdůvodnil svůj názor, proč situaci v Gruzii nepokládá za takového charakteru, že by byla
důvodem pro udělení humanitárního azylu nebo doplňkové ochrany. Místo toho opět vyšel
pouze z hodnocení situace žalovaným a z konstatování, že konflikty s Ruskem jsou postiženi
všichni občané. Stěžovatel by však nebyl ohrožen jenom zahraničněpolitickou situací v zemi,
ale i vnitřní situací vzhledem ke své činnosti v opozici. Krajský soud by se tedy měl při svém
rozhodování zaměřit na konkrétní situaci stěžovatele a neodůvodňovat své rozhodnut obecnými
stanovisky. S ohledem na výše uvedené považuje stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu
ve výroku I. za nezákonný a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 5. 3. 2010, č. j. 56 Az 165/2008 – 63, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost není důvodná. Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje
Nejvyšší správní soud za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková
zjištění, tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu
i krajského soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 16. 1. 2008
žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že „po inspirované a opakované vítězství ve volbách pan Michail
Saakashvili postavil poslední čáru nad existencí Gruzie jako státu a nad Gruzínským národem vcelkem. Nemám
vlast od 15. 08. 1992 a kam se vrátit. Všechny pokusy o uzavani Gruzie mezinárodní společností považuji
za podporu uplného zničení jako státu také národa. Uvedl jsem všechny důvody.”
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl,
že o udělení mezinárodní ochrany žádá z toho důvodu, že bývalý prezident Ševarnadze byl
u moci. Stěžovatel byl členem opoziční strany – Národní ideologické strany, kde zastával funkci
zástupce vedoucího ideologického oddělení v Tbilisi. Za úkol měl agitovat cizince bydlící
na území Gruzie, aby se dobrovolně učili gruzínský jazyk. Vládou byl pronásledován kvůli
své činnosti v této straně a také kvůli tomu, že chtěli, aby Abcházie a Jižní Osetie byly vráceny
bez násilí a války. V roce 2000 byl na ulici dvakrát napaden neznámými lidmi. Stěžovatel
se domnívá, že to byli pracovníci policie. Byli oblečeni v civilu, takže bylo těžko poznat kdo jsou.
Varovali stěžovatele a vyhrožovali mu, že pokud nepřestane agitovat, dopadne ještě hůře.
Stěžovatel pochopil, že mu vyhrožují smrtí. Dalším důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je to, že vláda porušovala ústavu. Stěžovatel má ke všemu, co se děje v jeho
vlasti osobní vztah, cítí se odpovědný za všechno, co se děje nebo naopak neděje v Gruzii.
Stejným důvodem zůstává to, že stát Gruzie už za pár let přestane existovat kvůli tamním
nynějším politikům a pokud přestane existovat, tak se stěžovatel nemá kam vrátit. Do Gruzie
se stěžovatel nechce vrátit, jelikož se obává o svůj život. Situace v Gruzii se podle stěžovatele
zhoršila, prezident používá proti svému lidu plyn a násilí. V průběhu doplňujícího pohovoru
stěžovatel dále uvedl, že byl několikrát zadržen pracovníky policie a jednou byl zadržen na deset
dnů. Policisty byl fyzicky napaden. Vyptávali se ho na politické názory a vyhrožovali fyzickou
likvidací.
Uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém se jimi Nejvyšší
správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil také důvod kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto
námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat ostatními námitkami
stěžovatele. Stěžovatel vytýká napadenému rozsudku krajského soudu nepřezkoumatenost,
kterou spatřuje v tom, že krajský soud nezdůvodnil svůj názor, proč situaci v Gruzii nepokládá
za takového charakteru, že by byla důvodem pro udělení humanitárního azylu nebo doplňkové
ochrany.
Nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí soudu tehdy, je-li nesrozumitelné,
nebo neobsahuje-li dostatek důvodů, tj. není možné vysledovat myšlenkový postup, jímž soud
ke svému rozhodnutí dospěl. V předkládaném případě však tomu tak podle názoru Nejvyššího
správního soudu není. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl důvody, z nichž lze usoudit,
jakými úvahami se řídil. Odůvodnění rozsudku umožňuje také posoudit, podle jakých zákonných
ustanovení krajský soud postupoval. Nejvyšší správní soud má dále za to, že napadený rozsudek
krajského soudu má všechny podstatné náležitosti, vyplývá z něj jakým způsobem a z jakých
důvodů krajský soud rozhodl (veškeré závěry krajského soudu jsou řádně zdůvodněny),
a rozhodně jej tak nelze považovat za nepřezkoumatelný. Na tom nic nemění ani to,
že odůvodnění rozsudku krajského soudu je ve vztahu k humanitárnímu azylu a doplňkové
ochraně poněkud kusé a stručné.
K otázce udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud
připomíná, že obdobnými otázkami se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést
např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, které jsou dostupné na www.nssoud.cz. V těchto rozsudcích Nejvyšší
správní soud uvedl, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není
soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Podle konstantní
soudní judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona o azylu,
děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být
někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000 či usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, který je dostupný
na www.nalus.usoud.cz. Dále lze poukázat na rozsudek ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. 4 Azs 343/2004, který je dostupný www.nssoud.cz, či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006,
sp. zn. 4 Azs 2/2006, dostupný na www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že úkolem správního soudu,
ač v takzvané plné jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho
zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko
správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím se k udělení
tzv. humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že se krajský soud dostatečně nezabýval
skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem o situaci v Gruzii a o možném ohrožení stěžovatelova
života v případě návratu do vlasti, ale v podstatě jen převzal hodnocení skutkového stavu z řízení
před Ministerstvem vnitra ČR bez toho, aby se samostatně dostatečně zabýval důvodností obav
stěžovatele, které by ho podle §12 zákona o azylu opravňovaly k udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil, neboť z odůvodnění
rozsudku krajského soudu je zřejmé, že krajský soud se stěžovatelovým případem náležitě
zabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je totiž uvedeno, z jakých
informací o zemi původu žalovaný vycházel, jsou zde rovněž podrobně popsána tvrzení žalobce
a průběh předchozích řízení o udělení azylu, která byla s žalobcem vedena.
Krajský soud skutečnosti a důvody tvrzené stěžovatelem v žádosti o udělení azylu správně
vyhodnotil tak, že jsou téměř totožné s důvody, které stěžovatel uvedl v průběhu předcházejícího
řízení o udělení azylu, které bylo zahájeno na základě žádosti stěžovatele ze dne 2. 12. 2001
a ukončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2005, č.j. 4 Azs 76/2005 – 73.
V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že „stěžovatel podal dne 2. 12. 2001
žádost o udělení azylu, v níž sdělil, že vlast opustil 26. 2. 2001, protože měl strach o život; o azyl žádá, protože
byl členem opoziční strany, která byla pronásledována vládou; sám byl také pronásledován, a proto z obavy o život
odcestoval z vlasti. Ve vlastnoručně psaném prohlášení sdělil, že o udělení azylu v České republice žádá kvůli
„nespravedlivému chování vlády a prezidenta země k opozičním stranám a organizacím“. Do protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR stěžovatel uvedl, že vlast opustil, protože se vzhledem
k politické angažovanosti (vedoucí oddělení propagandy v opoziční Národní ideologické straně) obával o život.
Opakovaně byl fyzicky napaden a přežil pokusy o fyzickou likvidaci. V souvislosti se svým odchodem upozornil
i na probíhající občanskou válku ve vlasti. Stěžovatel dále vypověděl, že policie rozháněla demonstrace
organizované jeho stranou. Dvakrát byl na demonstracích zmlácen policisty a zřejmě jej doma hledali dobrovolní
spolupracovníci policie. O svých potížích stěžovatel neinformoval příslušné státní orgány, neboť s obdobnými
problémy se setkávají i jiní představitelé opozičních stran v Gruzii. O získání azylu v ČR stěžovatel usiluje
především s ohledem na probíhající občanskou válku v jeho vlasti, ale i proto, že jako představitel opoziční
politické strany čelil nátlaku ze strany policie.
Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující existence odůvodněného strachu z pronásledování
směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně
jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady
vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. Žalovaný ve svém
rozhodnutí hodnotil politickou situaci v Gruzii po změně politického režimu, a to ve vztahu k potížím, které měl
stěžovatel v souvislosti se svou opoziční politickou činností. Na základě získaných informací přitom dovodil,
že představitelé bývalé opozice v Gruzii v současné době již nejsou za svou činnost postihováni a stěžovateli nelze
azyl udělit. K tomuto závěru žalovaný dospěl procesně korektním způsobem, jeho závěr tudíž Nejvyšší správní
soud považuje za správný a přesvědčivý.
K tvrzení stěžovatele, že mu pronásledování hrozí i v současnosti, přičemž žalovaný názor o jeho
pronásledování, doložený důkazy o členství v politické straně, nevyvrátil, Nejvyšší správní soud poznamenává,
že je nespornou povinností žalovaného získat si maximum možných informací, které se vztahují ke stěžovatelově
situaci, a na základě shromážděných podkladů rozhodnout, zda účastníku řízení bude azyl udělen či nikoliv.
Při posuzování individuálních případů je přitom třeba vycházet z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany
lidských práv. Je-li zřejmé, že v daném státě existují prostředky, prostřednictvím nichž se lze domoci ochrany
lidských práv, pak na žadatele přechází důkazní břemeno při prokazování toho, zda byl pronásledován z důvodů
uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Pouhá tvrzení o možném pronásledování stěžovatele v současné době
tak nemohou obstát, pokud o takové skutečnosti není schopen předložit jediný důkaz.
Stejně tak zdejší soud za nedůvodnou považuje stěžovatelovu námitku ohledně nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci. Soudu není z podané kasační stížnosti zřejmé, v čem jsou ve správním spise založené
zprávy o dodržování lidských práv neúplné či nepřesné, resp. které skutečnosti vzhledem k obavám, které
stěžovatel uvedl jako důvod pro podání žádosti o udělení azylu, v těchto zprávách nejsou obsaženy. Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje, že vzhledem ke složitému historickému vývoji Gruzie je možnost vzniku občanských
nepokojů či lokálních válečných konfliktů poměrně vysoká. Sama tato okolnost však ještě automaticky nezakládá
nárok na přiznání azylu v České republice. Účelem přiznání azylu je poskytnout ochranu tomu,
kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo cítí důvodnou obavu z pronásledování
z důvodů v zákoně vymezených. Aby mu mohla být poskytnuta ochrana formou azylu, musí být prokázáno,
že jako nositel určitého přesvědčení politického nebo náboženského mu hrozí v zemi, jejíž občanství má (v zemi
jeho posledního trvalého bydliště), reálné pronásledování, nebo pronásledování z důvodů příslušnosti k jasně
vymezené sociální skupině. Takové skutečnosti v souzené věci však prokázány nebyly.”
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že stěžovatel skutečně uvedl téměř shodné
skutečnosti jako v předcházejícím řízení. Krajský soud proto nepochybil, pokud se ztotožnil
se závěrem žalovaného, že není nutno opakovaně se zabývat důvody, které uváděl žalobce
již v předchozí žádosti o udělení azylu, o které bylo pravomocně rozhodnuto a kterou posoudil
rovněž krajský soud a Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel v tomto řízení doplnil tvrzení ohledně současné situace v Gruzii, konfliktu
s Ruskem a vyjádřil rozčarování z politiky prezidenta Saakašviliho. Doplnil rovněž, že byl policií
zatčen a na několik dní uvězněn. Nejvyššímu správnímu soud se jeví pochopitelné, že stěžovatel
může být zklamán, zneklidněn, rozladěn a rozčarován stávajícími poměry v Gruzii. Nesouhlas
stěžovatele se způsobem vlády prezidenta Saakašviliho a již skončeným vojenským konfliktem
s Ruskem však nepředstavuje azylově relevantní důvod ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona
o azylu, podle kterého se azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno,
že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Stávající poměry v Gruzii se totiž dotýkají všech
obyvatel a nepředstavují pronásledování stěžovatele ve smyslu naposledy uvedených ustanovení
zákona o azylu.
Také s těmito tvrzeními stěžovatele se krajský soud vypořádal správně, když konstatoval,
že tyto důvody nemohou být důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Krajský soud uvedená tvrzení stěžovatele zhodnotil správně také ve vztahu k možnému udělení
doplňkové ochrany a humanitárního azylu, když konstatoval, že v řízení nebylo zjištěno,
že by situace v Gruzii byla takového charakteru, že by měla být zvažována v rámci úvah
o možnosti udělení azylu podle §14 zákona o azylu, nebo doplňkové ochrany. Žalovaný situaci
v Gruzii vyhodnotil podle aktuálních informací, v jeho úvahách krajský soud neshledal žádné
pochybení. Z odůvodnění žalovaného je totiž zřejmé, jakým způsobem žalovaný konfrontoval
údaje stěžovatele s informacemi o zemi původu a na základě jakých skutečností dospěl k závěru,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 písm. a) a písm. b)
zákona o azylu. Žalovaný se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal s důvody
stěžovatele vztahujícími se k udělení tzv. doplňkové ochrany ve smyslu §14a a §14b zákona
o azylu. Stejně tak krajský soud se v napadeném rozsudku těmito otázkami zabýval, přesvědčivě
se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry
ztotožňuje. S ohledem na výše uvedené tak je zřejmé, že krajský soud nepochybil ani pokud
přisvědčil názoru žalovaného, že v případě stěžovatele nebyly shledány podmínky pro udělení
azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu a že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že jeho výpověď byla
vyhodnocena jako nedůvěryhodná a nelogická. Ohledně této námitky Nejvyšší správní soud
konstatuje, že za podstatné považuje především to, že stěžovatel ve stávajícím řízení o udělení
azylu okolnosti týkající se pronásledování jeho osoby doplnil pouze tím, že byl policií zatčen
a na několik dní uvězněn. Nejvyšší správní soud považuje stejně jako krajský soud
za nevěrohodné tvrzení stěžovatele, že tuto okolnost nezmínil v předchozím řízení kvůli obavám
z působení pracovníků Gruzínské KGB v řízení před správním orgánem. Tato skutečnost totiž
není nijak zásadní či převratná ve srovnání s ostatními okolnostmi, které stěžovatel uváděl
již v předchozím řízení, kdy zmínil, že byl příslušníky policie zbit a bylo mu z jejich strany
vyhrožováno. Podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelovo údajné zadržení
a uvěznění, pokud se skutečně událo, přímo a bezprostředně souvisí s již dříve zmíněnými
okolnostmi (výhružky, násilí ze strany policie), přičemž zároveň se svou intenzitou nijak výrazně
neliší od okolností, které stěžovatel uvedl. Je tedy nelogické, že stěžovatel svoje zadržení nezmínil
již v předcházejících řízeních o udělení azylu. Nejvyšší správní soud se tak rovněž přiklání
k závěru, že stěžovatelova výpověď je v tomto směru nevěrohodná a souhlasí se závěrem
krajského soudu, že nedává smysl, aby žalobce beze strachu hovořil o tom, že ho gruzínští
policisté a jejich dobrovolní spolupracovníci bili, avšak kvůli obavám z činnosti pracovníka
gruzínské KGB nezmínil své zadržení gruzínskou policií. Ani tuto námitku stěžovatele
tak neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud důvody k podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. oprávněné, neboť krajský soud se nedopustil
nesprávného posouzení právní otázky, nebylo již ani zjištěno, že by skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízeních před správním orgánem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a soud, který ve věci rozhodoval měl napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit, a konečně nebylo zjištěno, že by rozsudek krajského soudu trpěl
nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnost nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 citovaného zákona.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu