ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.85.2010:58
sp. zn. 6 Ads 85/2010 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: S. S.,
zastoupená Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 223/9, Praha
6, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 7. 5. 2009, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. 12. 2009, č. j. 2 Cad 75/2009 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 1600 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“) ze dne 2. 12. 2009, č. j. 2 Cad 75/2009 - 16, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalované I. ze dne 7. 5. 2009, č. X, jímž žalovaná zamítla stěžovatelce žádost o
plný invalidní důchod podle ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť stěžovatelka podle posudku lékaře Pražské
správy sociálního zabezpečení Praha 9 (dále jen „PSSZ“) ze dne 19. 3. 2009 nebyla plně invalidní,
ale jen částečně invalidní, protože z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 40 %. O nároku na částečný invalidní
důchod bylo vydáno rozhodnutí č. II.
Rozhodnutím II. ze dne 7. 5. 2009, č. X, žalovaná zamítla stěžovatelce žádost o částečný
invalidní důchod podle ustanovení §40 zákona o důchodovém pojištění s tím, že podle posudku
lékaře PSSZ ze dne 19. 3. 2009 se stala částečně invalidní podle ustanovení §44 odst. 1 zákona o
důchodovém pojištění od 11. 2. 2009, ale doba pojištění potřebná pro nárok na plný nebo
částečný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 roků, přičemž potřebná doba
pojištění se zjišťuje z období před vznikem plné nebo částečné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve
věku nad 28 let, z posledních 10 roků počítaných zpět před vznikem plné nebo částečné
invalidity. Stěžovatelka však v rozhodném období před vznikem invalidity, tj. v době od 11. 2.
1999 do 10. 2. 2009 včetně, získala pouze 1 rok a 186 dní pojištění.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že nesouhlasí s posouzením svého zdravotního
stavu lékaři Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále
jen „PK MPSV“) ze dne 20. 8. 2009, protože i dle posudku lékaře PSSZ byla procentní míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky hodnocena z důvodu nepříznivého
zdravotního stavu výší 40 % a nikoliv toliko výší 20%. Stěžovatelka namítla, že jednání
PK MPSV se zúčastnila, avšak přístup a chování lékařů této komise se stěžovatelce vzhledem
k jejímu původu (pochází z Ruska) jevilo jako diskriminační. Stěžovatelka má také za to,
že její lékařské zprávy nebyly řádně vyhodnoceny a poukázala na to, že má zdravotní problémy
již od roku 1998, o čemž svědčí lékařské zprávy, které měla PK MPSV i městský soud k dispozici.
Od března 2003 pak stěžovatelka v souvislosti se svými zdravotními problémy navštěvuje
svou lékařku. Podle lékařských zpráv byla již v roce 2001 u stěžovatelky diagnostikována těžká
depresivní porucha bez psychotických příznaků - onemocnění rozvinuté na podkladě
posttraumatického syndromu. Stěžovatelka byla opakovaně hospitalizována
pro posttraumatickou stresovou poruchu, její stav je těžký, lepší se velmi pomalu. V dubnu 2003
pak lékaři u stěžovatelky diagnostikovali těžký posttraumatický syndrom s trvalými následky
anxiozně-fobického charakteru s depresivní nadstavbou. Dle psychologického vyšetření ze dne
1. 12. 2008 celkové vyšetření stěžovatelky svědčí pro závažnou osobnostní poruchu s rysy
histriónskými, zvýšenou sebestředností, zvýrazněnou maladaptací v mezilidských vztazích.
U stěžovatelky byla sekundárně patrná závažná posttraumatická porucha chronického průběhu,
s následnou vztahovačností a prohloubením primární nevyzrálosti a nepříznivých osobnostních
rysů s tím, že stěžovatelka není schopná pracovního začlenění ani za ulehčených podmínek.
Stěžovatelka tedy nesouhlasí s posouzením svého zdravotního stavu lékaři PK MPSV,
a to s procentní mírou poklesu její schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly V.,
položky 4 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon
o důchodovém pojištění (dále jen „vyhláška č. 284/1995 Sb.“) pouze ve výši 20 %,
přestože z lékařských zpráv i z osobního vystupování stěžovatelky je zřejmé, že procentní míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky by mohla být hodnocena spíše
podle kapitoly V., položky 4 písm. d) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kde je stanovena
procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 60 % až 70 %,
případně i za použití ustanovení §6 odst. 4 této vyhlášky. V rozporu se závěry PK MPSV,
která uvedla, že stěžovatelka k datu vydání napadeného rozhodnutí nebyla plně ani částečně
invalidní, je to, že stěžovatelka byla posudkem lékaře PSSZ uznána částečně invalidní ve smyslu
§44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka se však domnívá, že měla být uznána
plně invalidní. Danou skutečnost potvrzují nejen lékařské zprávy a posudky vydané do doby
vydání napadeného rozhodnutí žalované, ale také listiny, které nyní stěžovatelka nově přikládá.
Jde o psychologické vyšetření ze dne 6. 4. 2010 a posudek o invaliditě vydaný PSSZ dne
16. 4. 2010, z nichž plyne, že stěžovatelka trpí těžkou, závažnou posttraumatickou poruchou
s masivním vegetativním doprovodem a úzkostně depresivní pohotovostí, přičemž tato porucha
je rozhodující pro její aktuální výkonnost a schopnost zvládat zátěž. Stěžovatelka tak není
schopná soustavného pracovního zařazení. Z hlediska tohoto vyšetření je stěžovatelka invalidní,
což bylo potvrzeno i posudkem PSSZ, podle kterého se v případě stěžovatelky jedná
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu ustanovení §26 zákona o důchodovém
pojištění s datem vzniku invalidity ke dni 11. 2. 2009.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka napadala
rozhodnutí žalované ze dne 7. 5. 2009. V žalobě namítala, že s ohledem na svůj zdravotní stav
nesouhlasí s tím, že byla uznána jen částečně invalidní. Poukázala na to, že podle sdělení
její ošetřující lékařky je další vývoj její nemoci při vyčerpání terapeutických metod nepříznivý.
Dále uvedla, že v průběhu let 2000 - 2002 zažila dlouhodobé fyzické a psychické násilí ze strany
osoby, která za své jednání byla také odsouzena, a v důsledku toho se její, již tak špatný, zdravotní
stav ještě zhoršil.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud dále zjistil, že městský soud si vyžádal
v rámci předmětného soudního řízení odborný posudek od PK MPSV. PK MPSV nově
posoudila celkový stav stěžovatelky, dále také posoudila pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti a zaujala posudkový závěr k plné invaliditě stěžovatelky ke dni vydání napadeného
rozhodnutí. Členem PK MPSV byl odborný lékař z oboru psychiatrie (odborný psychiatr),
posudek byl vypracován po studiu a zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky na základě
předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů dne 20. 8. 2009. Stěžovatelka
byla jednání komise přítomna a byla při jednání vyšetřena. Dále je z posudkové dokumentace
patrno, jaké lékařské nálezy měla komise k dispozici a z jakých nálezů vycházela. PK MPSV
na základě zdravotnické dokumentace, k jejíž úplnosti stěžovatelka nevznesla v průběhu
posouzení pochybnosti, konstatovala diagnostický souhrn, podle kterého k datu vydání
napadeného rozhodnutí PSSZ (tj. ke dni 7. 5. 2009) nebyla u stěžovatelky dlouhodobě přítomna
neurotická těžká úzkostně depresivní symptomatologie, šlo spíše o občasná reaktivní zhoršení
v nepříznivých životních situacích (nepřijetí do práce, setkání s člověkem, který ji v minulosti
napadal), v psychopatologickém obraze dominovaly projevy histriónské osobnosti, v jejímž rámci
byla zcela nepochybně přítomna i tendenční podvědomá agravace senzitivního prožívání
životních událostí se zvýšenou senzitivní vztahovačností. Během r. 2008 byla nálada převážně
v normě, projevy úzkosti byly zmírněny, stěžovatelka zvládla motivační kurz, její schopnosti
komunikace slovní i písemné byly omezeny především pro jazykovou bariéru, nikoli pro poruchu
duševního zdraví. Podání žádosti o invaliditu nebylo primárně motivováno zdravotním stavem
stěžovatelky, ale více snahou o zvýhodnění při event. soudním procesu (opakovaně podávala
žádost o stíhání bývalého útočníka). Obavy z event. napadení původním útočníkem se zcela
pochopitelně opět zvýraznily po jeho spatření a mohly být zcela důvodné, ale prožitky strachu
nebyly trvale intenzivní, stejně tak ani udávané děsivé sny nebyly každonoční, ale pouze občasné.
Z posudkově medicínského hlediska nešlo o těžké funkční postižení, stěžovatelka byla schopna
pracovat i sociálně fungovat, omezena byla především pro špatné komunikační schopnosti.
Na základě výše uvedeného tedy komise určila výslovně rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky, a to neurotickou úzkostně depresivní
symptomatologii maximálně středně těžkou, reaktivně kolísající. Komise konstatovala,
že stěžovatelka byla schopna vykonávat nekvalifikované dělnické práce, ale byla schopná
také i zaučení k obsluze jednoduchého stroje nebo přístroje, po překonání jazykové bariéry i prací
spíše administrativního charakteru. Obecně nevhodné byly práce nadměrně fyzicky a psychicky
zatěžující, které však vykonávat nemusela. Nebyla schopna využít udávaného dosaženého
vzdělání ne ze zdravotních, ale z administrativních důvodů. Rovněž PK MPSV uvedla,
že stěžovatelce jsou ordinovány vyšší, ale nikoliv nejvyšší dávky léků a nelze říci, že terapeutické
možnosti jsou vyčerpány (je možná změna dlouhodobě podávané medikace, pokračuje
psychoterapie, při významném zhoršení psychického stavu léčba za hospitalizace apod.).
Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotila PK MPSV
podle kapitoly V., pol. 4 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. V rámci této položky
se komise přiklonila vzhledem k osobnostní poruše stěžovatelky k horní hranici použitelného
procentního rozmezí (15 - 20 %) s tím, že pro zvýšení stanovené hodnoty podle §6 odst. 4
vyhlášky č. 284/1995 Sb. nebyl shledán posudkový důvod. S ohledem na to komise dospěla
k závěru, že k datu napadeného rozhodnutí žalované nebyla stěžovatelka plně invalidní
podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nebyla ani částečně invalidní podle §44
odst. 1 nebo 2 zákona o důchodovém pojištění. Nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33 %, nešlo
o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela
mimořádných podmínek a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav neztěžoval stěžovatelce obecné
životní podmínky.
Městský soud ve svém rozsudku konstatoval závěry posudku PK MPSV, který žalobkyně
nijak nezpochybnila, s tím, že PK MPSV si pro vypracování znaleckého posudku zajistila
potřebnou lékařskou dokumentaci stěžovatelky (včetně ambulantního psychiatrického
chorobopisu) a tuto lékařskou dokumentaci posoudila a stěžovatelku při jednání komise přešetřila
odborným lékařem psychiatrem. Městský soud tak shledal přesvědčivým závěr PK MPSV
o hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky
podle kapitoly V., pol. 4 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. a žalobu zamítl
jako nedůvodnou.
Rozsudek městského soudu byl stěžovatelce doručen dne 23. 12. 2009, kasační stížnost
byla podána k poštovní přepravě dne 30. 12. 2009.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo [§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)] a tuto kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2
s. ř. s.). Stěžovatelka sice v kasační stížnosti uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., avšak důvody obsažené v kasační stížnosti směřují proti posouzení zdravotního stavu
posudkovými orgány. Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatelka trpěla
ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované, by mohlo být vadou řízení před soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud mohlo mít, jak stěžovatelka v kasační stížnosti
namítá, za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
a v důsledku toho i nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity podle ustanovení
§39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Zdejší soud v této souvislosti připomíná, že v řízení
o dávkách podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem vychází judikatura
Nejvyššího správního soudu z názoru, že nesprávné a neúplné posouzení zdravotního stavu
zakládá jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (shodně též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 4 Ads 13/2003, dostupný na www. nssoud.cz)
Nejvyšší správní soud proto považuje stěžovatelkou uplatněné důvody podle obsahu za důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a pro tyto důvody shledává kasační stížnost
přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek městského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o stěžovatelčiny námitky vůči rozsudku městského soudu, je třeba vyjít z toho,
že ve stěžovatelčině případě se jedná o nepřiznání plného invalidního důchodu z toho důvodu,
že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v jejím případě nedosahuje zákonem
požadovaných 66 %.
Podle záznamu o jednání PSSZ ze dne 19. 3. 2009 nebyla stěžovatelka shledána plně,
ale částečně invalidní. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl stanoven podle přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly V., položky 4 písm. c) na 40 % (těžké neurotické,
stresové a somatomorfní poruchy, úzkostné a fobické poruchy, obsedantně kompulsivní poruchy,
reakce na stres, poruchy přizpůsobení, disociační poruchy). U stěžovatelky se nejednalo
o zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných
podmínek ani o zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky. Bylo uzavřeno,
že stěžovatelka není plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
ale je částečně invalidní podle §44 odst. 1 téhož zákona. Datum vzniku částečné invalidity bylo
stanoveno na 11. 2. 2009 „psychiatrickým nálezem“.
Poté byla vydána dvě rozhodnutí žalované, a to rozhodnutí I., jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o plný invalidní důchod, a rozhodnutí II., jímž byla stěžovatelce zamítnuta žádost
o částečný invalidní důchod. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v nyní
projednávané věci podala žalobu pouze proti rozhodnutí žalované I., jímž jí byla zamítnuta
žádost o plný invalidní důchod. Rozhodnutí žalované II., kterým jí byla zamítnuta také žádost
o částečný invalidní důchod, žalobkyně nenapadla a nebylo tedy předmětem přezkumného
soudního řízení.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci tedy bylo rozhodnutí
žalované I., jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ustanovení §38 zákona o důchodovém pojištění s odůvodněním, že stěžovatelka
nebyla plně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 40 %.
Jedním z předpokladů pro vznik nároku na plný invalidní důchod je existence plné invalidity
pojištěnce ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění v jeho znění ke dni vydání
napadeného rozhodnutí žalované. Bylo tedy třeba zjistit, zda stěžovatelka ke dni 7. 5. 2009
splňovala podmínky plné invalidity ve smyslu tohoto ustanovení, tj. zda pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti u ní činil nejméně 66 %, nebo zda u ní šlo o schopnost
pro zdravotní postižení vykonávat soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných
podmínek. Je tedy třeba uvést, že v daném případě se jedná o důchod podmíněný dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem a rozhodnutí soudu závisí především na jeho odborném
lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), Ministerstvo
práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Posudkové komise MPSV jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku,
trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy specifická forma správní činnosti spočívající
v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast
sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy o postup posudkového orgánu,
jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských
znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených §77 odst. 2 s. ř. s., avšak takový posudek,
který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím pro posouzení správnosti a zákonnosti
přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn, aby byl
přesvědčivý i pro soud, který nemá a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti,
na nichž posouzení invalidity plné či částečné závisí především.
Z výše uvedeného také plyne, že jediným podkladem pro rozhodnutí žalované o žádosti
stěžovatelky o plný invalidní důchod byl záznam o jednání PSSZ ze dne 19. 3. 2009.
V případě, kdy je rozhodnutí žalované týkající se dávky podmíněné dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem napadeno žalobou, je povinností soudů rozhodujících
ve správním soudnictví postupovat podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., což představuje
povinnost soudů vyžádat posudek od PK MPSV, který je za splnění shora uvedených podmínek
důkazem stěžejním pro posouzení nároku na dávku podmíněnou dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem. To ve svých důsledcích znamená, že soudy musí zkoumat úplnost,
objektivnost a přesvědčivost posudků posudkových komisí tak, aby mohly být způsobilým
podkladem pro přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o dávce. Z toho plyne, že pokud dojde
k tomu, že lékař PSSZ posoudí zdravotní stav a pracovní schopnost žadatele o dávky odchylně
od posudkových závěrů posudkových komisí, musí soud dbát na to, aby posudkové komise
svoje závěry úplně a přesvědčivě odůvodnily a vysvětlily, v čem neshledávají postup lékaře PSSZ
správný. Z těchto důvodů, kdy posudek PK MPSV je pro řízení před soudy rozhodujícími
ve správním soudnictví důkazem stěžejním, není soud oprávněn například zrušit rozhodnutí
žalované pro to, že vycházela ze záznamu o jednání PSSZ, který posoudil zdravotní stav
a pracovní schopnost žadatele o dávku jinak než posudková komise. Námitka stěžovatelky
spočívající v poukazu na rozdílné závěry lékaře PSSZ ve srovnání s posudkem PK MPSV
tedy sama o sobě neobstojí. Navíc nutno již na tomto místě uvést, že posouzení lékaře PSSZ
a posudkové komise se sice lišilo zařazením procentní míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti [lékař PSSZ - kapitola V., položka 4 písm. c) přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. a PK MPSV - kapitola V., položka 4 písm. b) téže přílohy] a v návaznosti
na to také procentní mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (lékař PSSZ - 40 %,
PK MPSV - 20 %), avšak ani jedno z těchto posouzení posudkových orgánů nedospělo k závěru,
že stěžovatelka byla k datu vydání napadeného rozhodnutí plně invalidní podle §39 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění (zdejší soud opětovně zdůrazňuje, že předmětem soudního
přezkumu je pouze rozhodnutí žalované I., jímž byla zamítnuta žádost o plný invalidní důchod).
V posuzované věci z posudku PK MPSV vyplývá, že při svém hodnocení zdravotního
stavu stěžovatelky vzala na vědomí veškeré rozhodující skutečnosti o stěžovatelčině zdravotním
stavu, které vycházely z lékařské dokumentace. Ta se skládala ze spisové dokumentace PSSZ,
ambulantního psychiatrického chorobopisu vedeného odborným psychiatrem MUDr. K. J.,
z psychologického vyšetření PhDr. A. P. z prosince 2008, jakož i ze stěžovatelkou doložených
lékařských nálezů (zejména posudkově významných odborných lékařských vyšetření - zpráva
odborného psychiatra MUDr. J. B. ze září 1998, zpráva z psychologického vyšetření PhDr. P. K.
ze září 1999, psychiatrické vyšetření MUDr. K. z března 2001 a zpráva odborného psychiatra P.
S. ze září 2002.
Co se týče úplnosti a celistvosti posudku PK MPSV jako důkazu, tak nemohla městskému
soudu vzniknout pochybnost o objektivnosti zjištěného skutkového stavu. PK MPSV
se dle názoru Nejvyššího správního soudu řádně vypořádala s tím, proč stěžovatelka není plně
invalidní a z jejího posudku lze také dovodit, z jakých důvodů neshledala postup lékaře PSSZ
správný. PK MPSV oproti lékaři PSSZ dospěla k závěru, že u stěžovatelky nebyla dlouhodobě
přítomna neurotická těžká úzkostně depresivní symptomatologie, ale šlo spíše o občasná reaktivní
zhoršení v nepříznivých životních situacích, což také blíže rozvedla. Komise zohlednila také to,
že stěžovatelce jsou sice ordinovány vyšší, ale nikoliv nejvyšší dávky léků a dále rovněž
skutečnost, že dle závěrů komise nelze říci, že terapeutické možnosti jsou vyčerpány, jak výše
uvedeno.
Také městský soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovatelce objasnil, že PK MPSV
řádně zdůvodnila, jak byl stěžovatelčin zdravotní stav hodnocen a na základě čeho nebyla
shledána plně invalidní.
Stěžovatelka v řízení před městským soudem ostatně ani nevznesla námitky proti posudku
PK MPSV stran toho, že by postup komise byl jakýmkoliv způsobem diskriminační,
že by komise vycházela z neúplné podkladové zdravotní dokumentace, že by podkladová
zdravotnická dokumentace nebyla komisí řádně vyhodnocena, že by komise nesprávně
vyhodnotila její zdravotní stav. Ke vznesení těchto námitek měla přitom stěžovatelka
(i s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu) dostatek příležitostí, neboť byla přítomna jednání
PK MPSV, s jejími posudkovými závěry byla již při tomto jednání seznámena a posudek
PK MPSV jí byl také městským soudem doručen k vyjádření. Přesto se k němu nijak nevyjádřila
a rovněž se bez omluvy nedostavila ani k jednání městského soudu, ačkoliv byla k němu řádně
a včas předvolána, kde měla opětovně možnost se k tomuto posudku vyjádřit.
Námitka stěžovatelky, že přístup a chování lékařů při jednání PK MPSV se jí jeví
vzhledem k jejímu ruskému původu jako diskriminační, pak nemá oporu ve spisovém materiálu
a vyjadřuje jen subjektivní vnímání stěžovatelky, které sama ponechává jen v obecné poloze,
aniž by je podepřela konkrétními údaji a důkazy. Z těchto důvodů a rovněž s přihlédnutím
ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci shledává tuto námitku Nejvyšší správní
soud jako nedůvodnou.
Z výše uvedeného je také zřejmá nedůvodnost kasační námitky, že zdravotní stav
stěžovatelky odpovídá plné invaliditě, že s ohledem na lékařské zprávy a osobní vystupování
stěžovatelky měla být procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky hodnocena spíše podle kapitoly V., položky 4 písm. d) přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. (tj. zvlášť těžké poruchy - procentní míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti 60 % - 70 %), příp. také za použití ustanovení §6 odst. 4 téže vyhlášky.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, PK MPSV ve svém posudku nepominula žádné z potíží
udávaných stěžovatelkou, resp. potíže, o nichž byly doklady v její zdravotnické dokumentaci.
Takové opomenutí ostatně v řízení před městským soudem nenamítala ani stěžovatelka;
i v podané kasační stížnosti se pouze liší ve svém subjektivním hodnocení závažnosti
těchto problémů. Posudek PK MPSV byl použit jako důkaz v soudním řízení a splňoval
podmínky úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti, kdy v úvodu posudku PK MPSV konkrétně
vyjmenovává, z jakých podkladů dovodila posudkový závěr. Z posudku nevyplývá,
že by posudková komise cokoli z lékařské dokumentace, kterou měla k dispozici, při hodnocení
nevzala na vědomí nebo opomenula, a to i s přihlédnutím k faktu, že nemá povinnost v posudku
výslovně zmínit každý podkladový lékařský nález a vypořádat se s ním při svém hodnocení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 159/2009 - 61,
dostupný na www.nssoud.cz). K tomu je vhodné dodat, že je sice právem stěžovatelky dokládat
další relevantní lékařské zprávy, ale není povinností posudkových komisí zjišťovat vyčerpávajícím
způsobem, zda je podkladová dokumentace úplná (srov. opět rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 159/2009 - 61, dostupný na www.nssoud.cz).
V této souvislosti je zapotřebí ke kasačním námitkám stěžovatelky dodat, že PK MPSV výslovně
ve svém posudku vychází také z psychologického vyšetření PhDr. A. P. z 1. 12. 2008 (str. 2
posudku) a z psychologického vyšetření z dubna 2003 (str. 3 posudku), na něž stěžovatelka
poukazuje v kasační stížnosti.
Za další pochybení žalované a městského soudu v projednávané věci považovala
stěžovatelka skutečnost, že nebylo přihlédnuto k lékařským zprávám označeným a doloženým
až v kasační stížnosti. Tuto námitku stěžovatelky Nejvyšší správní soud rovněž neshledává
důvodnou. Obecně je totiž třeba poukázat zejména na skutečnost, že podle §75 odst. 1 s. ř. s.
soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (žalované). K témuž datu pak posuzuje zdravotní
stav stěžovatelky také PK MPSV. Ke skutečnostem pozdějším, a to je v posuzovaném případě
nutno zdůraznit, se tedy nepřihlíží. Co se však týče stěžovatelkou zmiňovaného psychologického
vyšetření ze dne 6. 4. 2010 a posudku o invaliditě PSSZ ze dne 16. 4. 2010, jež mají dle tvrzení
objektivizovat její zdravotní stav, tyto dokumenty byly vypracovány dokonce až po vydání
napadeného rozsudku městského soudu a nemohou být proto vůbec zohledněny v řízení
o přezkumu soudního rozhodnutí před Nejvyšším správním soudem.
Pokud má tedy stěžovatelka dojem, že její zdravotní stav v současné době odpovídá plné
invaliditě, nic jí nebrání podat novou žádost o plný invalidní důchod a nechat opětovně posoudit
svůj zdravotní stav. Tento další vývoj a následné posouzení jejího zdravotního stavu však nemůže
být hodnoceno v řízení o soudním přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 7. 5. 2009.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud nepochybil, pokud ve svém rozsudku
vycházel z posudku PK MPSV, městský soud se v napadeném rozsudku nedopustil
ani pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soud
k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Městský soud svým usnesením ze dne 18. 3. 2010, č. j. 2 Cad 75/2009 - 32, ustanovil
zástupkyní stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou,
advokátku, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6. Té Nejvyšší správní soud přiznal podle §35
odst. 8 s. ř. s. odměnu za dva úkony právní služby spočívající v převzetí zastoupení včetně první
porady s klientem a v sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé podle ustanovení
§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném k datu
provedení úkonu. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí podle §7 bod 2. ve spojení
s ustanovením §9 odst. 2 a 3 písm. f) advokátního tarifu 500 Kč. Dále náleží ustanovené
zástupkyni stěžovatelky paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkově tak Nejvyšší správní soud
přiznal zástupkyni stěžovatelky částku 1600 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových
výdajů. K výplatě této částky pak stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu