ECLI:CZ:NSS:2010:5.AZS.10.2010:165
sp. zn. 5 Azs 10/2010 - 165
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové a soudců JUDr. Jakuba
Camrdy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: K. V., práv. zastoupena Mgr. Václavem
Slukou, se sídlem Koněvova 128/1715, 130 00, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2009, č. j. 56
Az 135/2008 - 134,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2009, č. j. 56 Az 135/2008 - 134
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 7. 2007, č. j. OAM-326/VL-20-ZA09-2007; tímto bylo rozhodnuto,
že se jí mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o z měně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že v průběhu soudního řízení vyšly najevo nové
skutečnosti, které nemohly být projednány ještě ve stádiu nalézacího řízení na MV ČR a které
by buď samy o sobě nebo v souvislosti se dříve provedenými důkazy mohly, či dokonce měly
přivodit jiné rozhodnutí ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka napadá
rozsudek krajského soudu, který podle ní nevychází z ducha zákona, je v něm odhlédnuto
od zásady objektivní pravdy a namísto toho přikloněno k zásadě formální pravdy, což český řád
samozřejmě nepřipouští, stejně tak jako logika nařízení a směrnic Evropské unie. Stěžovatelka
se dále domnívá, že ministerstvo vnitra bylo povinno rozhodnout, zda se na její osobu nevztahuje
imperativní pravidlo non-refoulement, neboť má za to, že přinejmenším splňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany. Namítá, že v již v žádosti uvedla, že má obavy o svůj život,
že v případě návratu na Ukrajinu přijde buď o svůj život nebo nebude moci plně realizovat svá
rodičovská práva ve vztahu k synovi anebo bude znovu nucena k prostituci. Stěžovatelka dále
mimo jiné uvádí, že nepodala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění. Stěžovatelka namítá, že krajský soud neprojednal její žalobu v rozsahu, jak vyplynulo
z rozsudku Nejvyššího správního soudu, který předchozí rozsudek krajského soudu zrušil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel po přezkoumání její přípustnosti zabývat
nejprve z hlediska její přijatelnosti podle §104a s. ř. s. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval:
„institut nepřijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. nelze vykládat tak, že není důvodu považovat za přijatelnou
kasační stížnost opřenou o – per se důvodné – námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle
obsahu spisu lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo,
rozhodnutí ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější“ (podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 - 67, dostupný na www.nssoud.cz). Tento závěr
lze aplikovat i na předmětnou kasační stížnost. Stěžovatelka v průběhu celého správního řízení
neuvedla žádné skutečnosti, které by bylo lze podřadit pod taxativně vymezené důvody udělení
azylu podle zákona o azylu a ani správní řízení prima facie nevzbuzuje pochybnosti o své
zákonnosti, tato skutečnost ještě však neznamená, že by jí neměla být poskytnuta soudní ochrana
individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu. Kasační stížnost je tedy přijatelná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem posuzovat
otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž má posoudit,
zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu
je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační stížností z úřední
povinnosti. Úkolem Nejvyššího správního soudu tedy je přezkoumat správnost postupu
použitého krajským soudem.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku s odkazem na rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2005, č. j. 32 Az 3/2005 - 19, z něhož vycházel, dospěl k závěru,
že žalobu je nutno zamítnout, aniž by napadené správní rozhodnutí vůbec přezkoumával, neboť
existují zde výroky rozhodnutí, které nebyly žalobou napadeny; proto se nezabýval ani
skutkovými tvrzeními, která stěžovatelka uvedla při ústním jednání.
Se závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Není sporu o tom,
že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, zda proti
rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo
povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci, aby v případě, kdy se bude
domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky
správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ve věci nyní projednávané, stěžovatelka
napadá neexistující výroky jinak správně označeného rozhodnutí.
V důsledku přísně dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu musí žaloba obsahovat označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá [§71 odst. 1
písm. c) s. ř. s.]. Pokud žaloba označení výroků rozhodnutí neobsahuje, může být tento
nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
Pokud stěžovatelka, jak uvádí krajský soud, napadla neexistující výroky rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že krajský soud měl stěžovatelku vyzvat k doplnění žaloby
o správné označení výroků, které mají předobraz v napadeném rozhodnutí, a to takovým
způsobem, aby mohl žalobu projednat; nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že krajský soud
rozhodoval při ústním jednání, tudíž tím spíše se podává, že nesrovnalosti v žalobě stran
správnosti označení zákonných ustanovení ve výroku mohl odstranit, tím spíše, vycházel-li při
jednání ze spisového materiálu, tj. z žádosti o udělení azylu, z pohovoru a rovněž tak
z rozhodnutí žalovaného (viz. č. l. 133); bylo tedy zřejmé, které výroky stěžovatelka napadá, jakož
i to, z jakých důvodů stěžovatelka s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí. Skutečnost,
že se stěžovatelka dopustí omylu a napadá výroky, které zjevně s napadeným rozhodnutím
nesouvisí, avšak žalobu dle obsahu směřuje proti existujícím výrokům napadeného rozhodnutí,
nemůže mít za následek zamítnutí rozhodnutí pro nedůvodnost.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000) - je nutno vycházet především
ze skutečnosti, že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení entropie (neurčitosti)
při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích
a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Stanovení těchto
podmínek proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem
a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k denegatio iustitiae (odepření
spravedlnosti).
Přezkum Nejvyššího správního soudu v projednávané věci směřoval k otázce,
zda intenzita nedostatků stěžovatelčina podání dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem
na co nejširším přístupu ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování této
spravedlnosti, jež je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním podání,
u nichž například není patrné, proti kterým výrokům směřují, tedy co napadají. Při takto
nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než rozhodnout, že posuzované podání
této intenzity nedosáhlo, a to zejména za situace, kdy je toto z obsahu žaloby patrné.
Ke stěžovatelkou uváděné možné podjatosti JUDr. Petra Průchy, z důvodu, že by mohl
mít příliš kladný poměr k jejímu právnímu zástupci, který se jako koncipient znal s kolegou
stejného příjmení Průcha a tykali si, Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitka podjatosti byla
podána opožděně, když informace o probíhajícím řízení byla zástupci stěžovatelky doručena dne
19. 4. 2010, propadná lhůta jednoho týdne uplynula dne 26. 4. 2010, a námitka podjatosti byla
doručena až dne 27. 4. 2010. Soudce JUDr. Petr Průcha by jako náhradní soudce o kasační
stížnosti stěžovatelky podle rozvrhu práce spolurozhodoval pouze za situace, kdyby bylo nutné
v případě dlouhodobé nepřítomnosti některého ze soudců 5. senátu doplnit některým ze soudců
jiného senátu dle rozvrhu práce. Tato situace však nenastala; námitka je tudíž bezpředmětná,
nadto osoba soudce Petra Průchy není osobou, kterou zmiňuje stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozsudek
Krajského soudu v Brně, kterým byla žaloba zamítnuta, je nezákonný, a proto podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. května 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu