ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.147.2009:57
sp. zn. 6 Ads 147/2009 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: M. J.,
zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Španělská 6,
Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2009, č. j. 33 Cad 31/2009 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
22. 6. 2009, č. j. 33 Cad 31/2009 - 34, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 14. 1. 2009, č. X, jímž žalovaná odňala stěžovateli od 6. 3. 2009 plný invalidní
důchod pro nesplnění zákonných podmínek. Krajský soud na základě posudku Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze (dále jen „PK MPSV“), který nechal
vypracovat, rozhodnutí žalované potvrdil a žalobu zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že napadený rozsudek je nezákonný,
protože nesprávně posoudil právní otázku a dále že napadený rozsudek vychází z výsledku
soudního i správního řízení, které trpí vadami. Dále stěžovatel namítl, že rozsudek trpí
takovými vadami, že je nepřezkoumatelný. Ke skutkovému stavu stěžovatel uvedl, že mu byl
v roce 2003 žalovanou přiznán invalidní důchod, a to z důvodů, že jeho výdělečná schopnost
poklesla nejméně o 66 %, přičemž se v jeho případě jednalo o postižení, které je uvedeno
v příloze č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, v tehdy
platném znění, v oddílu E č. 4 odst. c) předmětné přílohy (pozn. NSS: takováto specifikace není
správná, neboť je neúplná a neodpovídá rozhodnutí žalované z roku 2003). Stěžovatel byl
v průběhu roku 2008 předvolán na mimořádnou kontrolní prohlídku na základě rozhodnutí
vedoucí lékařky LPS Zlín, k čemuž byly podnětem fotografie pořízené sousedem stěžovatele,
na nichž je stěžovatel zobrazen při práci na zahradě. Na základě této mimořádné kontrolní
prohlídky, která se uskutečnila 11. 12. 2008, bylo rozhodnuto o odnětí plného invalidního
důchodu stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že nesouhlasí s tím, aby byly zmíněné fotografie
použity jako podkladový materiál k posouzení jeho zdravotního stavu. Z fotografií
totiž nevyplývá, kdy byly pořízeny a dále je pořídil soused, který je zaujatý a má se stěžovatelem
a jeho rodinou neustálé konflikty. Stěžovatel rovněž namítá, že Posudková komise MPSV,
která vypracovala posudek zdravotního stavu stěžovatele v průběhu soudního řízení dne
19. 5. 2009, náležitě nezhodnotila vyšetření magnetické rezonance a neurologické vyšetření
provedené dne 11. 3. 2009 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, ale pouze jej v posudku stroze
konstatovala. Z tohoto důvodu se stěžovatel domnívá, že posudek PK MPSV není úplný
a celistvý a nemůže být tedy považován za stěžejní důkaz. Předmětnému posudku stěžovatel
rovněž vytýká, že neozřejmil své závěry ve vztahu k období, kdy bylo vydáno rozhodnutí
o odejmutí invalidního důchodu. Stěžovatel tedy tvrdí, že soudem použité posudky vychází
z neúplných podkladů a nesprávných závěrů o diagnózách a absurdně se v nich odráží výše
zmíněné fotografie předložené sousedem. Stěžovatel dále brojí proti tvrzení uvedenému
v posudku PK MPSV, že při vyšetření kladl částečně odpor a bránil se, neboť pouze neprovedl
úkony, které přesáhly míru bolestivosti, jež se nedala snést. Stěžovatel vytýká krajskému soudu,
že nenechal vypracovat znalecký posudek, který by objektivně zhodnotil jeho zdravotní stav,
vysvětlil údajné zlepšení zdravotního stavu od roku 2003 a z nějž by bylo patrné, zda je vůbec
možné, aby se jeho zdravotní stav od roku 2003 tak zlepšil.
Stěžovatel dále poukázal na to, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl porušen
princip dobré správy, a to nestrannosti, přesvědčivosti a přiměřenosti, neboť jednání žalované
bylo v rozporu se zásadami principů dobré správy a v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Stěžovatel namítá také to, že soud nepřipustil stěžovatelem navrhovaný důkaz, a to výše
citovanou zdravotní zprávu Ústřední vojenské nemocnice Praha ze dne 11. 3. 2009, která má
dle stěžovatele vysokou vypovídací hodnotu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud vycházel
z posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně a posudku PK MPSV,
přičemž oba tyto posudky shodně dospěly k závěru, že zdravotní stav žalobce je nepříznivý
pro vertebrogenní obtíže po operaci hernie disku provedené v roce 1987, přičemž pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti dosahuje 40 %, nikoli tedy 66 %, potřebných pro nárok
na plný invalidní důchod. S ohledem na to, že se oba posudky shodovaly, soud nepovažoval
za nutné vypracování znaleckého posudku. Soud za stěžejní důkaz považoval posudek
PK MPSV, který je úplný, objektivní a přesvědčivý, neboť vychází z kompletní zdravotní
dokumentace. Stanovená míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je přesvědčivě
zdůvodněna.
Nejvyšší správní soud konstatuje z obsahu spisu, že stěžovateli byl plný invalidní důchod
přiznán v roce 2003 s odkazem na druh zdravotního postižení definovaný v příloze č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. v tehdy platném znění v kap. XV, oddíl F, položka 3, písm. c). Stěžovatelovo
postižení tedy bylo definováno jako „stav po operacích a úrazech páteře a plotének s nepříznivým
reziduálním funkčním nálezem a trvalými silnými projevy dráždění nervů a svalů prokázanými
EMG, těžkou výpadovou symptomatologií, zpravidla s poruchami funkce svěračů, závažnými
parézami, výraznými svalovými atrofiemi, podstatné omezení pohyblivosti a těžké omezení
denních aktivit“.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu dále shledal, že podnětem k přezkumu
zdravotního stavu žalovaného byl skutečně přípis jeho souseda, který uvádí, že stěžovatel provádí
běžné pracovní činnosti kolem svého domu a není na něm patrno zdravotních problémů
s páteřní ploténkou. Jako soused má prý dobrý přehled o jeho pracovních aktivitách u domu
jako je řezání a štípání dřeva, vyvážení hnoje na kolečkách či sklízení řepy na poli. Součástí
tohoto podnětu je i několik fotografií, kde je stěžovatel zobrazen jak rotačním pohybem seká
kosou trávu, ryje záhony, veze přeplněný vozík a v dřepu i předklonu sází sazenice.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační
stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti
uplatňuje stěžovatel námitky z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro tyto důvody kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší
správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných
kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal,
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel vypořádat s tvrzením stěžovatele, že je napadené
rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné (tedy důvod dle §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Stěžovatel tento kasační důvod uvedl ve své kasační stížnosti, aniž by pak provedl jakoukoli
argumentaci, v čem jím tvrzené vady, vedoucí k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
spatřuje. Naopak stěžovatel na několika stránkách věcně a právně argumentuje proti odůvodnění
napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud tedy nemohl stěžovateli přisvědčit, že by napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně byl nepřezkoumatelný.
K stěžovatelovým výhradám, že jeho zdravotní stav byl posudkovým lékařem i PK MPSV
posouzen špatně a že měl být znovu posouzen navrženým soudním znalcem, Nejvyšší správní
soud uvádí, že invalidní důchod je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu. Rozhodnutí soudu o přiznání plného či částečného invalidního důchodu
jako dávky důchodového pojištění se tedy opírá především o odborné lékařské posouzení,
jež je v řízení soudním primárně zákonem (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení) svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí,
které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Tyto posudkové komise jsou
oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti
pojištěnců, rovněž však k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí
posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Tyto posudky
pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 s. ř. s. Přitom však takový
posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla
důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových
komisí spočívá pak v tom, zda a do jaké míry se komise vypořádala se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok
na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný
posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý
pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity
(ať plné či částečné) závisí především. Stěžovatelem namítané potvrzení o provedení lékařské
prohlídky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze PK MPSV vzala v potaz s tím, že jej ocitovala
a zohlednila.
Krajský soud proto nepochybil, pokud vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
PK MPSV; tato komise totiž ve svém posudku nepominula žádný z podkladů, které jí byly
předloženy, pouze je nezhodnotila takovým způsobem, jak by si stěžovatel přál. Nejvyšší správní
soud již v obdobných případech konstatoval, že důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., spočívajícího v tom, že správní orgán pro skutkovou podstatu, z níž vycházel,
neměl oporu ve spisech, nelze ve věci týkající se dávky důchodového pojištění podmíněné
zdravotním stavem přisvědčit, jestliže Česká správa sociálního zabezpečení ve svém rozhodnutí
vycházela z posudku podaného posudkovým lékařem příslušné správy sociálního zabezpečení
(srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2003, č. j. 5 Ads 15/2003 - 60, publikovaný pod č. 176/2004 Sb.
NSS). Krajský soud tedy postupoval správně, pokud shledal postup a závěry žalované
jako souladné se zákonem. Krajský soud odůvodnil, proč navržené posouzení soudním znalcem
nepovažuje za nutné a proč tedy požadovaný důkaz znaleckým posudkem neprovedl. Důkaz
potvrzením o provedení lékařské prohlídky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze nebylo nutné
před soudem provést, protože toto potvrzení bylo posouzeno posudkovou komisí MPSV
a zohledněno v jejím posudku.
K tvrzení stěžovatele, že soud i žalovaný správní orgán porušily zásady dobré správy
a jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší správní soud konstatuje, že toto tvrzení neobsahuje
žádný věcný argument, v čem konkrétně mělo porušení principu dobré správy a práva
na spravedlivý proces spočívat. Nejvyšší správní soud navíc neshledal v postupu krajského soudu,
ani ve správním řízení žádný nezákonný zásah do zásad dobré správy či práva na spravedlivý
proces.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku
nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalované rovněž právo na náhradu nákladů nenáleží, neboť přiznání nákladů
řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalovaná, přestože měla ve věci plný úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu