ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.48.2009:76
sp. zn. 5 As 48/2009 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
M. D., zastoupený JUDr. Josefem Pelechem, advokátem se sídlem Kardinála Berana 1157/32,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č.
j. 10 Ca 107/2007 - 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 10 Ca 107/2007 - 41,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2006, č. j. MHMP-19723/06/C/Ma-517, uložil Magistrát
hlavního města Prahy žalobci pokutu ve výši 5000 Kč za to, že dne 16. 12. 2005 a 19. 12. 2005
v ulici Ve Smečkách, Praha 1, prostřednictvím osobnícího vozu VW SHARAN, RZ X šířil
reklamu „DARLING CABARET“, „3 BARS – STAGES – NONSTOP SHOW“,
„www.kabaret.cz“, „Václavské nám., Ve Smečkách 32a, Praha 1“, čímž porušil §1 odst. 1
nařízení č. 26/2005 Sb. hl. m. Prahy, kterým se zakazuje reklama šířená na veřejně přístupných
místech mimo provozovnu (dále jen „nařízení“), v návaznosti na §2 odst. 1 písm. f) zákona
č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) a dopustil se tak
správního deliktu podle §29 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen
„zákon o hlavním městě Praze“). Dále uložil magistrát žalobci povinnost nahradit náklady
správního řízení ve výši 1000 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy odvoláním, v němž uvedl,
že pravidelně navštěvuje DARLING CABARET a považuje jej za nejlepší bar v Praze. Pouze
z tohoto důvodu opatřil vozidlo předmětnými nápisy. V žádném případě nešířil reklamu ani
od nikoho nepřijal za opatření vozidla nápisy peníze či jiná plnění. Jednalo se pouze o jeho
osobní vztah a fandovství k baru DARLING CABARET, který neměl za cíl podporu jakékoliv
podnikatelské činnosti. Dle názoru žalobce se tedy nejednalo o reklamu ve smyslu §1 odst. 2
zákona o regulaci reklamy (citovaným ustanovením byl po novelizaci zákona o regulaci reklamy
zákonem č. 25/2006 Sb. nahrazen §1 odst. 1 zákona o regulaci reklamy, ve znění rozhodném
pro posuzovanou věc – pozn. NSS).
Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2007, č. j. VS-943/3-2006, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odpovědnost
za správní delikt podle §29 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze je objektivní odpovědností
a nejsou tedy rozhodné pohnutky žalobce k jednání. Pro posouzení věci je rozhodné pouze to,
zda žalobce jako podnikatel šířil prostřednictvím vozidla reklamu. Tvrzení žalobce, že reklamu
nešířil a nápisy umístil na své vozidlo pouze z důvodu sympatií k podniku DARLING
CABARET, považoval žalovaný za účelové. Žalovaný vyšel z toho, že nápisy na vozidle
se shodovaly provedením a grafikou s reklamou na noční klub šířenou prostřednictvím letáků
a dalších motorových vozidel, že předmětné vozidlo opakovaně parkovalo poblíž nočního klubu
a že žalobce byl v předmětné době držitelem živnostenského oprávnění s předmětem činnosti
„Reklamní činnost a marketing“. Žalovaný dospěl k závěru, že umístěním předmětného vozidla
v Pražské památkové rezervaci byla v rozporu s nařízením šířena reklama.
Žalobce podal dne 27. 3. 2007 žalobu u Městského soudu v Praze, jíž se domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí magistrátu. Pokud by městský soud návrhu na zrušení
rozhodnutí nevyhověl, navrhl žalobce in eventum, aby městský soud v zákonem stanovených
mezích přiměřeně snížil uloženou pokutu. Žalobce uplatnil v žalobě žalobní námitku spočívající
v tom, že cílem jeho jednání nebyla podpora jakékoliv podnikatelské činnosti a nejednalo se tedy
o šíření reklamy ve smyslu zákona o regulaci reklamy. V této souvislosti zopakoval argumentaci
uvedenou již v odvolání, tedy že nápisy na své vozidlo umístil pouze z důvodů sympatií
k uvedenému podniku, který pravidelně navštěvuje. Zdůraznil, že za umístění těchto nápisů
na svém vozidle nepřijal žádnou úplatu ani jiná plnění. Dále namítal, že o jeho přestupku (jiném
správním deliktu - pozn. NSS) rozhodl dle §11 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“) a §7 zákona o regulaci reklamy „místně nepříslušný nalézací orgán“.
Žalobce dále v podání doručeném městskému soudu dne 3. 5. 2007 a označeném jako
doplnění žaloby nad rámec dříve uplatněných žalobních bodů uplatnil novou námitku, podle níž
neopatřil své vozidlo uvedenými nápisy v souvislosti se svou podnikatelskou činností a nemohla
mu tedy být uložena pokuta podle §29 zákona o hlavním městě Praze, neboť podle tohoto
ustanovení může být pokuta za porušení povinnosti stanovené obecně závaznou vyhláškou nebo
nařízením hlavního města Prahy uložena pouze tehdy, pokud se ho dopustí buď právnická osoba,
anebo podnikatel při výkonu své podnikatelské činnosti.
Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Námitku spočívající v tvrzení žalobce,
že označil vozidlo pouze z důvodu svých sympatií k podniku DARLING CABARET a že nešlo
o šíření reklamy, označil městský soud za účelovou, neboť z obsahu správního spisu vyplynulo,
že nápisy na vozidle se shodovaly provedením a grafikou s reklamou na předmětný podnik
a že žalobce opakovaně parkoval vozidlo v blízkosti klubu tak, aby reklama na vozidle upozornila
kolemjdoucí na existenci podniku a podpořila tak podnikatelskou činnost jeho provozovatele.
Městský soud rovněž uvedl, že žalobce je nositelem živnostenského oprávnění
s předmětem podnikání „Reklamní činnost a marketing“ a předmět jeho činnosti je vymezen také
šířením reklamy. Umístěním vozidla v Pražské památkové rezervaci byla dle soudu prokazatelně
šířena reklama, čímž byl naplňován předmět podnikání žalobce. Sám žalobce tuto skutečnost
nevyvracel, poukazoval pouze na své fandovství k uvedenému baru, což však dle městského
soudu nevylučuje, že k šíření předmětné reklamy došlo v souvislosti s jeho podnikatelskou
činností. Tvrzení žalobce o tom, že nepřijal žádné peníze ani jiná plnění, nebyla rozhodná.
Rozhodnou skutečností bylo pouze to, že reklama byla žalobcem jako fyzickou podnikající
osobou šířena na veřejně přístupných místech.
Městský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž o věci rozhodoval
místně nepříslušný správní orgán. Poukázal přitom na §29 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze,
který obsahuje zvláštní právní úpravu místní a věcné příslušnosti, podle níž je k rozhodnutí
o správním deliktu podle tohoto zákona příslušné hlavní město Praha a tedy jeho výkonný orgán,
Magistrát hlavního města Prahy.
Pokud jde o žalobní námitku obsaženou v podání označeném jako doplnění žaloby
ze dne 2. 5. 2007, konstatoval městský soud, že tato námitka byla uplatněna až po uplynutí lhůty
pro možné rozšíření žalobních bodů a městský soud se jí tudíž nemohl zabývat.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uvedl,
že ji opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ho v souvislosti s užíváním předmětného vozidla
a tedy ani s umístěním nápisů na tomto vozidle nelze považovat za podnikatele. Poukázal přitom
na skutečnost, že jako provozovatel předmětného vozidla je v registru vozidel označen rodným
číslem, nikoliv identifikačním číslem, z čehož plyne, že vozidlo neužívá k podnikatelské činnosti.
K prokázání tohoto tvrzení předložil kopii technického průkazu předmětného vozidla. Zároveň
poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 7 Ca 128/2007 - 20,
v jehož odůvodnění vyslovil městský soud závěr, že je-li v registru vozidel uveden provozovatel
jako fyzická osoba, nelze na něj hledět ve vztahu k danému vozidlu jako na podnikatele.
Stěžovatel dále odkázal na obsah veškerých svých dosavadních podání učiněných v této
věci, a to na odůvodnění odvolání ze dne 24. 11. 2006, žalobu ze dne 22. 3. 2007 a na podání
označené jako doplnění žaloby ze dne 2. 5. 2007.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
městského soudu, na jehož odůvodnění odkázal, a navrhl kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zároveň zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je v dále vymezeném rozsahu důvodná, nikoliv však z hlediska
námitek, které uplatnil stěžovatel, ale právě na základě zjištěné vady rozhodnutí městského
soudu, k níž musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve považuje v souvislosti s uplatněnými námitkami za vhodné
poukázat na příslušná ustanovení zákona o hlavním městě Praze, zákona o regulaci reklamy
a nařízení, ve znění relevantním pro posuzovanou věc:
Ustanovení §29 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze stanoví: „Poruší-li podnikatel
při výkonu své podnikatelské činnosti nebo právnická osoba povinnost stanovenou obecně závaznou vyhláškou
nebo nařízením hlavního města Prahy, uloží jí hlavní město Praha nebo městská část pokutu až do výše
200 000 Kč.“
Podle §1 odst. 1 zákona o regulaci reklamy, v tehdejším znění, se reklamou rozumí
„oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu
podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí,
prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není
dále stanoveno jinak“. Citované ustanovení je po novelizaci zákona o regulaci reklamy zákonem
č. 25/2006 Sb. obsaženo v §1 odst. 2 zákona o regulaci reklamy.
Podle §2 odst. 1 písm. f) zákona o regulaci reklamy je zakázána „reklama šířená na veřejně
přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního
zařízení zřízeného podle zvláštního právního předpisu, stanoví-li tak obec svým nařízením vydaným v přenesené
působnosti, v rozsahu uvedeném v odstavci 6“. Podle §2 odst. 6 zákona o regulaci reklamy „(o)bec
v nařízení vydaném podle odstavce 1 písm. f) stanoví a) veřejně přístupná místa, na nichž je reklama podle
odstavce 1 písm. f) zakázána, b) dobu, v níž je reklama podle odstavce 1 písm. f) zakázána, c) druhy
komunikačních médií, kterými nesmí být reklama podle odstavce 1 písm. f) šířena, popřípadě též d) akce, na něž
se zákaz šíření reklamy nevztahuje“.
Podle §1 odst. 1 nařízení „(r)eklama šířená komunikačními médii podle §3 na veřejně přístupných
místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného
podle zvláštního právního předpisu se na území Pražské památkové rezervace zakazuje“.
Komunikačními médii se podle §3 písm. e) nařízení rozumí též „dopravní prostředky,
umístěné na veřejně přístupném místě za účelem šíření reklamy nebo dopravní prostředky, u nichž je hlavním
účelem jízdy šíření reklamy“.
Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat tři rozdílné otázky, které
se týkají odpovědnosti stěžovatele za předmětný správní delikt.
První otázkou je, zda stěžovatel umístěním nápisů na svém vozidle šířil reklamu
ve smyslu §1 odst. 1 zákona o regulaci reklamy. Nesprávnost závěrů správních orgánů k této
otázce stěžovatel v žalobě a zprostředkovaně v kasační stížnosti namítal a Nejvyšší správní soud
se touto otázkou tedy bude dále zabývat.
Druhou navazující otázkou je, zda tímto šířením reklamy stěžovatel porušil §1 odst. 1
nařízení ve spojení s §2 odst. 1 písm. f) zákona o regulaci reklamy, tedy zda šířil reklamu
v Pražské památkové zóně, a to ovšem komunikačním médiem, které nařízení pro tento účel
nepřipouští, tedy za pomoci dopravního prostředku umístěného na veřejně přístupném místě
primárně za účelem šíření reklamy (nikoliv primárně za účelem jiným). Stěžovatel k této otázce
v žalobě ani v kasační stížnosti ničeho nenamítal, Nejvyšší správní soud se tedy touto otázkou
nemohl zabývat.
Třetí navazující otázkou je, zda se tohoto porušení §1 odst. 1 nařízení stěžovatel dopustil
„při výkonu své podnikatelské činnosti“ a zda tedy mohl spáchat správní delikt podle §29 odst. 1
zákona o hlavním městě Praze. Námitku k této otázce sice stěžovatel uplatnil v rámci řízení
o žalobě a následně v kasační stížnosti, učinil tak ovšem, pokud jde o řízení před městským
soudem, opožděně, neboť k tomuto rozšíření žalobních bodů došlo až po uplynutí lhůty
pro podání žaloby (viz §71 odst. 2 s. ř. s.). Městský soud tedy zcela správně konstatoval,
že se touto námitkou nemůže zabývat, byť zároveň městský soud tuto otázku, zda stěžovatel
jednal v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, nesprávně smísil s první otázkou, která byla
řádně namítána, tedy s tím, zda stěžovatel vůbec šířil reklamu. Pro zodpovězení otázky, zda
stěžovatel vůbec šířil reklamu, bylo přitom nerozhodné, zda tak činil v rámci své podnikatelské
činnosti, nebo mimo ní. Toto pochybení městského soudu ovšem, jak bude dále vysvětleno,
nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a nemohlo zpochybnit správnost jeho
závěru o opožděnosti námitky, podle níž stěžovatel nejednal v rámci výkonu podnikatelské
činnosti a nemohl tak být postižen za daný správní delikt.
Z toho tedy vyplývá, že se touto námitkou nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti, neboť to je určeno právě k přezkoumání zákonnosti napadeného
rozhodnutí krajského soudu. Tuto kasační námitku je tak nutno považovat v souladu s §104
odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou, neboť ji stěžovatel řádně a včas neuplatnil v řízení před městským
soudem. (Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby tato námitka byla včas
uplatněna v řízení před městským soudem a Nejvyšší správní soud by se jí tudíž následně mohl
zabývat, nemohl by při jejím posouzení přihlédnout k novému skutkovému tvrzení stěžovatele,
že jako provozovatel předmětného vozidla je zapsán v registru vozidel pod svým rodným číslem
a tudíž na něj nelze hledět v souvislosti s užíváním vozidla jako na podnikatele, neboť tuto
skutečnost (skutkovou novotu) stěžovatel uplatnil až v řízení o kasační stížnosti, přičemž podle
§109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží v řízení o kasační stížnosti ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu.).
Pokud jde o námitky, které učinil stěžovatel součástí kasační stížnosti odkazem na svá
dřívější podání, podotýká Nejvyšší správní soud, že zpravidla je třeba, aby důvody kasační
stížnosti jako jednu z jejích náležitostí (§106 odst. 1 věta první s. ř. s.) stěžovatel uvedl přímo
v textu kasační stížnosti. V opačném případě by hrozilo, že tyto důvody nebudou uvedeny
dostatečně jednoznačně, určitě a srozumitelně (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb.
NSS). Pokud však stěžovatel v kasační stížnosti odkáže na konkrétní, ve vztahu k jeho věci
jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, kterou
vyslovil v předchozím řízení soudním či správním, a pokud tato argumentace nevyžaduje
pro účely kasační stížnosti žádné další konkretizace, modifikace či upřesnění, lze ji zásadně
považovat za součást důvodů kasační stížnosti, jak je má na mysli §106 odst. 1 s. ř. s.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 - 79,
www.nssoud.cz). I v posuzované věci stěžovatel odkázal, byť velice stručně a bez bližšího
upřesnění či modifikace svých námitek, na skutkovou a právní argumentaci, kterou uplatnil
v rámci odvolání proti rozhodnutí magistrátu, jakož i v řízení před městským soudem. Tato
argumentace se tak v důsledku odkazu, který stěžovatel učinil v kasační stížnosti, stala součástí
stížních důvodů a Nejvyšší správní soud se jí tedy v tomto rozsahu může zabývat, to neplatí, jak
již bylo řečeno, o opožděné námitce, kterou stěžovatel uplatnil v podání označeném jako
doplnění žaloby.
Námitku, podle níž o správním deliktu rozhodl místně nepříslušný správní orgán,
stěžovatel formuloval velmi obecně, aniž by uvedl, z jakého důvodu měl dle jeho názoru o deliktu
rozhodovat jiný orgán než Magistrát hlavního města Prahy. Uvedl pouze to, že ve smyslu §11
správního řádu ve spojení s §7 zákona o regulaci reklamy rozhodl o věci „místně nepříslušný nalézací
orgán“. Nejvyšší správní soud v této souvislosti především zdůrazňuje, že stěžovatel byl potrestán
za správní delikt podle §29 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze. K uložení pokuty za správní
delikt podle tohoto ustanovení je příslušné hlavní město Praha nebo jeho městská část, tedy buď
Magistrát hl. města Prahy nebo úřady městských částí. Obecně závazná vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, v relevantním znění, v případě
deliktu podle §29 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze nestanovila ani nestanoví, který
z uvedených správních orgánů je příslušný k rozhodnutí o deliktu a k uložení pokuty, z čehož
plyne, že tuto pravomoc měly a nadále mají jak magistrát, tak úřady městských částí. V daném
případě rozhodoval o deliktu stěžovatele v prvém stupni Magistrát hlavního města Prahy, tedy
správní orgán věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí o tomto správním deliktu.
Je třeba souhlasit s Městským soudem v Praze v tom ohledu, že §29 odst. 1 zákona o hlavním
městě Praze představuje speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě věcné a místní
příslušnosti správních orgánů ve správním řádu.
Poukazoval-li přitom stěžovatel zároveň na §7 zákona o regulaci reklamy, pak je třeba
říci, že ten se na danou věc vůbec nevztahuje, neboť Magistrát hl. města Prahy v dané věci
neuděloval pokutu za správní delikt podle zákona o regulaci reklamy (tedy jakožto krajský
živnostenský úřad), ale za správní delikt podle zákona o hlavním městě Praze. Jinou otázkou je,
zda případně skutek stěžovatele neměl být spíše kvalifikován jako některý ze správních deliktů
podle zákona o regulaci reklamy, stěžovatel však takovou námitku v žalobě, ani kasační stížnosti
nevznesl, Nejvyšší správní soud se tedy touto otázkou nemohl zabývat. Stěžovatel z tohoto
hlediska nezpochybňoval právní kvalifikaci svého skutku, namítal pouze, že o věci rozhodoval
„místně nepříslušný nalézací orgán“. Tato námitka je, jak již bylo vysvětleno, nedůvodná.
Stěžovatel dále namítal, že opatřil předmětné vozidlo, jehož je provozovatelem, nápisy
propagujícími podnik DARLING CABARET pouze z důvodu svých osobních sympatií
k tomuto podniku. Jeho motivací nebyla podpora podnikatelské činnosti provozovatele
předmětného podniku a nejednalo se tedy o reklamu podle §1 odst. 1 zákona o regulaci reklamy.
Jak správně uvedl městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, v případě
posouzení toho, zda jednání stěžovatele naplňuje znaky šíření reklamy, nejsou rozhodné jeho
vnitřní pohnutky či sympatie k předmětnému podniku, na něž stěžovatel poukazoval. Jinými
slovy, pro posouzení jednání osoby šířící určité sdělení je rozhodné to, zda šířené sdělení naplňuje
znaky reklamy podle §1 odst. 1 zákona o regulaci reklamy, nikoliv vnitřní pohnutky osoby, která
reklamní sdělení šíří. Přitom bude vždy záležet na konkrétních okolnostech věci, zda určité
konkrétní sdělení lze kvalifikovat jako reklamu podle §1 odst. 1 (nyní §1 odst. 2) zákona
o regulaci reklamy.
V posuzovaném případě vyplývá z obsahu správního spisu, zejména z obsahu kontrolních
protokolů ze dne 16. 12. 2005 a 19. 12. 2005 a z přiložené fotodokumentace, což jsou
dokumenty, jejichž obsah stěžovatel nerozporuje a naopak z nich vyplývající zjištění svou
výpovědí potvrzuje, že stěžovatel opatřil své vozidlo předmětnými nápisy propagujícími podnik
DARLING CABARET. Tyto nápisy uváděly název podniku, jeho adresu, internetovou adresu
a stručně popisovaly služby nabízené podnikem. Svou barvou a grafickým vyhotovením se nápisy
shodovaly s označením užívaným podnikem DARLING CABARET na jeho vývěsních štítech,
na reklamních letácích, či na jeho internetových stránkách. Svou celkovou vizuální podobou,
velikostí a barvou byly nápisy na vozidle způsobilé poutat zvýšenou pozornost kolemjdoucích
osob. Veřejnosti tak byl stěžovatelem prezentován předmětný podnik a jeho služby způsobem,
z něhož bylo patrné, že cílem této prezentace je podpora tohoto podniku, tedy podpora
podnikatelské činnosti jeho provozovatelů. Ze znění §1 odst. 6 zákona o regulaci reklamy plyne,
že šiřitelem reklamy může být jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, která reklamu veřejně šíří.
Reklama může být šířena nejenom fyzickou či právnickou osobou, která je podnikatelem, nýbrž
i osobou, která nepodniká či danou reklamu nešíří v rámci svého podnikání. Z hlediska
kvalifikace jednání stěžovatele jakožto šíření reklamy není rozhodující, zda stěžovatel vykonával
tuto činnost v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo ni. Rozhodují není ani otázka, zda
stěžovatel jednal po dohodě s provozovatelem daného podniku, či pouze z vlastní iniciativy,
a ani to, zda za svou činnost obdržel jakékoliv protiplnění, či nikoliv, neboť ani úplatnost není
znakem reklamy podle §1 odst. 1 zákona o regulaci reklamy.
Námitku stěžovatele, že jeho jednání nebylo šířením reklamy, tedy shledal Nejvyšší
správní soud nedůvodnou a ztotožnil se naopak s argumentací městského soudu, ovšem
až na pasáž, v níž městský soud dochází k závěru, že stěžovatel šířil reklamu v rámci svého
podnikání. Jak již bylo řečeno, tato otázka je pro posouzení, zda se v daném případě jednalo
o šíření reklamy, či nikoliv, nerozhodná, a městský soud se jí tedy neměl vůbec zabývat,
a to zvláště ne za situace, kdy byla tato otázka předmětem opožděné námitky v souvislosti
se speciálním subjektem správního deliktu podle §29 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze. Tato
nepřesnost ovšem, jak již bylo také konstatováno, neměla vliv na správnost závěrů městského
soudu o nedůvodnosti námitky, podle níž stěžovatel nešířil reklamu. Závěry městského soudu
k tomu, zda se jednalo o podnikatelskou činnost stěžovatele, či nikoliv, se tudíž Nejvyšší správní
soud nezabýval, neboť je shledal vzhledem k řádně a včas uplatněným námitkám nadbytečnými.
Nejvyšší správní soud tedy nemohl přisvědčit žádné z uplatněných stížních námitek,
nad rámec těchto námitek se Nejvyšší správní soud dále zabýval i otázkou, zda napadený
rozsudek městského soudu není zatížen vadou, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel navrhl v žalobě
nad rámec důkazů provedených již v rámci správního řízení a obsažených ve správním spise též
provedení důkazu výslechem stěžovatele, daňovým přiznáním za zdaňovací období roku 2005
a výslechem bývalého jednatele obchodní společnosti KABARET DARLING s. r. o. (nyní
FIMFÉRIUM s. r. o. - pozn. NSS) pana Jiřího Hellera. Městský soud tyto stěžovatelem navržené
důkazy neprovedl a rozhodl o žalobě bez nařízení jednání, aniž by ovšem v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl důvody, proč tyto důkazy neprovedl. Podle ustálené judikatury
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu má soud bezesporu právo posoudit
a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, toto právo jej však nezbavuje
povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení
navržených důkazů za nadbytečné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS). Této povinnosti
musí soud dostát i v případě, že došlo k projednání věci bez nařízení jednání podle §51 odst. 1
s. ř. s., jak tomu bylo v posuzované věci.
Pokud tak městský soud v daném případě neučinil, pochybil, nicméně Nejvyšší správní
soud musí zároveň konstatovat, že ani tato vada řízení nemohla mít v daném případě za následek
nezákonné rozhodnutí městského soudu o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a není tedy
důvodem zrušení rozhodnutí městského soudu. Pro posouzení řádně a včas uplatněným
žalobních námitek, tedy v prvé řadě otázky, zda stěžovatel šířil reklamu, je plně dostačující
skutkový stav, který vyplývá ze správního spisu a který potvrzuje stěžovatel svou výpovědí, tedy
samotné opatření vozidla předmětnými reklamními nápisy, a to výše popsaným způsobem.
Provedení důkazu výslechem stěžovatele, jeho daňovým přiznáním či výslechem navrženého
svědka by bylo k dané otázce za těchto okolností zjevně nadbytečné. Tento závěr platí dvojnásob
ve vztahu k posouzení druhé řádně a včas uplatněné námitky, tedy otázky, zda o věci rozhodoval
místně příslušný správní orgán. Jak již bylo řečeno, odpověď na tuto otázku vyplývá bez dalšího
z §129 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze a žádné dokazování k ní tudíž není třeba.
Obdobným způsobem ovšem nemůže Nejvyšší správní soud hodnotit další vadu řízení,
jíž se dopustil městský soud, když se v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal s návrhem
stěžovatele na moderaci uložené pokuty podle §65 odst. 3 s. ř. s., který stěžovatel učinil součástí
žaloby. Je pravdou, že stěžovatel dosud žádným způsobem nevysvětlil, proč považuje výši
uloženého trestu za zjevně nepřiměřenou (§78 odst. 2 s. ř. s.) a proč tedy navrhuje jej snížit
v mezích zákonem dovolených. I přesto měl ovšem městský soud povinnost zdůvodnit, proč
žalobu zamítl nejen v části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
pro nezákonnost, příp. pro vady správního řízení, ale též v části, v níž se domáhal moderace
uloženého trestu. Z odůvodnění rozsudku městského soudu není patrné, zda se soud
eventuálním žalobním návrhem vůbec zabýval. Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je v tomto ohledu nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a tedy k této vadě řízení musel Nejvyšší
správní soud jakožto k jedinému důvodu zrušení rozhodnutí městského soudu přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Městský soud v Praze vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. července 2010
JUDr. Lenka Matyášová, Ph. D.
předsedkyně senátu