ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.84.2010:62
sp. zn. 6 Ads 84/2010 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupeného JUDr. Andreou Maláskovou, advokátkou, se sídlem Hornická 901, Tišnov,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010, č. j. 34 Cad 201/2009 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovaná n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, JUDr. Andrei Maláskové, advokátce, se sídlem
Hornická 901, Tišnov, se p ř iz ná vá odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 2313,33 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 28. 1. 2010, č. j. 34 Cad 201/2009 - 30, jímž b yla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2009, č. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žádost
stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle §38 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, v platném znění.
Žalobce požádal o plný invalidní důchod dne 15. 7. 2009 u Okresní správy sociálního
zabezpečení Brno - venkov (dále též „OSSZ“). Lékařka OSSZ shledala na základě jednání
provedeného dne 25. 8. 2009 u stěžovatele IQ 69, tedy lehkou mentální retardaci při výraznější
retardaci v oblasti matematických schopností a sociální adaptace. Stěžovatel byl v posudku OSSZ
označen jako simplexní, pasivní, podrobivý, snadno manipulovatelný a bez aktuálních poruch
chování. Současně má stěžovatel výrazně snížený pracovní potenciál a k jakékoli činnosti je třeba
jej motivovat. Lékařka OSSZ dále usoudila, že je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
stěžovatele stabilizovaný, přičemž na tomto základě stanovila míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti stěžovatele ve středu rozmezí míry poklesu této schopnosti (15 % - 40 %)
na 25 %, a to podle kapitoly V, položky 6, písm. a) přílohy č. 2 vyhlášky č. 28 4/1995 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. Při tomto posouzení vzala lékařka OSSZ
v úvahu mimo jiné povahu jeho dřívější výděleč né činnosti (zedník a závozník) a jeho sociální
kontext (svobodný, bezdětný, žije s rodiči). Stěžovatel se při jednání OSSZ vyjádřil tak, že se cítí
práce schopen, avšak s úlevami. Na základě těchto závěrů lékařky OSSZ pak žalovaná vydala dne
3. 9. 2009 rozhodnutí, jímž žádost stěžovatele o plný invalidní důchod zamítla.
Ve své žalobě proti tomuto rozhodnutí stěž ovatel především uváděl, že OSSZ posoudila
jeho zdravotní stav pouze v omezeném rozsahu na základě neúplného skutkového zjištění.
Krajský soud nechal pro účely soudního řízení vypracovat ve věci posudek Posudkovou
komisí Ministerstva práce a sociálních v ěcí, pracoviště Brno (dále jen „PK MPSV“). Tato komise
po posouzení zdravotního stavu stěžovatele, které bylo provedeno za jeho přítomnosti, dospěla
v posudku ze dne 6. 1. 2010 k závěru, že stěžovatel nebyl ke dni vydání napadeného rozhodnutí
žalované plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ani částečně invalidní
podle §44 odst. 1 nebo 2 tohoto zákona. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatele PK MPSV označila lehkou mentální retardaci a míru pokle su
jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila podle kapitoly V, položky 6, písm. a)
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve výši 20 %. Hodnocení v dolní polovině rozmezí
položky odůvodnila posudková komise tím, že stěžovatel vykazuje známky mentální retardace
v pásmu lehkém, bez eretických projevů a nutnosti hospitalizace a trvalé psychiatrické léčby.
Posudková komise v tomto směru rovněž zdůraznila, že posuzovaný byl přiměřeně adaptován,
neboť byl do 1. 1. 2009 zaměstnán, a pracoval by i nad ále, pokud by jeho zaměstnavatel nezanikl.
Jeho základní dovednosti nejsou totiž podle PK MPSV omezeny (čte, s obtížemi počítá a dokáže
napsat svou adresu). V rámci pracovní rekomandace PK MPSV vyloučila práce ve vynuceném
psychomotorickém tempu, s nutností zodpovědnosti a rozhodování. Stěžovatel je
podle PK MPSV schopen dělnické práce pomocného charakteru při dodržení výše uvedených
opatření s využitím jeho dosavadní pracovní zkušenosti.
Ve svém vyjádření k posudku PK MPSV ze dne 25. 1. 2010 zplnomocňuje zástupce
stěžovatele (jeho otec) zpochybnil, zda stěžovatel při jednání posudkové komise byl schopen
porozumět jemu kladeným otázkám (viz závěr PK MPSV „posuzovaný dále neuvádí žádné
psychické potíže“). Zástupce stěžovatele zpochybnil i závěr pracovní an amnézy stěžovatele,
kde je uvedeno, že je stěžovatel posuzován jako závozník s praxí zedníka. Zástupce stěžovatele
označil toto tvrzení jako nepřijatelné - ve svém bývalém zaměstnání byl sice veden jako závozník,
ale ve skutečnosti dělal jakékoli pomocné práce (např. úklid). Jako zedník nebyl stěžovatel
schopen pracovat nikdy.
Při jednání před krajským soudem, které se konalo dne 28. 1. 2010, zástupce stěžovatele
(jeho otec) mimo jiné uvedl, že je pro syna v současné situaci téměř nemožné získat zaměstnání.
Dodal, že takto nastavený systém důchodového pojištění sankcionuje rodiče stěžovatele za to,
že k synovi nezaujali ochranářský přístup, ale naopak dělali vše pro to, aby v současné společnosti
co nejlépe obstál (nechali jej vykonat vojenskou službu, zajišťovali mu po téměř 26 let
zaměstnání, atd.). V závěru otec stěžovatele upozornil na případ ze svého okolí, kdy rodiče
umístili obdobně postiženého syna do ústavu a ten dnes pobírá důchod vyšší než jeho otec.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z rozhodnutí žalované, posouzení zdravotního
stavu stěžovatele provedeného OSSZ a dále provedl důkaz posudkem PK MPSV. Krajský soud
konstatoval, že PK MPSV posoudila zdravotní stav stěžovatele důkladně, za použití dostatečného
množství podkladů, lékařských zpráv a odborných nálezů vyhodnotila zdravotní stav podle stejné
kapitoly, položky i písmena přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. jako lékař ka OSSZ. Skutečnost,
že PK MPSV dospěla na rozdíl od lékařky OSSZ k míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele o 5 % nižší, vyplývá podle krajského soudu z toho, že PK MPSV vzala navíc
v úvahu, že u žalobce nebyla nutná hospitalizace ani trvalá léčba. Dále pak krajský soud
postupoval v souladu s rozsudkem téhož soudu, podle kterého platí, že pokud výsledky
přezkoumání zdravotního stavu žalobce PK MPSV přesvědčivým a objektivním způsobem
potvrdily skutkový stav, z něhož vycházela žalovaná při vydání svého rozhodnutí, je zde dán
důvod pro zamítnutí žaloby podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, v níž zejména tvrdí,
že v napadeném rozsudku nejsou uvedeny všechny jeho výhrady proti posudku PK MPSV,
které uvedl během jednání před krajským soudem. Dále stěžovatel tvrdí, že žalovaná v průběhu
tohoto jednání měla uvést, že v posudku lékaře OSSZ „něco chybělo“. Stěžovatel má rovněž
za to, že závěr krajského soudu, že dávky důchodového pojištění neřeší situaci nastalou
v důsledku ztráty zaměstnání, není případný. Stěžovatel mohl již v devíti letech získat sociální
dávky a pracovat jako pomocný dělník, namísto toho jej rodiče poslali do učení, kde se vyučil
zedníkem. V současné době však nemůže najít zaměstnání.
V doplnění této kasační stížnosti stěžovateli ustanovená advokátka namítala, že lékařka
OSSZ nezohlednila, zda a jak je stěžovatel na své postižení adaptován ve smyslu §39 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění a rovněž se nezabývala jeho schopností vykonávat pracovní
činnosti způsobem a v mezích, které jsou považovány za normální v daném sociokulturním
prostředí (kapitola V, položka 6 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.). Posudky lékařky OSSZ
a PK MPSV jsou podle zástupkyně stěžovatele nepřesvědčivé a neúplné; požadavky na posudky
PK MPSV dovozené v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
18. 6. 2008, č. j. 6 Ads 69/2007 - 74, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Ads 72/2006 - 48)
se podle zástupkyně stěžovatele vztahují i na posudky lékaře OSSZ, i ty tedy musí naplňovat
požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Z posudků PK MPSV i lékařky OSSZ v posuzovaném
případě podle zástupkyně stěžovatele však není zřejmé, s ohledem na jakou profesi lékařka
stěžovatele posuzovala, že vzala v úvahu, jak se posuzovaný se svým postižením vyrovnává
a jaká je možnost jeho rekvalifikace. Dále se lékaři v těchto posudcích nezabývali sociální
přizpůsobivostí stěžovatele, tím, zda si je schopen vytvořit zázemí k výkonu soustavné výdělečné
činnosti, jeho sociálním kontextem (nezbytnost soustavné každodenní péče rodičů), a tím,
čemu a komu stěžovatel vděčí za svá předchozí zaměstnání. Absentují-li v posudcích tato zjištění,
není možné učinit pracovní rekomandaci, která má být součástí posudku. V závěru kasační
stížnosti navrhla zástupkyně stěžovatele důkaz soudním spisem vedeným u Krajského soudu
v Brně ve věci sp. zn. 34 Cad 201/2009 a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví -
psychiatrie, zpracovaný prim. MUDr. J. S.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že lékařka OSSZ MUDr. I . B. vycházela
ze zdravotnické dokumentace odborného lékaře - psychiatra MUDr. J. M. ze dne 9. 8. 2009 a
nálezu klinického psychologa PhDr. A. F. ze dne 29. 6. 2009.
Ohledně posouzení zdravotního stavu stěžovatele ze strany PK MPSV pak ze soudního
spisu vyplynulo, že členkou posudkové komise byla kromě posudkového lékaře - předsedy
komise i odborná lékařka z oboru psychiatrie. Při posuzování vycházela PK MPSV rovněž
z nálezu odborného psychiatra MUDr. M. ze dne 23. 6. 2009 a z nálezu klinického psychologa
PhDr. A. F. ze dne 29. 6. 2009. Jako další podkladová dokumentace jí pak sloužilo vyjádření
rodičů stěžovatele ze dne 31. 8. 2009 a další lékařské zprávy, které stěžovatel doložil k žalobě.
Stěžovatel se zúčastnil jednání posudkové komise a podstoupil zde psychiatrické vyšetření, podle
nějž je klidný, snaží se spolupracovat, nevykazuje známky deprese, působí bezradně a nejistě,
počítá s obtížemi, napíše svou adresu zpaměti a lze u něj pozorovat známky lehké mentální
retardace.
Poté, co Nejvyšší správní soud uzavřel, že kasační stížnost splňuje veškeré formální
požadavky na ni kladené soudním řádem správním, přistoupil k věcnému posouzení kasační
stížnosti v rozsahu kasačních důvodů stěžovatelem uplatněných [§103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002, soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)] a dospěl k závě ru, že kasační stížnost
není důvodná.
Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení námitek stěžovatele, a sice,
že se lékařka OSSZ i PK MPSV zabývaly zdravotním stavem stěžovatele pouze v omezeném
rozsahu. Podobnými případy se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již dříve
zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 22. 7. 2009, č. j. 6 Ads 59/2009 - 64, a ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 5 Ads 22/2003 - 48; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že invalidní důchod
je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Rozhodnutí
žalované stejně jako rozhodnutí soudu o přiznání plného či částečného invalidního důchodu
se pak opírá především o odborné lékařské posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti
žadatele. V řízení před žalovanou toto posouzení provádí okresní správy sociálního zabezpečení
(podle §6 odst. 4 písm. a/ ve spojení s §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení). V řízení soudním je pak toto posouzení zákonem (§4
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí, které za tím účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudky vzešlé z jejich činnosti pak zpravidla bývají
stěžejním podkladem rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu, a to jak v řízení
před žalovanou, tak v řízení soudním, a musí vyhovovat požadavku celistvosti, úplnosti
a přesvědčivosti.
Pokud jde o posudek PK MPSV, spočívá požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený
na tyto posudky v tom, zda a do jaké míry se komise vypořádala se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok
na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný
posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý
pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity
(ať plné či částečné) závisí především. Takový posudek pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz
podle zásad upravených v §77 s. ř. s. a posuzuje, zda uvedené požadavky splňuje.
V tomto případě stěžovatel namítá, že se posudková komise nezabývala tím, do jaké mír y
je stěžovatel sociálně přizpůsobivý, zda je schopen vykonávat činnosti způsobem a v mezích,
které jsou považovány za normální, zda je schopen vytvořit si zázemí k výkonu práce, zda je
schopen rekvalifikace, jaký je jeho sociální kontext a rovněž neuvedla přesně, s ohledem
na jakou profesi posuzovala schopnost stěžovatele soustavné výdělečné činnosti.
Nejvyšší správní soud při posouzení těchto námitek vycházel z §39 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009 , podle kterého se při určování
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce „vychází z jeho zdravotního stavu
doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným,
smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával předtím,
než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem; přitom se bere v úvahu,
zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec
na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdě lečné činnosti,
než dosud vykonával“.
Podle §39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, v uvedeném znění, pak „způsob
posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (…) stanoví prováděcí předpis“,
jímž je vyhláška č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění.
Příloha č. 2 této vyhlášky, kapitol a V, položka 6, písm. a), podle které pak PK MPSV
posoudila a stanovila procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, stanoví
tzv. obecné posudkové zásady, podle nichž je při tomto postupu „nutné posoudit úroveň psychických,
mentálních, sociálních a pracovních funkcí a posoudit schopnosti j edince vykonávat pracovní činnosti
takovým způsobem nebo v takových mezích, které jsou považovány za normální v daném sociokulturním prostředí.
Vychází se především z průběhu a závažnosti nemoci, celkového tělesného stavu, adaptace, osobnostních
charakteristik, úrovně intelektu, sociální přizpůsobivosti a psychosociální zátěže “.
Z posudku PK MPSV založeného v soudním spise Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se posudková komise zabývala jednak 1) aspekty souvisejícími s intelektem stěžovatele,
2) existencí dalších funkčních potíží stěžovatele, 3) jeho sociální situací a rovněž 4) aspekty
souvisejícími s jeho schopností výdělečné činnosti.
Pokud jde o první skupinu poznatků, vycházela posudková komise především z vlastního
vyšetření stěžovatele na jednání PK MPSV dne 6. 1. 2010 a ze zdravotní dokumentace: nálezů
odborného psychologa i psychiatra a záznamu lékaře Ministerstva obrany (dotazník u brance)
ze dne 9. 2. 1982. Posudková komise však zohlednila rovněž další podkladovou dokumentaci
(vyjádření rodičů ze dne 21. 8. 2009 , zdravotní dokumentaci praktického lékaře stěžovatele
MUDr. V. K., aj.). Na základě těchto podkladů posudková komise konstatovala, že je stěžovatel
postižen lehkou mentální retardací s IQ 69, přičemž nevykazuje známky deprese ani úzkosti - je
spíše pasivní, vyžaduje motivaci k práci. Posudková komise rovněž zohlednila, že stěžovatel
setrvává bez medikace a dosud nebyl pro tento svůj stav hospitalizován. Posudková komise se
dále v této souvislosti zabývala početními a vyjadřovacími schopnostmi stěžovatele a uvedla, že
stěžovatel myslí formálně správně, avšak těžkopádně, není schopen složitějšího úsudku a jeho
početní schopnosti a slovní zásoba jsou výrazně nízké.
Posudková komise dále zkoumala, zda stěžovatel netrpí nějakým i dalšími funkčními
postiženími, avšak konstatovala pouze, že stěžovatel v minulosti utrpěl úraz kolena, podstoupil
jeho artroskopii a nyní je bez pohybového omezení.
V rámci posouzení sociálního zázemí stěžovatele se posudková komise zabývala úrovní
jím dosaženého vzdělání (v dětství docházel do zvláštní školy a současně na dětskou psychiatrii
kvůli opožděnému vývoji, poté se vyučil zedníkem), jeho současnou sociální situací (je svobodný,
bezdětný, bydlí u rodičů) a jeho schopností sociálního adaptace (sociální kontakt je schopný
navázat, přiměřeně spolupracuje, není spontánní, je nesamostatný a obecně je jeho adaptac e
nastalé situaci nízká). Rovněž posudková komise zohlednila, že stěžovatel konzumuje alkohol,
avšak neopíjí se, a že dosud nebyl trestán.
Co se týká pracovního kontextu stěžovatele, vycházela posudková komise z toho,
že se jedná o vyučeného zedníka, který byl jako zedník veden od roku 1982 do roku 1997 s tím,
že však nebyl schopen samostatné práce, nýbrž pouze práce pod dohledem. Vzhledem k tomu,
že pak byl stěžovatel od roku 1997 do roku 2008 veden jako závozník v papírnách, posuzovala jej
posudková komise jako závozníka s praxí zedníka. V závěrečné pracovní rekomandaci posudková
komise uvedla, že stěžovatel není schopen vykonávat práce ve vynucené m psychomotorickém
tempu, s nutností zodpovědnosti a rozhodování, a naopak je schopen dělnické práce pomocného
charakteru při dodržení uvedených opatření s využitím dosavadní pracovní zkušenosti.
Vychází-li Nejvyšší správní soud ze shora uvedeného, má za to, že posudková komise
zohlednila téměř všechny aspekty, z nichž má při posuzování zdravotního stavu podle §39
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, v příslušném znění, a obecných posudkových zásad
uvedených v příloze 2 k vyhlášce 284/1995 Sb. vycházet. Vytknout jí lze snad pouze to,
že se nezabývala stěžovatelovou schopností rekvalifikace a že v případě pracovního zařazení
stěžovatele jako „závozníka“ nezkoumala, zda tuto činnost reálně po dobu svého zaměstnání
v papírnách vykonával.
Pokud jde o první výtku, odkazuje Nejvyšší správní soud na znění poslední věty
ustanovení §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, v příslušném znění,
podle kterého se bere v úvahu „schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud
vykonával“. Z jejího znění podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že své opodstatnění má
posuzování schopnosti rekvalifikace v případech, kdy žadatele o dávku invalidního důchodu
stihla událost (úraz, zhoršení degenerativního postižení, apod.), která ovlivnila jeho schopnost
vykonávat dosavadní druh výdělečné činnosti. V takové situaci je tedy třeba zkoumat, zda je
žadatel schopen vykonávat jiný druh výdělečné činnosti a za tímto účelem se rekvalifikovat.
V nyní posuzovaném případě však stěžovatel trpí opožděným duševním vývojem
již od samotného dětství, přičemž ze správního spisu vyplývá, že je jeho stav stabilizovaný.
Stěžovatel žádá o dávku invalidního důchodu poté, co přišel o práci z důvodu zániku
zaměstnavatele a obává se (především jeho rodiče), že vzhledem ke svému postižení se mu jiné
zaměstnání nepodaří nalézt. Okolnosti, pro něž stěžovatel nemůže vykonávat svou dosavadní
práci, tedy tkví ve skutečnostech jiných, než které by souvisely s jeho zdravotním stavem.
Posouzení jeho schopnosti rekvalifikace je tedy za těchto podmínek bezpředmětné
a pokud k němu PK MPSV nepřistoupila, nelze to považovat za d ůvod neúplnosti
jejího posudku.
Dalším nedostatkem posudku se zdá být skutečnost, že se PK MPSV nezabývala tím,
zda stěžovatel skutečně vykonával práci „závozníka“. Stěžovatelův otec v této souvislosti uváděl,
že se stěžovateli toto zařazení zamlouvalo, nicméně že ve skutečnosti vykonával jiné, pomocné
a úklidové, práce. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že byť se komise v části posudku
nazvaném „pracovní anamnéza“ nezabývala tím, zda stěžovatel práci závozníka skutečně
vykonával, je ze závěru posudku, konkrétně z pracovní rekomandace, zřejmé, že tuto skutečnost
zohlednila, neboť uvedla, že stěžovatel není schopen vykonávat samostatnou práci s nutností
zodpovědnosti a rozhodování a že jsou pro něj naopak vhodné dělnické práce pomocného
charakteru. Rovněž tato námitka stěžovatele je tedy nedůvodnou.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že z posudku PK MPSV bezpochyby vyplývá, s ohledem
na jakou profesi posudková komise stěžovatele posuzovala. Proto je rovněž nedůvodnou
námitka, v níž stěžovatel tvrdí, že tomu tak nebylo.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud posoudil rovněž námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, kterou, aniž by to stěžovatel blíže specifikoval, lze vztáhnout
k jeho tvrzení, že se krajský soud nezabýval všemi výhradami, jež stěžovatel uvedl proti posudku
PK MPSV během jednání před krajským soudem. Stěžovatel zde uváděl, že v posudku PK MPSV
není žádná zmínka o tiskopisu určeném k vyplnění jeho ošetřujícímu lékaři, který stěžovatel
předal k vyplnění MUDr. J. M. S touto skutečností se krajský soud vypořádal při ústním jednání
ve věci, když konstatoval, že se jedná o námitku, kterou stěžovatel neuplatnil v žalobě. Nadto
Nejvyšší správní soud poznamenává, že ošetřujícím lékařem vyplněný tiskopis je součástí
správního i posudkového spisu a základem zdravotního posuzování pro účely invalidního
důchodu stěžovatele. Dále stěžovatel trval na tom, že je výrok PK MPSV, která stěžovatele
posuzovala jako závozníka s praxí zedníka, nepřijatelný a že je skutečnost úplně jiná. Nejvyšší
správní soud zde konstatuje, že se krajský soud skutečně s touto námitkou výslovně nevypořádal,
ačkoli měl. Již dříve však zdejší soud dospěl k závěru, že pokud důvody kasační stížností
napadeného rozsudku obstojí v podstatné, převažující, míře, pak lze připustit, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek doplnil o důvody rozsudku krajského soudu (srov. např. usnesení
rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikovaný
pod č. 1865/2009 Sb. NSS). V souladu s tím tedy Nejvyšší správní soud na tomto místě odkazuje
na svou shora uvedenou argumentaci, z níž vyplývá, že přestože posudková komise posuzovala
stěžovatele jako závozníka s praxí, v pracovní rekomandaci upřesnila, na jaká omezení je třeba
v rámci jeho pracovního režimu dbát a uzavřela, že jsou pro něj vhodné dělnické práce pomocného
charakteru.
Vedle neúplnosti a nepřesvědčivosti posudku PK MPSV namítá stěžovatel rovněž
neúplnost a nepřesvědčivost posudku lékařky OSSZ. Stěžovatel v této souvislosti uvádí,
že by se judikatura Nejvyššího správního soudu rekapitulující požadavky na posudky PK MPSV
měla vztahovat i na posudky lékaře OSSZ.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že stejně jako posudky PK MPSV
musí být posudky lékaře OSSZ přesvědčivé a úplné. Opačný přístup by popíral samotné
nastavení procesu posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pro účely poskytnutí
dávek invalidního důchodu. Na druhou stranu si však krajský soud pro účely přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí o dávce podmíněné dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem
vyžádá vlastní posudek, posudek PK MPSV, který je pak pro posouzení soudem podkladem
stěžejním. Pokud pak požadavek úplnosti, přesvědčivosti a objektivity naplňuje samotný posudek
PK MPSV, jedná se, jak již bylo uvedeno, o stěžejní důkaz před soudem, od něhož soud nemá
důvod, a ani není oprávněn, se odchýlit. Pokud se navíc v nyní posuzovaném případě posouzení
lékaře OSSZ a posudkové komise lišila pouze procentní mírou poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti (o 5%) a jinak vycházela z téže zdravotní dokumentace, v níž byly posuzovány
stejné aspekty zdravotního stavu stěžovatele a jeho sociální i pracovní situace, nelze postupu
krajského soudu, který žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované zamítl, nic vytknout .
Na závěr Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení námitky, jíž stěžovatel nesouhlasil
se závěrem krajského soudu, že dávky důchodového pojištění neřeší situaci n astalou v důsledku
ztráty zaměstnání.
Nejvyšší správní soud rozumí pocitům a obavám stěžovatele a jeho rodičů a bezpochyby
vnímá posuzovanou situaci stěžovatele jako složitější oproti jiným uchazečům o zaměstnání ,
a to vzhledem k omezeným možnostem jeho pracovního i sociálního uplatnění,
které konstatovala i PK MPSV ve svém posudku. To však nic nemění na tom, že dávka
invalidního důchodu je dávkou podmíněnou dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem
žadatele. Při posuzování, zda má žadatel na tuto dávku n árok, se posuzuje jednak jeho zdravotní
stav a jednak pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti odvíjející se
od jeho zdravotního stavu. Jedná se o dávku, která má žadateli kompenzovat příjem z výdělečné
činnosti, kterou vzhledem ke svému postiže ní není schopen vykonávat. V nyní posuzovaném
případě PK MPSV dospěla k závěru, že je stěžovatel schopen vykonávat určité práce,
byť s jistými (a Nejvyšší správní soud nepopírá, že výraznými) omezeními. Stěžovatel ostatně
takovou činnost po dobu necelých 26ti let vykonával a prokázal tedy svou schopnost
za svého současného zdravotního stavu (který je, jak vyplývá se spisového materiálu,
stabilizovaný) soustavně pracovat. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlíží, že se tak dělo,
jak uvádí otec stěžovatele, díky ochotným spoluobčanům v obci. V této souvislosti lze odkázat
na §33 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podle kterého se při zprostředkování
zaměstnání věnuje zvýšená péče uchazečům o zaměstnání, kteří ji pro svůj zdravotní stav, věk,
péči o dítě nebo z jiných vážných důvodů potřebují.
Nejvyšší správní soud dodává, že se tento jeho rozsudek , stejně jako rozsudek krajského
soudu, vztahuje k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tedy ke zdravotnímu stavu
žalobce k tomuto datu. Není tedy vyloučeno, aby žadatel, v případě, že se jeho zdravotní stav
zhorší, znovu podal žádost o invalidní důchod a podstoupil tak nové posouzení
svého zdravotního stavu.
Pokud jde o návrhy stěžovatele na provedení dokazování v řízení o kasační stížnosti,
konstatuje Nejvyšší správní soud, že obsah soudního spisu není při jednání o kasační stížnosti
bez dalšího považován za důkaz. Vyplývá to ze samotné podstaty řízení o kasační stížnosti,
v němž se přezkoumává rozsudek vzešlý z řízení před krajským soudem. Soudní spis je obrazem
a výsledkem tohoto soudního řízení a dokládá skutkový a právní stav, který tu byl v době
rozhodování krajského soudu. Jeho obsah je tedy Nejvyššímu správnímu soudu z podstaty
samotného řízení o kasační stížnosti znám (srov. analogicky rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 117).
K návrhu stěžovatele provést před Nejvyšším správním soudem d ůkaz znaleckým
posudkem prim. MUDr. J. S. Nejvyšší správní soud konstatuje, že provedení tohoto důkazu
nepovažuje za důvodné. Posudek PK MPSV, z nějž ve svém rozhodování vycházel krajský soud,
je úplný a přesvědčivý. Stěžovatel nenapadá jeho konkrétní vady či jeho neúplnost, proto nemá
Nejvyšší správní soud žádný důvod, aby rozšiřoval dokazování o zdravotním stavu stěžovatele,
pokud tento byl dostatečně zjištěn v řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud dále rozhodl podle §60 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. o nákladech
řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nák ladů
řízení nenáleží (§60 odst. 1 s. ř. s.). Právo na náhradu nákladů řízení však nemá ani žalovaná,
neboť podle §60 odst. 2 s. ř. s. je přiznání nákladů řízení orgánu ve věcech důchodového
pojištění vyloučeno.
Krajský soud svým usnesením ze dne 19. 4. 2010, č. j. 34 Cad 201/2009 - 40, ustanovil
JUDr. Andreu Maláskovou, advokátku, se sídlem Hornická 901, Tišnov, zástupkyní stěžovatele
pro řízení o kasační stížnosti. Ta soudu vyúčtovala na náhradě nákladů řízení částku 10 318,60 Kč
za čtyři úkony právní služby po 2100 Kč (+ čtyřikrát režijní paušál po 300 Kč), za cestovné
a za promeškaný čas během studia soudního spisu. Mezi provedenými úkony právní služby
pak ustanovená zástupkyně uvedla převzetí a přípravu právního zastoupení, první poradu
s klientem, nahlédnutí do spisu a vypracování a doplnění kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za dva úkony právní služby.
První úkon spočíval v převzetí a přípravě zastoupení včetně první porady s klientem a včetně
studia spisu, neboť podle judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba nahlížení do spisu,
které ustanovený advokát prováděl na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti, považovat
za součást převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008 ,
č. j. 5 Azs 33/2008 - 40, dostupné na www.nssoud.cz). Druhý úkon právní služby pak v nyní
posuzované věci představovalo doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí podle §7 bod 2. ve spojení
s §9 odst. 2 a 3 písm. f) advokátního tarifu 500 Kč , za dva úkony tedy 1000 Kč . Dále náleží
ustanovené zástupkyni stěžovatele paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč za dva
provedené úkony (§13 odst. 3 advokátního tarifu ). Nejvyšší správní soud rovněž přiznal
ustanovené zástupkyni cestovné ve výši 313,33 Kč ( Tišnov - Brno a zpět, tj. 56 km, automobilem
s průměrnou spotřebou 6,6 litrů motorové nafty na 100 km + 3,80 Kč za 1 km jízdy jako základní
náhrada podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách) a náhradu za promeškaný čas
v důsledku studia soudního spisu ve výši 400 Kč. Celkem Nejvyšší správní soud přiznal
ustanovené zástupkyni na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů 2313,33 Kč.
Pro zaplacení odměny soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu