ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.23.2010:144
sp. zn. 6 As 23/2010 - 144
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. D.,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu,
se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2008, č. j.
KUZL 78953/2007, sp. zn. KUSP 78953/2007 ÚP - Zi, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2010, č. j. 31 Ca 82/2008 - 119,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný se svou kasační stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského
soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 12. 3. 2008, č. j. KUZL 78953/2007,
sp. zn. KUSP 78953/2007 ÚP - Zi, a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
Krajský soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, č. j. 6 As 35/2009 - 96, kterým zdejší soud
zrušil původní rozsudek krajského soudu v této věci (ze dne 6. 5. 2009, č. j. 31 Ca 82/2008 - 61).
Původním rozsudkem krajský soud potvrdil právní názor žalovaného o opožděnosti odvolání
žalobce. Důvodem zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem pak bylo, že se krajský
soud nevypořádal s důkazem předloženým žalobcem, dle kterého bylo správní rozhodnutí orgánu
prvního stupně žalobci doručeno v obálce, na níž bylo uvedeno poučení adresáta,
že pokud si nevyzvedne zásilku ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí,
tak se písemnost považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Správní řízení ve věci
napadeného správního rozhodnutí bylo vedeno podle právní úpravy zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, (dále jen „správní řád z roku 1967“), jehož §24 odst. 2 druhá věta uvádí:
„Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje
za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.“ Správní řád z roku 1967
však taktéž ve svém §54 odst. 3 uvádí: „Pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení
… podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději
do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí.“ Podle Nejvyššího správního soudu obsahem
poučení o odvolání není jen text uvedený v závěru správního rozhodnutí, ale i případné poučení
nacházející se na doručence a doručované obálce. Pokud tedy žalobce postupoval při podání
odvolání podle poučení na obálce, nepochybil a odvolání podal včas. Krajský soud v plném
rozsahu právní názor Nejvyššího správního soudu převzal a v souladu s tímto názorem zrušil
napadené správní rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).
Nepřezkoumatelnost důvodů rozhodnutí krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom,
že v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nebylo jasně uvedeno, že doručenka a doručovací
obálka, ve které bylo napadené správní rozhodnutí, tvořila jeden celek. Dále stěžovatel brojí
proti druhému výroku napadeného rozsudku, týkajícímu se náhrady nákladů řízení,
přičemž i tuto část rozhodnutí napadá pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas a že stěžovatel je
osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené
rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Přesto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není přípustná.
S ohledem na to, že se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí krajského
soudu, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušujícím rozhodnutí v téže věci, Nejvyšší správní soud vycházel z §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., podle nějž je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud,
který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, poukázal na to, že účelem
a smyslem §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je to, „aby Nejvyšší správní soud se nemusel znovu
zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší
soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“.
Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním
názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost
samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže
věci dosud nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Podle rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu „tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových
zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury“ (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publikované
pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 6 As 35/2009 - 96
poukázal na to, že krajský soud při původním rozhodování nezohlednil důkaz předložený
žalovaným o poučení při doručování. Krajský soud ve svém novém rozhodnutí tento důkaz
zohlednil, byť nikoli výslovně a aniž by vyzval žalovaného (stěžovatele), aby se k tomu vyjádřil.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti sice poukazuje na to, že se krajský soud s výtkou Nejvyššího
správního soudu dostatečně vypořádal, avšak sám netvrdí, že by tento důkaz byl nevěrohodný
či nenabízí žádný důkaz o opaku. Proto Nejvyšší správní soud nemůže konstatovat, že by došlo
ke změně skutkových zjištění, která by odůvodňovala prolomení vázanosti právním názorem
vyjádřeným v jeho rozhodnutí. Tento závěr však nebrání tomu, aby Nejvyšší správní soud
poukázal na svůj opakovaně vyjádřený názor, že nepovažuje za vhodný postup krajského soudu,
který v podstatě jen okopíruje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu a tu vtělí
do svého rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009,
č. j. 1 Afs 104/2009 - 94), avšak taková výtka není důvodem pro konstatování přípustnosti
kasační stížnosti. Za popsaného stavu věcí nelze ze způsobu, jakým se krajský soud v druhém
rozsudku zhostil své povinnosti řídit se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
dovozovat, že krajský soud této povinnosti nedostál. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti
nenamítá, že by se krajský soud tomuto závaznému právnímu názoru jakkoli protivil.
K námitkám stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti druhého výroku rozhodnutí
krajského soudu o náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud odkazuje na §104 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého je kasační stížnost jen proti výroku o nákladech řízení nepřípustná. Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší správní soud nepřipustil kasační stížnost proti prvnímu výroku napadeného
rozsudku, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele, kasační stížnost proti druhému výroku
by byla vedena výlučně proti výroku o nákladech řízení, a proto ji Nejvyšší správní soud rovněž
shledává nepřípustnou v souladu s §104 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl z důvodů výše uvedených k závěru, že je kasační
stížnost stěžovatele nepřípustnou a podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. ji odmítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu