ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.93.2009:55
sp. zn. 5 Afs 93/2009 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Isolit-Bravo, spol. s r. o., se sídlem Jablonské nábřeží 305, Jablonné nad Orlicí,
zastoupený Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem se sídlem Komenského 156, Ústí nad Orlicí,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, Horova 824/17, Hradec Králové,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 8. 2009, č. j. 30 Ca 85/2008 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Finanční úřad v Žamberku žalobci rozhodnutím ze dne 11. 7. 2006,
č. j. 39692/06/275972/1133, dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 2003 ve výši 746 790 Kč. V dané věci bylo sporné, zda následující strojní zařízení:
(1) leštička konvic, evidovaná v účetnictví žalobce jako dlouhodobý hmotný majetek
pod inventárním číslem 5174, a dále (2) švová bodovka, evidovaná v účetnictví žalobce jako
dlouhodobý hmotný majetek pod inventárním číslem 5190, bylo v předmětném zdaňovacím
období ve vlastnictví žalobce či nikoliv. Právě vlastnickým právem byla v posuzovaném případě
podmíněna možnost žalobce uplatnit daňové odpisy z takového majetku, stejně jako možnost
uplatnit rezervy na jeho opravy. Správce daně ovšem dospěl k závěru, že vlastnické právo
k označeným kusům strojního zařízení bylo převedeno na základě Smlouvy o vývoji a nákupu
ze dne 1. 5. 2001, uzavřené mezi žalobcem a nizozemskou společností Philips Domestic
Appliances and Personal Care B.V. (dále jen „společnost Philips“), na společnost Philips,
a to ke dni 26. 4. 2002, kdy společnost Philips plně uhradila příslušné faktury vystavené žalobcem.
Vzhledem k uvedenému tedy správce daně vyloučil z daňově účinných nákladů žalobcem
zaúčtované odpisy označených kusů strojního zařízení v celkové výši 2 079 636 Kč a dále
z daňově účinných nákladů vyloučil také zaúčtovanou částku ve výši 1 450 000 Kč za tvorbu
rezervy na opravu výše označené leštičky konvic.
Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání. Žalovaný ovšem
rozhodnutím ze dne 2. 5. 2008, č. j. 1695/08-1200-607208, odvolání žalobce zamítl.
Zmíněné rozhodnutí žalovaného spolu s jeho dalšími dvěma rozhodnutími napadl
žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. V té namítal, že své vlastnické právo
k předmětným kusům strojního zařízení dostatečně prokázal, když nejprve doložil, že je v roce
2002 zakoupil, a dále doložil, že jakkoli tato strojní zařízení posléze na základě ústní dohody
prodal společnosti Philips, doposud nedošlo k jejich předání. Žalovaný ovšem i přes uvedené
dospěl k závěru, že k převodu vlastnického práva k předmětným strojům došlo ke dni
26. 4. 2002, a to ve prospěch společnosti Philips. Žalobce namítá, že žalovaný ve svých závěrech
vycházel ze skutkového stavu věci, který nemá oporu ve spise. Žalovaný se dle žalobce dopustil
pochybení především při hodnocení důkazů, kde je třeba jeho závěry posoudit jsou účelové
a do značné míry spekulativní. K jednotlivým důkazům uvedl žalobce následující:
Žalobce nikterak nepopírá faktickou souvislost mezi pořízením předmětných kusů
strojního zařízení a výrobou domácích spotřebičů pro společnost Philips podle Smlouvy o vývoji
a nákupu ze dne 1. 5. 2001. Z této skutečnosti však dle jeho názoru rozhodně nelze dovozovat,
že předmětné kusy strojního zařízení podléhají režimu článku 4 zmíněné smlouvy. Posledně
uvedené ustanovení pojednává o pořízení nářadí („tools“) a forem („moulds“) nutných k výrobě
uvedených výrobků. Žalobce podotýká, že se jedná o jednoúčelová a individualizovaná technická
zařízení, vždy zhotovená pro daný typ výrobku. Předmětná leštička konvic a švová bodovka jsou
naopak běžnými stroji, které slouží k výrobním operacím určitého druhu.
Závěry žalovaného ohledně obsahu faktur č. 2010179, 2010312 a 2010574, ve kterých
je v anglickém jazyce uvedeno, že vlastnické právo k věcem přechází na kupujícího pouze
za předpokladu jejich zaplacení, jsou neopodstatněné, když v praxi je pravidlem a nikoli
výjimkou, že účetní software tiskne na účetní doklady nejrůznější dovětky, které jsou právně
irelevantní a v zásadě nesmyslné. Argumentace žalovaného je pak navíc i vnitřně rozporná, když
žalovaný odkazuje na Smlouvu o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 a zároveň pomíjí její článek
17.9, ve kterém je výslovně uvedeno, že podmínky vytištěné na fakturách jsou neplatné.
Dokument ze dne 30. 10. 2001 pak dle žalobce toliko shrnuje a potvrzuje výsledky
předchozích ujednání mezi žalobcem a společností Philips. Z jeho obsahu nelze dovodit
jakoukoli souvislost se Smlouvou o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001, když se v něm odkazuje
pouze na probíhající „projekt“. Předmětná strojní zařízení jsou zde navíc označována jako
„equipment“, a nikoli „tools“ nebo „moulds“.
Žalovaný dále nesprávně posoudil i důkaz dopisem ústředního úřadu nizozemské daňové
správy ze dne 3. 10. 2007. Pokud je v této písemnosti zmiňováno „vlastnictví strojního zařízení“,
pak jde o sdělení značně nekonkrétní, když zde není přesně popsáno označení strojů, a dále
právní důvod a datum převodu vlastnictví. Sdělení o přemístění strojů do Klagenfurtu je navíc,
jak žalobce podotkl, zjevně nesprávné, neboť v průběhu daňového řízení bylo doloženo, že jeden
ze strojů byl zničen v roce 2005 při zhroucení skladové budovy v Jablonném nad Orlicí; druhý
ze strojů pak je v provozovně žalobce v Jablonném nad Orlicí stále umístěn. Nakonec ani
fakturace mezi společností Philips a společností Oesterreichische Philips Industrie GmbH
(Domestic Appliances and Personal Care Klagenfurt) dle žalobce ohledně vlastnického práva
k předmětným strojům nic nedokazuje, když z podkladů není zřejmé, že by podmínkou takové
fakturace bylo vlastnické právo společnosti Philips k předmětným strojům.
Písemné vyjádření společnosti Philips ze dne 10. 9. 2002 pak dle žalobce plně dokládá
jeho tvrzení ohledně povahy dohody o prodeji předmětných kusů strojního zařízení. Společnost
Philips v tomto vyjádření potvrdila, že přestože plně uhradila příslušné faktury, zůstávají
předmětné stroje v dispozici žalobce a tedy i v jeho vlastnictví. Skutečnost, že společnost Philips
ve vyjádření odkazuje na Smlouvu o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001, pak dle žalobce nijak
nesvědčí o tom, že by byl převod vlastnických práv k předmětným strojům podřízen režimu této
smlouvy. Společnost Philips zde pouze odkazuje na okamžik, kdy k převodu vlastnického práva
má dojít, tj. po ukončení výroby domácích spotřebičů dle článku 6 zmíněné smlouvy.
Vzhledem k uvedenému je tedy dle žalobce zřejmé, že k převodu vlastnického práva
k předmětným strojům z žalobce na společnost Philips doposud nedošlo. V daném případě totiž
žalobce o prodeji předmětných strojů uzavřel se společností Philips ústní dohodu. V takovém
případě je pak nutné postupovat podle §443 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého platí,
že kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno.
Navíc je dle žalobce zřejmé, že ve světle příslušných ustanovení obchodního zákoníku
by nemohl obstát závěr žalovaného, podle kterého k převodu vlastnického práva k předmětným
strojům došlo již ke dni 26. 4. 2002, ani tehdy, pokud by k prodeji zmíněných strojů vskutku
došlo na základě Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001, jak tvrdí žalovaný. Podle §444
obchodního zákoníku totiž platí, že strany si mohou dojednat, že kupující nabude vlastnické
právo před dobou uvedenou v §443 obchodního zákoníku pouze písemnou dohodou. Zároveň
posledně zmíněné ustanovení stanoví povinnost v takové písemné dohodě dostatečně označit
předmět smlouvy, pakliže se jedná o zboží jednotlivě určené. V daném případě se o zboží
jednotlivě určené jednalo, neboť předmětem prodeje byly stroje určitého typu a čísla. Takové
konkrétní označení předmětných kusů strojního zařízení však nebylo obsaženo ani ve Smlouvě
o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 ani v dohodě ze dne 30. 10. 2001. Tuto vadu nemohl zhojit
ani obsah faktury, neboť tato je jednostranným úkonem.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, č. j. 30 Ca 85/2008 - 29.
Krajský soud v odůvodnění zmíněného rozsudku konstatoval, že ze skutkových okolností
případu v jejich vzájemných souvislostech zřetelně vystupuje logika obchodního vztahu mezi
žalobcem a společností Philips. Smlouva o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001, která se týkala
následně realizovaných projektů (tj. i projektu MK 2002), nutně zahrnovala ve svém článku 4
pod pojmy „tools“ a „moulds“ veškeré nářadí, nástroje, formy a zařízení pro zhotovování
výrobků (elektrických spotřebičů pro použití v domácnosti), o jejichž vývoji, výrobě a nákupu
předmětná smlouva pojednávala. Žalobce o existenci samostatné ústní dohody o prodeji
předmětných strojů nepředložil jediný důkaz, dokonce ani nespecifikoval, kdy k ní mělo dojít.
Navíc by dle krajského soudu nedávalo smysl, aby žalobce pořizoval v souvislosti se zakázkami
pro společnost Philips na vlastní náklady právě tato dvě zařízení nutná pro výrobu předmětných
výrobků (zřejmě jedny z nejnákladnějších) bez toho, aniž by o nákladech na ně existovalo nějaké
písemné smluvní ujednání, přestože v případě ostatních nástrojů ano. Na prodej předmětných
kusů strojních zařízení tedy dopadal režim Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 včetně
jejího článku 4.2, podle kterého platí, že vlastnické právo ke konkrétnímu nářadí a konkrétním
formám přejde na společnost Philips v okamžiku, kdy tato plně zaplatí náklady na takové nářadí
a formy. Zmíněné ustanovení smlouvy je přitom dle názoru krajského soudu písemným
ujednáním o převodu vlastnického práva ve smyslu §444 obchodního zákoníku. Ve vztahu
k posledně zmíněnému ustanovení krajský soud dále uvedl, že v případě předmětných kusů
strojního zařízení šlo o věci, které bylo možno objektivně identifikovat, přičemž bylo výslovně
ujednáno, že veškeré nářadí a formy budou v době převodu vlastnického práva zřetelně označeny
jako majetek společnosti Philips. Dále pak dotčená smlouva stanoví, že konkrétní způsob úhrady
nákladů bude stranami písemně dohodnut pro každý projekt zvlášť. Takovým ujednáním,
vztahujícím se konkrétně k úhradě nákladů za předmětné kusy strojního zařízení, pak byla
dohoda ze dne 30. 10. 2001, jež obsahuje ujednání o ceně projektu, o časovém plánu projektu,
přičemž konkrétně stanoví platební podmínky ve vztahu k příslušným nástrojům, formám
a zařízením. Dle názoru krajského soudu pak není podstatné, že zmíněná dohoda ze dne
30. 10. 2001 výslovně neodkazuje na Smlouvu o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001.
Další námitky žalobce krajský soud také posoudil jako nedůvodné. Význam, který
anglickým výrazům „tools“ a „moulds“ připisuje žalobce, není dle krajského soudu v posuzované
věci správný. O tom svědčí i chování společnosti Philips, jež zahrnula předmětné stroje do svého
účetnictví a následně účetně převedla do evidence společnosti Oesterreichische Philips Industrie
GmbH (Domestic Appliances and Personal Care Klagenfurt), tedy chovala se k těmto věcem
jako ke svému majetku. Ostatně i ústřední úřad nizozemské daňové správy užívá ve svém dopisu
ze dne 3. 10. 2007 vedle výrazu „machines“ i pojem „tools“. Tlumočník, který provedl úřední
překlad listin pořízených v anglickém jazyce, pak sice uvedl, že výraz „tools“ není primárně
překládán jako stroj či strojní zařízení, nicméně takovou možnost nevyloučil.
K obsahu dopisu ústředního úřadu nizozemské daňové správy ze dne 3. 10. 2007 krajský
soud uvedl, že nelze souhlasit s žalobcem, že zmíněný dopis je nekonkrétní, když z formulace
dotazů správce daně v žádosti o poskytnutí informací je zřejmé, na co konkrétně se správce daně
dotazoval (otázky byly formulovány ve vztahu k předmětným kusům strojního zařízení a byl zde
odkaz na konkrétně specifikované faktury). Zpochybnit věrohodnost tohoto důkazu se pak
žalobci nepodařilo ani poukazem na zjevně nesprávné tvrzení, že předmětné stroje byly
přemístěny do Klagenfurtu. K tomu krajský soud podotkl, že v daném případě se jedná
o nesprávný překlad použitého anglického výrazu „transfer“, který musí být v posuzovaném
kontextu překládán jako „převod“, tj. převod vlastnického práva, nikoli jako fyzické přemístění
předmětných strojů.
Ve světle výše uvedeného lze potom, jak krajský soud na závěr konstatoval, písemné
vyjádření společnosti Philips ze dne 10. 9. 2002 označit za účelové.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž
poukazoval na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti však
vyplývají tvrzené důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel nejprve namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem spočívající
v nesprávném výkladu §444 obchodního zákoníku. Podle názoru stěžovatele nelze ustanovení
článku 4.2 Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001, jež obsahuje toliko obecnou zmínku
o „nářadí“ a „formách“, považovat za písemné ujednání o převodu vlastnického práva
ke konkrétním jednotlivě určeným movitým věcem ve smyslu §444 obchodního zákoníku.
Předmětné stroje by musely být ve smyslu posledně zmíněného ustanovení v takové písemné
dohodě konkrétně identifikovány (např. výrobním číslem). Pokud krajský soud v kasační stížností
napadeném rozsudku konstatoval, že dle zmíněné smlouvy mělo být veškeré nářadí a veškeré
formy v době převodu vlastnického práva zřetelně označeny jako majetek společnosti Philips,
musí stěžovatel podotknout, že z dokazování nijak nevyplývá, že by předmětné kusy strojního
zařízení takto označeny byly.
Dále pak stěžovatel namítá, že závěr žalovaného, podle kterého se režim Smlouvy
o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 vztahuje i na prodej předmětných strojů, nemá oporu
ve spisech. Z uvedené smlouvy vyplývá pouze to, že se týkala produkce výrobků (elektrických
přístrojů pro domácnosti) a výrobních prostředků specifikovaných pro každý model takových
výrobků (tj. nářadí a forem). Posledně zmíněné výrazy pak nelze vykládat tak, že zahrnují
konkrétní strojní zařízení, jež stěžovatel zakoupil jako vybavení svého výrobního provozu,
a to ani tehdy, pokud stěžovatel takové stroje zakoupil pro to, aby na nich mohl vyrábět výrobky
v souladu se zmíněnou smlouvou. Žalovaný svůj závěr opřel o nesprávný překlad ve smlouvě
použitého anglického výrazu „tools“, a to i přes skutečnost, že tlumočník, jenž byl pověřen
úředním překladem smlouvy, uvedl, že takovým způsobem daný výraz není primárně překládán.
Žalovaný tedy v pochybnostech zvolil takový výklad, který jde k tíži stěžovatele. Dále žalovaný
vyšel z obsahu dopisu ústředního úřadu nizozemské daňové správy ze dne 3. 10. 2007, který
je ovšem dle názoru stěžovatele zavádějící, protože v něm není uvedeno, z jakého důvodu
a k jakému datu se společnost Philips měla stát vlastníkem předmětných strojů. Samotná
skutečnost, že společnost Philips a společnost Oesterreichische Philips Industrie GmbH
(Domestic Appliances and Personal Care Klagenfurt) chybně účtovaly o předmětných strojích
jako o vlastních, pak dle stěžovatele svědčí především o jejich neznalosti českého práva, tj. práva
v posuzované věci rozhodného. Z takové skutečnosti také nelze dovozovat, že prodej
předmětných strojů se uskutečnil na základě Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001.
Naopak vyjádření společnosti Philips ze dne 10. 9. 2002, které závěry žalovaného vyvrací, pak
krajský soud označil jako účelové, aniž by takový závěr důsledně odůvodnil. Vzhledem
k uvedenému je dle stěžovatele zřejmé, že žalovaný dostatečně neprokázal, že se na převod
vlastnických práv k předmětným kusům strojního zařízení vztahovala ustanovení Smlouvy
o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001.
Pokud krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku nově argumentoval tím,
že by nedávalo smysl, pokud by stěžovatel pořizoval v souvislosti se zakázkami pro společnost
Philips na vlastní náklady předmětná strojní zařízení, aniž by existovalo nějaké písemné smluvní
ujednání, když se jednalo o zřejmě jedny z nejnákladnějších nástrojů, musí stěžovatel podotknout,
že ve skutečnosti sporné náklady vynaložené na nákup předmětného strojního zařízení
představovaly zhruba třetinu nákladů na technické vybavení projektu MK 2002. Ve srovnání
s celkovou předpokládanou hodnotou projektu byla ovšem hodnota strojů zanedbatelná. K tomu
stěžovatel odkazuje na ustanovení článku 6.3 a 6.4 Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001.
Nakonec stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil i tím, že žaloby proti jednotlivým
napadeným rozhodnutím vyloučil k samostatnému projednání. Dle názoru stěžovatele spolu
žalobou napadená rozhodnutí plně skutkově a právně souvisejí, když doměření daně každým
z těchto rozhodnutí, a to jednotlivě za zdaňovací období let 2002, 2003 a 2004, je zdůvodněno
tím, že stěžovatel, přestože již nebyl v rozhodné době vlastníkem předmětných strojních zařízení,
uplatnil v souvislosti s nimi daňové odpisy a rezervu na opravy. Takový postup krajského soudu
je dle stěžovatele v rozporu se zásadou procesní ekonomie a zároveň má negativní dopad
do právní sféry stěžovatele s ohledem na jeho poplatkovou povinnost.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 10. 2009 navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl, přičemž ve své argumentaci odkazuje na odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí a dále na své vyjádření k žalobě. K námitce stěžovatele,
že klíčové cizojazyčné výrazy uvedené ve Smlouvě o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 vykládal
žalovaný v daném případě nesprávně, podotýká, že zmíněná smlouva byla přeložena soudním
tlumočníkem, a to s tím, že žalovaný při zadání překladu výslovně kladl důraz na přesné
vysvětlení některých anglických výrazů, neboť byly pro posouzení věci podstatné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s. ), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele, jež směřovaly k tomu,
že žalovaný při posouzení dané věci vycházel ze skutkového stavu, který neměl oporu ve spisech.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že ze Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001
vyplývá pouze to, že se týkala produkce výrobků (elektrických přístrojů pro domácnosti) a dále
výrobních prostředků specifikovaných pro každý model takových výrobků (tj. nástrojů a forem).
Posledně zmíněné výrazy pak dle stěžovatele nelze vykládat takovým způsobem, že zahrnují
i předmětné kusy strojního zařízení. K tomu ovšem musí zdejší soud podotknout, že přestože
výraz „formy“ neboli v anglickém jazyce „moulds“ s největší pravděpodobností představuje
jednoúčelová a individualizovaná technická zařízení, vždy zhotovená pro konkrétní typ výrobku,
naopak výraz „nářadí“ neboli anglicky „tools“ již může být vykládán relativně široce. O tom
ostatně svědčí i vyjádření tlumočníka, který provedl úřední překlad listin pořízených v anglickém
jazyce a podle jehož názoru výraz „tools“ sice není primárně překládán jako stroj či strojní
zařízení, nicméně v širším měřítku lze pod tímto výrazem rozumět i obráběcí stroj.
Nejvyšší správní soud se tedy domnívá, že, jak již správně konstatoval krajský soud
v kasační stížností napadeném rozsudku, je při výkladu sporných ustanovení Smlouvy o vývoji
a nákupu ze dne 1. 5. 2001 pro objektivní zjištění skutkového stavu věci namístě vycházet
z kontextu ostatních ustanovení dané smlouvy i z dalších okolností případu. Zde se pak zdejší
soud plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že z celkového obrazu skutkových okolností
posuzované věci zřetelně vystupuje logika obchodního vztahu mezi stěžovatelem a společností
Philips, ve kterém Smlouva o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 byla sjednána jako smlouva
rámcová a jako taková se má aplikovat na vztahy vznikající mezi stranami smlouvy,
tj. stěžovatelem a společností Philips, při následně realizovaných projektech. O tom svědčí již
samotná ustanovení sporného článku 4.1 předmětné smlouvy, podle kterého obecně platí,
že stěžovatel ponese náklady na nářadí a formy požadované pro zhotovení výrobků, přičemž tyto
náklady budou amortizovány prostřednictvím výrobků prodávaných společnosti Philips nebo
budou touto společností zaplaceny přímo, a to podle písemné dohody uzavřené mezi stranami
smlouvy pro každý výrobek zvlášť. Dále pak zmíněné ustanovení stanoví, že „pro každý projekt
bude dohodnut systém amortizace či platby“ (důraz doplněn).
Součástí spisu je dále dohoda ze dne 30. 10. 2001, jejímž obsahem je ujednání stěžovatele
a společnosti Philips o ceně „projektu“ a jeho časovém plánu, přičemž konkrétně stanoví i platební
podmínky ve vztahu k příslušným nástrojům, formám a zařízením. Na základě této dohody pak byly
vydány faktury č. 2010179, č. 2010312 a č. 2010574, kterými jsou fakturovány mimo jiné i náklady
na předmětnou leštičku konvic a švovou bodovku. Všechny označené faktury odkazují na projekt
MK 2002, přičemž faktury č. 2010179 a č. 2010312 odkazují zároveň i na dohodu ze dne
30. 10. 2001.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že mezi Smlouvou
o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 a dohodou ze dne 30. 10. 2001 existuje přímý vztah, kdy
posledně zmíněná dohoda byla smluvními stranami přijata k provedení příslušných ustanovení
Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 pojednávající o cenách výrobků a o platbách
za příslušné nářadí a formy. Jelikož v dohodě ze dne 30. 10 2001 jsou výslovně v rámci úpravy
platebních podmínek forem, nástrojů a zařízení, upraveny platby mimo jiné i za svařovací a leštící
zařízení a jelikož související faktury výslovně zmiňují předmětné kusy strojního zařízení (leštičku
konvic a švovou bodovku), dospěl zdejší soud k závěru, že předmětné stroje je třeba zahrnout
pod pojem „nářadí“ ve smyslu Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 a že jako takové
podléhají režimu této smlouvy.
Podle ustanovení článku 4.2. Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 platí,
že vlastnické právo ke konkrétnímu nářadí a konkrétním formám přejde na společnost Philips
v okamžiku, kdy tato společnost plně zaplatí náklady na takové nářadí a formy. Z dokladů, jež
jsou součástí správního spisu, pak vyplývá, že poslední část nákladů na předmětné stroje byla
uhrazena ke dni 26. 4. 2002, tj. uhrazením faktury č. 2010574. Ve smyslu posledně zmíněného
ustanovení Smlouvy o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 tedy vlastnické právo k předmětným
kusům strojního zařízení přešlo na společnost Philips právě ke dni 26. 4. 2002.
O takovém závěru pak svědčí i další výše zmíněné důkazy, především dopis ústředního
úřadu nizozemské daňové správy ze dne 3. 10. 2007, ze kterého vyplývá, že společnost Philips
o předmětných strojích po uhrazení výše označených faktur účtovala jako o svém majetku,
přičemž je dokonce převedla na společnost Oesterreichische Philips Industrie GmbH (Domestic
Appliances and Personal Care Klagenfurt). Nejvyšší správní soud se naopak musí ztotožnit
s krajským soudem v tom, že již s ohledem na uvedené kroky, které společnost Philips ve vztahu
k předmětným kusům strojního zařízení učinila, nelze považovat za věrohodné její vyjádření
ze dne 10. 9. 2002, které navíc bylo, a to v doslovném znění, vyžádáno ze strany stěžovatele
(viz elektronická korespondence ze dne 17. 7. 2002 a ze dne 4. 9. 2002, jež je součástí správního
spisu).
Uvedený závěr pak nemůže zpochybnit ani stížní námitka, jež se vztahuje k nesprávnému
výkladu §444 obchodního zákoníku krajským soudem. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že zmíněné ustanovení vyžaduje pro případ ujednání stran o tom, že kupující nabude vlastnické
právo před předáním zboží, písemnou formu takové dohody. Zde Nejvyšší správní soud
konstatuje, že jak Smlouva o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001, tak posléze uzavřená dohoda
ze dne 30. 10. 2001 byly uzavřeny písemnou formou. Další podmínkou platnosti smlouvy podle
§444 obchodního zákoníku je pak možnost objektivně identifikovat předmět vlastnického práva.
Dohoda ze dne 30. 10. 2001 výslovně odkazuje na svařovací a leštící zařízení, přičemž všechny
výše označené faktury výslovně zmiňují leštičku konvic a švovou bodovku. V posuzované věci
tedy bylo zcela zjevné, jaké strojní zařízení bylo předmětem převodu vlastnického práva. Jak
vyplývá ze správního spisu, právě předmětné stroje, které posléze stěžovatel ve svém účetnictví
evidoval pod inventárními čísly 5174 a 5190, stěžovatel pořídil v souvislosti s projektem MK
2002 (viz faktura č. 2700345 ze dne 5. 3. 2002 a faktury č. 2700416 a 2700417 ze dne 21. 3. 2002).
Podpůrně pak lze odkázat i na soupis investičního majetku za období roku 2004, jenž je také
součástí správního spisu, ze kterého vyplývá, že stěžovatel nevlastnil jiná strojní zařízení označená
jako „leštička konvic“ a „švová bodovka“ než právě ta, která evidoval pod uvedenými
inventárními čísly. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ustanovení článku 4.2 Smlouvy o vývoji
a nákupu ze dne 1. 5. 2001 ve spojení s citovanou dohodou ze dne 30.10. 2001 splňují podmínky
§444 obchodního zákoníku.
Námitka stěžovatele, že žalovaný se i přes existenci pochyb přiklonil k důkazům
a argumentům svědčícím v jeho neprospěch, je v dané věci zcela neopodstatněná. Nejvyšší
správní soud připomíná, že daňovém řízení je podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků povinností daňového subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Vzhledem k tomu, že správce daně shromáždil v dané věci dostatečné
podklady zakládající jeho důvodné pochybnosti o uznatelnosti zmiňovaných daňových výdajů,
bylo povinností stěžovatele dostatečným způsobem prokázat, že předmětné stroje byly
v rozhodné době jeho vlastnictvím a že tudíž v souvislosti s nimi mohl daňové odpisy a rezervy
na opravy uplatnit. Toto důkazní břemeno stěžovatel neunesl (k rozložení důkazního břemene
v daňovém řízení viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j.
2 Afs 24/2007 - 119, publikovaný pod č. 1572/2008 Sb. NSS).
Nakonec stěžovatel uvedl, že ve srovnání s celkovou předpokládanou hodnotou projektu
MK 2002 byla hodnota předmětných strojů zanedbatelná. Z tohoto pohledu pak stěžovatel
považuje za irelevantní argument krajského soudu, podle kterého bylo pravděpodobné,
že se Smlouva o vývoji a nákupu ze dne 1. 5. 2001 vztahovala i na předmětné kusy strojního
zařízení, když s ohledem na jeho nákladnost se lze domnívat, že bylo v zájmu stěžovatele upravit
vztahy vážící se k takovému strojnímu zařízení písemnou dohodou s jasně stanovenými pravidly.
Zdejší soud v daném případě se stěžovatelem souhlasí a uvádí, že zmíněná argumentace
krajského soudu je spekulativní a jako taková není z hlediska posouzení věci relevantní. Zároveň
ale zdejší soud podotýká, že takový závěr nemění nic na výše uvedeném, tedy na skutečnosti,
že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ohledně jím uplatněných odpisů předmětného
hmotného majetku a uplatněných rezerv na jeho opravu.
Poslední stížní námitka se vztahuje k postupu krajského soudu, který žaloby proti
jednotlivým rozhodnutím žalovaného vyloučil k samostatnému projednání, přestože ve všech
případech, jak tvrdí stěžovatel, se jednalo o věc stejného skutkového a právního základu. Aniž
by Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda bylo v daném případě vyloučení jednotlivých věcí
namístě, odkazuje na svou dosavadní judikaturu, ve které opakovaně konstatoval, že vada řízení,
jíž se soud dopustí nesprávnou aplikací §39 odst. 2 s. ř. s., z povahy věci nemá vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 2 As 53/2004 - 76, dostupný na www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Afs 24/2005 - 70, publikovaný pod č. 888/2006 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uplatněné kasační námitky nejsou důvodné,
nad rámec stížních bodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal ani jiné vady, k nimž
by musel dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu