ECLI:CZ:NSS:2010:5.AZS.18.2010:60
sp. zn. 5 Azs 18/2010 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: T. T. V., zast. Mgr. Jiřím
Hladíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, pošt.
schránka 21/OAM, Praha 7, proti r ozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2009, č. j. OAM-814/VL-
07-PA03-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti r ozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 9. 3. 2010, č. j. 56 Az 41/2009 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-814/VL-07-PA03-2008 ze dne 25. 3. 2009.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelce neudělil mezinárodní ochranu dle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o a zylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil možnost
aplikace §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a aplikaci odmítl s odkazem, že k ochraně práva
na soukromý a rodinný život stěžovatelky slouží jiné instituty českého právního řádu.
Stěžovatelka trvá na tom, že vycestování její osoby z území ČR je v rozporu s čl. 31 odst. 2
Směrnice Rady 2004/38/ES. Kromě toho právo na ochranu soukromého a rodinného života
každého vyplývá z čl. 8 odst. 1 Úmluvy o o chraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8. Stěžovatelka dále napadá závěr soudu, který označil její manželský vztah
za mělký, a zdůrazňuje, že za její situace, kdy nemá pevný pobytový status, se manželský vztah
buduje obtížně a logicky tím manželství trpí. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1)Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu uč init judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, poku d by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
Pokud stěžovatelka namítá, že krajský soud odmítl aplikovat §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu na její případ s odůvodněním, že k ochraně práva na soukromý a rodinný život
stěžovatelky slouží jiné instituty českého právního řádu, nelze s ní souhlasit. V odůvodnění
napadeného rozsudku krajský soud k předmětné námitce uvedl, že „žalovaný se problematikou
mezinárodních závazků ve vztahu k rodinnému životu žalobkyně v souvislosti s možným vycestováním žalobkyně
zabýval společně s posouzením možnosti udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu na str. 5 a 6
napadeného rozhodnutí. Poukázal na judikaturu ESLP, na zjištěné skutečnosti, především výpověď samotné
žalobkyně, posuzoval reálnost vztahů žalobkyně s manželem. Soud připomíná, že žalobkyně uzavřela ma nželství
v roce 2005, sama uvedla, že za dobu jeho trvání se svým manželem strávila asi deset dnů, přičemž její manžel
sice částečně byl ve vězení, jinak pracoval v Praze nebo v zahraničí, kdy ani žalobkyně nevěděla, kde se zdržuje.
To nesvědčí o společném soužití. Doklad o návštěvě ve věznici na této skutečnosti nemůže nic změnit“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se krajský soud důvodem, pro který stěžovatelka požádala
o udělení mezinárodní ochrany, manželstvím s občanem ČR Z. V. i jeho intenzitou zabýval.
K tvrzenému rozporu vycestování stěžovatelky s mezinárodními závazky dle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek č. j. 5 Azs 46/2008 - 71
ze dne 28. 11. 2008, který mimo jiné konstatoval:
„Je totiž v prvé řadě třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo
samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve zn ění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto
cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany
a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci
neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu
na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu se správním vyhoštěním je dle §118 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti vycestovat z území ČR vždy také doba, p o kterou nelze cizinci vstup
na toto území umožnit. Proto vedle případných důvodů znemožňujících vycestování cizinc e, které zakládají policii
povinnost udělit cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území i přesto, že je mu uděleno
správní vyhoštění (§179 ve spojení s §120a a §33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), je v §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců uveden speciální důvod, pro který nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec vydat,
a tím je právě situace, kdy by důsledkem správní vyhoštění (tedy fakticky dlouho dobého zákazu pobytu cizince
na území ČR) byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. V takovém případě je však
naopak cizinec povinen z území ČR vycestovat, neboť namísto správního vyhoštění je mu vystaven výjezdní příkaz
(§118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), není však vyloučeno, aby následně požádal a v případě splnění
zákonných podmínek také získal příslušné povolení k pobytu a mohl se tedy do ČR vrátit.
Z dikce §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení primárně chrání práva
cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy, nikoliv ustanovení §179 odst. 2 písm. d) zákona
o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující vycestování cizince pro rozpor takového vycestování
s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou dikcí odpovídající ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, upravující obdobně formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě jen
dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu
do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. Přípustnou míru
zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život na území ČR tak nebylo na místě zkoumat v rámci
řízení dle zákona o azylu, nýbrž tuto otázku bylo v daném případě třeba zkoumat a také byla příslušným
správním orgánem zkoumána v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele dle §118 a násl. zákona o pobytu
cizinců (viz rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, Oddělení
cizinecké policie Klatovy, ze dne 10. 10. 2006, č. j. SCPP-545-13/PL-I-2006, které je součástí správního
spisu).
Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze
případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným
zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“
Nejvyšší správní soud má za to, že v případě stěžovatelky se o takovou výjimečnou
situaci, kdy by již nutnost pouhého vycestování z území ČR byla nepřiměřeným zásahem
do jejího rodinného života, nejedná. Stěžovatelka sice uzavřela manželství, avšak jak sama
vypověděla, soužití s manželem od jejich sňatku v roce 2005 se dá počítat na dny ( 10 dnů).,
přičemž manžel pobýval od uzavření manželství ve vězení nebo v zahraničí. V úvahu je však
třeba vzít i další okolnosti případu. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že případ
stěžovatelky (byť se jednalo o formálně jiná správní rozhodnutí) již řešil a to např. v rozsudku
ze dne 30. 10. 2009, č. j. 2 As 40/2009 - 63, nebo v rozsudku č. j. 2 As 55/2009 - 60 ze dne
5. 11. 2009, dostupné na www.nssoud.cz). Stěžovatelka na území České republiky pob ývala
od roku 1995 a do roku 2002 zde měla vízum z a účelem podnikání. Při pobytové kontrole
provedené v říjnu 2002 v Brně neprokázala hodnověrně svou totožnost a nepředložila platné
vízum, neboť dle svého tvrzení ztratila cestovní doklad i s vyznačeným vízem s platností
do 24. 9. 2002. Při kontrole stěžovatelka navíc policii uvedla smyšlenou totožnost, když sdělila,
že se jmenuje D. T. H. N., nar. X . Tyto údaje uváděla až do 9. 8. 2004, kdy policii předložila
cestovní doklad na pravé jméno T. T. N., nar. X . Následně bylo se stěžovatelkou zahájeno
správní řízení, které skončilo uložením správního vyhoštění na tři roky. V zařízení pro zajištění
cizinců v Poštorné, kam byla následně umístěna, požádala stěžovatelka o azyl. Azylové řízení
skončilo vydáním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 4 Azs 551/2004 (dostupné na www.nssoud.cz). Stěžovatelce byl následně vystaven
výjezdní příkaz, na základě kterého měla území České republiky opustit do 14. 9. 2005. Dva dny
před vypršením lhůty, tj. 12. 9. 2005, požádala o vydání povolení k trvalému pobytu za účelem
sloučení rodiny s manželem – občanem ČR (dále také „první žádost“). K žádosti doložila mimo
jiné i oddací list vydaný Městským úřadem v Blansku, ze kterého vyplývá, že dne 29. 1. 2005
uzavřela manželství s panem Z. V. V den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zamítnutí první
žádosti o povolení k trvalému pobytu, podala stěžovatelka žádost druhou. Správní orgán I.
stupně ji zamítl svým výše uvedeným rozhodnutím ze dne 11. 8. 2006 s odkazem na ustanovení §
87k odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., neboť stěžovatelka měla uzavřít manželství s cílem
získat povolení k trvalému pobytu. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán mimo jiné uvedl, že
„… bezprostředně po skončení řízení o udělení azylu, ještě v době platnosti výjezdního příkazu a v době platnosti
správního vyhoštění, podala paní V. T. T. žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. (…)
V dané věci nelze přehlédnout, že manželství paní V. s panem V. bylo uzavíráno v době, kdy byl paní V.
pobyt na území České republiky zakázán . Ona i její manžel, když zakládali rodinný život, si museli být při
uzavírání sňatku vědomi toho, že jmenovaná na území České republiky nemůže pobývat, přesto s tímto vědomím
rodinu založili. Z výše uvedeného se lze důvodně domnívat, že veškeré úsilí paní V. T. T. směřuje k získání
pevného pobytového statutu na území České republiky, bez jakéhokoli zájmu na udržení rodiny. “ Závěr
o fiktivnosti uzavřeného manželství dále správní orgán I. stupně argumentačně podpořil tím,
že při jednání o sepsání protokolu paní V. prohlásila, že nerozumí česky a přivedla s sebou
tlumočníka. Tato žádost byla pravomocně zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 5. 2006,
č. j. SCPP-920/C-214-2006. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí soudně, Městský soud v Praze
ani Nejvyšší správní soud však jejím námitkám za pravdu nedal. Dne 16. 5. 2008 rozhodnutím
č. j. SCPP-76-35/BR-II-SV-2007 bylo stěžovatelce uděleno správní vyhoštění na dobu 5 let. Proti
rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, jež bylo dne 8. 10. 2008 odvolacím orgánem
zamítnuto. Dne 18. 11. 2008 podala stěžovatelka opětovně žádost o udělení mezinárodní ochrany
z důvodu ochrany před zásahy cizinecké policie do jejího rodinného a soukromého život a.
K existenci manželského svazku doplnila, že v průběhu roku 2007 byl manžel propuštěn z vězení
a poté odjel na „nějaký anglický ostrov“, kde strávil 8 měsíců. Po návratu byl umístěn
po několika dnech znovu do věznice. S ohledem na okolnosti daného případu je zcela evidentní,
že se stěžovatelka uzavřením manželství a následně vstupem do řízení o udělení mezinárodní
ochrany snažila vyhnout vyhoštění z ČR. Existenci manželství tak v daném případě není možné
bez dalšího považovat za výjimečný případ, který b y aktivoval ustanovení §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu.
Jak již tento soud judikoval, prokázání existence rodinného života však ještě neznamená
povinnost státu automaticky rozhodnout o udělení doplňkové ochrany extenzivně
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
Vztahem zakládajícím rodinný život je především vztah manželů v zákonném a skutečném
manželství, přičemž důraz je kladen na fungující, nikoli pouze formální, rodinné vztahy
(srov. např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 15. 10. 1986 ve věci K. proti
Spojenému království, stížnost č. 11468/85, dostupné na http://echr.coe.int).
K namítanému porušení čl. 31 odst. 2 Směrnice Rady 2004/38/ES se vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozsudku č. j. 7 Azs 28/2010 - 51 ze dne 15. července 2010, kde mimo jiné
konstatoval, že se citovaný článek, dle kterého, pokud byl podán opravný prostředek proti
rozhodnutí o vyhoštění s žádostí o předběžné opatření, nesmí dojít ke skutečnému vyhoštění
před vydáním rozhodnutí o tomto předběžném opatření s výjimkou některých případů, vztahuje
na řízení o vyhoštění, nikoliv na řízení o udělení mezinárodní ochrany. Pokud tedy námitce
porušení čl. 31 odst. 2 Směrnice č. 2004/38/ES krajský soud nepřisvědčil a uzavřel, že článek
upravuje problematiku spojenou s řízením o vyhoštění a vztahuje se k zákonu č. 326/1999 Sb.
nepochybil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního so udu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než kasační stížnost
odmítnout, jakožto návrh, který je podle tohoto zákona nepřípustný (§46 odst. 1 písm. d/, §120
s. ř. s.)
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu