ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.54.2010:82
sp. zn. 6 Ads 54/2010 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: Ľ. H.,
zastoupené Mgr. Tomášem Jakubíkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2010, č. j. 21 Cad 46/2009 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu Mgr. Tomáši Jakubíkovi, se přiznáv á
na odměně za zastupování žalobkyně a náhradě hotových výdajů částka ve výši 960 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti v záhlaví blíže
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne 21. 3. 2008,
č. X, jimž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek
ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém
pojištění“). V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle posudku Okresní správy
sociálního zabezpečení v Karviné ze dne 17. 3. 2008 není stěžovatelka plně invalidní, takže nadále
jí náleží částečný invalidní důchod.
Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu, o níž rozhodl Krajský soud
v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2010, č. j. 21 Cad 46/2009 - 52, tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že při posouzení dochované pracovní
schopnosti stěžovatelky k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí vycházel především
z posudku Posudkové komise MPSV v Ostravě ze dne 8. 9. 2009 ve znění doplňku ze dne
11. 12. 2009. Uvedený posudek považuje soud za úplný, odborný a přesvědčivý,
neboť posudková komise v posudku uvedla, z jakých lékařských nálezu o zdravotním stavu
stěžovatelky vycházela, jaká zjištění z nich učinila a jak je hodnotila. Závěr posudkové komise
je jednoznačný, je v souladu se závěrem posudkového lékaře OSSZ v Karviné a v průběhu
přezkumného řízení nebyl zpochybněn. Posudková komise vysvětlila, proč zjištěný pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky ve výši 60 % je nižší než 66 %,
a proč nezvýšila horní hranici poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 % podle §6
odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Rovněž bylo uvedeno, jaké práce stěžovatelka není schopna,
s jejím závěrem o tom, že stěžovatelka by byla schopna pracovat např. jako dámská krejčová, lze
podle krajského soudu souhlasit vzhledem k tomu, že stěžovatelka je vyučena dámskou krejčovou
a v minulé době pracovala jako šička. Přesvědčivý je podle názoru krajského soudu také závěr
posudkové komise, že další zdravotní postižení, kterým stěžovatelka trpí, nejsou funkčně natolik
závažná, aby bylo nutné zvýšit stanovenou hranici 60 % poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti o dalších 10 %. Krajský soud proto uzavřel, že zjištěný pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti stěžovatelky ve výši 60 % je nižší než 66 % a u stěžovatelky se nejedná
ani o zdravotní postižení uvedené v příloze 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Stěžovatelka
proto k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí v souhrnu nesplňovala žádnou z podmínek
plné invalidity, jak jsou vymezeny v §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Krajský soud
proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z několika kasačních
důvodů, zejména pro nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení
krajským soudem v předcházejícím řízení právní otázky týkající se výkladu ust. §39 odst. 3 a 4
zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (uplatňuje tedy důvod
podle §103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Po citaci §39 odst. 1, 2 zákona o důchodovém pojištění
stěžovatelka namítá, že posudky, ze kterých krajský soud vycházel, vůbec neřešily otázky uvedené
v §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, bez kterých nemohl soud objektivně posoudit
klíčovou otázku míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky a tedy neměl ani dostatek důkazů
pro posouzení a rozhodnutí věci samé, tj. pro rozhodnutí o tom, zda stěžovatelka splňuje
podmínky pro přiznání plného nebo jen částečného invalidního důchodu. Krajský soud
však přesto neprovedl žádné další dokazování směřující k posouzení podmínek pro vznik nároku
stěžovatelky na plný invalidní důchod a spokojil se s nepřesvědčivými a blíže nijak
nezdůvodněnými závěry obou posudků o tom, že stěžovatelka údajně nebyla ke dni vydání
napadeného rozhodnutí plně invalidní ve smyslu §39 zákona o důchodovém pojištění. V obou
předmětných posudcích se přitom posudková komise zabývala v podstatě pouze posouzením
zdravotního stavu stěžovatelky a mechanickým zařazením jejího zjištěného zdravotního stavu
do příslušných tabulek prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. V obou případech došly posudkové komise
k závěru, že stěžovatelka je pouze částečně invalidní, jelikož z důvodu svého dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti
pouze o 60 %, přičemž dolní hranice poklesu soustavné výdělečné činnosti pro vznik nároku
na plný invalidní důchod je 66 %. V doplňujícím posudku ze dne 11. 12. 2009 je dále
bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění uvedeno, že další zdravotní postižení, kterými trpí
stěžovatelka „nejsou funkčně natolik závažná, aby vedla PK MPSV k závěru, že je správné
tuto hranici o 10 % navyšovat“. V posudku však není vůbec uvedeno, jakými úvahami
se posudková komise při posuzování této otázky řídila, není zde ani uvedeno,
za jakých podmínek by bylo možné horní hranici poklesu soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky zvýšit o 10 %. I tento posudek je proto podle stěžovatelky nepřezkoumatelný
a nedostatečně odůvodněný. Krajský soud pak podle názoru stěžovatelky pochybil,
pokud z takto nedostatečně odůvodněných a nepřezkoumatelných posudků vycházel
a pokud nijak nezjišťoval, zda zjištěný pokles soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky odpovídá
jejím zachovaným tělesných, smyslových a duševních schopnostem, ani nezjišťoval, jaké
výdělečné činnosti stěžovatelka v minulosti vykonávala, nezabýval se tím, zda stěžovatelka má
také s ohledem na dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti vůbec reálnou možnost vykonávat
výdělečnou činnost. Krajský soud dále vůbec ve svém rozhodnutí nezohlednil, že stěžovatelka
není na své zdravotní postižení dobře adaptována, vzhledem k druhu a rozsahu
svého zdravotního postižení (úplná hluchoněmost) není schopna reálné komunikace s případným
zaměstnavatelem ani jinými zaměstnanci a není ani možnost, že by byla úspěšná její rekvalifikace
na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonávala.
Z uvedených důvodů stěžovatelka namítá také kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., tedy vadu předcházejícího řízení před krajským soudem spočívající v tom, že skutková
podstata (existence podmínek pro přiznání jen částečné invalidity), z níž právní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech (nebyly vůbec zjišťovány podmínky
soustavného poklesu výdělečné činnosti stěžovatelky podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění), a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Ze stejného důvodu stěžovatelka rovněž namítá kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající
v nedostatku důvodů tohoto rozhodnutí z hlediska splnění zákonných podmínek podle §39
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a vyhlášky č. 284/1995 Sb. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v daném případě se jedná o dávku
podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí závisí
především na odborném lékařském posouzení zdravotního stavu stěžovatelky, žalovaná je
tímto odborným posudkem vázána. Lékařské posudky považuje za úplné a přesvědčivé,
komplexně hodnotící zdravotní stav stěžovatelky a procentní ztrátu její schopnosti soustavné
výdělečné činnosti i s přihlédnutím k předchozí výdělečné činnosti, dosaženému vzdělání,
zkušenostem a znalostem. Žalovaná proto považuje kasační stížnost za nedůvodnou.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a pro tyto důvody je kasační stížnost shledána přípustnou. Nejvyšší správní
soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních
důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí
odborně medicínskou; soud k ní nemá potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací
k osobám, jenž tyto znalosti svědčí, aby se o těchto otázkách vyslovily. Soud pak hodnotí veškeré
důkazy v řízení takto získané. V řízení, které je přezkumným řízení vůči rozhodnutí žalované,
soud opatřuje posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v souladu s §4
odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Pro rozhodnutí soudu pak má
zcela zásadní význam právě závěr vyslovený v posudku odborné lékařské komise. Z toho důvodu
musí z posudku vyplývat, že komise zasedala v řádném složení podle §3 vyhlášky
č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, dále ve smyslu §3 odst. 8
ve spojení s §1 odst. 2 této vyhlášky musí z posudku vyplývat, zda a jak přihlédla komise
při posuzování zdravotního stavu a pracovních schopností k výsledku vlastního šetření,
zda a jak vycházela z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním
stavu posuzovaného. Posudek musí konečně obsahovat posudkový závěr, ze kterého vyplývá
posouzení jednak zdravotní stav posuzovaného, v případě dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu i zdravotní postižení, které je jeho příčinnou (§6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.), a jednak
posouzení poklesu schopnosti jeho soustavné výdělečné činnosti.
Posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá
zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky
spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod
podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek
obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl v tomto závěru přesvědčivý
pro soud, který nemá a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity
(ať plné či částečné) závisí především. Důležitým pravidlem, které nutno zvláště zdůraznit,
je ust. §75 odst. 1 s. ř. s., jež stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu. To znamená, že posudková
komise musí ozřejmit své závěry právě ve vztahu k období, kdy bylo vydáno rozhodnutí ohledně
invalidního důchodu.
Krajský soud si v řízení o žalobě proti rozhodnutí o žádosti o přiznání plného invalidního
důchodu opatřil lékařský posudek vypracovaný Posudkovou komisí MPSV v Hradci Králové,
která podrobně zkoumala zdravotní postižení stěžovatelky a dospěla k závěru, že rozhodující
příčinnou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byl stav zapříčiněný vrozenou
hluchoněmostí, stav odpovídal příloze č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. kapitole VII, odd. B,
položce 1, kdy z rozmezí 35 - 60 % posudková komise stanovila horní hranici 60 %
s přihlédnutím k ostatním zdravotním postižením a odkázala na přílohu č. 4 téže vyhlášky,
odd. A, odst. 4 písm. a) - oboustranná úplná nebo praktická hluchota. Posudková komise
uzavřela, že stěžovatelka má značně ztížené obecné životní podmínky, jedná se o stav trvalý
bez možnosti zlepšení. Nadále se jedná o částečnou invaliditu pro značně ztížené obecné životní
podmínky, nejedná se o zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela
mimořádných podmínek. K námitce stěžovatelky, že zjištěná míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti měla být zvýšena o dalších 10% bodů, krajský soud uložil posudkové komisi,
aby v doplňujícím posudku sdělila, zda případ stěžovatelky lze hodnotit podle §6 odst. 4 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. Posudková komise ve svém doplňujícím posudku z 11. 12. 2009 uvedla,
že neshledává důvod pro to, aby byla horní hranice 60 % navyšována o 10 % podle §6 odst. 4
vyhlášky č. 284/1995 Sb., neboť dospěla k závěru, že rozhodující příčina dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu u stěžovatelky nezpůsobuje větší pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti než samotná horní hranice 60 % a rovněž další zdravotní postižení,
kterými trpí a jsou uvedena v posudkovém závěru dne 8. 9. 2009, nejsou funkčně natolik
závažná, aby vedla posudkovou komisi k závěru, že je správné tuto hranici o 10 % navyšovat.
Posudková komise proto nadále setrvala na svém posudkovém závěru ze dne 8. 9. 2009,
tedy že stěžovatelka k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované nebyla plně invalidní,
přičemž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav jí značně stěžoval obecné životní podmínky.
Nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 % ani o schopnost
vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných
podmínek. Posudkové zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky bylo provedeno na základě
prostudování její kompletní spisové a zdravotní dokumentace, jež tvoří součást spisu. Z hlediska
již naznačených požadavků na úplnost a přesvědčivost odborného lékařského posudku, se tedy
posudková komise ve svém posudku podle Nejvyššího správního soudu dostatečně obsáhle
vyjádřila a své lékařské závěry přesvědčivě odůvodnila. Posudková komise přitom vzala v úvahu
hlediska uvedená v §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, čemuž ostatně nasvědčuje i to,
že při stanovení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti při rozmezí 35 - 60 %
podle kapitoly VII, odd. B, položky 1 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. vyšla z horní
hranice 60 %. Zvýšení horní hranice k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle §6
odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. až o 10 % bodů přichází v úvahu především u takových
zdravotních postižení, která se objeví v průběhu života pojištěnce; o takový případ však nejde
u stěžovatelky, jejíž nepříznivý zdravotní stav je zapříčiněný vrozenou hluchoněmostí.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu krajského soudu žádnou vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí a rovněž na jeho přezkoumatelnost.
Kasační stížnost byla proto jako nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší,
žalované, ač byla v řízení úspěšná, takové právo ze zákona nenáleží.
Krajským soudem ustanovený zástupce stěžovatelky požadoval za zastoupení
stěžovatelky odměnu za jeden úkon v celkové částce 960 Kč, a to za sepis kasační stížnosti
v částce 500 Kč s připočtením režijního paušálu ve výši 300 Kč a zvýšení odměny o 20 % DPH.
Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát účtovaný úkon ve věci provedl (doplnění kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) a doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, byla mu požadovaná částka ve výši 960 Kč přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu