ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.43.2009:45
sp. zn. 5 As 43/2009 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobce: P. M.,
zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Zlín, tř. Tomáše Bati 21, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2007, č. j. KUZL-67562/2007, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, č. j. 57 Ca 87/2008 - 26,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, č. j. 57 Ca 87/2008 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou k poštovní přepravě dne 10. 11. 2008 a doručenou Krajskému soudu
v Brně dne 11. 11. 2008, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2007,
č. j. KUZL-67562/2007, kterým bylo podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a bylo
potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště ze dne 14. 8. 2007, č. j.
OD/62922/07/7798/2007/Neu., jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d)
a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena
pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel
na dobu jednoho roku.
Krajský soud výše uvedeným usnesením žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) záko na
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako
opožděnou odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že napadené rozhodnutí nebylo
žalobci řádně doručeno, protože žalovaný toto rozhodnutí vypravil dne 19. 12. 2007 na adresu
jeho zástupce, ovšem na obálce nebylo uvedeno, že se jedná o zásilku určenou advokátovi. Toto
pochybení zohlednil Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 31. 7. 2008, č. j. 57 Ca 35/2008 – 22,
kterým odmítl předcházející žalobu žalobce proti předmětnému rozhodnutí žalovaného naopak
jako předčasnou s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjádřenou v rozsudku
ze dne 22. 10. 2007, č. j. 5 Afs 151/2006 – 72, dostupném na www.nssoud.cz. Krajský soud však
v tomto usnesení opomenul skutečnost, že zástupce žalobce převzal napadené rozhodnutí
tzv. „krátkou cestou“ dne 30. 4. 2008 v souvislosti s nahlížením do správního spisu u žalovaného,
čímž bylo napadené rozhodnutí žalobci řádně doručeno podle §19 odst. 1 a §72 odst. 1
správního řádu. Žalobce vycházel při podání žaloby v nyní posuzovaném případě nesprávně
z toho, že napadené rozhodnutí mu bylo řádně doručeno prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb až dne 10. 9. 2008. Lhůta pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. uplynula
v projednávané věci dnem 30. 6. 2008, žaloba ovšem byla podána až dne 10. 11. 2008, proto
ji krajský soud jako opožděnou odmítl.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včas kasační
stížnost, ve které namítá, že v daném případě nastala „kuriózní“ situace, kdy mu bylo přes dvojí
doručení téhož správního rozhodnutí a dvojí podání správní žaloby v zákonné dvouměsíční lhůtě
počítané od obou doručení upřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Bylo proto na místě žalobu věcně projednat, byť měla samosoudkyně
krajského soudu na datum řádného doručení předmětného správního rozhodnutí jiný právní
názor („nelze vyloučit, že správný“), než jiná samosoudkyně téhož soudu, která usnesením ze dne
31. 7. 2008, č. j. 57 Ca 35/2008 – 22, předcházející žalobu odmítla jako předčasnou. Jelikož se tak
nestalo, byl stěžovatel zkrácen na shora uvedeném právu na soudní ochranu. Závěrem stěžovatel
podotkl, že právním názorem vyjádřeným v pravomocném usnesení krajského soudu ze dne
31. 7. 2008, č. j. 57 Ca 35/2008 – 22, se řídil i žalovaný, o čemž svědčí to, že napadené správní
rozhodnutí doručil stěžovateli prostřednictvím pošty dne 10. 9. 2008. Stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu je v ní
namítán důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí
o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109
odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Podle §55 odst. 2 s. ř. s. je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, a nevyhlašuje-li se,
doručením. Soud však není vázán usnesením, jímž se toliko upravuje vedení řízení. Podle §55
odst. 5 za použití §54 odst. 6 s. ř. s. je výrok pravomocného usnesení závazný pro účastníky,
osoby zúčastněné na řízení a pro orgány veřejné moci. Z citovaných ustanovení s. ř. s. vyplývá,
že usnesením krajského soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 57 Ca 35/2008 – 22, o odmítnutí žaloby
jako předčasné byl krajský soud (stejně jako účastníci řízení) vázán i v nyní projednávané věci.
Jelikož proti uvedenému usnesení nebyla podána kasační stížnost, nelze se již v dané věci zabývat
tím, zda před právní mocí tohoto usnesení bylo napadené rozhodnutí žalovaného doručeno
stěžovateli dne 30. 4. 2008, nýbrž je třeba vycházet z toho, že předmětné rozhodnutí správního
orgánu mu bylo řádně doručeno až dne 10. 9. 2008. Podal-li tedy stěžovatel žalobu dne
10. 11. 2008, učinil tak včas ve lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s.
Postup krajského soudu nemůže obstát ani z ústavně právního hlediska, protože podle
ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02,
publikovaný pod N 60/26 SbNU 135) „obecné soudy představují orgány veřejné moci (státní orgány)
a obecný ústavní limit jejich činnosti proto tvoří zásada, že mohou činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2
Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Jedním ze základních principů jejich činnosti je proto i její předvídatelnost,
neboť je zřejmé, že účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od obecných soudů postup, který
je vymezen zákonem a který vyplývá i z okolností konkrétního soudního řízení“. Jestliže tedy v daném
případě krajský soud předcházející žalobu stěžovatele proti předmětnému rozhodnutí žalovaného
(podanou u krajského soudu dne 21. 5. 2008) usnesením ze dne 31. 7. 2008, č. j. 57 Ca 35/2008 –
22, odmítl jako předčasnou, a to s odůvodněním, že napadené rozhodnutí správního orgánu
nebylo dosud stěžovateli řádně doručeno, přestože ve skutečnosti byla v pořadí první žaloba
podána včas ve lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s., neboť krajský soud přehlédl skutečnost,
že uvedené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 30. 4. 2008 v souladu s ustanovením §19 odst. 1
správního řádu samotným žalovaným, resp. prostřednictvím jeho úředních osob, a jestliže
stěžovatel poté, co mu bylo dotyčné správní rozhodnutí opětovně doručeno dne 10. 9. 2008
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, podal dne 10. 11. 2008 v pořadí druhou
žalobu, tak mu nelze přičítat k tíži, že ji podal (na základě chybného právního názoru vyjádřeného
ve shora citovaném usnesení krajského soudu) opožděně.
Přijetí opačného názoru by totiž ve svých důsledcích představovalo odepření
spravedlnosti (denegatio iustitiae) a tedy porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Byť k pochybení
došlo v prvé řadě odmítnutím v pořadí první žaloby jako předčasné, tak nelze nevidět, že úkolem
i obecných soudů je podle čl. 4 Ústavy ČR ochrana základních práv a svobod, proto doslovné
lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů (§72 odst. 1 a 4 s. ř. s.)
nesmí v této posuzované věci ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu a tedy
i k vytváření neústavních překážek, bránících v přístupu k soudům (srov. zmíněný nález
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, část věty první před středníkem s. ř. s.). V něm
je tento soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.); žalobou se proto bude zabývat věcně v rozsahu uplatněných žalobních
bodů. V novém rozhodnutí krajský soud taktéž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu