ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.135.2009:35
sp. zn. 6 Ads 135/2009 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. Z.,
zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem, se sídlem nám. Míru 18, Litvínov,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 - Letná, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009,
č. j. 7 Ca 347/2008 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR, odboru sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaný“). Tímto rozhodnutím
ze dne 20. 3. 2000, č. j. OSZ - 58260/7/VD - 2000, bylo rozhodnuto o zániku nároku stěžovatele
na příspěvek za službu ke dni 17. 4. 2000.
Městský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl, neboť stěžovatel
proti citovanému rozhodnutí žalovaného nepodal opravný prostředek (odvolání), ačkoli mu to
zákon umožňuje a byl o tom řádně poučen. Městský soud proto poukázal zejména na §5, §46
odst. 1 písm. d) a §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a konstatoval, že je správní žaloba nepřípustná, pokud žalobce nevyčerpal řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem.
Stěžovatel namítá v kasační stížnosti nezákonnost napadeného usnesení městského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti rozhodnutí, jestliže tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé dle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s.
Stěžovatel považuje rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2000, č. j. OSZ - 58260/7/VD -
2000, vydané na základě ustanovení §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie ČR, za protiprávní a tedy od počátku neplatné.
Za důvod pro zrušení předmětného rozhodnutí žalovaného považuje stěžovatel
především fakt, že toto rozhodnutí ve svém odůvodnění nevysvětluje vztah vzájemně rozporných
ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR,
čímž splňuje podmínku pro zrušení rozhodnutí správního orgánu soudem dle ustanovení §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel dále vyjadřuje svou pochybnost o existenci právní subjektivity Odboru
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR a vyjadřuje názor, že rozhodnutí tohoto orgánu
jsou proto od počátku neplatná. Pro podporu tohoto tvrzení stěžovatel poukazuje na Nařízení
Evropského parlamentu č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004, čl. 1, a další stěžovatelem blíže
neupřesněná ustanovení českých zákonů a vyhlášek.
Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení formálních náležitostí kasační
stížnosti. Kasační stížnost byla podána včas a směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo a je
zastoupen dle §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoli stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že důvody jeho kasační stížnosti jsou uvedeny
v §103 odst. 1 a) a d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud konstatoval, že posoudil kasační stížnost
dle jejího obsahu a je tedy zřejmé, že stěžovatel požaduje zrušení napadeného rozhodnutí
z důvodu dle §103 odst. 1 e) s. ř. s., neboť se dovolává nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
svého návrhu.
Při posuzování námitek uplatněných stěžovatelem je nutno v prvé řadě odkázat na důvod,
pro který byla žaloba městským soudem odmítnuta, tj. nevyčerpání opravných prostředků
ve správním řízení. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí tento důvod stěžovateli
srozumitelně a jednoznačně sdělil.
Nepřípustnost žaloby dle §68 písm. a) s. ř. s. je výrazem zásady uvedené v §5 s. ř. s.
Dle tohoto ustanovení nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví
domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je
zvláštní zákon. Soudní ochrana tak nenahrazuje správní přezkum, ale nastupuje teprve poté,
kdy jsou vyčerpány veškeré možnosti nápravy nezákonného či vadného správního rozhodnutí
prostředky správního řízení s tou podmínkou, že procesní předpisy správního řízení podání
opravných prostředků umožňují. Svých práv se tedy žalobou proti rozhodnutí správního orgánu
nemůže úspěšně domoci ten, kdo proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně opravný
prostředek (tj. odvolání) nepodal, s výjimkou případů, kdy rozhodnutí správního orgánu bylo
na újmu práv žalobce změněno k opravnému prostředku jiného. Tento závěr vyslovil Nejvyšší
správní soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004 - 65,
publikovaném pod č. 672/2005 Sb. NSS: „Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků
ve správním řízení před podáním žaloby k soudu (§5, §68 písm. a/ s. ř. s.) je nutno vnímat
jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů
do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny
prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném
vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž
koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže
nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“
Zákon o služebním poměru příslušníků Policie ČR v ustanovení §132 upravuje možnost
se proti žalobou napadenému rozhodnutí odvolat, a to písemně nebo ústně do protokolu (§123),
u služebního funkcionáře, který vydal žalobou napadené rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů ode dne
doručení tohoto rozhodnutí, o čemž byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí řádně poučen.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že součástí napadeného správního rozhodnutí je
poučení o opravném prostředku a že stěžovatel odvolání proti rozhodnutí žalovaného nepodal.
Tuto skutečnost přitom v kasační stížnosti nezpochybňuje ani sám stěžovatel.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v řízení před správním orgánem nevyčerpal
řádné opravné prostředky, které připouští §132 zákona o služebním poměru příslušníků Policie
ČR, což městský soud posoudil jako důvod nepřípustnosti žaloby dle §68 písm. a) s. ř. s.
Pokud stěžovatel spatřoval nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby ve skutečnosti, že napadené
rozhodnutí správního orgánu neobsahovalo v odůvodnění vysvětlení vztahu vzájemně
rozporných ustanovení §116 odst. 4 a §118 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků
Policie ČR a že toto rozhodnutí bylo dle názoru stěžovatele vydáno orgánem bez právní
subjektivity, pak je zřejmé, že tyto skutečnosti nejsou relevantní pro vyvrácení závěru městského
soudu o nepřípustnosti jeho žaloby z důvodu nevyčerpání opravných prostředků ve správním
řízení. Uvedené námitky stěžovatele proto nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému správnímu orgánu
žádné náklady řízení nevznikly, proto mu nebyly přiznány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu