ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.33.2010:52
sp. zn. 4 Azs 33/2010 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: A. I., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem
Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8.
2010, č. j. 1 Az 8/2010 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 4. 2010, č. j. OAM-140/ZA-06-ZA14-2010, byla
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany posouzena podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako
nepřípustná a podle §25 písm. i) zákona o azylu bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany
zastaveno. Podle žalovaného podal žalobce třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž
nebyl shledán žádný důvod pro změnu předchozího rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
nebo vést meritorní řízení a posuzovat důvody podané žádosti. Žalobce totiž neuvedl žádné nové
skutečnosti, které by vyžadovaly nové posouzení. I v předchozích žádostech a řízeních žalobce
uváděl jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany obavy z uvěznění či zabití v případě
návratu do vlasti. Těmito důvody se však již zabývala předchozí rozhodnutí. Žalobcem
předložené dokumenty v obecné rovině popisují politický režim v Kyrgyzské republice, přičemž
z nich není patrné žádné propojení s jeho osobou. Podle žalovaného se navíc situace v Kyrgyzské
republice uklidňuje, což dokládají i podklady uvedené ve spise, s nimiž se žalobce seznámil.
Žalovaný uzavřel, že legalizaci pobytu žalobce je třeba řešit jinými právními prostředky. Protože
žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by nebyly předmětem posouzení v předchozím
pravomocně ukončeném řízení, byla jeho žádost posouzena jako nepřípustná a vzhledem k této
skutečnosti bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2010, č. j. 1 Az 8/2010 - 25, uvedené
rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle soudu
žalobce v nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl v zásadě totožné důvody jako
v předchozích žádostech, které pouze rozšířil o blíže nekonkretizované tvrzení o problémech
s policií a o nebezpečnosti politického režimu v jeho vlasti. Tím byly naplněny podmínky
pro postup podle §10a písm. e) zákona o azylu. Soud nicméně shledal pochybení žalovaného
v tom, že se nezabýval tím, zda žalobci nehrozí při návratu do země původu závažná újma
ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. V této souvislosti soud odkázal na závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, podle nichž
i při zastavení řízení v případě nepřípustné žádosti podle §25 písm. i) zákona o azylu je žalovaný
povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení
doplňkové ochrany. Proto soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní uvedl, že povinnost zkoumat doplňkovou ochranu není u ryze procesních rozhodnutí
vyžadována zákonem ani směrnicí Rady 2005/85/ES. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
z něhož soud vycházel, je podle stěžovatele závazné pro tehdy posuzovaný případ. Navíc žalobou
napadené rozhodnutí bylo vydáno před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, na které
se soud odvolával, a proto jeho závěry nemohly být v dané věci zohledněny. S ohledem na výše
uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
4. 8. 2010, č. j. 1 Az 8/2010 - 25, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry Městského
soudu v Praze.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele
je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro
Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel napadá postup Městského soudu v Praze,
který zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím,
aby se náležitě zabýval posouzením doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Stěžovatel
nicméně v kasační stížnosti pouze polemizuje s jednoznačně zaujatými a řádně odůvodněnými
závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. 4 Azs 16/2010
- 47, www.nssoud.cz, které správně přejal a zohlednil Městský soud v Praze. V něm Nejvyšší
správní soud uvedl, že „ani naplnění podmínek uvedených v §10a písm. a) zákona o azylu nezbavuje
povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí při návratu do země původu závažná újma ve smyslu §14a
odst. 2 zákona o azylu. Jinými slovy i při zastavení řízení v případě nepřípustné žádosti o udělení mezinárodní
ochrany podle §25 písm. i) zákona o azylu, kdy neúspěšný žadatel je vystaven hrozbě návratu do země původu,
je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany.
Nepostačí totiž pouhé zdůvodnění toho, že byly splněny podmínky §10a písm. a) zákona o azylu pro vyhodnocení
žádosti o mezinárodní ochranu jako nepřípustné (řízení bylo z tohoto důvodu zastaveno), ale musí být zdůvodněno
ve smyslu §14a zákona o azylu, proč nedošlo k udělení druhé z forem mezinárodní ochrany, tj. doplňkové
ochrany. Podle tohoto ustanovení má totiž i v tomto případě správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit ve
vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení mezinárodní ochrany ve formě
azylu postrádá smysl tam, kde žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti nebo
zjištěné okolnosti, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany a v tomto rozsahu je řízení
zastaveno, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední povinnosti
zjistit, zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu.“. S těmito závěry se
Nejvyšší správní soud i nadále ztotožňuje, přičemž jejich použití na daný případ bylo na místě.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na rozhodné důvody uvedené v rozsudku ze dne 23. 6. 2010,
č. j. 4 Azs 16/2010 - 47, jež jsou aplikovatelné i v daném případě a jež se zaobírají i námitkami
stěžovatele obsaženými v této kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti, přičemž i Městský soud
v Praze rozhodl plně v souladu s touto judikaturou. Za daných okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, v důsledku čehož ji shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3
věty první s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu