ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.15.2009:63
sp. zn. 5 As 15/2009 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: BARTH – media, a. s., se sídlem Hůrka 1798, Pardubice, zastoupený JUDr. Michalem
Tintěrou, CSc., advokátem se sídlem Pražská 532, Mělník, proti žalovanému: Magistrát města
Pardubic, se sídlem Pernštýnské nám. 1, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 1. 2009,
č. j. 52 Ca 48/2008 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 10. 2. 2009 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2008, č. j. OD-Řá-419/08. Tímto
rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Úřadu městského obvodu Pardubice II ze dne
16. 6. 2008, č. j. 3105/08/OŽPD/SDa, a do jeho výrokové části doplnil ustanovení právního
předpisu, podle kterého správní orgán I. stupně dospěl k zamítavému rozhodnutí a které bylo
správním orgánem I. stupně ve výrokové části rozhodnutí opomenuto, a z výrokové části naopak
vypustil část týkající se důvodů zamítnutí. V meritu se žalovaný ztotožnil se závěrem správního
orgánu I. stupně a jeho rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o povolení zvláštního užívání
místní komunikace pro umístění reklamního zařízení ponechal ve zbytku beze změny.
Žalobce podal dne 16. 4. 2008 u správního orgánu I. stupně podle §25 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pozemních komunikacích“) žádost o prodloužení povolení k zvláštnímu užívání místní
komunikace pro umístění reklamního zařízení na mostní konstrukci M 707 nadjezdu do Rosic
nad Labem. Jednalo se konkrétně o dva kusy reklamních ta bulí o rozměrech 1x7 m.
Správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce rozhodnutím ze dne 16. 6. 2008, č. j.
3105/08/OŽPD/SDa, a to z důvodu nesouhlasného stanoviska Dopravního inspektorátu Policie
České republiky. Dopravní inspektorát se ve stanovisku ze dne 27. 5. 2008, č. j. ORPA-186-
28/ČJ-07-2008, jako dotčený správní orgán vyjádřil k žádosti žalobce tak, že nesouhlasí
s uvažovaným prodloužením povolení k zvláštnímu užívání komunikace k umístění reklamního
zařízení, neboť by umístěním tohoto reklamního zařízení v blízkosti přilehlé silnice č. I/36
docházelo k rozptylování pozornosti účastníků silničního provozu způsobem negativně
ovlivňujícím bezpečnost a plynulost silničního provozu. Toto stanovisko mimo jiné opřel o názor
psychologa PhDr. J. H. ze dne 16. 1. 2003, který se vyjádřil o rušivém vlivu reklamních zařízení
v blízkosti pozemní komunikace na pozornost řidičů, dále o iniciativu Bílá kniha evropské
dopravní politiky a strategický dokument Národní strategie b ezpečnosti silničního provozu
schválený usnesením vlády České republiky ze dne 28. dubna 2004, č. 394, s cílem redukce počtu
usmrcených při dopravních nehodách a o statistická fakta nehodovosti daného silničního úseku.
Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním ze dne 4. 7. 2008,
v němž namítal neexistenci právního důvodu pro nevyhovění žádosti o prodloužení platnosti
povolení k provozování reklamních zařízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
I. stupně pro nedostatek důvodů. Žalobce zároveň napadl výrok rozhodnutí orgánu I. stupně,
neboť neobsahoval právní ustanovení, podle něhož bylo ve věci rozhodnuto, a naopak obsahoval
v rozporu s §68 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) i důvod,
pro nějž správní orgán I. stupně žádost zamítl. Dále žalobce v odvolání namítal, že stanovisko
dopravního inspektorátu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, obsahovou
nedostatečnost a věcnou nesprávnost.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 9. 2008, č. j. OD-Řá-419/08, změnil výrokovou část
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž výrokovou část doplnil o ustanovení právního
předpisu, o něž opřel správní orgán I. stupně své rozhodnutí, a vypustil část výroku rozhodnutí,
v níž správní orgán I. stupně konstatoval důvod svého rozhodnutí. Namítaná formální pochybení
žalovaný neshledal jako důvod pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání,
protože mohla být napravena změnou rozhodnutí prvního stupně v rámci odvolacího řízení.
Meritorně se žalovaný ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně neřešil v rámci svého
rozhodování nic, co by podléhalo správnímu uvážení, a potvrdil správnost závěru správního
orgánu I. stupně, že negativní stanovisko dopravního inspektorátu je dostatečným důvodem
pro zamítnutí žádosti žalobce. Žalovaný dále dospěl k závěru, že se v předmětné věci nejednalo
o prodloužení platnosti povolení ke zvláštnímu užívání komunikace, ale o vydán í zcela nového
povolení, neboť podle §25 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích je povolení vydáváno
na dobu 5 let, po jejichž uplynutí povolení zaniká. Správní orgán I. stupně tedy zcela oprávněně
vyžadoval vedle souhlasu vlastníka komunikace i souhlas dopravního inspektorátu. Pokud jde
o námitky žalobce směřující proti stanovisku dopravního inspektorátu, konstatoval žalovaný,
že tyto nejsou důvodné a nadto bylo stanovisko dopravního inspektorátu potvrzeno
i stanoviskem Policie České republiky, Správy Vý chodočeského kraje, Odboru dopravní policie
ze dne 30. 7. 2008, č. j. PVC-396-28/ČJ-2008-DP, jež si žalovaný v řízení o odvolání žalobce
vyžádal v souladu s §149 odst. 4 správního řádu.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal, že změna rozhodnutí
správního orgánu I. stupně je pro něj rozhodnutím „překvapivým“, neboť žalovaný změnil výrok
rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že byla žádost zamítnuta podle §149 odst. 3
správního řádu, zatímco z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, že tento
nepovažoval nesouhlas dopravního inspektorátu za závazné stanovisko ve smyslu §149 odst. 1
správního řádu. Dále žalovanému vytkl, že se dostatečně nezabýval otázkou, zda zvláštní užívání
komunikace může v daném případě skutečně ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního
provozu a zda je tak k vydání povolení ke zvláštnímu užívání komunikace nutný souhlas
dopravního inspektorátu. Dle názoru žalobce nelze pouze ze skutečnosti, že reklamní poutače
mohou ovlivnit pozornost účastníků silničního provozu, dovodit, že konkrétní reklamní zařízení
může ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu. Podle žalobce se žalovaný nezabýval
dostatečně ani otázkou, zda stanovisko dopravního inspektorátu je závazným stanoviskem
ve smyslu §149 odst. 1 správního řádu, když samotná Policie České republiky, Správa
Východočeského kraje, Odbor dopravní policie vyjádření dopravního inspektorátu za závazné
stanovisko ve smyslu §149 odst. 1 správního řádu nepovažovala.
Krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného shora uvedeným rozsudkem zamítl.
K námitce žalobce týkající se překvapivosti žalobou napade ného rozhodnutí konstatoval,
že ačkoliv se mohlo žalobci rozhodnutí jevit subjektivně jako překvapivé, objektivně tak tomu
nebylo. V daném případě nedošlo ke změně právního názoru, neboť se žalovaný ve svém
rozhodnutí zcela ztotožnil s právním závěrem správního orgánu I. stupně, jenž v souladu s §25
zákona o pozemních komunikacích zamítl žádost žalobce z důvodu nedostatku souhlasu
se zvláštním užíváním komunikace ze strany dopravního inspektorátu. Skutečnost, že žalovaný
změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že ve výrokové části rozhodnutí výslovně
uvedl odkaz na ustanovení zákona, na základě něhož bylo rozhodnuto, nečiní z rozhodnutí
žalovaného rozhodnutí překvapivé. Krajský soud nepřisvědčil ani druhé námitce žalobce,
že se žalovaný nezabýval dostatečně otázkou, zda zvláštní užívání pozemní komunikace může
skutečně ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu a zda je nutný s ouhlas dopravního
inspektorátu. Na tuto námitku krajský soud uvedl, že zařízení, jehož cílem je upoutat pozornost
řidiče, představuje potenciální riziko pro veřejný zájem, jímž je zájem na bezpečném a plynulém
provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán I. stupně tedy postupoval v souladu
se zákonem, pokud si vyžádal předchozí souhlas dopravního inspektorátu, a svůj postup také
v tomto směru odpovídajícím způsobem odůvodnil. Důvodnou neshledal krajský soud ani třetí
žalobní námitku žalobce týkající se otázky, zda nesouhlas dopravního inspektorátu se zvláštním
užíváním pozemní komunikace je závazným stanoviskem ve smyslu §149 odst. 1 správního řádu.
Podle §25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích představuje vydání souhlasného stanoviska
příslušného orgánu Policie České republiky podmínku sine qua non pro vydání povolení
k zvláštnímu užívání pozemní komunikace, může-li zvláštním užíváním dojít k ovlivnění
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Zákon o pozemních komunikacích zde neumožňuje
správnímu orgánu I. stupně nerespektovat stanovisko dopravního inspektorátu, jedná se tedy
o závazné stanovisko dopravního inspektorátu, přičemž bylo pouze věcí volné správní úvahy
dopravního inspektorátu, zda jeho stanovisko bude pozitivní či negativní.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu k asační stížností opírající
se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy namítal nezákonnost rozsudku
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Podle stěžovatele z §25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že souhlas
příslušného orgánu Policie České republiky je nutný pouze v případě, kdy zv láštní užívání
pozemní komunikace může ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu. Správní
orgán, který žádost o povolení zvláštního užívání posuzuje, musí tedy v každém konkrétním
případě zkoumat, zda jsou dány důvody pro vyžádání takového souhlasu, či nikoli. Z tohoto
důvodu považuje stěžovatel za mylný názor krajského soudu, že každé reklamní zařízení
ovlivňuje pozornost řidičů a může tedy ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že samotný fakt, že ž ádal o vydání rozhodnutí o povolení
ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace, které spočívalo v u místění reklamního zařízení,
je dostatečným důvodem pro závěr, že toto zvláštní užíván í může ovlivnit bezpečnost
nebo plynulost silničního provozu, a že proto je nutno vyžádat si souhlas příslušného orgánu
Policie ČR ke každé žádosti o umístění reklamního zařízení v blízkosti pozemních komunikací,
resp. v dohledu řidičů, jak uvádí krajský soud. Podle stěžovatele zákon o pozemních
komunikacích dává prostor pro správní uvážení příslušného silničního správního úřadu o otázce,
zda konkrétní reklamní zařízení může či nemůže ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního
provozu, což však soud ve svém rozsudku bez opory v platném právu popírá. Stěžovatel proto
navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tento návrh usnesením ze dne 8. 4. 2009,
č. j. 5 As 15/2009 - 58, zamítl.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Dle jeho názoru je umístění reklamního zařízení pouze jedním ze způsobů
zvláštního užívání pozemních komunikací. Skutečnost, že zákon o pozemních komunikacích
výslovně nestanoví, že ve všech případech povolování zvláštního užívání spočívajícího
v umísťování reklamního zařízení je nutné si vyžádat předchozí souhlas Policie České republiky,
nemá dle názoru žalovaného za následek nemožnost obecného konstatování, že právě reklamní
zařízení je vzhledem ke své povaze vždy způsobilé ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního
provozu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na závěry, k nimž dospěl již ve svém rozsudku
ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 20/2009 - 63, www.nssoud.cz, jímž rozhodl o zamítnutí kasační
stížnosti v obdobném případě.
Věta první §25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stanoví: „K užívání dálnic, silnic
a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny (dále jen
„zvláštní užívání“), je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem
vlastníka dotčené pozemní komunikace, a může -li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plyn ulost silničního
provozu, také s předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, jde -li o dálnici a rychlostní silnici, v ostatních
případech se souhlasem příslušného orgánu Policie České republiky. “
Podle §25 odstavce 6 písm. c) bodu 1. zákona o pozemních kom unikacích je zvláštním
užíváním dálnice, silnice a místní komunikace i užití dálnice, silnice nebo místní komunikace
pro „umísťování a provozování reklamních poutačů, propagačních a jiných zařízení, světelných zdrojů, barevných
ploch a jiných obdobných zařízení (dále jen „reklamní zařízení“)“.
Z citovaného ustanovení §25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích tedy plyne,
že nutnou podmínkou k vydání povolení ke zvláštnímu užívání dálnic, silnic či místních
komunikací, a to bez ohledu na to, zda se má jed nat o umísťování a provozování reklamních
zařízení či o jiný způsob zvláštního užívání podle §25 odst. 6 zákona o pozemních
komunikacích, je předchozí souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace a může-li zvláštní
užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, také předchozí souhlas
Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici a rychlostní silnici, v ostatních případech souhlas příslušného
orgánu Policie České republiky. Předchozí souhlas příslušného orgánu Policie České republiky
nebo Ministerstva vnitra se tedy vyžaduje vždy v těch případech, kdy může být zvláštním
užíváním ovlivněna bezpečnost a plynulost silničního provozu. A contrario lze tedy dovozovat,
že nemůže-li být bezpečnost nebo plynulost silničního provozu zvláštním užíváním pozemní
komunikace nikterak ovlivněna, předchozí souhlas příslušného orgánu Policie České republiky,
resp. Ministerstva vnitra není vyžadován. Silniční správní úřad si tak při rozhodování o žádosti
o povolení zvláštního užívání musí vždy nejprve učinit předběžný ú sudek o tom, zda vůbec může
dojít navrhovaným zvláštním užíváním pozemní komunikace k potenciálnímu ovlivnění
bezpečnosti nebo plynulosti silničního provozu na přilehlé komunikaci (přilehlých
komunikacích). Pokud navrhované zvláštní užívání pozemní komunikace je způsobilé potenciálně
ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, pak může být povolení k němu vydáno
pouze na základě předchozího souhlasu příslušného orgánu Policie České republiky,
resp. Ministerstva vnitra a příslušný silniční správní úřad je v takovém případě vždy povinen
vyžádat si za tímto účelem jejich vyjádření. Teleologickým výkladem samotného ustanovení §25
odst. 1 zákona o pozemních komunikacích tak lze dovodit, že předchozí souhlas je jedním
z nástrojů ochrany veřejného zájmu na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jenž může
být zvláštním užíváním pozemní komunikace dotčen, což potvrzuje i skutečnost, že předchozí
souhlas je vydáván příslušným orgánem Policie České republiky, resp. Ministerstvem vnitra,
jež dle §1 zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vykonávají státní správu ve věcech bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že správní orgán I. stupně
nepochybil, vyžádal-li si s ohledem na skutečnost, že umístěním reklamního zařízení by mohlo
docházet k rozptylování pozornosti účastníků silničního provozu na přilehlé silnici č. I/36
v místě s evidovanými 38 dopravními nehodami za rok, stanovisko dopravního inspektorátu
za účelem rozhodnutí o žádosti stěžovatele o vydání povolení k zvláštnímu užívání dotčené
pozemní komunikace. Správní orgán I. stupně tak postupoval zcela v souladu s dikcí a účelem
§25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jímž je ochrana veřejného zájmu na bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu, neboť zvláštní užívání předmětné komunikace bylo jistě
způsobilé vyvolat riziko potenciálního ovlivnění bezpečnosti nebo plynulosti silničního provo zu
na přilehlé silnici č. I/36. V postupu správního orgánu I. stupně při vyřizování předmětné žádosti
stěžovatele tak Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení .
Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele, podle níž krajský
soud bez opory v platném právu upřel správnímu orgánu I. stupně možnost správního uvážení
k otázce, zda konkrétní reklamní zařízení může či nemůže ovlivnit bezpečnost nebo plynulost
silničního provozu. Krajský soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku na podporu své
argumentace, že k možnému ovlivnění pozornosti řidičů, a tím i bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu, může dojít, skutečně použil obecnou charakteristiku reklamy, jejímž cílem
je upoutání pozornosti. Ve shodě se shora uvedeným rozsudkem ve věci sp. zn. 9 As 20/2009
však dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že z odůvodnění krajského soudu nelze vyčíst,
že by na základě takové argumentace učinil krajský soud a priori obecný závěr o nutnosti vyžádat
si stanovisko příslušného orgánu Policie ČR pro každou žádost o povolení zvláštního užití
pozemní komunikace ve formě umístění reklamního zařízení, jak tvrdí stěžovatel. Krajský soud
výše zmíněnou argumentaci použil v souvislosti s daným případem a na obhajobu zákonného
postupu správního orgánu I. stupně při vyřizování předmětné žádosti stěžovatele. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu z odůvodnění krajského soudu nikterak nevyplývá, že by krajský
soud upíral správnímu orgánu I. stupně svým konstatováním právo na vlastní úsudek o otázce,
zda zvláštní užívání pozemní komunikace může potenciálně ovlivnit bezpečnost a plynulost
silničního provozu. Tyto závěry dokládá i tvrzení krajského soudu, že „ jakékoliv zařízení, jehož cílem
je upoutat pozornost řidiče, představuje potenciální (srov. obrat „může -li“ v §25 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích) riziko pro veřejný zájem, kterým zájem na bezpečném a plynulém provozu na pozemních
komunikacích nepochybně je“, které Nejvyšší správní soud chápe jako konstatování toho, že je vždy
nutno, aby příslušný silniční správní úřad zvážil, zda by konkrétní reklamní zařízení umístěné
na konkrétním místě mohlo případně ovlivnit pozornost řidičů, a tím tedy i bezpečnost
a plynulost silničního provozu. Je poté na zvážení příslušného silničního správního úřadu ,
zda dospěje k názoru, že by takové zařízení pozornost řidičů ovlivnit mohlo, a stanovisko
příslušného orgánu Policie ČR si vyžádá.
Podle Nejvyššího správního soudu je tedy z argumentace krajského soudu zcela zřejmé,
že směřovala k prokázání toho, že se správní org án I. stupně ve svém postupu v dané věci
nedopustil žádného pochybení, když dospěl k závěru, že dané reklamní zařízení může ovlivnit
pozornost řidičů a je tu tedy jistá možnost, že by takové reklamní zařízení, resp. takové zvláštní
užívání pozemní komunikace ve formě umístění reklamního zařízení, mohlo ovlivnit bezpečnost
a plynulost silničního provozu, a vyžádal si souhlas dopravního inspektorátu. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu a opakuje, že správní orgán I. stupně si zcela
v souladu se zákonem vyžádal souhlas dopravního inspektorátu s ohledem na skutečnost, že dané
zařízení má být umístěno v místě nehodového úseku silnice č. I/36 s evidovanými 38 dopravními
nehodami za rok. Stejně tak se dopravní inspektorát jako příslušný orgán Policie ČR v mezích
svých pravomocí k žádosti vyjádřil, přičemž respektoval zákonné meze svého správního uvážení
(srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/ 2006 Sb. NSS), své rozhodnutí řádně a logickým
způsobem odůvodnil a jeho závěry vycházejí z konkrétních skutečností týkajících se konkrétního
místa, kde má být navrhované reklamní zařízení umístěno. Dopravní inspektorát tak nevykročil
při vydání svého nesouhlasného stanoviska k umístění reklamního zařízení z mezí svého
správního uvážení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že shledal-li by dopravní inspektorát,
že by reklamní zařízení nemohlo ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu, vydal
by k předmětné žádosti stanovisko kladné. Skutečnost, že toto stanovisko dopravního
inspektorátu bylo negativní, tím spíše potvrzuje, že úvaha správn ího orgánu I. stupně vyžádat
si souhlas dopravního inspektorátu byla správná.
Stěžovatel dále uplatňuje i právní důvod své kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.; tvrdí, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel však blíže nespecifikoval, v čem tuto nepřezkoumatelnost shledává. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že je zřejmé, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu takovou
nepřezkoumatelností netrpí, neboť rozsudek krajského soudu je řádně a vyčerpávajícím
způsobem odůvodněn. Zároveň Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného rozsudku
zjistil, že se krajský soud řádným a srozumitelným způsobem vypořádal se všemi žalobními
námitkami stěžovatele. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou
ani kasační námitku stěžovatele podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou
a nezbývá mu tedy, než ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu