ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.73.2010:61
sp. zn. 6 Ads 73/2010 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: Z. G.,
zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010,
č. j. 16 Cad 243/2009 - 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010, č. j. 16 Cad 243/2009 - 34,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) byla zamítnuta
žádost žalobkyně o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.,
ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb. (dále též „nařízení vlády“). V odůvodnění
svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro dobu tvrzeného věznění žalobkyně od 5. 4. 1975
do 5. 4. 1976 nebyly podmínky uvedené v §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády splněny,
protože bylo zjištěno, že v uvedené době žalobkyně trest odnětí svobody nevykonávala,
když tento trest odnětí svobody vůbec nenastoupila.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni
rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 16 Cad 243/2009 - 34, tak, že rozhodnutí žalované ze dne
5. 6. 2009, č. X, zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalované k novému řízení a rozhodnutí.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že žalobkyně v žalobě uplatnila dva žalobní
body, a to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu absence náležitostí podle §68
správního řádu, když v napadeném rozhodnutí není především uvedeno, na základě jakých
skutečností byla žádost žalobkyně zamítnuta, poněvadž zmínka o tom, že žalobkyně trest
nevykonala, nemá oporu v žádném z důkazů, a dále žalobkyně namítala, že spadá do okruhu
oprávněných osob, které byly nezákonně zbaveny osobní svobody a následně rehabilitovány, o
nichž není nutné, aby trest jako takový byl vykonán, když z dikce zákona postačuje, že byl trest
uložen. První žalobní námitka byla shledána důvodnou z toho důvodu, že žalovaná si nijak
neověřila tvrzení žalobkyně, že trest odnětí svobody nevykonala. Podle názoru krajského soudu je
proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu absence náležitostí ve smyslu §68
správního řádu, neboť ani ze správního spisu nelze zjistit, na základě jakých skutečností byla
žádost žalobkyně zamítnuta, neboť správní spis žádné takové podklady neobsahuje. V případě
druhého žalobního bodu krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 7. 2. 2007, č. j. 3 Ads 53/2006 - 31, má za to, jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, že
mezi okruh osob, které mají nárok na příplatek k důchodu podle nařízení vlády, spadá i
žalobkyně, neboť se jedná o osobu, která byla nezákonně zbavena osobní svobody a byla
rehabilitována podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a míní se tedy osoba, u níž vůbec
nebylo zahájeno trestní stíhání. Žalobkyně pod tento okruh osob spadá, neboť bylo zahájeno
trestní stíhání, žalobkyně byla zbavena osobní svobody a byla rehabilitována podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. Z uvedených důvodů krajský soud proto shledal obě žalobní námitky
důvodnými a vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalované je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů rozhodnutí, krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu
§76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalované je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, která spočívá
v nedostatku důvodů rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 1 písm. a) s. ř. s., krajský soud vyslovil, že
se rozhodnutí zrušuje pro tyto vady a zároveň vyslovil, že se věc vrací žalované k novému řízení a
rozhodnutí (§78 odst. 4 s. ř. s.) s tím, že žalovaná ve věci znovu rozhodne o žádosti žalobkyně,
přičemž rozhodnutí bude v souladu s §67 a §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a zároveň
doplní řízení o požadované podklady.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná kasační stížnost z důvodů uvedených
v §103 písm. a) a d) s. ř. s. Cituje ust. §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, z něhož vyplývá,
že nárok na poskytnutí příplatku k důchodu mají státní občané České republiky, kteří v době
od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část
nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni, mimo jiné podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, popřípadě byli zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého
důchodového pojištění. Podle §2 odst. 1 nařízení vlády se příplatek ke starobnímu nebo plnému
invalidnímu důchodu stanoví ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí
svobody, jeho části nebo výkonu vazby. K námitce soudu, že žalovaná vycházela z toho,
že žalobkyně nevykonala trest odnětí svobody, který jí byl uložen, aniž by si toto její tvrzení
ze žádosti o přiznání příplatku ověřila, žalovaná uvádí, že ověřování tohoto tvrzení by bylo
nadbytečné a nelogické. Zde je nutno vycházet i z údaje obsaženého v rehabilitačním usnesení,
podle kterého se žalobkyně od 7. 4. 1974 zdržovala v cizině, přičemž odsouzena byla až dne
8. 4. 1975. Z toho jednoznačně vyplývá, že uložený trest odnětí svobody nevykonala. Chybné je
i tvrzení soudu o tom, že správní spis neobsahuje podklady, na základě jakých skutečností byla
žádost vedlejší účastnice zamítnuta. K tomuto pochybení došlo zřejmě tím, že krajský soud
pro nadbytečnost neprováděl důkaz žádosti žalobkyně ze dne 8. 8. 2008, ale ani důkaz
rozhodnutím žalované ze dne 5. 6. 2009, které přesto zrušil. Rovněž je nesprávné i další tvrzení
krajského soudu uvedené ve 4. odst. na straně 4 rozsudku o tom, že žalobkyně byla nezákonně
zbavena osobní svobody a následně byla rehabilitována podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. Zde citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007,
č. j. 3 Ads 53/2006 - 31, řeší jiný okruh otázek a na daný případ se nevztahuje. Žalobkyně byla
odsouzena pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona, který byl
rehabilitován podle §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. přímo ze zákona,
čemuž odpovídá i rehabilitační usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 3. 1991,
sp. zn. Rt 178/91, konstatující zrušení rozsudku tohoto soudu ze dne 8. 4. 1975, sp. zn. T 127/75
ve výroku o vině i trestu. Nesprávné je podle žalované i tvrzení krajského soudu o tom,
že žalobkyně spadá do okruhu osob, které mají nárok na příplatek k důchodu podle nařízení
vlády, neboť ustanovení §1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády jako jednu z nezbytných podmínek
pro přiznání příplatku k důchodu stanoví výkon trestu odnětí svobody, výkon vazby,
popř. nezákonné zbavení osobní svobody v případech, kdy proti žadateli nebylo zahájeno trestní
stíhání a následně byl rehabilitován podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Tomu, že citované
nařízení vlády pro přiznání příplatku k důchodu vyžaduje výkon trestu odnětí svobody
nebo vazby, jednoznačně svědčí i ustanovení §2 nařízení vlády, které výši přiznaného příplatku
k důchodu váže právě na délku vykonaného trestu odnětí svobody nebo vazby.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek nesprávně posoudil právní otázku nároku žalobkyně
na příplatek k důchodu podle nařízení vlády a jeho odůvodnění je nesrozumitelné a vnitřně
rozporné, žalovaná navrhla, aby rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším správním soudem
zrušen v obou výrocích a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěrem
krajského soudu o tom, že jí příplatek k důchodu náleží. Kromě toho je podle žalobkyně nutné
zohlednit i tu skutečnost, že výklad právního předpisu tak, jak jej uvádí žalovaná, není správný
a rovněž tak není v souladu s praxí, kterou žalovaná v obdobných případech uplatňovala.
Žalobkyni je to totiž známo a upozorňovala na to již v průběhu soudního řízení, že žalovaná
v minulosti ve velmi obdobném případě z blízkosti žalobkyně rozhodla o tom, že příplatek
k důchodu náleží, a to přesto, že takto oprávněný subjekt uložený trest ve skutečnosti vykonal
(poznámka Nejvyššího správního soudu: zde zřejmě má být správně uvedeno, že uložený trest
ve skutečnosti nevykonal). Žalobkyně vychází z toho, že právní předpis stanoví dva okruhy osob,
které mohou předmětný příspěvek požadovat a žalobkyně přitom spadá do druhé skupiny
oprávněných osob, tedy těch, kteří byli nezákonně zbaveni osobní svobody a následně
rehabilitováni. Pro tento okruh oprávněných osob, do kterého spadá i žalobkyně, přitom není
nutné, aby trest jako takový byl vykonán, dle dikce zákona totiž postačuje, aby byl trest uložen.
Tato podmínka pak u žalobkyně byla splněna, jak vyplývá z odsuzujícího rozhodnutí Okresního
soudu v Tachově. S ohledem na tyto skutečnosti je proto žalobkyně i nadále přesvědčena o tom,
že u ní byly splněny podmínky pro přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády,
a proto napadený rozsudek považuje za správný a žádá, aby byl v plném rozsahu potvrzen.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které žalovaná uplatnila ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Mezi účastníky je nepochybné, že usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne
13. 3. 1991, č. j. Rt 178/91, bylo rozhodnuto tak, že ust. §2 odst. 1 písm. d) zákona
č. 119/1990 Sb. byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 4. 1975,
sp. zn. T 127/75, jímž byla Z. G., narozena Y odsouzena za trestný čin opuštění republiky podle
§109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně a
k trestu propadnutí majetku. Podle §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání
obviněné Z. G. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2
trestního zákona, kterého se měla podle obžaloby dopustit tím, že se od 7. 4. 1974 zdržovala
v cizině bez povolení československých úřadů, zastaveno. V žádosti o příplatek k důchodu podle
nařízení vlády č. 622/2004 Sb. žalobkyně prostřednictvím své advokátky výslovně uvedla, že
k výkonu trestu odnětí svobody v jejím případě nedošlo. Jde tedy především o posouzení, zda
údaj žalobkyně, že trest odnětí svobody nevykonala, měla žalovaná ověřovat, jak z toho vychází
krajský soud. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené negativní tvrzení nebylo třeba
ověřovat, přičemž souhlasí s žalovanou, že takovéto ověřování by bylo nadbytečné a nelogické.
Povinností žalované by bylo ověřovat tvrzenou dobu výkonu trestu odnětí svobody; o takový
případ se však ve věci žalobkyně nejedná.
Krajský soud dal za pravdu žalobkyni, že spadá do okruhu oprávněných osob, které byly
nezákonně zbaveny osobní svobody a následně rehabilitovány, u nichž není nutné, aby trest
jako takový byl vykonán, když z dikce zákona postačuje, že byl trest uložen. Především nutno
uvést, že krajský soud vychází z nesprávného předpokladu, že žalobkyně byla zbavena osobní
svobody. To, že žalobkyně byla pravomocným trestním rozsudkem odsouzena
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ještě neznamená, že byla zbavena osobní svobody.
Pokud zákon č. 119/1990 Sb. v §33 odst. 2 uvádí, že ustanovení tohoto zákona se užije obdobně
k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonné zbavených osobní svobody v souvislosti s trestnými
činy uvedenými v §2 a §4 zákona, míří tím na případy, kdy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno.
To však není případ žalobkyně, u níž trestní stíhání zahájeno bylo a byla i pravomocně trestně
odsouzena. Za zbavení osobní svobody pak lze považovat zejména případy zadržení a vzetí
do vazby, aniž by došlo k zahájení trestního stíhání. Za zbavení osobní svobody nelze považovat
odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by došlo k výkonu tohoto trestu,
jak se krajský soud nesprávně domnívá. Nejvyšší správní soud plně souhlasí s názorem žalované,
že jednou z nezbytných podmínek pro přiznání příplatku k důchodu je v případě žalobkyně,
která byla pravomocně trestně odsouzena, skutečný výkon tohoto trestu. K tomu v případě
žalobkyně nedošlo, takže žalovaná postupovala správně, když žalobkyni příplatek k důchodu
nepřiznala. S žalovanou lze souhlasit i potud, že argumentace krajského soudu rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 Ads 53/2006 - 31, je nepřípadná,
protože v uvedené věci byl posuzován případ žalobce, který byl umístěn ve vazbě po té,
co proti němu bylo vzneseno obvinění pro trestný čin maření dozoru nad církvemi
a náboženskými společnostmi a pro trestný čin podvracení republiky, přičemž trestní stíhání
bylo zastaveno s tím, že jednání obviněného nedosahuje společenské nebezpečnosti trestného
činu. Byl tedy řešen případ poskytnutí příplatku k důchodu žalobci, jenž byl obviněn, vazebně
stíhán a následně za tuto vazbu rehabilitován postupem podle §33 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci. Tvrzení krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobkyně byla
rehabilitována podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je pak zcela v rozporu se zjištěným
skutkovým stavem věci, jak vyplývá ze správního spisu. Napadený rozsudek je pak
i nesrozumitelný, neboť v souvislosti s nesprávným údajem o rehabilitaci žalobkyně podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. uvádí, že za osobu rehabilitovanou podle uvedeného ustanovení
se míní osoba, u níž vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání, přičemž v následující větě krajský soud
uvádí, že žalobkyně pod tento okruh osob spadá, neboť bylo zahájeno trestní stíhání.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán shora vysloveným právním názorem (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu