ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.106.2009:112
sp. zn. 5 Afs 106/2009 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: VENTEN
MANAGEMENT LIMITED, se sídlem Naousis 1, Larnaca, Kyperská republika, registrační
číslo: HE 108344, zastoupeného advokátem Mgr. Radimem Smolenem, se sídlem V Celnici
1031/4, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská
28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
7. 5. 2009, č. j. 10 Ca 176/2007 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2007 č. j. 5407/07-1500-106358. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zastavení řízení dle ust. §27 odst. 1 písm. h)
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o správě daní).
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku, neboť městský soud nesprávně
na rozhodnutí sporné otázky aplikoval jiné ustanovení právního předpisu. Dle stěžovatele
správní soud nesprávně aplikoval ust. §38d odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
v platném znění (dále jen zákon o daních z příjmů), ačkoliv měl pro určení, co je předmětem
převodu při postoupení pohledávky, správně aplikovat a vyložit ustanovení §178 odst. 12
a §156a odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ust. §8, §17 odst. 4, §22 odst. 1. písm. g) bod
3 a §37 zákona o daních z příjmů, §6 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, čl. 10 Ústavy
České republiky a čl. 10 odst. 2, 4 a 6 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi vládou České
republiky a vládou Kyperské republiky (dále smlouva o zamezení dvojího zdanění).
Dle stěžovatele není určující ust. §38d odst. 2 zákona o daních z příjmů. Výkladem výše
citovaných ustanovení není možné dospět k závěru, k jakému dospěl správní soud, nýbrž k tomu,
že smlouvou o postoupení pohledávky došlo k postoupení nároku na vyplacení dividendy před
zdaněním a že se tedy postupník stal poplatníkem daně dle ust. §6 odst. 2 zákona o správě daní.
Stěžovatel své tvrzení odůvodňuje zejména tím, že pojem „dividenda“, jak je použit v ust. §156a
odst. 2 obchodního zákoníku, je definován v ust. §8 z ákona o daních z příjmů, kdy
se dividendou rozumí příjem z kapitálového majetku, pokud nejde o příjmy podle §6 odst. 1
nebo §7 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů, zejména podíl na zisku z majetkového podílu
na akciové společnosti, na společnosti s ručením omezeným a komanditní společnosti. Je tedy
zřejmé, že se dividendou v právním řádu ČR rozumí v příjem, jenž podléhá zdanění dle zákona
o daních z příjmů.
Pokud pak §156a odst. 2 a 3 obchodního zákoníku stanoví, že se právo na vyplacení
dividendy samostatně převádí na dalšího ve formě smlouvy o postoupení pohledávky, a výslovně
přitom nestanoví, zda se jedná o dividendu před zdaněním či po zdanění, je nutno pro účely
výkladu tohoto ustanovení použít §8 zákona o daních z příjmů, z něhož vyplývá, že dividenda
je zdanitelným příjmem. Jestliže se na postupníka převádí právo na vyplacení dividendy jako
zdanitelného příjmu, je stěžovatel, jako společnost založená dle kyperského práva se sídlem
v Kyperské republice, a jako poplatník má daňovou povinnost pouze z příjmů plynoucích
ze zdrojů na území ČR. Příjmem ze zdrojů na území ČR je dle ust. §22 odst. 1 písm. g) bod 3.
zákona o daních z příjmů i podíl na zisku (tedy dividenda), kterou poplatník obdrží od osoby
se sídlem na území ČR.
Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že mezinárodní smlouva o zamezení dvojího
zdanění ve svém čl. 10 odst. 6 výrazem „dividendy” označuje příjmy z akcií nebo jiných práv,
s výjimkou pohledávek, s účastí na zisku, právě tak jako příjmy z jiných společenských práv, které
jsou podle daňových předpisů státu, v němž má sídlo společnost vyplácející dividendy,
podrobeny stejnému zdanění jako příjmy z akcií. Dividendou se tedy rozumí příjem, jenž
je podroben dani, a nikoliv netto příjem, který již byl zdaněn.
Stěžovatel rovněž uvádí, že dle čl. 10 odst. 1 a 2 citované smlouvy o zamezení dvojího
zdanění mohou být dividendy vyplácené společností, která má sídlo v jednom smluvním státě,
osobě mající bydliště nebo sídlo v druhém smluvním státě, zdaněny v tomto druhém státě. Tyto
dividendy však mohou být zdaněny ve smluvním státě, v němž má sídlo společnost, která
je vyplácí, a to podle práva tohoto státu. Daň takto uložená však nepřesáhne 10 % hrubé částky
dividend. Příjem byl při výplatě plátcem zdaněn sazbou 15% namísto 10%, a proto se stěžovatel
jako poplatník domáhal nápravy podáním stížnosti dle ust. §51 odst. 3 zákona o správě daní.
Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že právo na vyplacení dividendy může být
inkorporováno do cenného papíru v podobě kupónu, přičemž kupón obsahuje jako jednu
z povinných náležitostí i výši výnosu. Vzhledem k tomu, že kupóny mohou být dle ust. §178
odst. 12 obchodního zákoníku vydávány i před rozhodnutím valné hromady, není možné ust. §
156a odst. 2 a 3 obch. zák. vykládat tak, jak tvrdí žalovaný a správní soud. Pokud by byla
dividenda zdaněna vždy v závislosti na daňovém domicilu vlastníka akcie k rozhodnému dni
a smlouvou o postoupení pohledávky nebo kupónem by bylo převáděno pouze právo na výplatu
částky představující dividendu po zdanění, nebylo by možné kupón předem vydat, neboť
by nebylo možné předem určit, kdo bude k rozhodnému dni akcionářem a jaký daňový domicil
se na něj bude vztahovat.
Stěžovatel závěrem konstatuje, že se v daném případě jednalo o situaci, kdy dividenda
byla ještě před výplatou postoupena na jinou osobu s jiným daňovým domicilem a dividenda byla
vyplácena až tomuto postupníkovi. Závěry správního soudu neobstojí, když tento setrváním
na názoru správního orgánu bez zdůvodnění ignoroval i závěr Městského soudu v Praze učiněný
v rozhodnutí č. j. 8 Ca 1/2005 - 54 ze dne 22. 3. 2007, který byl vydán v řízení vedeném
v obdobné věci mezi stejnými účastníky.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvádí, že se stěžovatel nestal poplatníkem daně dle ust. §6
odst. 2 zákona o daních z příjmů. Žalovaný poukazuje na ust. §155 odst. 1 obch. zák., ve kterém
se uvádí, co je akcie, přičemž akcionář, jako vlastník akcie má právo na podíl ze zisku (dividendu)
společnosti, který valná hromada dle hospodářského výsledku schválila k jeho rozdělení.
V souladu s ust. §156a obch. zák. může akcionář právo na vyplacení dividendy, jako jedno
ze samostatně převoditelných práv, převést smlouvou o postoupení pohledávky na jinou osobu.
V daném případě byla v rozhodné době vlastníkem předmětných akcií společnost Raiffeisenbank
a. s., která tudíž také měla postavení poplatníka daně. Uzavřením smlouvy o postoupení
pohledávky se stěžovatel nestal poplatníkem, neboť došlo pouze ke změně osoby věřitele ve věci
finančního plnění, nikoli ke změně procesního postavení stěžovatele. Nelze akceptovat názor, že
postoupením práva na výplatu dividend získal stěžovatel zdanitelný příjem a postavení poplatníka
daně. Plátce daně byl povinen srazit daň při jejich výplatě, a to v souladu s ust. §38d odst. 2
zákona o daních z příjmů, nejpozději však do konce třetího měsíce následujícího po měsíci,
v němž valná hromada rozhodla o rozdělení zisku.
Napadené rozhodnutí městského soudu je dle názoru žalovaného přezkoumatelné
a na daný případ bylo zcela v souladu se zákonem aplikováno ust. §38d odst. 2 zákona o daních
z příjmů. K poukazu stěžovatele na rozhodnutí č. j. 8 Ca 1/2005 - 54 ze dne 22. 3. 2007 žalovaný
uvádí, že je irelevantní, neboť se jedná o dvě odlišná řízení. Žalovaný navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu stížnostních námitek, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; neshledal přitom vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Jak vyplývá ze správního spisu, byla dne 29. 6. 2004 uzavřena smlouva o postoupení
pohledávky mezi společností Raiffeisenbank a. s. jakožto postupitelem a stěžovatelem, jako
postupníkem. Předmětem smlouvy bylo bezplatné převedení pohledávky představující
samostatně převoditelné právo na vyplacení dividendy za účetní období roku 2003 ve výši
48 000 000,- Kč za 6 000 000 ks akcií emitovaných ČEZ a.s., tj. 8,00 Kč za jeden cenný papír
před zdaněním. O vyplacení dividendy rozhodla valná hromada emitenta konaná dne 17. 6. 2004.
Správci daně I. stupně byla doručena stížnost stěžovatele ve smyslu §51 zákona o správě daní
na postup plátce – spol. ČEZ a.s. při použití 15% sazby srážkové daně z dividend místo sazby
daně ve výši 10%, jak to ukládá smlouva o zamezení dvojího zdanění. Řízení bylo rozhodnutím
dle ust. §27 odst. 1 písm. h) zákona o správě daní zastaveno s tím, že jde o nepřípustné podání,
neboť stěžovatel není poplatníkem ve smyslu ust. §6 odst. 2 zákona o správě daní; poplatníkem
daně vybírané zvláštní sazbou daně je vždy vlastník akcie, tj. akcionář. Správce daně uvedl,
že v daném případě bylo stěžovateli postoupeno pouze právo na výplatu ve výši pohledávky
plynoucí z dividendy po zdanění srážkou u zdroje. Tento názor byl akceptován žalovaným
v odvolacím řízení, jakož i správním soudem I. stupně.
Předmětem nyní souzené věci je tedy v prvé řadě posouzení, zda se stěžovatel stal
poplatníkem daně dle ust. §6 odst. 2 zákona o správě daní a zda byl v postavení poplatníka
oprávněného podat stížnost dle ust. §51 odst. 3 zákona o správě daní na postup plátce daně.
Nejvyšší správní soud shodně s názorem městského soudu konstatuje, že se jím stěžovatel nestal.
Nejvyšší správní soud vycházel z těchto podstatných skutečností:
Dle ust. §6 odst. 2 zákona o správě daní se poplatníkem rozumí osoba, jejíž příjmy,
majetek nebo úkony jsou přímo podrobeny dani. Dle ust. §51 odst. 3 zákona o správě daní,
nesouhlasí-li poplatník s postupem plátce daně, může podat stížnost na postup plátce daně
správci daně, v jehož obvodu má plátce daně sídlo nebo bydliště, a to do třiceti dnů ode dne, kdy
poplatník obdržel sdělení plátce daně.
Podle ust. §178 odst. odst. 1 obchodního zákoníku má akcionář právo na podíl ze zisku
společnosti (dividendu), který valná hromada podle výsledku hospodaření schválila k rozdělení.
Podle §178 odst. 11 obchodního zákoníku je právo na výplatu dividendy samostatně
převoditelné podle §156a obchodního zákoníku ode dne, kdy valná hromada rozhodla o výplatě
dividendy. Podle §156a odst. 2, 3 obchodního zákoníku lze samostatně převádět právo
na vyplacení dividendy, a to smlouvou o postoupení pohledávky.
Dividendový příjem akcionáře z příjmů plynoucích ze zdrojů na území České republiky
se zdaňuje podle §36 odst. 2 písm. a) bod 1. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů zvláštní
sazbou daně (srážková daň) ve výši 15 %. Z §38d odst. 2 a odst. 3 zákona o daních z příjmů
vyplývá, že u dividendových příjmů plynoucích z účasti v akciové společnosti, s výjimkou
dividendových příjmů plynoucích ze zaknihovaných akcií a u podílů na zisku je plátce daně
(akciová společnost, společnost s ručením omezeným, resp. komanditní společnost) povinen
srazit daň při jejich výplatě, nejpozději však do konce třetího měsíce následujícího po měsíci,
v němž rozhodla valná hromada o rozdělení zisku. U dividendových příjmů plynoucích
ze zaknihovaných akcií je plátce povinen srazit daň nejpozději do konce měsíce následujícího
po měsíci, v němž rozhodla valná hromada o rozdělení zisku. Plátce daně je povinen sraženou
daň odvést svému místně příslušnému správci daně do konce kalendářního měsíce následujícího
po kalendářním měsíci, ve kterém byl povinen provést srážku daně. Plátce je povinen v těchto
termínech srazit daň a následně ji odvést správci daně i v případech, že z různých důvodů
(např. nedostatek finančních prostředků) nedojde dosud k vlastní výplatě dividend akcionářům.
Namítá-li stěžovatel, že smlouvou o postoupení pohledávky bylo postoupeno právo
na plnění, které je předmětem dalšího zdanění v závislosti na daňovém domicilu postupníka
a tudíž není možno aplikovat ust. §38d odst. 2 zákona o daních z příjmů, nelze tomuto názoru
přisvědčit.
Předně nelze zaměňovat právo akcionáře podílet se na zisku a právo na výplatu dividendy,
které může být předmětem postoupení. Právo podílet se na zisku společnosti patří mezi základní
majetková práva akcionáře a je výrazem práva zhodnocujícího akcionářovu investici. Pouze
akcionáři tedy přísluší právo podílet se na zisku společnosti a akcionář se tohoto práva nemůže
apriori vzdát. Akcionář může pouze v konkrétních případech převést právo na výplatu
konkrétního podílu na zisku za určité období (dividendy). Dividenda je vyjádřena zpravidla
částkou na akcii a její konkrétní výše závisí na zisku akciové společnosti po zaplacení daní
v daném období tak, jak ji schválí valná hromada. Jakkoli je dále zákonem připuštěno, aby právo
na vyplacení konkrétní dividendy bylo osamostatněno a mohlo být např. následně postoupeno
jiné osobě, je vždy v prvé řadě úzce spjato s osobou akcionáře resp. s jeho majetkovým právem
podílet se na zisku společnosti. Výplata dividendy je tedy možná jen za předpokladu, že valná
hromada rozhodla o tom, že akcionářům bude vyplacena a určila její výši. Teprve tehdy toto
abstraktní právo akcionáře podílet se na zisku společnosti získává charakter konkrétní pohledávky
akcionáře za společností. Právo na výplatu dividendy se tedy osamostatňuje až ode dne, kdy valná
hromada rozhodla o výplatě dividendy, přičemž přiznaná dividenda představuje určitý nárok
akcionáře, vyjádřený jako závazek společnosti vůči akcionářům, který je následně snížen o daň
stanovenou zvláštní sazbou daně dle ust. §36 zákona o daních z příjmů, s výjimkou dividend od
daně osvobozených dle ust. §19 zákona o daních z příjmů. V žádném případě však nedochází
k osamostatnění práva na podíl na zisku jako takového, toho se akcionář nemůže pro futuro
vzdát. Jakkoli stěžovatel polemizuje s tím, že jiná situace by nastala v případě, pokud
by společnost vydala samostatný cenný papír, a to tzv. dividendový kupón, s nímž by právo
na výplatu dividendy spojila, je nutno tuto argumentaci odmítnout, neboť v nyní souzené věci
nebyly vydány kupóny (cenné papíry na doručitele), nýbrž došlo k převodu konkrétního práva
na výplatu dividendy, jež náležela akcionáři.
Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem v tom, že smlouvou o postoupení pohledávky
se postupuje právo na podíl ze zisku jako takové, nikoli právo na výplatu konkrétní dividendy,
jež nastává až při splnění určitých podmínek. Z výše citované právní úpravy naopak vyplývá,
že právo podílet se na zisku společnosti je akcesorické vůči osobě akcionáře a pouze jemu
dle §178 obchodního zákoníku svědčí právo na výplatu dividendy. Je tedy podstatný skutečný
vlastník majetkového podílu - akcionář, bez ohledu na to, kdo je poté konečným příjemcem
vyplácené dividendy. Jak je shora uvedeno, příjemcem může být nejen skutečný vlastník,
ale i osoba jednající jako zprostředkovatel nebo pověřenec pro někoho jiného nebo osoba, na
kterou přešlo právo na výplatu dividendy podle §178 odst. 10 obchodního zákoníku.
Z postupitele (tzv. cedenta) však postupem přechází na postupníka (tzv. cessionáře) pohledávka
pouze v tom stavu, v jakém s ní postupitel v okamžiku účinnosti postupní smlouvy disponoval,
resp. po právu disponovat mohl, změní se jen osoba věřitelova, kdežto pohledávka sama zůstane
nezměněna. Samotným postoupením (cessí) se tedy povaha pohledávky nemění, neboť postupitel
nemůže převést více práv, než mu v době postoupení určité náleželo.
Nejvyšší správní soud tedy shodně s názorem městského soudu konstatuje, že smlouvou
o postoupení pohledávky lze postupovat pohledávku, jejíž hodnota se rovná výši, v jaké
s ní disponoval, resp. mohl disponovat vlastník akcie. Má-li plátce daně tj. akciová společnost
povinnost vybrat daň srážkou, a to buď při výplatě dividend, nebo nejpozději do konce třetího
měsíce po dni rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku (§38d zákona o daních z příjmů)
a tuto sraženou daň odvést svému místně příslušnému správci daně, a to do konce následujícího
měsíce ode dne, kdy byla povinna srážku provést, obdrží akcionář vždy již čistý, zdaněný příjem.
Lze tedy dospět k závěru, že výplata dividendy je vždy prováděna v částce netto, a proto se právo
na výplatu dividend týká pouze nároku na výplatu čisté částky dividendy po zdanění (§36 zákona
o daních z příjmů).
Rovněž tak je nutno odmítnout jako nedůvodnou námitku stěžovatele stran použití
smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Dividendy podléhají zdanění bez ohledu na to, zda
akcionářem je daňový rezident České republiky nebo akcionář s daňovým domicilem v zahraničí.
Má-li však akcionář daňový domicil v zahraničí, je nutno vzít v úvahu, že podle §37 zákona
o daních z příjmů, se ustanovení zákona o daních z příjmů použijí jen tehdy, pokud mezinárodní
smlouva, jíž je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Jak vyplývá ze Smlouvy o zamezení
dvojího zdanění (publ. pod č. 30/1981 Sb.) mohou být dividendy vyplácené společností, která
má sídlo v jednom smluvním státě, osobě mající bydliště či sídlo v druhém smluvním státě,
zdaněny v tomto druhém státě. Tyto dividendy však mohou být zdaněny ve smluvním státě,
v němž má sídlo společnost, která je vyplácí, a to podle práva tohoto státu. Daň takto uložená
však nepřesáhne 10 % hrubé částky dividend. Nejvyšší správní soud uvádí, že i zde je nutno
vycházet ze skutečnosti, že dividenda náleží akcionáři a případné postoupení její výplaty nemůže
měnit režim jejího zdanění. Předmětem daně jsou totiž dividendové příjmy plynoucí z účasti
v akciové společnosti, a proto musí být dividenda zdaněna vždy v závislosti na daňovém
domicilu vlastníka akcie, čili toho, jemuž dividendové příjmy náleží z titulu nositele práv z účasti
na společnosti, nikoli konečného příjemce, kdy smlouvou o postoupení pohledávky je převáděno
pouze právo na výplatu částky představující dividendu po zdanění.
V daném případě nebyl stěžovatel akcionářem s daňovým domicilem v zahraničí, nýbrž
byl pouze konečným příjemcem určitého finančního plnění, jehož primárním účelem byl závazek
společnosti – emitenta vůči akcionáři vyplatit schválený podíl na zisku. Byla-li tedy k rozhodnému
dni držitelem předmětných akcií spol. Raiffeisenbank a.s., došlo uzavřením předmětné smlouvy
o postoupení pohledávky dne 29. 6. 2004 mezi akcionářem a stěžovatelem pouze ke změně osoby
věřitele ve věci finančního plnění, jež náleželo akcionáři, když teprve po schválení valnou
hromadou emitenta (dne 17. 6. 2004) došlo k postoupení práva na výplatu konkrétní částky
- dividendy za konkrétní období (2003). Akcionáři náleželo právo na vyplacení podílu na zisku
společnosti ČEZ a.s., avšak sníženého, dle ust. §38d odst. 2 zákona o daních z příjmů
o srážkovou daň ve výši 15%. Tato společnost pak nemohla stěžovateli postoupit více práv, než
jí náleželo a nemohla mu tedy postoupit právo na vyplacení dividendy před zdaněním, neboť
i ona měla toliko právo na vyplacení dividendy po zdanění. Z uvedeného důvodu pak bylo
správními orgány správně postupováno, nebyla-li v daném případě aplikována smlouva
o zamezení dvojího zdanění ve výši 10%, jelikož stěžovatel, nabyl pouze nárok na výplatu
konkrétní dividendy za rok 2003 až po zdanění srážkovou daní ve výši 15%, resp. nabyl
pohledávku v nominální hodnotě odpovídající netto výši vyplacených dividend.
Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem městského soudu, jakož i žalovaného,
je pak nucen konstatovat, že stěžovatel smlouvou o postoupení pohledávky nezískal postavení
poplatníka ani zdanitelný příjem, protože výplata částky odpovídající přiznané dividendě je pouze
plněním v rámci jejich smluvních vztahů. Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že dividendy jsou
předmětem zdanění daní z příjmů, a to podle ustanovení §8 zákona o daních z příjmů jako
příjmy z držby kapitálového majetku, stěžovateli však práva z držby kapitálového majetku
nesvědila a ani mu svědčit nemohla, ta náležela pouze akcionáři, tj. společnosti Raiffeisenbank
a. s. a pouze tato společnost byla v postavení poplatníka předmětné daně. Pouze jí tyto příjmy
plynuly, a to ze zdrojů na území České republiky a byly tedy samostatným základem daně
pro zdanění zvláštní sazbou daně podle §36 zákona o daních z příjmů. Z tohoto důvodu nelze
přisvědčit stěžovateli, že smlouvou o postoupení pohledávky získal zdanitelný příjem a že se tedy
stěžovatel, jako postupník, stal poplatníkem daně ve smyslu ust. §6 odst. 2 zákona o správě daní
a ust. §17 odst. 4, §22 odst. 1 písm. g) bod. 3 zákona o daních z příjmů.
Lze tedy uzavřít, stěžovatel předmětnou smlouvou nezískal procesní postavení poplatníka
daně s oprávněním podat stížnost na postup plátce daně dle ust. §51 zákona o správě daní.
Správce daně I. stupně tedy zcela oprávněně zastavil řízení ve věci podané stížnosti na postup
plátce daně při výplatě dividend. Městský soud se přezkoumatelným způsobem vypořádal
se všemi námitkami uvedenými v žalobě a pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního
orgánu soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal
správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítnout.
Protože Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti
dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nad rámec běžné správní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu