ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.172.2009:45
sp. zn. 6 Ads 172/2009 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: M. J.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 1. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2009, č. j. 34 Cad 190/2008 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ř iz ná vá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně výše označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalované ze dne
22. 1. 2008, č. X, jímž žalovaná přiznala žalobci starobní důchod ode dne 8. 6. 2006 ve výši 1201
Kč měsíčně.
V posuzované věci žalobce u žalované uplatnil žádost o starobní důchod dne 22. 2. 2006.
Rozhodnutí žalované o této žádosti bylo Krajským soudem v Brně dne 30. 10. 2007 zrušeno
rozsudkem č. j. 22 Cad 170/2006 - 22. Proti tomuto rozsudku si stěžovatelka nepodala kasační
stížnost a ve svém novém rozhodnutí ze dne 22. 1. 2008 nerespektovala právní názor vyjádřený
v uvedeném rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 10. 2007.
Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku ze dne 29. 6. 2009, č. j. 34 Cad 190/2008 -
17, shledal nezákonnost zrušeného správního rozhodnutí v tom, že žalovaná se při svém
rozhodování neřídila závazným právním názorem krajského soudu, který byla povinna
respektovat, neboť nevyužila práva podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu proti
rozsudku krajského soudu. Tento závazný právní názor krajského soudu spočíval v tom, že
v případě žalobce žalovaná nesprávně aplikovala zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), neboť dospěla k závěru, že
příplatek k důchodu může být poskytnut pouze tomu občanovi, který byl poživatelem důchodu
ke dni účinnosti zákona o soudní rehabilitaci. Takový závěr žalované je přitom podle krajského
soudu v rozporu s ústavně konformním a judikaturou potvrzeným výkladem §25 odst. 7 zákona
o soudní rehabilitaci. Dále žalovaná podle krajského soudu nesprávně uzavřela, že naplnění
podmínek vzniku nároku na důchod je třeba posuzovat bez zohlednění doby dle zákona o soudní
rehabilitaci.
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí krajského soudu podala kasační
stížnost, v níž setrvává na svém názoru, že pokud nárok na důchod účastníku vznikl pouze
při zhodnocení dob podle §25 odst. 1 a 3 zákona o soudní rehabilitaci, nelze odst. 7 §25
citovaného zákona použít. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že dle evidenčního listu
důchodového zabezpečení vyhotoveného Nápravně výchovným ústavem č. 2 Praha v období
od 10. 7. 1974 do 22. 10. 1979 účastník nebyl po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody
zařazen k pravidelnému výkonu prací. Z této skutečnosti pak stěžovatelka dovozuje, že tuto dobu
není možno započíst podle §25 zákona o soudní rehabilitaci. Dále stěžovatelka bez bližší
souvislosti s doposud vedenou právní argumentací v obou soudních řízeních poukazuje
na Nařízení Rady (EHS) č. 574/72, podle něhož se pojištění získaná v Německu hodnotí tak,
že 1 rok se rovná 360 dnům, 3 měsíce 90 dnům a 1 měsíc 30 dnům a závěrem konstatuje,
že příplatek k důchodu nelze přiznat tam, kde nárok na důchod podle obecných předpisů
důchodového pojištění bez použití zákona o soudní rehabilitaci sám o sobě nevznikl,
tudíž nepřichází v úvahu ani použití volby dle §25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil a zdůraznil, že jím napadené rozhodnutí
stěžovatelky je nezákonné již z toho důvodu, že stěžovatelka nerespektovala právní názor
krajského soudu a ve svém novém správním rozhodnutí ve stejné věci se od jednoznačně
vyjádřeného právního názoru krajského soudu odchýlila. Takovýto postup je dle žalobce
nepřijatelný - pokud stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem krajského soudu, měla
se již poprvé proti němu bránit kasační stížností, a pokud tak neučinila, byla povinna se právním
názorem krajského soudu řídit. Žalobce dále uvádí, že od počátku vyřizování starobního důchodu
naráží na překážky a vyjadřuje lítost, že stěžovatelka, na niž jsou odkázány tisíce starých lidí
a stovky ještě žijících politických vězňů z doby komunistického režimu, dělá chyby, které není
ochotna korigovat. Žalobce tedy žádá, aby byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, bylo
na něm zhodnotit, zda kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti, které na ni klade
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též „s. ř. s.“). Dospěl k závěru, že kasační
stížnost byla podána včas, napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti kterému lze tento
mimořádný opravný prostředek ve smyslu §102 s. ř. s. podat, a stěžovatelka byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Rovněž je řádně zastoupena ve smyslu §105 odst. 2
s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu kasačních
důvodů stěžovatelkou uplatněných. Stěžovatelka uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. s tím, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že se stěžovatelka ve své kasační stížnosti
nikterak nevypořádává s nejdůležitějším důvodem, pro nějž krajský soud napadené správní
rozhodnutí zrušil. Zásadním důvodem zrušení napadeného správního rozhodnutí totiž byla
skutečnost, že se žalovaná ve svém novém správním rozhodnutí neřídila závazným právním
názorem krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se v plném rozsahu ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že rozhodnutí stěžovatelky je nezákonné, pokud nerespektuje závazný právní názor krajského
soudu, vyjádřený v jeho pravomocném rozsudku, který nebyl napaden kasační stížností. Tento
závěr vychází z ústavních zásad, rozsáhlé a tradiční judikatury ve správním soudnictví
i z explicitní zákonné dikce.
V demokratickém právním státě (čl. 1 Ústavy) jsou veřejná subjektivní práva
pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy) a soudům náleží přezkoumávat zákonnost rozhodnutí
orgánů veřejné správy (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Soudní řád správní pak v §78 odst. 5 výslovně stanoví: „Právním názorem, který vyslovil
soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní
orgán vázán.“
Prvorepubliková judikatura ve správním soudnictví konstantně vycházela z názoru
o vázanosti správního orgánu rozhodnutím soudu s tím, že v případě, že žalovaný úřad neopravil
vady vytčené mu ve zrušovacím rozsudku, je na místě jeho rozhodnutí zrušit (nález Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 12. 1936, č. 17.246/36, Boh. A. č. 1 7.246/36). Obdobný závěr platil
i pro případ, když se úřad neřídil právním názorem soudu (nález Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 12. 1937, č. 3957/35 - 5, Boh. A. č. 14.004/37).
Rovněž z publikované judikatury Vrchního soudu v Praze vyplývá, že „nerespektování
závazného právního názoru vysloveného správním soudem v kasačním rozhodnutí, má
za následek zrušení nového rozhodnutí správního úřadu pro nezákonnost bez dalšího“ (rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. 7 A 56/1997, publikova ný v SJS pod
č. 477/1999, případně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 7 A 84/99).
Již Vrchní soud v Praze ve své judikatuře upozornil na to, že „vázanost právním názorem soudu
může být prolomena jen v důsledku nových skutkových zjištění nebo při změně právní úpravy“
(rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 7 A 57/99, publikovaný
v SJS pod č. 861/2001). Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003 - 56, publikovaném pod č. 352/2004 Sb. NSS. Uvedené
názory pak Nejvyšší správní soud rozvedl ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2005,
č. j. 6 Ads 46/2003 - 282, kdy konstatoval, že „vázanost správního orgánu právním názorem
soudu je pak samozřejmě oslabena např. v případech, kdy správní orgán opře své nové
rozhodnutí o jiný skutkový základ, než učinil ve svém dřívějším rozhodnutí (srov. Boh.
F 9460/39). V souladu se závěry shora je pak tato vázanost vyloučena rovněž v případech,
kdy žalovaný správní orgán nebyl účastníkem předchozího řízení.“
V posuzovaném případě však stěžovatelka nedospěla k jiným skutkovým zjištěním, pouze
se názorově odchýlila od právního názoru zrušujícího soudního rozhodnutí, nerespektovala tedy
právní názor jednoznačně vyslovený krajským soude m ve shora citovaném zrušujícím rozhodnutí
č. j. 22 Cad 170/2006 - 22, přičemž správní orgán je při novém rozhodování po zrušení
původního rozhodnutí vázán právním názorem, který byl vysloven jako důvod kasace
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002 - 25,
publikovaný pod č. 442/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 1 A 629/2002 - 25, publikovaný pod č. 73/2004 Sb. NSS , a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008 - 67, publikovaný pod č. 1744/2009 Sb. NSS.)
Stěžovatelka se ve své kasační stížnosti k zásadnímu důvodu konstatované nezákonnosti
svého rozhodnutí, spočívajícím v porušení §78 odst. 5 s. ř. s. (nerespektování závazného
právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku) nikterak nevyjádřila. Nijak tento závěr
nezpochybnila, ani s ním nepolemizovala. Pokud by se tedy napadené zrušující soudní rozhodnutí
opíralo o tento jediný argument, který stěžovatelka nijak nerozporuje, pak dle názor u Nejvyššího
správního soudu stěžovatelkou napadené soudní rozhodnutí bez dalšího obstojí. Nejvyšší správní
soud tedy potvrzuje závěry napadeného rozhodnutí krajského soudu a zdůrazňuje, že správní
orgán poté, co opětovně rozhoduje ve věci, v níž soud zrušil jeho rozhodnutí, musí respektovat
právní názor vyjádřený v rozhodnutí soudu. Koncepce správního soudnictví umožňuje
správnímu orgánu zrušující rozhodnutí soudu napadnout kasační stížností, pokud s právním
názorem krajského soudu nesouhlasí. V případě, když správní orgán tuto svou právem
stanovenou možnost nevyužije, není oprávněn se od závazného právního názoru vyjádřeného
v rozsudku krajského soudu odchýlit. V případě, že by to správní orgán učinil, dopustil by
se vážného zásahu do práv účastníků řízení, zneužil by svou pravomoc a porušil princip dělby
moci.
K námitce stěžovatelky, že příplatek k důchodu nelze přiznat tam, kde nárok na důchod
podle obecných předpisů důchodového pojištění bez použití zákona o soudní rehabilitaci sám
o sobě nevznikl, Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené pouze konstatuje, že je
stěžovatelka vázána závěry krajského soudu v obou výše citovaných rozhodnutích
č. j. 22 Cad 170/2006 - 22 a č. j. 34 Cad 190/2008 - 17, tedy že při zjišťování nároku žalobce
na starobní důchod i za použití rehabilitačních předpisů zhodnot í dobu pojištění a teprve poté
stanoví pro žalobce výhodnější výši důchodu srovnáním výsledku dle §25 odst. 1 až 3 zákona
o soudní rehabilitaci s výsledkem dle §25 odst. 7 téhož zákona. Jakýkoli jiný závěr by porušil
jednoznačnou zásadu vázanosti správního orgánu soudním rozhodnutím, vyjádřenou v §78
odst. 5 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pak závěrem konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu je
zákonný a žádná z námitek stěžovatelky jeho závěry nemůže zpochybnit. Z těchto důvodů
Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která v řízení o kasační stížnosti neměla úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť náhradu nákladů řízení neuplatňoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu