ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.17.2010:111
sp. zn. 5 As 17/2010 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyň: a) J.
Ž., b) I. K., obě zastoupené Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí
737, 500 02, Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem
Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 21. 10. 2009, č. j. 52 Ca
31/2009 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) kasační stížností napadají v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2009, č. j.
KrÚ 20866/2009, ve spojení s rozhodnutími komise pro projednávání přestupků města Nasavrky
vydanými ve společném řízení dne 12. 2. 2009 pod č. j. 11/08-a) a pod č. j. 11/08-b), kterými byly
stěžovatelky uznány vinnými spácháním přestupků proti majetku dle ustanovení §50 odst. 1
písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).
V kasační stížnosti stěžovatelky namítají, že jim n ebyla v rámci řízení vedeného
u správního orgánu prvního stupně dána možnost se vyjádřit před vydáním rozhodnutí
k podkladům rozhodnutí. Tímto porušením ustanovení správního řádu došlo k výraznému
zásahu do jejich majetkových práv. U prvoinstačního správního orgánu byla nařízena celkem tři
ústní jednání, z jejichž účasti se stěžovatelky omluvily. Bez ohledu na důvodnost omluvy
z ústního jednání bylo povinností správního orgánu vyrozumět stěžovatelky o tom, že ukončil
shromažďování podkladů rozhodnutí a hodlá ve věci rozhodnout. Pokud se stěžovatelky
z jakéhokoliv důvodu neúčastnily ústního jednání, bylo povinností správního orgánu vyrozumět
je o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí písemně. Nutno zdůraznit, že účast obviněného
z přestupku u ústního jednání je jeho právem a nikoliv povinností. Stěžovatelky nemohly vědět
a předpokládat, že prvoinstanční orgán vydá rozhodnutí ve věci právě po nařízeném ústním
jednání, tedy, že právě v tento okamžik bude mít za to, že opatřil veškeré podklady v souladu
s ustanovením §50 správního řádu. V této souvislosti stěžovatelky poukazují na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, zejména pak na rozsudek ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 -
36. V právní větě tohoto rozhodnutí se konstatuje: „že smyslem §33 odst. 2 správního řádu (nyní §36
odst. 3 tzv. nového správního řádu) je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi „před vydáním rozhodnutí“, tedy
poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit
procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Účastník řízení si sám
nemůže učinit právně relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno, z výzvy
správního orgánu k seznámení musí být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno.“
Je zřejmé, že pokud tedy správní orgán jakoukoliv formou neoznámí obviněnému
z přestupku, že shromažďování podkladů rozhodnutí je ukončeno a že má možnost se k těmto
podkladům vyjádřit, dochází k porušení jeho procesních práv, které způsobuje nezákonnost
napadeného rozhodnutí, jímž bylo naopak konstatováno, že k porušení procesních práv
stěžovatelek nedošlo. Právo stěžovatelek na účast na ústním jednání nelze zaměňovat s jejich
právem na možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Tím, že se stěžovatelky nezúčastnily
ústního jednání o projednání přestupku, se rozhodně nemohly vzdát práva na to, aby jim dal
správní orgán možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Zcela jistě si lze totiž představit
situaci, kdy po ústním jednání není rozhodnutí o přestupku vydáno, neboť správní orgán shledá
potřebu opatřit ještě další podklady rozhodnutí, nezbytných z jeho pohledu pro učinění
rozhodnutí ve věci. Potřeba opatření si dalších podkladů rozhodnutí může vyvstat jak na základě
důkazů provedených při ústním jednání, tak i na základě jiných objektivních skutečností.
Stěžovatelky nemohly důvodně předpokládat, že ihned po nařízeném ústním jednání dne
12. 2. 2009 vydá správní orgán rozhodnutí, když tato skutečnost ani nijak nevyplývala
z předvolání k ústnímu jednání, stejně tak z tohoto předvolání nevyplývalo, že správní orgán
obstaral veškeré podklady rozhodnutí a stěžovatelky mají možnost se k nim vyjádřit.
Na základě výše uvedeného stěžovatelky navrhují rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že setrvává na svém právním
názoru vysloveném v odůvodnění přezkoumávaného správního rozhodnutí, rovněž se ztotožňuje
se závěry soudu vyslovenými v odůvodnění rozsudku. Dle názoru žalovaného se stěžovatelky
samy svou řádně neomluvenou neúčastí na ústním jednání zbavily svého práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Takový závěr je pak zcela v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu – viz odůvodnění rozsudku NSS ze dne 22. 2. 2006, č. j.
1 As 19/2005 - 71. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení kasační stížnosti.
Stěžovatelky byly obviněny z přestupků proti majetku dle §50 odst. 1 písm. a) zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přestupcích, byly předvolány na den 6. 1. 2009
k ústnímu jednání ke společnému projednávání přestupků. Z toho jednání se omluvily společným
podáním, a to z důvodu nedoloženého rezervovaného semináře. Podruhé byly stěžovatelky
předvolány k ústnímu jednání na den 28. 1. 2009, i z tohoto jednání se omluvily, opět z důvodu
nedoloženého rezervovaného semináře. Následně byly stěžovatelky předvolány na den
12. 2. 2009, ze kterého se rovněž omluvily, a to z důvodu nevyhovujícího spojení mezi jejich
bydlištěm a Nasavrkami. Takovýto důvod byl vyhodnocen jako neopodstatněný, komise tak
projednala přestupky stěžovatelek v jejich nepřítomnosti, neboť stěžovatelky, ač řádně
předvolány, se k ústnímu jednání nedostavily bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
Stěžovatelky byly shledány rozhodnutími přestupkové komise ze dne 12. 2. 2009, č. j.
11/08-a) a č. j. 11/08-b) vinnými ze spáchání přestupku úmyslného poškození cizí věci,
resp. zničení cizí věci podle ustanovení §50 odst. 1 písm. a), zákona o přestupcích, protiprávního
jednání se měly dopustit tím, že dne 6. 11. 2008 vstoupily na pozemek pana J. J. a při vstupu
poškodily plot v délce jednoho metru. Stěžovatelka a) byla dále postižena za skutek, kterého se
dopustila na pozemku souseda dne 18. 10. 2008, kdy ze země vytrhla a zničila ostružinu.
Stěžovatelkám byla uložena sankce 300, resp. 600 Kč; oběma bylo uloženo uhradit náklady řízení,
každé ve výši 1000 Kč.
Proti rozhodnutí přestupkové komise podaly stěžovatelky společné odvolání, které
žalovaný zamítl. Rozhodnutí žalovaného shledal následně krajský soud v souladu se zákonem
a žalobu podanou stěžovatelkami výše označeným rozsudkem, který je nyní napadán kasační
stížností, zamítl.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Zásadní námitka, kterou stěžovatelky v kasační stížnosti uvádějí, směřuje k porušení
správního řádu, konkrétně namítají, že jim nebyla dána možnost v souladu s ust. §36 odst. 3
správního řádu, vyjádřit se před rozhodnutím prvoinstančního orgánu k podkladům rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud stran uvedené námitky konstatuje, že zákon o přestupcích, který byl
v daném řízení aplikován, vychází z koncepce, že řízení o přestupcích je řízením správním, je jeho
zvláštním druhem. Správní řád je tudíž ve vztahu k přestupkovému (jinému) zákonu předpisem
subsidiárním a přestupkový nebo jiný zákon je ve vztahu ke správnímu řádu předpisem
speciálním. To platí i pro úpravu dokazování v takových řízeních.
Princip dokazování v obou zmíněných právních předpisech je založen na stejných
zásadách. Předně je to vždy správní orgán, který odpovídá za to, že bude přesně a úplně zjištěn
skutečný stav věci a za tím účelem si opatřuje potřebné podklady pro rozhodnutí.
Účastníci řízení mají vždy právo před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k podkladům
pro jeho vydání, navrhovat důkazy či jejich doplnění. Mají tak sice právo navrhovat na podporu
svých tvrzení důkazy, neučiní-li tak, nezbavuje to však v žádném případě správní orgán
povinnosti zjistit skutečnosti potřebné pro rozhodnutí. Cílem takového postupu je vždy zajistit,
aby rozhodnutí bylo vydáno na základě úplných a přesně zjištěných skutečností, o nichž není
pochyb. Uvedený princip je upraven v obou právních předpisech obdobně. Ustanovení §73
odst. 2 zákona o přestupcích normuje, že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem
skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti
a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani
k doznání nesmí být donucován. Má–li tedy takové právo, musí mu být dána možnost toto právo
reálně uplatnit.
Povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobu zjištění, je sice výslovně upravena
v §36 správního řádu, nicméně takový postup je jistě možno rozumně dovodit i z §73 odst. 2
zákona o přestupcích.
Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích koná správní orgán v prvním stupni o přestupku
ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže
odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy
nebo důležitého důvodu. Řízení o správních deliktech spočívá tedy na zásadě ústnosti
a bezprostřednosti.
Stěžovatelky byly k předmětnému ústnímu jednání řádně předvolány, avšak k ústnímu
jednání se nedostavily, neuvedly žádný relevantní důvod, pro který se dostavit nemohly
a nenavrhly žádný další termín pro konání ústního jednání. Pouhé konstatování, že se kvůli
nevyhovujícího spojení mezi místem jejich bydliště a místem konání ústního jednání nemohou
ústního jednání účastnit, není překážkou, pro kterou by správní orgán nemohl v řízení pokračovat
a pro splnění podmínek ustanovení §74 přestupkového zákona i v nepřítomnosti obviněného
věc projednat. Ve věci je rovněž zásadní to, že stěžovatelky se ke svému jednání doznaly,
skutkový stav byl bezpečně zjištěn a nebylo o něm žádných pochybností ani sporu.
Ustanovení §36 správního řádu by bylo na místě v případě, pokud by byly po ústním
jednání ještě shromažďovány další podklady pro rozhodnutí. Tak tomu v daném případě však
nebylo.
Nejvyšší správní soud musí s přihlédnutím k uvedenému výše souhlasně s krajským
soudem konstatovat, že samy stěžovatelky se tak svojí neúčastí na ústním jednání zbavily svého
práva na veřejné projednání věci, ještě před vydáním rozhodnutí, kde mohly navrhovat důkazy,
podávat další návrhy a vyjadřovat se ke všem okolnostem, které se jim kladly za vinu.
Ze správního spisu vyplývá, že skutková zjištění byla provedena tak, že nebylo
pochybnosti o průběhu přestupku, z podkladů shromážděných ve správním spise tak mohl
správní orgán vycházet, neboť tyto nebudily pochybnosti, ani se nejevily rozpornými. V daném
případě správní orgán postupoval v souladu s ustanovením §74 přestupkového zákona, dal
stěžovatelkám reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, na nichž následně postavil svoje
rozhodnutí. Poskytnutí reálné možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům
rozhodnutí při ústním jednání je třeba přitom chápat jako možnost, která je dána účastníkovi
správního řízení v jeho závěrečné fázi před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny
podklady pro rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní soud již shora uvedl, smyslem citovaného
ustanovení je totiž umožnit účastníkovi řízení, aby mohl uplatnit své výhrady, příp. učinit
procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že se krajský soud vypořádal dostatečně se všemi
žalobními námitkami stěžovatelek a procesně postupoval v zákonem vymezených mezích.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky uplatněné stěžovatelkami důvodnými,
a proto dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelky neměly ve věci úspěch,
proto jim právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. července 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu