ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.1.2009:128
sp. zn. 6 As 1/2009 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobců: a) Ing. R.
S., b) Mgr. P. S., zastoupených Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem Palackého 15,
Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního a stavebního
řízení, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2007,
č. j. 27247/2007/KUSK, sp. zn. SZ 154638/2006/KUSK ÚSŘ/Vo, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Ing. A. A., zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem
Revoluční 24, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastn ěné na řízení proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 11 Ca 92/2007 - 80, a opravného usnesení
ze dne 20. 5. 2008, č. j. 11 Ca 92/2007 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n epřizn á vá.
III. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobcům a) a b) na nákladech řízení
o kasační stížnosti celkem 4752 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
na účet jejich zástupce, advokáta Mgr. Pavl a Drumeva.
Odůvodnění:
Osoba zúčastněná na řízení podala kasační stížnost proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. SZ 154638/2006/KUSK ÚSŘ/Vo . Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalobců a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu v Říčanech ze dne 21. 3. 2005,
č. j. Výst. 3173/43248/2004/Ma, kterým byla povolena stavba novostavby rodinného domu
na pozemcích parc. č. 714/9, parc. č. 717/3, parc. č. 717/6 v katastrálním území a obci Říčany.
(Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, kdy rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 11 Ca 241/2005, bylo zrušeno předchozí rozhodnutí o odvolání
v téže věci). Soud současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaného zavázal uhradit
náhradu nákladů řízení ve výši 15 066 Kč k rukám právního zástupce žalobců.
Ze správního spisu v daném případě vyplývá, že správní orgán se v řízení zabýval
zejména tím, zda se v místě, kde má být stavba umístěna, jedná o zvlášť stísněné územní
podmínky. Činil tak zejména v reakci na odvolací námitku, že stavební úřad povolil umístění
nové stavby od stávajících domů ve vzdálenosti menší než je jako minimální přípustná stanovena
právními předpisy - předchozího ustanovení §8 odst. 1, a zejm. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
o obecných požadavcích na výstavbu (§190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona),
resp. i nového ustanovení o odstupech v §25 odst. 1, 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (§8 odst. 2
vyhlášky č. 137/1998 Sb. v kontextu s §190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona:
„Vytvářejí-li rodinné domy mezi sebou volný prostor, vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m. Vzdálenost
rodinných domů od společných hranic pozemků nesmí být menší než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních
podmínkách může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých částí
stěn nejsou okna obytných místností; v takovém případě se nemusí uplatnit požadavek na odstup od spol ečných
hranic pozemků.“) Pro posouzení zvolil lokalitu rodinných domů, ve které se nachází dotčený
pozemek a na podkladě katastrální mapy zjišťoval, jaké jsou vzdálenosti mezi jednotlivými
rodinnými domy. V odůvodnění svého rozhodnutí pak vyjmenoval případy, kdy dle jeho mínění
odstupové vzdálenosti mezi stavbami dodrženy nebyly, když uvedené domy lokalizoval, uvedl
vzdálenost od předmětné umisťované stavby a velikost vzájemného odstupu mezi stavbami.
Takto vymezil 15 případů, kdy k nedodržení odstupových vzdáleností mělo dojít a uvedl,
že z uvedených údajů si učinil úsudek, že v předmětné lokalitě města Říčany vlivem již provedené
výstavby rodinných domů došlo ke vzniku zvlášť stísněných územních podmínek. Zejména
z těchto důvodů žalovaný odvolání žalobců zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podali účastníci řízení - vlastníci sousedního
pozemku žalobu.
Městský soud vyšel ve svém odůvodnění z toho, že zásadní otázkou v řízení je otázka,
zda se v daném případě jedná o území se zvlášť stísněnými územními podmínkami, kdy lze snížit
minimální odstupové vzdálenosti mezi stavbami, jak je stanoví vyhláška 137/1998 Sb.,
o obecných technických požadavcích na výstavbu. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného
v této otázce vyhodnotil městský soud jako nedostatečné. Především proto, že žádné důvody,
o které žalovaný svůj názor opřel, ve skutečnosti neobsahovalo: vyjmenování případů nedodržení
odstupových vzdáleností samo o sobě není úvahou o charakteru území, protože teprve po zjištění
konkrétních podmínek bylo třeba uvažovat o tom, zda o stísněné územní podmínky jde a proč.
Žalovaný nepostupoval komplexně. Pojem zvlášť stísněné územní podmínky není právními
předpisy definován. Jde však o charakteristiku konkrétního zastavěné ho území, které je třeba
podrobně vymezit a zdůvodnit, proč bylo posuzováno právě takto vymezené území.
Jestliže žalovaný provedl vymezení posuzovaného území tak, že stanovil ulice, kterými je
posuzované území vyčleněno, nelze vůbec zjistit, proč právě ten to výsek zástavby byl žalovaným
jako kritérium zvolen a nebyla případně posuzována jiná část dané lokality. Jedním ze základních
kritérií bude to, v jaké vzdálenosti se posuzované domy, u nichž bylo nedodržení odstupových
vzdáleností zjištěno, nacházejí od předmětné umisťované stavby, jakož i to, zda jde o domy,
které se vzájemně ovlivňují např. tím, že jsou společně odděleny ulicemi a vytvářejí tak jistý
ohraničený celek nebo se např. nacházejí na stejné ulici, či zda je na druhé straně např. odděluje
od umisťovaného domu komunikace a pokud ano o jakou komunikaci se jedná. Rozdílně bude
nahlíženo na situace, kdy by se v jednom případě jednalo o sousedící domy na téže ulici
resp. v rámci jednoho území odděleného od ostatních komunikacemi a v druhém případě
o stavby v lokalitě oddělené např. širokou a dopravně zatíženou komunikací. Dalším podstatným
kriteriem, které rozhodnutí opomíjí, shledal městský soud okolnost, zda vedle zjištěných domů
s nedostatečnými odstupovými vzdálenostmi, se v daném území nachází rovněž domy,
mezi nimiž jsou tyto odstupové vzdálenosti respektovány. Nepochybně totiž bude jiná situace,
pokud 15 zjištěných příkladů nedodržení odstupových vzdáleností bude učiněno v lokalitě,
kde se ani nevyskytují domy, u nichž by tyto vzdálenosti byly dodrženy a jiná za situace,
kdy uvedenému počtu bude na druhé straně korespondovat stejný, vyšší počet domů,
u nichž byly odstupové vzdálenosti dodrženy. Ve věci vyplynulo, že poměr mezi domy
s dodrženou odstupovou vzdáleností a domy, kde tyto vzdálenosti dodrženy nejsou, je asi 75 %
ku 25 % ve pospěch domů s respektovanými vzdálenostmi. Žalovaný se touto okolností
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval. (Dílčí okolností shledal soud,
zda jednotlivé zjištěné nedodržení odstupových vzdále ností je v tom kterém směru a vzdálenosti
od předmětné umisťované stavby „pravidlem“, či zda jde o jednotlivé dílčí případy v rámci
zástavby tyto vzdálenosti respektující, popř. zda jde o jednotlivé zjištěné případy v různých
směrech od umisťované nemovitosti bez jakékoli vzájemné vazby mezi sebou či nikoli. Jiná bude
situace, pokud budou zjištěny např. 2 domy oproti řádově 20 domům v téže ulici na straně jedné
a např. vyrovnaný poměr mezi oběma skupinami domů v ulici jiné, vzdálené přes 2 křižovatky
a oddělené větší komunikací - zde ulicí Voděradskou. Obdobně bude třeba hodnotit situace,
kdy bude zjištěna koncentrace domů nedodržujících odstupové vzdálenosti pouze v jednom
směru od umisťované stavby, a pak je třeba se zabývat tím, co je důvodem takového sta vu).
Městský soud uzavřel s tím, že odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je
z těchto důvodů nedostatečné. S odkazem na obsah spisového materiálu, včetně doplnění,
které bylo učiněno v soudním řízení (fotografie, schématické znázornění poloh rodinných domů),
za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí závěr (byť nedostatečně odůvodněný) o charakteru
území obsahuje, bylo lze právní názor o charakteru území z hlediska požadavku na dodržení
odstupových vzdáleností učinit. Vyšel z toho, že aby bylo lze snížit odstupovou vzdálenost
mezi rodinnými domy pod 7 metrů na minimální vzdálenost 4 metry, je třeba, aby se jednalo
o zvlášť stísněné územní podmínky. Nelze dovodit, že by stav, kdy jsou minimální odstupové
vzdálenosti dodrženy, lze označit na podmínky stísněné. Jestliže je snížení odstupových
vzdáleností za této situace vázáno nikoli pouze na stísněné územní podmínky, ale na zvlášť
stísněné územní podmínky, je tím vyjádřeno to, že musí jít o případy nikoli pouze odlišné,
ale podstatnou měrou odlišné od stavu, kdy jsou odstupové vzdálenosti dodržovány. Soud
poté dospěl k závěru, že se o zvlášť stísněné územní podmínky ve věci nejednalo.
Soud po věcné stránce zejména vyhodnotil, že stav, kdy minimální odstupové vzdálenosti
nebyly dodrženy, je v poměru k počtu domů, u nichž tomu tak je asi třetinový (tedy poměr činí
25 % ku 75 %, jak též zúčastněná osoba v řízení uvedla) je velmi podstatná. Neméně podstatným
shledal soud, kde bylo nedodržení odstupových vzdáleností zjištěno. Ze „schématického
znázornění poloh rodinných domů“ vyplývá, že v ulici Vltavská, kde se nachází předmětná
stavba, bylo nedodržení odstupové vzdálenosti zjištěno pouze v jednom případě,
a to na opačném konci a na opačné straně ulice. U všech ostatních domů, nejen v této ulici,
ale i v ulici Labské, s nimiž domy v ulici Vltavské, alespoň svými zahradami sousedí - minimální
po spojovací ulici Orlickou - nebylo zjištěno nedodržení odstupových vzdáleností. V nejbližším
okolí umisťované stavby tak nebyl zjištěn žádný případ nedodržení minimálních odstupových
vzdáleností. (Pokud jde o domy v ulici Želivské, kde 5 domů na straně jedné a 2 domy na straně
druhé tyto vzdálenosti nedodržují, pak a/ jde o stavby, které od umisťované stavby odděluje
frekventovanější ulice Voděradská, b/ poměr mezi domy re spektujícími odstupové vzdálenosti
a těmi, které je nerespektují, je v této ulici přibližně vyrovnaný. Lze rovněž konstatovat, že domy
v ulici Želivské jsou v blízkém okolí umisťované stavby jediným případem, kdy bylo zjištěno
nedodržení odstupových vzdáleností u více než 2 domů současně - s výjimkou půl kilometru
vzdálené ulice Široké, kde jsou však jiné podmínky - bezprostřední blízkost větší komunikace.)
Zejména však v prostoru mezi ulicemi Vltavská, Labská a Orlická, kde se předmětná stavba
nachází, nebyl zjištěn ani jeden případ nedodržení minimálních odstupových vzdáleností. Městský
soud v Praze proto dospěl k závěru, že o zvlášť stísněné územní podmínky se v dané věci
nejednalo a nebyl proto důvod nevycházet při rozhodování o umístění stavby resp. ve sloučeném
řízení z požadavku na dodržení minimálních odstupových vzdáleností, jak je stanovil §8 vyhlášky
č. 127/1998 Sb. resp. stanoví §25 vyhlášky č. 501/2005 Sb. S odkazem na shora uvedené důvody
proto Městský soud v Praze podle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí,
jakož i rozhodnutí prvostupňové zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala osoba zúčastněná na řízení
(dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Důvody kasační stíž nosti shledává stěžovatel
v nesprávném posouzení právní otázky soudem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Žalovaný
podle stěžovatele velmi podrobně a pečlivě, v intencích předchozího rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. 9. 2006 zdůvodnil, že v dané l okalitě došlo vlivem provedené výstavby
ke vzniku zvlášť stísněných územních podmínek. Žalovaný náležitě, za použití posouzení
odstupových vzdáleností mezi domy stávající zástavby v dané lokalitě, často menších, než jsou
vzdálenosti předpokládané právní úpravou, vyložil neurčitý správní pojem a nepřekročil meze
správního uvážení. Žalovaný vycházel z toho, že předmětný pozemek je určen k zastavění
a že reálně provedení jiné stavby, tzn. stavby, která by dodržela odstupové vzdálenosti
vyžadované v jiných než ve zvlášť stísněných podmínkách, by nebylo možné. V závěru stěžovatel
navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Žalobci se k věci krátce vyjádřili po obsahové stránce v podstatě s tím, že se ztotožňují
s rozhodnutím, i s odůvodněním soudu. V závěru navrhli, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti
a shledal, že kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů stěžovatel jím označené rozhodnutí krajského soudu napadá (§106 odst. 1
s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná a vykazuje z ákonné minimum náležitostí nezbytných
k tomu, aby mohla být věcně projednána.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve zdůrazňuje, že řízení před správními soudy se řídí přísnou
dispoziční zásadou. V řízení o kasační stížnosti je provedením této dispoziční zásady ustanovení
§106 odst. 1 s. ř. s., které ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního
rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá
a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné, a dále ustanovení, že kasační soud je vázán
rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta
před středníkem s. ř. s.). Činnost kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným
(rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti
tohoto rozhodnutí), a soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí
jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3
věta za středníkem s. ř. s.). Proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech
a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační
soud není povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
V daném případě stěžovatel uvedl ve velmi stručné a obsahově strohé kasační stížnosti
pouze skutečnost, že odůvodnění žalovaného bylo dostatečné a výklad neurčitého právního
pojmu nepřekročil meze správního uvážení, a dále že žalovaný vycházel z toho, že pozemek
je určen k zastavění a že reálně provedení stavby, která by dodržela odstupové vzdálenosti
vyžadované v jiných než ve zvlášť stísněných podmínkách, by nebylo možné. Je třeba předeslat,
že Městský soud v Praze vyšel ve své úvaze z toho, že jádrem problému je v daném případě
naplnění pojmu „zvlášť stísněné územní podmínky“ v konkrétních okolnostech případu.
Nastolenou otázku pak vyhodnotil tak, že shledal odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
v této otázce nedostatečným (nedostatečnost shledal soud v tom, že není zřejmé, proč a jak zvolil
stavební úřad právě takový výsek zástavby, který pro své zkoumání vymezil, a nezohlednil
vzdálenost staveb od zkoumaného pozemku, ani nevyjádřil poměr mezi domy s dodrženou
odstupovou vzdáleností a domy s nedodrženými odstupy); poté přistoupil k vyhodnocení
zkoumané lokality s tím, že s odkazem na obsah spisového materiálu bylo možno právní názor
o charakteru území učinit. Městský soud dospěl k závěru, že o zvlášť stísněné územní pod mínky
se v dané věci nejednalo a nebyl proto důvod nevycházet při umístění stavby z požadavku
na dodržení minimálních odstupových vzdáleností. K tomuto závěru dospěl zejména
z toho důvodu, že v přímém okolí stavby (zejm. obdélník Vltavská, Labská, Orlická) nebyl zjištěn
ani jeden případ nedodržení minimálních odstupových vzdáleností, stavby s nedodrženými
odstupy byly zjištěny pouze ve vzdálenějších lokalitách, zejména v ulici Želivská,
která je však oddělena větší komunikací, a dále, i při případném zohled nění staveb
s nedodrženými odstupy v těchto vzdálenějších lokalitách je poměr mezi domy s dodrženou
odstupovou vzdáleností a domy, kde tyto vzdálenosti dodrženy nejsou, asi 75 % ku 25 %
ve pospěch domů s respektovanými vzdálenostmi. Soud tedy vyšel z této logické posloupnosti:
nejprve vyhodnotil odůvodnění žalovaného v rozhodné otázce jako sice vyjádřené („existující“),
avšak vykazující značné nedostatky; vzhledem k tomu, že to však podklady ve spise umožňovaly,
následně sám zkoumal, zda se v daném případě jednalo o zvlášť stísněné územní podmínky.
Dospěl pak k závěru, že o zvlášť stísněné územní podmínky se v dané věci nejedná.
K tomuto závěru došel na základě velmi podrobného a velmi pečlivého hodnocení
lokality ve vztahu ke zkoumanému pojmu (v podrobnostech viz narativní část tohoto
odůvodnění).
Je třeba uvést, že stěžovatel se ani nepokusil nastínit, na základě jakých úvah shledává
odůvodnění žalovaného (oproti soudu) dostatečným a v čem městský soud chyboval,
když toto odůvodnění - po velmi obsažném a srozumitelném vysvětlení nedostatků v uvážení
žalovaného - vyhodnotil jako nedostatečné. Nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud
shledává v odůvodnění žalovaného totožné nedostatky, jaké rozvedl městský soud: zejména není
srozumitelná volba zkoumané lokality - není zřejmé, proč správní orgán zvolil právě tak rozsáhlé
území, často předělené frekventovanou komunikací, zjevně s různými odchylkami urbánních
charakteristik (některé zkoumané objekty se nacházejí ve vzdálenosti takřka půl kilometru
od rozhodné nemovitosti a v různých typech místních specifik své lokality - např. jiná je zástavba
při frekventované komunikaci ulice, jiná v soustředěné klidové zástavbě); když už správní orgán
přistoupil ke zjišťování takovým způsobem, pak stejně Nejvyššímu správ nímu soudu chybí
vyhodnocení uvedeného rozsáhlého výčtu dat, tedy srovnání počtu staveb s dodrženými odstupy
a s nedodrženými odstupy (v tomto směru se - pro pochopení potřebnosti takového srovnání
a vyhodnocení - poznamenává, že např. v nesouhlasném vyjád ření města Říčany, jakožto subjektu
obeznámeného s poměry na svém území, založeném v soudním spise, se uvádí, že stavební úřad
své závěry „... dovozuje z existence několika ojedinělých konkrétních případů - cca 12-ti -
nedodržených odstupových vzdáleností, ... které nemohou ovlivnit charakter celého jinak značně
rozlehlého území, kde z více než 90 % existující objekty odstupové vzdálenosti dodržují.“);
Nejvyššímu správnímu soudu tedy chybí vyhodnocení výčtu dat a srovnání počtu staveb
s dodrženými a nedodrženými odstupy, a to zvláště se zaměřením na nejbližší okolí stavby,
a závěrečné vyhodnocení pojmu „zvlášť stísněné územní podmínky“ ve vztahu ke konkrétním
podmínkám případu. Správní orgán po obsáhlém výčtu staveb s nedodrženými odstupy z okolí
stavby totiž neuzavřel s potřebnou úvahou vyhodnocující tento výčet staveb a osvětlující přínos,
výsledky a závěry zjištěných údajů pro vyhodnocení pojmu „zvlášť stísněné územní podmínky“
za zjištěných konkrétních okolností.
Dále stěžovatel uvádí, že „žalovaný vycházel z toho, že pozemek je určen k zastavění
a že reálně provedení stavby, která by dodržela odstupové vzdálenosti vyžadované v jiných
než ve zvlášť stísněných podmínkách, by nebylo možné“. Tímto tvrzením však prakticky
nereaguje na podstatu věci, jak ji vyhodnotil městský soud. Soud vyhodnotil jako klíčovou otázku
dodržení podmínek §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu -
v daném případě tedy konkrétně, zda se jedná o území se zvlášť stísněnými územními
podmínkami, ve kterém lze snížit stanovené odstupové vzdálenosti mezi stavbami Fakt (tvrzený
v kasační stížnosti), že žalovaný případně vycházel z toho, že pozemek je určen k zastavění
a že provedení stavby s dodržením odstupů v jiných než ve „zvlášť stísněných podmínkách“ není
možné, nijak nereaguje na tvrzení a výchozí úvahu soudu, že se nejedná o „zvlášť stísněné
podmínky“, a tím ani na tvrzení soudu o porušení §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
o obecných požadavcích na výstavbu, nevyjadřuje se k řešené definici a výkladu pojmu „zvlášť
stísněné územní podmínky“, a zejména se nijak nevyjadřuje k vyhodnocení tohoto pojmu
v konkrétních podmínkách daného případu. Stěžovatel soudu ani nenabídl případné jiné možné
věcné hodnocení nastolené otázky (např. zda se stísněnost po dmínek posuzuje ve vztahu
k širší lokalitě, tj. charakteru zástavby, anebo ve vztahu k užší lokalitě, tj. k pozemku,
a jeho bezprostřednímu okolí, kdy stísněné podmínky jsou vyvolány nevhodností tvaru
a situováním pozemku v lokalitě). Jestliže je řízení o kasační stížnosti před kasačním soudem
ovládáno zásadou dispoziční, jak bylo podrobně osvětleno výše, pak soud není - jak dovodila
již dřívější judikatura - „povolán k tomu, aby přezkoumával napadené rozhodnutí v celém rozsahu
a aby je případně rušil z důvodů, které by se jemu samotnému jevily jako přiléhavé, pokud žalobce
sám v relevantním směru nic nenamítl a závěry napadeného rozhodnutí srozumitelným, konkrétním a jasným
způsobem nezpochybnil. Soud není ani oprávněn překračovat rámec uplatněných námitek , tím spíše, že v daném
případě jsou zasaženy privátní zájmy třetího subjektu a jakýkoli krok soudu z kasačních námitek extenzivním
směrem by se záporným způsobem promítl zase do právní sféry subjektu s opačnými právními zájmy.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 A 72/2001 - 75).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil v kasační stížnosti a vzhledem k tomu, že v daném případě stěžovatel nevznesl námitky,
které by byly způsobilé zpochybnit napadené rozhodnutí, jak bylo rozvedeno výše, kasační
stížnost proti usnesení městského soudu byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta
jako nedůvodná ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s.
Pokud jde o výroky, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi stěžovatelem,
žalobcem a žalovaným (výroky II. a III.), zde Nejvyšší správní soud vycházel z premisy, že v dané
věci účastníkem kasačního řízení nejsou pouze žalobci a žalovaný, kteří jimi jsou
vždy (srov. §105 odst. 1 s. ř. s.), ale i stěžo vatel. Ze zákona lze tento závěr dovodit ze vztahu
ustanovení §102, věty první s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel) domáhá zrušení soudního rozhodnutí
a již zmiňovaného §105 odst. 1 s. ř. s., podle něhož účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel
a všichni, kdo byli účastníky původního řízení. Jde ostatně o logický a jediný možný důsledek zákonem
přiznané aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení a obecného oprávnění stěžovatele
disponovat jeho předmětem. Z tohoto důvodu proto bylo nutno i v případě stěžovatele
rozhodnout o nákladech řízení o kasační stížnosti na obecném principu procesní úspěšnosti,
ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšný nebyl (jeho kasační stížnost
byla zamítnuta), a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Vzhledem k tomu,
že se dožadoval zrušení rozsudku městského soudu, kterým bylo vyhověno žalobcům a) a b)
a k jejich žalobě bylo předcházející správní rozhodnutí (vydané žalovaným) zrušeno, nelze dospět
k jinému závěru, než že v řízení o kasační stížnosti stojí stěžovatel na straně žalovaného,
proti žalobcům. Rozdílný zájem na výsledku tohoto řízení je ostatně v řízení patrný. Jinými slovy:
řízení o kasační stížnosti je řízením kontradiktorním a žádný z účastníků tak logicky nemůže být
„procesně indiferentní“. Posuzováno z tohoto pohledu byli tedy žalobci a) a b) v daném řízení
procesně úspěšní a lze jim proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti přiznat.
Naopak žalovaný, který v řízení před městským soudem neuspěl, musí být logicky vnímán
na procesní straně stěžovatele, a i z tohoto hlediska úspěšným nebyl (ač v řízení před zdejším
soudem setrval v pasivitě, a právo na náhradu nákladů tohoto řízení mu i z toho titulu nenáleží).
Výše nákladů řízení přiznaných žalobcům a) a b) je představován a odměnou zástupce
žalobců, který podal ve vyjádření ke kasační stížnosti vyúčtování za poskytnuté úkony právních
služeb. V tomto vyúčtování požadoval odměnu za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení dvou osob, sepis vyjádření ke kasační stížnosti) v celkové částce 9424,80 Kč
(při uplatňované částce 2100 Kč za jeden úkon právní služby a režijním paušálu po 300 Kč
a s připočtením DPH). Nejvyšší správní soud postupoval při posouzení nároků advokáta
podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní
tarif“). V souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu náleží advokátovi
nepochybně přiznání nákladů za písemné podání soudu ve věci - vyjádření kasační stížnosti.
Pokud se týká převzetí a přípravy zastoupení (§11 odst. 1 písm. a/ téže vyhlášky), soud vzal
především zřetel na to, že se jedná o zastoupení advokátem, který žalobce zastupoval již v řízení
před soudem prvního stupně. Soud tedy tento úkon neuznal. Výše nákladů řízení přiznaných
žalobcům a) a b) je tedy představována odměnou zástupce žalobců za jeden úkon právní služby
(vyjádření ke kasační stížnosti) při společném zastupování dvou účastníků, t edy částkou
2 x 2100 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f/ a §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), snížené o 20 %,
ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 citované vyhlášky. Dále bylo přičteno přiznání náhrady
hotových výdajů advokáta v částce 2 x 300 Kč (§13 odst . 3 téže vyhlášky) a částka DPH
(kterého je ustanovený advokát plátcem), celkem tedy 4752 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu