ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.46.2009:79
sp. zn. 5 As 46/2009 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
A - Z ODPADY s. r. o., se sídlem Spořická 4751, Chomutov, zastoupený JUDr. Pavlem
Kavinkem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 5 Ca 287/2005 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 16. 12. 2005 u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2005, č. j. 530/1559/UL/05/Zm, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí
(dále jen „inspekce“) ze dne 22. 8. 2005, č. j. 04/OH/06527/05/Tu, jímž byla žalobci podle §66
odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon
o odpadech“), uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za porušení povinnosti uložené rozhodnutím
Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. 5. 2003, č. j. 1421/03/ZPZ/PZ-310/Kr, kterým
byly žalobci podle §52 zákona o odpadech stanoveny podmínky péče o uzavřenou skládku
tekutých odpadních kalů ZKL Klášterec nad Ohří v prostoru odkaliště elektrárenských popílků
A 1 Elektrárny Prunéřov I na pozemcích parc. č. 441/3 a 441/4 v k. ú. Prunéřov. Žalobce měl
porušit povinnost stanovenou v bodu 1 tohoto rozhodnutí, podle něhož bude skládka
po uzavření provozována v souladu se schváleným provozním řádem. Žalobce podle správních
orgánů jednal v rozporu s provozním řádem tím, že na výše uvedené uzavřené skládce
přečerpával v létě 2004 z ukládacích bazénů do jam vyhloubených v tělese skládky po vytěžených
popílcích kapalné odpady ropného původu. Jednalo se o odpady kategorie „nebezpečné“ patřící
do skupin 11, 12 a 13 podle vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou
se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely
vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu
odpadů (dále jen „katalog odpadů“). Provozní řád přitom umožňuje v případě hrozícího přelití
bazénů přečerpávání tekutých odpadů pouze mezi bazény samotnými, případně odvoz
do deemulgační stanice nebo ke spálení. Jakékoli jiné manipulace provozní řád neumožňuje.
Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, se žalobce
domáhal návrhem podle §65 odst. 3 a §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) upuštění od uložení pokuty, případně jejího
snížení „na únosnou mez“.
Městský soud výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl,
že žalobní námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného není důvodná.
Žalobce namítal, že rozhodnutí inspekce nespecifikuje, v jakém bodě byl porušen provozní řád.
Podle městského soudu však inspekce ve výroku rozhodnutí uvedla zcela konkrétně, že provozní
řád byl porušen tím, že žalobce přečerpával v létě 2004 z ukládacích bazénů do jam vyhloubených
v tělese skládky kapalné odpady ropného původu. Schválený provozní řád skládky přitom
v bodech 3.1. a 7.2., jimiž jsou upraveny povinnosti obsluhy při všech technologických operacích
na skládce, včetně případné havárie, vylučuje přečerpávání kapaliny z bazénů do jiných prostor
na skládce. Podle názoru městského soudu tedy bylo protiprávní jednání žalobce dostatečně
specifikováno, přičemž tato specifikace měla oporu v provozním řádu.
Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu posoudil městský soud jako
nedůvodnou, neboť skutečnost, že na skládce došlo v inkriminovaném období k přečerpávání
odpadu z bazénů do sedmi jam vyhloubených v jejich blízkosti, vyplývá zejména z kontrolního
protokolu ze dne 27. 8. 2004 (včetně fotodokumentace). Sám žalobce tuto skutečnost potvrdil
ve svém vyjádření ke skutečnostem zjištěným v průběhu kontroly. Spornou otázkou bylo proto
pouze posouzení otázky, zda jednání žalobce bylo vyvoláno stavem krajní nouze, který
by ho vyvinil z odpovědnosti za správní delikt podle §66 odst. 5 zákona o odpadech.
Co se týče tvrzení žalobce o možné manipulaci s daty na videozáznamu, který byl součástí
anonymního oznámení, městský soud uvedl, že dotyčný videozáznam nebyl podkladem
pro zmiňovaná skutková zjištění. Data na videozáznamu (15. 7. 2004 a 14. 8. 2004) navíc
korespondují s vyjádřením žalobce a s hlášeními z hydrometeorologických stanic Málkov –
Zelená a Měděnec, ze kterých žalobce dovozuje stav krajní nouze v důsledku přívalových dešťů,
proto s nimi nebylo podle názoru městského soudu manipulováno. Znalecký posudek Ing. M. V.
ze dne 10. 6. 2005 vyhotovený na základě požadavku Policie České republiky mimo jiné
prokazuje stav skládky, proto ho správní orgány oprávněně použily jako podklad pro rozhodnutí.
Charakter předmětného odpadu prokazují výsledky zkoušek Výzkumného ústavu anorganické
chemie, a. s. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl městský soud k závěru, že správní orgány
zjistily přesně a úplně skutkový stav věci. Za této situace městský soud upustil od žalobcem
navrhovaného doplnění dokazování.
Nedůvodnou shledal městský soud také námitku týkající se jednání ve stavu krajní nouze.
Přisvědčil naopak s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS, žalovanému, že jednání žalobce
nenaplňovalo kritéria krajní nouze, a to mj. s ohledem na hlášení z hydrometeorologických stanic.
Městský soud poukázal na to, že podle bodu 3.1. provozního řádu musí být v případě nebezpečí
přelití bazénů přebytečná voda přečerpána do sousedního bazénu a při zaplnění všech bazénů
odvezena do deemulgační stanice. Z kontrolního protokolu ze dne 27. 8. 2004 je zřejmé, že třetí
bazén byl zaplněn odpadem pouze zčásti. Žalobce tedy měl možnost využít tento bazén
k přečerpání přebytečné vody bez toho, že by musel použít deemulgační stanici či přečerpat
odpad do okolních jam. Bylo proto nadbytečné zkoumat, zda deemulgační stanice umožňovala
odstranění srážkové vody. Obranu žalobce, že třetí bazén využil pro předúpravu stabilizátu,
neshledal městský soud relevantní, protože takový postup byl podle městského soudu v rozporu
s provozním řádem. V bodě 2.4. provozního řádu je popsán technologický postup při rekultivaci
skládky, konkrétně bod 2.4.3 upravuje provedení stabilizačního procesu ve dvou alternativách.
Ani jedna z těchto alternativ však neumožňuje využití třetího bazénu pro předúpravu stabilizátu.
Tedy i v případě, kdyby třetí bazén byl naplněn, nebylo by možné jednání žalobce označit
za jednání v krajní nouzi, neboť k jeho naplnění by došlo porušením provozního řádu. Co se týče
hlášení z hydrometeorologických stanic v bezprostřední blízkosti skládky, a to Tušimice a Málkov
– Zelená, městský soud konstatoval, že tato hlášení neprokazují tvrzení žalobce o mimořádně
intenzivních srážkách v podobě přívalových dešťů, tj. 60 mm/den. Také hlášení ze stanice
Měděnec za rok 2004 nevykazuje extrémní srážky (nejvyšší intenzita srážek 47,6 mm/den zde
byla zaznamenána dne 20. 7. 2004). Srážky o této intenzitě podle názoru městského soudu
nemohly ovlivnit hladinu bazénů do té míry, aby bylo nutné přistoupit k přečerpávání odpadu.
Navíc objem jam naplněných žalobcem (180 m3) neodpovídá maximální intenzitě srážek
47,6 mm/den. Podle městského soudu žalobce nebyl vystaven stavu krajní nouze.
Městský soud neshledal podmínky ani pro moderaci pokuty a dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí obsahuje dostatečnou úvahu o stanovení výše pokuty. Žalovaný
poukázal na to, že bylo nakládáno s nebezpečným odpadem o objemu 180 m 3, což zp ůsobilo
rozšíření ekologické zátěže daného území, a pokuta byla proto uložena v polovině zákonné sazby.
Žalovaný dále uvedl, že nebylo přihlédnuto k neprokázaným skutečnostem, jako je opakované
zavážení vyhloubených jam či zavážení bazénů dalším odpadem. Vzhledem k tomu městský soud
nepovažoval výši uložené pokuty za zjevně nepřiměřenou. Konečně k tvrzení žalobce, že správní
orgány při ukládání pokuty postupují rozdílně, městský soud uvedl, že jím popisovaný případ
skládky v Litvínově není identický s posuzovanou věcí. Správní orgány musí vždy zohlednit
veškeré okolnosti konkrétní věci mající vliv na výši pokuty. Proto ani toto tvrzení žalobce
nemohlo zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včas kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že rozhodnutí inspekce a žalovaného
jsou přezkoumatelná. Setrval na stanovisku, že inspekce ve výroku rozhodnutí neuvedla, v jakém
bodě byl porušen provozní řád skládky, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí
inspekce. Žalovaný se snažil tento nedostatek odstranit v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí, což je nepřípustné, jelikož tímto postupem byla porušena zásada dvojinstančnosti
řízení před správním orgánem a stěžovateli bylo nadto odejmuto právo vyjádřit se k věci.
Stěžovatel dále nesouhlasil ani s argumentací městského soudu, podle níž správní orgány
řádně zjistily skutkový stav věci. Při zjišťování stavu věci nebyly správními orgány zohledněny
skutečnosti tvrzené stěžovatelem. Bylo nepopiratelné, že v místě hrozila havárie. Sousední bazény
byly plné dle schváleného rozhodnutí o stabilizaci a z kapacitních důvodů nebylo možno použít
ani deemulgační stanici. Dle tvrzení stěžovatele by měl hrozící únik kalů do okolního prostředí
za následek ohrožení životního prostředí, naproti tomu nouzové přečerpání do jam
po povoleném odtěžení popílku v tělese skládky nevykazuje nebezpečnost pro životní prostředí,
neboť jámy mají shodné vlastnosti jako laguny v tělese skládky. Dále namítal, že situace byla
ústně projednána s Krajským úřadem Ústeckého kraje, což uznala i inspekce a nesankcionovala
ho za porušení bodu 9 rozhodnutí o stanovení podmínek péče o skládku. Nebyly
zohledněny důkazy, z nichž bylo možno dovodit, že stěžovatel převzal skládku v havarijním stavu
(např. posudek Geologických služeb z října 2002) a znalecký posudek Ing. Č. ze dne 11. 10. 2004.
Videozáznam, který měl být součástí oznámení o poškozování životního prostředí, nelze
považovat za průkazný, neboť data na něm uvedená bylo možno měnit. Stěžovatel při nahlížení
do správního spisu dne 11. 4. 2005 zjistil, že tento videozáznam nebyl založen ve správním spisu
inspekce a dle vyjádření přítomných zaměstnanců měl být deponován u jedné z inspektorek. Tyto
okolnosti jednoznačně zakládají důvodné podezření, že s předmětným videozáznamem mohlo
být manipulováno. Znalecký posudek Ing. V. je vadný a byl vypracován za zcela jiným účelem,
než bylo posouzení porušení provozního řádu skládky, proto neprokazuje skutečnosti, které jsou
kladeny stěžovateli za vinu. Nadto se znalkyně v tomto posudku vyjadřuje k právním otázkám,
což je nepřípustné.
Nesprávný je podle názoru stěžovatele i závěr městského soudu, že jeho jednání nelze
v daném případě označit za jednání v krajní nouzi. Především není pravdou, že by nebylo možné
třetí bazén použít pro předúpravu stabilizátu. Žádný takový zákaz z provozního řádu nevyplývá.
Inkriminovaný bazén byl v souladu s provozním řádem zaplněn primárním stabilizátem, který byl
do něj ukládán jako výplňová vrstva při realizaci rekultivace skládky. Přečerpal-li by stěžovatel
za této situace do bazénu kaly ze zbývajících bazénů, mělo by to za následek porušení provozního
řádu a znehodnocení primárního stabilizátu. Smíšený obsah třetího bazénu by musel být následně
vytěžen a přepracován. Přečerpání kalů do jam po odtěžení popílku tak bylo za dané situace
jediným možným řešením. Použitým postupem nedošlo k ohrožení životního prostředí ani
k riziku ekologické zátěže, neboť jámy vykazovaly shodné vlastnosti jako laguny (bazény) v tělese
skládky. Stěžovatel tedy jednal v krajní nouzi. Stěžovatel nesouhlasil ani s vyhodnocením hlášení
z hydrometeorologických stanic, protože v letních měsících roku 2004 se vyskytly značné srážky,
které sice nebyly posouzeny jako extrémní, nicméně v souvislosti se situací na skládce mohly
zasáhnout a také zasáhly do stavu lagun s nebezpečným odpadem. Stěžovatel opětovně zdůraznil,
že správní orgány se s jeho tvrzením ohledně hrozícího přelití bazénů, jakož i s možností jednání
v krajní nouzi, nevypořádaly.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud posoudil nesprávně i možnost moderace pokuty
podle §78 odst. 2 s. ř. s. O výši pokuty bylo rozhodnuto v rozporu se zásadami přiměřenosti
trestu. Žalovaný odůvodňoval výši pokuty mimo jiné tím, že stěžovatel převedl skládku na jiného
vlastníka, kterého není možné kontaktovat, v důsledku čehož to bude stát, kdo uhradí náklady
na sanaci skládky. Tato tvrzení žalovaného však nejsou ničím podložena. Nedokázal-li žalovaný
kontaktovat nového vlastníka, nelze to klást za vinu stěžovateli. Z odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí se podává, že správní orgány při stanovení výše pokuty přihlédly k tomu,
že na skládce byly již dříve ukládány odpady. Ukládání nových odpadů na skládku stěžovatelem
ovšem nebylo prokázáno. Postupem stěžovatele nedošlo k poškození nebo ohrožení životního
prostředí ani ke zvýšení ekologické zátěže a ze znaleckého posudku Ing. Č. je zřejmé, že jednání
stěžovatele nelze hodnotit jako velmi hrubé porušení zákona o odpadech ani jako úmyslné
poškození životního prostředí. S ohledem na uvedené okolnosti je pokuta uložená v polovině
zákonné sazby zjevně nepřiměřená.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 4. 2009 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že porušení zákona bylo prokázáno
a uložená sankce odpovídá zjištěnému jednání. Chování stěžovatele je dle žalovaného příkladem
toho, jak nemá jednat osoba podnikající dlouhodobě v oblasti odpadového hospodářství.
Stěžovatel jako provozovatel zařízení poškozoval životní prostředí a v konečném důsledku
se zbavil své odpovědnosti, neboť skládku prodal subjektu, který je ze strany správních orgánů
nedostižitelný.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že inspekce ve výroku svého rozhodnutí neuvedla, v jakém
bodě byl stěžovatelem porušen provozní řád skládky. Tento nedostatek má dle jeho názoru
za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí inspekce.
Ve výroku rozhodnutí inspekce je popsán správní delikt tak, že pokuta ve výši
500 000 Kč byla stěžovateli uložena za správní delikt podle §66 odst. 5 zákona o odpadech
pro porušení povinnosti uložené rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje, kterým byly
stěžovateli podle §52 zákona o odpadech stanoveny podmínky péče o uzavřenou skládku
tekutých odpadních kalů. Stěžovatel porušil povinnost uloženou citovaným rozhodnutím tím,
že nedodržel podmínku bodu 1 tohoto rozhodnutí, podle něhož bude provoz skládky po jejím
uzavření řízen schváleným provozním řádem. Stěžovatel jednal v rozporu s provozním řádem
tím, že na skládce přečerpával v létě 2004 z ukládacích bazénů do jam vyhloubených v tělese
skládky po vytěžených popílcích kapalné odpady ropného původu. Jednalo se o odpady kategorie
„nebezpečné“ patřící do skupin 11, 12 a 13 dle katalogu odpadů. Provozní řád přitom umožňuje
v případě hrozícího přelití bazénů přečerpávání tekutých odpadů pouze mezi bazény samotnými,
případně odvoz do deemulgační stanice nebo ke spálení. Jakékoli jiné manipulace provozní řád
neumožňuje.
Jak je zřejmé z výše uvedeného, výrok správního rozhodnutí prvního stupně obsahoval
veškeré nezbytné náležitosti. Vedle výroku o trestu, tj. výroku o uložení pokuty ve výši
500 000 Kč obsahoval i výrok o odpovědnosti za správní delikt, zahrnující jak detailní popis
skutku stěžovatele (věta skutková), tak i dostatečně přesnou právní kvalifikaci tohoto skutku (věta
právní). Pokud jde o právní kvalifikaci skutku, vyslovila inspekce jednoznačný a určitý závěr,
že se jednalo o správní delikt podle §66 odst. 5 zákona o odpadech, který stanoví, že „(p)okutu
do výše 1 000 000 Kč uloží příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo inspekce fyzické osobě
oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která poruší jinou povinnost stanovenou tímto zákonem nebo
povinnost uloženou rozhodnutím na základě tohoto zákona“.
Pokud jde o požadavky na popis skutku ve výroku rozhodnutí, lze poukázat na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
publikované pod č. 1546/2008 Sb.NSS, v němž byl vysloven následující právní závěr: „Vymezení
předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak,
aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Tento závěr je přitom dovoditelný přímo
z ustanovení §47 odst. 2 starého správního řádu [zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád) - pozn. NSS], neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí
odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních
deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen
konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky
litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu
dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. … Shodně se závěry výše označeného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004, je třeba vycházet z významu výrokové
části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může
nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou
částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla
uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí
(a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“
Ve vztahu k posuzované věci lze konstatovat, že popis deliktního jednání stěžovatele
ve výroku rozhodnutí inspekce odpovídá uvedeným požadavkům, neboť dostatečně přesně
specifikuje skutek, v němž bylo spatřováno spáchání správního deliktu tak, aby nemohl být tento
skutek zaměněn se skutkem jiným. Ve výroku je popsáno jak místo, čas a způsob spáchání
správního deliktu, tak i skutečnost, že uvedeným jednáním stěžovatele došlo k porušení
povinnosti stanovené v bodu 1 rozhodnutí o stanovení podmínek péče o skládku, tedy
povinnosti provozovat skládku v souladu se schváleným provozním řádem. Na rozdíl od situace
v případě posuzovaném rozšířeným senátem je v nyní posuzované věci deliktní jednání
stěžovatele popsáno ve výroku dostatečně přesně a určitě, absentuje pouze údaj o tom, které
ustanovení provozního řádu bylo porušeno, což není v daném případě údaj nezbytný, neboť
k záměně skutku stěžovatele za skutek jiný dle Nejvyššího správního soudu dojít nemůže.
Za situace, kdy výrok rozhodnutí o správním deliktu obsahoval vedle dostatečně přesné
právní kvalifikace (věta právní) i dostatečný popis skutku stěžovatele (věta skutková),
nezpůsobuje absence označení konkrétních ustanovení provozního řádu, jež měla být porušena,
nepřezkoumatelnost rozhodnutí či podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem, jež by mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 55, www.nssoud.cz). Navíc lze
poukázat i na skutečnost, že inspekce ve výroku rozhodnutí výslovně uvedla, že provozní řád
umožňuje v případě hrozícího přelití bazénů přečerpávání tekutých odpadů pouze mezi bazény
samotnými, případně odvoz do deemulgační stanice nebo ke spálení a že jakékoli jiné manipulace
provozní řád neumožňuje. Tím byla i bez odkazu na konkrétní ustanovení provozního řádu
konkretizována provozním řádem stanovená povinnost, k jejímuž porušení ze strany stěžovatele
došlo, a za těchto okolností tedy nebylo uvedení konkrétního ustanovení provozního řádu
nezbytné. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s hodnocením městského soudu, který
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že protiprávní jednání stěžovatele bylo inspekcí
dostatečně specifikováno.
Nelze přisvědčit ani výtce stěžovatele, podle níž se žalovaný snažil nedostatky ve výroku
rozhodnutí inspekce odstranit v odůvodnění svého rozhodnutí, čímž byla porušena zásada
dvojinstančnosti a stěžovateli bylo upřeno právo vyjádřit se k věci. Jak již bylo shora uvedeno,
inspekce i bez odkazu na konkrétní ustanovení provozního řádu ve výroku rozhodnutí i v jeho
odůvodnění uvedla, která konkrétní povinnost vyplývající z provozního řádu byla stěžovatelem
porušena. Pokud za těchto okolností žalovaný v odůvodnění rozhodnutí v rámci své argumentace
odkázal na body 3.1 a 7.2 provozního řádu, učinil tak na podporu svého závěru, že ze strany
stěžovatele došlo k porušení povinnosti stanovené provozním řádem. Touto argumentací tak
nebyla dotčena zásada dvojinstančnosti správního řízení ani právo stěžovatele vyjádřit se k věci,
a to i z toho důvodu, že rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně tvoří dle ustálené judikatury
správních soudů jeden celek a je právem i povinností odvolacího orgánu případné dílčí
nedostatky v odůvodnění rozhodnutí prvního stupně odstraňovat tím, že se s příslušnou otázkou
náležitě vypořádá v rozhodnutí odvolacím. Ze všech uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní
soud neshledal předmětnou námitku týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí inspekce
důvodnou.
Druhý okruh kasačních námitek stěžovatele se týká stěžovatelem tvrzeného jednání
ve stavu krajní nouze. Stěžovatel namítal, že městský soud tuto otázku nesprávně posoudil. Dále
namítal, že skutková podstata, z níž vycházely správní orgány při posouzení této otázky, nemá
oporu ve správním spisu a je s ním v rozporu, a pro tuto vadu měl městský soud rozhodnutí
žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že v posuzované věci není sporu o tom,
že stěžovatel, resp. jím pověřená osoba, přečerpal část obsahu bazénů skládky do sedmi jam
vyhloubených v terénu v areálu skládky. Tuto skutečnost ostatně potvrdil stěžovatel již ve svém
vyjádření k výsledkům kontroly inspekce v areálu skládky připojeném k protokolu o kontrole
ze dne 27. 8. 2004. Stěžovatel ovšem na svoji obranu tvrdí, že k tomuto jednání přistoupil
za stavu krajní nouze, jenž nastal v důsledku hrozícího přelití bazénů, čímž byla dle jeho názoru
vyloučena protiprávnost jeho jednání.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí pro trestnost správních
deliktů obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů. Správním deliktem proto
nemůže být jednání, které formálně naplňuje znaky skutkové podstaty správního deliktu, ale není
dána jeho protiprávnost. Okolnosti vylučující protiprávnost mohou vyplývat přímo ze zákona
nebo z obecných právních principů. Správní orgán rozhodující o uložení sankce za správní delikt
přitom musí přihlížet k okolnostem, které protiprávnost sankcionovaného jednání vylučují,
včetně např. skutečností zakládajících stav krajní nouze. Za jednání v krajní nouzi se považuje
jinak protiprávní jednání, kterým je odvraceno nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému
zákonem. O krajní nouzi se však nejedná, bylo-li možno nebezpečí odvrátit jinak (zásada
subsidiarity) nebo je-li způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který
hrozil (zásada proporcionality) (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nelze označit jednání
stěžovatele za jednání ve stavu krajní nouze, a to z následujících důvodů:
Jak uvedl městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, k přečerpání odpadu
z bazénů do jam došlo v rozporu se schváleným provozním řádem skládky. V bodu 7.2.
provozního řádu je pro případ nebezpečí havárie v důsledku hrozícího přelití bazénů stanoveno,
že přebytečná voda bude přečerpána mobilním čerpadlem do sousedního bazénu, v případě
zaplnění všech bazénů bude přebytečná voda odvážena cisternami do deemulgační stanice
v areálu ZKL. Stejný postup je stanoven v bodu 3.1. provozního řádu. To tedy znamená,
že pokud hrozilo přelití nádrží, jak tvrdí stěžovatel, bylo jeho primární povinností podle
provozního řádu přečerpat část odpadů do třetího bazénu, který byl dle kontrolních zjištění
obsažených v protokolu o kontrole v místě skládky ze dne 27. 8. 2004 naplněn pouze zčásti.
To však stěžovatel neučinil a přečerpal odpad přímo do jam vyhloubených v blízkosti bazénů.
První spornou otázkou je, zda vůbec hrozilo přelití bazénů, zda tedy skutečně nastal stav
krajní nouze. Pokud jde o úhrn srážek, ke kterým v rozhodném období došlo, namítá stěžovatel,
že v letních měsících roku 2004 se vyskytly značné srážky, které sice nebyly hodnoceny jako
extrémní, ovšem zasáhly do stavu lagun. Správní orgány se dle názoru stěžovatele s tvrzením
o vzniku rizika přelití lagun dostatečně nevypořádaly. Jak ovšem vyplývá z obsahu správního
spisu, inspekce i žalovaný se množstvím dešťových srážek v předmětném období zabývali.
Inspekce si za tímto účelem vyžádala od Českého hydrometeorologického ústavu údaje o denních
úhrnech srážek naměřených nejbližší meteorologickou stanicí Tušimice v období leden až září
roku 2004. Stěžovatel sám poté předložil žalovanému spolu s odvoláním proti rozhodnutí
inspekce údaje Českého hydrometeorologického ústavu o denních úhrnech dešťových srážek
naměřených v průběhu roku 2004 meteorologickými stanicemi Měděnec a Málkov-Zelená, které
se nacházejí v okolí předmětné skládky. K takto zjištěným meteorologickým údajům žalovaný
uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že nevykazují, že by v dané lokalitě v daném roce
došlo k extrémním srážkám, které by měly za následek vznik kritického stavu na skládce odpadů.
Z uvedených údajů přitom vyplývá, že nejvyšší denní úhrn srážek (47,6 mm) byl v předmětném
období naměřen dne 20. 7. 2004, a to na meteorologické stanici Měděnec. Ani za předpokladu,
že by se v místě skládky vyskytly srážky obdobné intenzity, nebylo by možné tím vysvětlit, proč
byl v rámci přečerpání nádrže naplněn celý objem jam, který činil podle znaleckého posudku
Ing. V. ze dne 10. 6. 2005, č. 70-05-37, 180 m
3
. Nelze tedy přisvědčit kasační námitce, že se
správní orgány s otázkou množství dešťových srážek řádně nevypořádaly.
I kdyby ovšem skutečně hrozilo přelití nádrží v důsledku srážek, ze stěžovatelových
tvrzení nevyplývá, že by skutečně jednal v krajní nouzi. Jak již bylo řečeno, podle bodu 3.1 a 7.2
provozního řádu měl stěžovatel především povinnost přečerpat v takovém případě přebytečný
objem látek do třetího bazénu, který nebyl v době schválení provozního řádu zaplněn. Namítá-li
v této souvislosti stěžovatel, že k přečerpání nemohlo dojít, neboť třetí bazén byl zaplněn
„primárním stabilizátem“, a napadá-li závěr městského soudu o tom, že 3. bazén nebylo možné
použít pro „předúpravu stabilizátu“, konstatuje Nejvyšší správní soud, že tyto závěry městského
soudu vycházejí ze stěžovatelovy nekonzistentní argumentace. Zatímco v žalobě proti rozhodnutí
žalovaného (druhý odst., str. 3) stěžovatel uvedl, že „(t)řetí laguna byla v souladu se schválenou
recepturou použita pro předúpravu pro vlastní stabilizaci“, tedy mínil tím patrně proces předcházející
vlastní stabilizaci, v kasační stížnosti (třetí odst., str. 4) tvrdí, že bazén byl „zaplněn primárním
stabilizátem“, tedy již produktem vlastního procesu stabilizace. Obě uvedená tvrzení stěžovatele
stojí ve vzájemném rozporu, neboť stěžovatelovo žalobní tvrzení, že bazén byl použit
pro předúpravu pro vlastní stabilizaci, zpochybňuje tvrzení uvedené v kasační stížnosti, že bazén
již byl zaplněn primárním stabilizátem, tedy produktem stabilizace. Městský soud nepochybil,
pokud dospěl k závěru, že „předúpravu stabilizátu“ ve třetím bazénu provozní řád neumožňuje.
Provozní řád při provádění stabilizace kalů podle alternativy A totiž počítá s tím, že stabilizace
bude prováděna ve stávajících úložných bazénech (tedy v 1. a 2. bazénu, kde se v době schválení
provozního řádu tyto kaly nacházely) a že teprve až přebytečný stabilizát bude případně ukládán
do 3. bazénu. Z jednotlivých tvrzení stěžovatele není jasné, jaký materiál a v jakém množství byl
do třetího bazénu vlastně ukládán. Podle zjištění kontroly inspekce uvedených v protokolu ze dne
27. 8. 2004 a přiložené fotodokumentace byl třetí bazén v té době zčásti zaplněn pevnými
odpady, pravděpodobně i stabilizátorem, ovšem uprostřed bazénu byly opět kapalné odpady.
Nelze akceptovat ani vysvětlení stěžovatele, že další možnosti řešení dané situace, s nimiž
počítá provozní řád, tedy odvoz přebytečného odpadu cisternami do deemulgační stanice,
případně spálení kalů, byly v daném případě neproveditelné, případně, jak uváděl stěžovatel
v některých svých podáních k variantě spálení, dokonce „úsměvné“. Stěžovatel by si měl uvědomit,
že to byl on sám, resp. jeho pracovníci, kdo vypracoval návrh provozního řádu dané skládky
a předložil příslušnému správnímu orgánu ke schválení. Musel tedy nutně vycházet z toho,
že řešení, která v daném provozním řádu zvolil pro předvídatelný a také předvídaný případ
možného nebezpečí přelití nádrže v důsledku prudkých dešťů, budou řešení reálná, která umožní
tomuto nebezpečí účinně zabránit. Pokud tedy skutečně zaplnil, jak tvrdí v kasační stížnosti,
3. bazén primárním stabilizátem, a tím se připravil o možnost použít tento bazén pro přečerpání
přebytečného objemu z ostatních nádrží, měl se postarat o to, aby měl k dispozici alespoň jednu
ze zbývajících možností předvídaných provozním řádem pro likvidaci přebytečného objemu kalů
v případě hrozícího přelití nádrže. Správní orgány tedy nepochybily, pokud se těmito tvrzeními
stěžovatele podrobněji nezabývaly, neboť nemohla nic změnit na jejich závěru, že stěžovatel
nejednal v krajní nouzi. Lze se tedy ztotožnit i s názorem městského soudu, že provádění
dokazování k těmto tvrzením stěžovatele by bylo nadbytečné.
Z obdobného důvodu neobstojí ani námitka stěžovatele týkající se historického vývoje
nakládání s odpady na skládce, neboť tyto okolnosti nejsou z hlediska závěru o porušení
povinností stěžovatele vyplývajících z bodů 3.1 a 7.2 provozního řádu a o tom, že stěžovatel
nejednal v krajní nouzi, relevantní. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelem
tvrzené telefonické projednání havarijní situace s Krajským úřadem Ústeckého kraje, které
se ovšem zakládá pouze na čestném prohlášení jednatele stěžovatele ze dne 10. 8. 2005, které
je navíc značně nekonkrétní (neuvádí konkrétní osobu, s níž měl jednatel stěžovatele hovořit)
a je rovněž v rozporu s vyjádřením samotného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne
21. 7. 2005, podle něhož žádné hlášení o havarijní situaci, která by měla na skládce v létě 2004
či kdokoliv jindy vzniknout, nebylo tímto úřadem přijato. Není ani pravdou, že by inspekce
uznala, že stěžovatel údajnou havarijní situaci s krajským úřadem řádně projednal, jak stěžovatel
dovozoval v kasační stížnosti. Inspekce v rozhodnutí prvního stupně pouze uvedla,
že se porušení povinnosti oznámit riziko havárie, za něž původně rovněž hodlala stěžovatele
postihnout, nepodařilo prokázat.
Nicméně za klíčovou považuje Nejvyšší správní soud především okolnost,
že v posuzovaném případě nebyla naplněna podmínka proporcionality následku způsobeného
jednáním stěžovatele a následku hrozícího v důsledku stěžovatelem tvrzeného stavu krajní nouze.
Stěžovatel uvádí, že přečerpáním odpadu do vyhloubených jam nedošlo k ohrožení životního
prostředí ani k riziku ekologické zátěže daného místa skládky, zatímco přelití okrajů bazénů
by mělo za následek únik odpadů do okolního prostředí a tedy minimálně ohrožení životního
prostředí. S tímto tvrzením se však nelze ztotožnit. V obou případech lze následek spatřovat
v úniku odpadů klasifikovaných jako odpady kategorie „nebezpečné“ skupin 11, 12, 13
dle katalogu odpadů do volného prostředí mimo prostor bazénů určených k jejich skladování.
Je přitom zřejmé, že míra škodlivých následků je v obou případech přinejmenším stejná, ne-li
větší v případě přečerpání odpadů do vyhloubených jam, neboť není jisté, že by v případě přelití
bazénů dosáhlo množství odpadů uniklých mimo skládku stejného množství jako v případě jejich
přečerpání. V obou případech by tedy došlo ke znečištění zejména jednotlivých složek životního
prostředí pod povrchem terénu vzhledem k tomu, že se jedná kapalný odpad, který se vsakuje
do okolního prostředí. Je jistě pravdou, že, jak vyplývá ze všech odborných podkladů založených
ve správním spise, bezprostřední riziko nejvážnějšího dopadu na životní prostředí a také na lidské
zdraví, tedy znečištění podzemních vod nebezpečnými látkami z kalů, je velmi podstatně sníženo
tím, že ke vsakování těchto kalů dochází v prostředí popílkoviště, přičemž elektrárenský popílek
má velmi dobré sorpční vlastnosti. Tyto vlastnosti prostředí by se ovšem projevily zrovna
tak i v případě přelití bazénů, kde ovšem, jak již bylo řečeno, lze jen stěží předpokládat,
že by uniklo větší množství kalů, než jaké bylo přečerpáno do jam po těžbě popílku.
Pokud stěžovatel v této souvislosti argumentuje tím, že samotné bazény, z nichž byly tyto
kaly přečerpávány, jsou propustné, pak mu lze jistě přisvědčit, vždyť tato vlastnost bazénů byla
hlavním důvodem rozhodnutí o uzavření a postupné likvidaci dané skládky. Nelze však již bez
dalšího vycházet z tvrzení stěžovatele, že jámy, které stěžovatel vytvořil, vykazují shodné
vlastnosti jako původní bazény, že tedy v nich dochází ke vsakování kalů ve shodné míře jako
v původních bazénech. Naopak, podle zjištění Ing. V. uvedeného v jejím znaleckém posudku a
vycházejícího z průzkumu této lokality dne 31. 5. 2005 se kaly v té době nacházely již pouze na
dně výkopů vyhloubených stěžovatelem, přičemž ovšem bylo ze zbytků kalů, které ulpěly na
bocích výkopů, zřejmé, že úroveň hladiny tekutých odpadů v minulosti sahala téměř k úrovni
terénu. To svědčí o tom, že na rozdíl od kalů, které zůstaly v původních bazénech, v podstatě celý
objem kalů, které byly přečerpány do výkopů, unikl do okolního prostředí. Přečerpáním odpadů
mimo bazény došlo bezesporu ke zvýšení ekologické zátěže v místě, byť se jedná o
rekultivovanou navážku popílku z blízké elektrárny, neboť namísto toho, aby byl uložený odpad
stabilizován a poté uložen v souladu s rozhodnutím o stanovení podmínek péče o skládku, došlo
k jeho uvolnění do prostředí, a to v rozporu se schváleným provozním řádem skládky. Škodlivost
následku tohoto jednání pro životní prostředí přitom dosáhla míry přinejmenším shodné
s následky hrozícími v důsledku tvrzeného stavu krajní nouze, což znamená, že nebyla naplněna
zásada proporcionality jednání v krajní nouzi. Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší správní
soud námitky vztahující se k otázce tvrzeného jednání v krajní nouzi nedůvodnými.
Pokud jde o námitky týkající se videonahrávky zachycující dění na skládce ve dnech
15. 7. a 14. 8. 2004, konstatuje Nejvyšší správní soud, že tato nahrávka je spolu s anonymním
oznámením o jednání stěžovatele obsažena ve správním spise. Inspekce na základě tohoto
podnětu zahájila správní řízení ve věci správního deliktu stěžovatele. Skutkové závěry, k nimž
dospěly správní orgány, ovšem obstojí i bez zmíněného důkazu, neboť se opírají především o již
zmiňovaný protokol o kontrole provedený inspekcí dne 27. 8. 2004 v daném místě,
a to za přítomnosti osob jednajících jménem stěžovatele. Zmíněné osoby také protokol podepsaly
a nepodaly proti němu námitky, pouze připojily k protokolu vlastní vysvětlení jednání stěžovatele.
Navíc, jak již bylo řečeno, i pozdější výpovědi stěžovatele během správního i soudního řízení
potvrzují, že v létě 2004 stěžovatel přečerpal určitý objem tekuté fáze skladovaného odpadu
z bazénů do vyhloubených jam, tato skutečnost tedy není mezi stěžovatelem a správními orgány
vůbec sporná. Tvrzená manipulace s videozáznamem ani údajná pochybení inspekce
při nakládání s touto nahrávkou, i kdyby k nim skutečně došlo, proto nemohla mít vliv
na zákonnost napadených rozhodnutí správních orgánů či rozsudku městského soudu.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný nezohlednil znalecký posudek Ing. Z. Č. ze dne
11. 10. 2004, č. 42/04, jenž je dle jeho tvrzení obsažen ve správním spise, konstatuje Nejvyšší
správní soud, že uvedený znalecký posudek byl stěžovatelem předložen spolu s žalobou
až městskému soudu. Přitom inspekce přípisem ze dne 10. 6. 2005, č. j. 04/OH/4894/05/Tu,
požádala stěžovatele, aby jí za účelem přesného a úplného objasnění věci poskytl znalecký
posudek, o němž se zmínil v odvolání proti rozhodnutí inspekce ze dne 4. 4. 2005,
č. j. 04/OH/03100/05/Tu. V odpovědi na tuto žádost ovšem stěžovatel v písemném vyjádření
ze dne 17. 6. 2005 výslovně odmítl znalecký posudek předložit s tím, že se o jeho předložení
rozhodne až poté, co se seznámí s podklady pro rozhodnutí ve věci. Z obsahu správního spisu
přitom nevyplývá, že by stěžovatel uvedený znalecký posudek později v řízení před správními
orgány předložil. Za situace, kdy žalovaný neměl v době svého rozhodování předmětný posudek
k dispozici, neboť jej stěžovatel ani přes výzvu nepředložil, nelze dospět k závěru, že žalovaný
pochybil, pokud se jím nezabýval.
Pokud jde o kasační námitku týkající se znaleckého posudku Ing. V. ze dne 10. 6. 2005, č.
70-05-37, konstatuje Nejvyšší správní soud, že tento posudek byl vyhotoven na základě
požadavku Policie ČR ve věci trestního řízení proti jednatelům stěžovatele, vedeného pro
podezření ze spáchání trestného činu nakládání s nebezpečnými odpady. Předmětem znaleckého
posouzení přitom bylo především zodpovězení odborných otázek souvisejících s následky
jednání stěžovatele, k nimž došlo při přečerpání odpadů do jam v okolí bazénů. Nelze tudíž
přisvědčit tvrzení stěžovatele, že znalecký posudek Ing. V. byl pořízen za zcela jiným účelem, než
bylo porušení provozního řádu. Lze naopak souhlasit s námitkou stěžovatele, že se znalkyně
vyjadřovala k právním otázkám, což znalci zásadně nepřísluší, a to zejména při zodpovězení páté
otázky, jež jí byla položena. Úkolem znalce je posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, posouzení právních otázek přísluší pouze soudu, resp. ve správním řízení nejprve
správnímu orgánu. Tato skutečnost však nezpochybňuje správnost znaleckého posudku jako
celku, neboť odborné skutkové závěry znalkyně vyjádřené v ostatních částech znaleckého
posudku nemohou být tímto pochybením dotčeny. Namítaná vada znaleckého posudku proto
nemohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí správních orgánů či městského soudu v dané věci. Je
pravdou, že znalkyně dospěla k závěru, že nelze jednoznačně potvrdit, že v důsledku činnosti
stěžovatele došlo k poškození nebo ohrožení životního prostředí, zejména ke znečištění
podzemních vod nebezpečnými látkami v míře, která by byla nebezpečná i lidskému zdraví, a to
jednak vzhledem k přítomnosti ekologických zátěží z doby, kdy skládku provozovaly jiné
subjekty, a jednak vzhledem ke zmíněným sorpčním vlastnostem popílkové vrstvy. I znalkyně
však potvrzuje, že v daném místě došlo k nárůstu celkového množství cizorodých látek, přičemž
je zřejmé, že se tak stalo rovněž v důsledku protiprávní činnosti stěžovatele, tedy v důsledku
přečerpání části nebezpečného odpadu ve formě ropných kalů z původních bazénů do jam
vzniklých po těžbě popílku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutkový stav, z něhož
vycházely správní orgány, má oporu v podkladech obsažených ve správním spisu, a v řízení
před správními orgány nedošlo k vadám, které by mohly mít vliv na zákonnost jejich rozhodnutí
o věci samé. Nejvyšší správní soud tedy shledal uvedené kasační námitky týkající se vad řízení
před správními orgány nedůvodnými.
Pokud jde o námitku nesprávného posouzení návrhu stěžovatele na moderaci uložené
pokuty, konstatuje Nejvyšší správní soud, že se obdobně jako městský soud nedomnívá,
že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
poukazuje na §67 odst. 2 zákona o odpadech, podle něhož se při stanovení výše pokuty za daný
správní delikt přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho
poškození. Zákon tedy uvádí pouze demonstrativní výčet okolností, k nímž mají správní orgány
při stanovení výše pokuty přihlížet.
Stěžovatel namítal nepřiměřenost výše stanovené pokuty, kterou ovšem vztahoval pouze
k hledisku závažnosti spáchaného správního deliktu. Měl zejména za to, že přečerpáním odpadů
nedošlo k ohrožení životního prostředí, ani ke zvýšení ekologické zátěže daného místa. Nejvyšší
správní soud však tento názor nesdílí. Při stanovení výše pokuty vzaly správní orgány v úvahu
zejména značné množství (180 m
3
) nebezpečných odpadů, jež byly vypuštěny mimo ukládací
bazény. Byť nebylo zmiňovaným posudkem Ing. V. potvrzeno poškození či bezprostřední
ohrožení životního prostředí, je, jak již bylo řečeno, nepochybné, že protiprávním jednáním
stěžovatele došlo ke zvýšení ekologické zátěže míst, kam byly odpady přečerpány a kde do
prostředí unikly nebezpečné látky. Nejvyšší správní soud nadto zdůrazňuje, že stěžovatel byl
v době spáchání správního deliktu podle údajů v obchodním a živnostenském rejstříku osobou
oprávněnou k podnikání v oboru nakládání s nebezpečnými odpady. Byl tedy osobou, které jsou
v rámci jejího oprávnění podle zákona o odpadech uloženy zvláštní povinnosti při nakládání
s nebezpečnými odpady. Měl proto také dostatečné předpoklady a znalosti k tomu, aby posoudil
následky svého jednání a možnosti, jak se těmto následkům vyhnout. Přesto se dopustil jednání,
jímž spáchal správní delikt, jehož následkem bylo závažné porušení provozního řádu skládky
spočívající ve vypuštění značného množství nebezpečných odpadů mimo bazény určené k jejich
uložení. V posuzovaném případě se navíc jednalo o vědomé protiprávní jednání stěžovatele.
Stěžovatel dále vytkl žalovanému, že k jeho tíži přičetl i skutečnost, že na skládku navážel
v rozporu s provozním řádem nové odpady. Úvaha žalovaného, podle níž se nepodařilo prokázat
opětovné naplňování jam odpady, nebylo ale ani zřejmé, zda byly jámy zaplněny pouze jednou,
je sice skutečně poněkud zavádějící, žalovaný však zcela jasně konstatoval, že stěžovatel byl
správním orgánem I. stupně postižen pouze za porušování provozního řádu, nikoliv za případné
navážení dalších nebezpečných odpadů na skládku, které prokázáno nebylo. Uvedená okolnost
tedy nemohla ovlivnit zákonnost výroku správního orgánu I. stupně o uložení pokuty
ve stanovené výši. Za nejasnou považuje Nejvyšší správní soud také úvahu žalovaného
o následném postupu stěžovatele, který podle žalovaného prodal objekt skládky ve snaze zbavit
se odpovědnosti za vzniklý stav, a to společnosti, která je nedostižitelná a u níž se správním
orgánům nepodařilo vymoci uplatnění jakýchkoliv opatření. Je třeba souhlasit se stěžovatelem,
že tato skutečnost mu nemůže být přičítána k tíži při stanovení výše pokuty. Jednak tato
skutečnost nemá přímou souvislost se správním deliktem, kterého se stěžovatel dopustil, a nadto
nebyl úmysl stěžovatele vyhnout se prodejem skládky plnění svých zákonných povinností
správními orgány dokazován a tím spíše ani prokázán. Je ovšem zřejmé, že tyto okolnosti neměly
vliv na výši uložené pokuty, neboť pokutu ukládal správní orgán I. stupně, který
ji neodůvodňoval pozdějším prodejem skládky ze strany stěžovatele, žalovaný pak rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, mj. co do výše pokuty, pouze potvrdil, přičemž dílčí nepřesnosti
v odůvodnění rozhodnutí žalovaného nemohou nic změnit na tom, že jeho celkový závěr
o přiměřenosti uložené výše pokuty je správný. Jak již bylo řečeno, ani Nejvyšší správní soud
nepovažuje výši pokuty v polovině zákonem stanovené sazby za výše popsaných závažných
okolností za nepřiměřenou. Nejvyšší správní soud proto shledal rovněž námitky vztahující
se k výši pokuty a k žalobnímu návrhu na její moderaci nedůvodnými.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není opodstatněná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu