ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.49.2009:186
sp. zn. 5 As 49/2009 - 186
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmBH, se sídlem
Hohewardstraße 340-342a, D-45699 Herten, Spolková republika Německo, zastoupený
Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem Truhlářská 13 - 15, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007,
č. j. 8 Ca 303/2006-88,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutími ze dne 31. 7. 2006, č. j. 4344/M/06, 53212/ENV/06, sp. zn. R/1846-A
a č. j. 4346/M/06, 53273/ENV/06, sp. zn. R/1847, ministr životního prostředí zamítl rozklady
žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2006, č. j. OODP/38282/5519/4128/05
a č. j. OODP/38283/5629/4129/05, kterými byla vznesena námitka proti plánované přepravě
odpadu ze Spolkové republiky Německo do České republiky, do Spalovny tuhého komunálního
odpadu Malešice. Námitka byla vznesena z důvodu nesprávné klasifikace operace využití,
resp. odstranění odpadu dle přílohy 3 a 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v oznámení
o přeshraniční přepravě odpadů.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
rozsudkem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 8 Ca 303/2006 - 88, žalobu zamítl. Žalobce napadl rozsudek
městského soudu včasnou kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.
[3] Na základě kasační stížnosti žalobce se Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
8. 7. 2009, č. j. 5 As 49/2009 - 138, obrátil v souladu s třetím pododstavcem čl. 234 Smlouvy
o založení ES (nyní článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) ve věci výkladu práva
Společenství (nyní Unie) na Soudní dvůr a předložil mu následující předběžné otázky:
1. Je třeba čl. 2 písm. i) a k) nařízení Rady (EHS) č. 259/93 ze dne 1. února 1993 o dozoru
nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole
ve spojení s čl. 1 písm. e) a f) směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975
o odpadech a bodem D10 Přílohy IIA a R1 přílohy IIB téže směrnice vykládat tak,
že první z kritérií stanovených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 13. 2. 2003, Komise
v. Lucembursko, C-458/00, Recueil, s. I-1553, pro to, aby spalování odpadu bylo možné
pokládat za energetické využití odpadu ve smyslu bodu R1 přílohy IIB citované směrnice
(tj. hlavním účelem operace musí být umožnit odpadu plnit užitečnou funkci, tedy vyrobit
energii), může být splněno i v případě, kdy není dána ani jedna z okolností, které Soudní
dvůr v citovaném rozsudku uvádí jako okolnosti svědčící pro využití odpadu, tedy
v případě, kdy platbu za tuto operaci neprovádí provozovatel zařízení, v němž má dojít
ke spálení odpadu, vůči dodavateli odpadu, ani není toto zařízení technicky uzpůsobeno
k tomu, aby v případě nedostatku odpadu mohlo být provozováno na základě primárních
zdrojů energie?
2. Pokud je odpověď na tuto otázku kladná, za jakých podmínek lze v takovém případě
považovat danou operaci za využití odpadu?
a) Lze od hlediska platby za operaci s odpadem zcela odhlédnout, nebo
je pro možnost posouzení dané operace jako využití odpadu přinejmenším
třeba, aby výtěžek provozovatele zařízení z prodeje tepelné či elektrické
energie získané spálením daného množství odpadu převyšoval příjem
provozovatele zařízení z platby za převzetí odpadu?
b) Pokud jde o charakter zařízení příjemce odpadu, lze za dostačují okolnost
svědčící pro operaci využití odpadu považovat to, že v rozhodnutí o povolení
provozu je toto zařízení formálně klasifikováno jako zařízení pro energetické
využívání odpadů a že se provozovatel zařízení smluvně zavázal dodávat
do sítě určité množství tepelné energie, přičemž v případě porušení tohoto
závazku by čelil smluvním sankcím, nebo je minimální podmínkou pro
posouzení dané operace jako využití odpadu skutečnost, že provozovatel
zařízení by byl z hlediska právního, technického i ekonomického reálně
schopen provozovat dané zařízení alespoň přechodně na základě jiných
paliv, než je odpad?
[4] V návaznosti na uvedené předběžné otázky pak Nejvyšší správní soud zmiňovaným
usnesením v souladu s §48 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) přerušil řízení, aby vyčkal rozhodnutí Soudního dvora.
[5 ] Řízení o těchto předběžných otázkách bylo vedeno Soudním dvorem jako věc C-299/09
DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmbH v. Ministerstvo životního prostředí.
Předběžné otázky byly zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie C 267, 7. 11. 2009, s. 32.
[6] Podáním ze dne 30. 3. 2010 doručeným Nejvyššímu správnímu soudu téhož dne vzal
žalobce kasační stížnost v plném rozsahu zpět. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud řízení
o kasační stížnosti zastavil a vzal zpět předložené předběžné otázky.
[7] Podle §37 odst. 4 s. ř. s. může vzít navrhovatel svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud
o něm soud nerozhodl. Podle §47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li
navrhovatel svůj návrh zpět. V souladu s §120 s. ř. s. se uvedená ustanovení použijí i na řízení
o kasační stížnosti. Z těchto ustanovení soudního řádu správního tedy vyplývá, že je plně
v dispozici účastníka řízení, který podal kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví (tj.stěžovatele), zda bude v řízení pokračováno až do rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, nebo zda se stěžovatel rozhodne vzít kasační
stížnost zpět. Pokud stěžovatel vezme kasační stížnost v plném rozsahu zpět, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než řízení zastavit.
[8] V předmětné věci tedy odpadl důvod, pro nějž se Nejvyšší správní soud původně obracel
na Soudní dvůr s uvedenými předběžnými otázkami. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní
soud usnesením ze dne 8. 4. 2010, č. j. 5 As 49/2009 - 162, rozhodl o tom, že se v dosud
přerušeném řízení pokračuje (§48 odst. 4 s. ř. s.), a zároveň v souladu s čl. 78 ve spojení s čl. 103
odst. 1 Jednacího řádu Soudního dvora vzal svou žádost o rozhodnutí Soudního dvora
o zmiňovaných předběžných otázkách zpět.
[9] Předseda Soudního dvora usnesením ze dne 25. 5. 2010 rozhodl o tom, že věc C-299/09
je vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora s tím, že rozhodnutí o nákladech řízení před Soudním
dvorem je vzhledem k incidenční povaze tohoto řízení věcí Nejvyššího správního soudu.
[10] Nejvyšší správní soud tedy v souladu s §47 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. řízení
o kasační stížnosti zastavil.
[11] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno. Výjimkou je případ, kdy navrhovatel vzal podaný návrh zpět pro pozdější
chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, což se však v dané
věci nestalo. Nejvyšší správní soud tedy dle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. rozhodl
o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž tento výrok
se vztahuje i na řízení před Soudním dvorem o položených předběžných otázkách, které
je z tohoto pohledu třeba považovat za řízení vložené do řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
a §120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu