ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.50.2009:132
sp. zn. 6 As 50/2009 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, zastoupené
JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem, se sídlem Rašínova 522, Zlín, proti rozhodnutí
žalované ze dne 26. 8. 2008, č. j. hro/5616/08, sp. zn. 2008/1181/HRO/FTV, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009,
č. j. 6 Ca 361/2008 - 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 6 Ca 361/2008 - 85, jímž tento soud zrušil rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 26. 8. 2008, č. j. hro/5616/08, sp. zn. 2008/1181/HRO/FTV. Citovaným
rozhodnutím stěžovatelka pod bodem II. výroku spojila podle §140 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ke společnému řízení osm správních řízení vedených se žalobkyní
pro možné porušení povinnosti nezařazovat do vysílání skrytou a podprahovou reklamu
a teleshopping podle §48 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání (dále jen „zákon o vysílání“).
Pod bodem III. výroku napadeného správního rozhodnutí stěžovatelka dospěla k závěru,
že žalobkyně porušila ustanovení §48 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání tím, že ve dnech
1. 9. 2007, 17. 10. 2007, 27. 10. 2007, 3. 11. 2007, 10. 11. 2007, 26. 11. 2007 a 29. 11. 2007
odvysílala na programu Prima televize v rámci série VyVolení - Noví hrdinové skrytou reklamu
spočívající v prezentaci zboží (automobilu Peugeot) a ochranné známky (loga lva automobilky
Peugeot). Z tohoto důvodu stěžovatelka žalobkyni uložila pokutu ve výši 400 000 Kč podle §60
odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Stěžovatelka dospěla k závěru, že předmětem všech spojených
řízení jsou dílčí jednání, kterými dochází k porušení téhož zákonného ustanovení. Tyto dílčí
skutky tedy naplňují předmětnou skutkovou podstatu správního deliktu obdobným způsobem
a z tohoto důvodu je třeba je pro účely uložení pokuty považovat za jeden skutek. Na jiném místě
svého rozhodnutí stěžovatelka poznamenala, že vzhledem k tomu, že divák zhlédl prezentace
odvysílané v pořadech ze dne 1. 9. 2007, 17. 10. 2007, 3. 11. 2007, 26. 11. 2007 a 29. 11. 2007,
které působí nepřiměřeně, nelze považovat za přiměřenou ani prezentaci automobilu Peugeot
a loga lva v celé sérii pořadů jako celku, tedy ani prezentace v pořadech ze dne 27. 10. 2007
a 10. 11. 2007, byť by tyto samy o sobě mohly v zásadě splňovat znaky přiměřenosti.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu
v Praze. V žalobě mimo jiné namítala, že přestože stěžovatelka dospěla k závěru, že prezentace
v pořadech odvysílaných dne 27. 10. 2007 a dne 10. 11. 2007 by samy o sobě mohly splňovat
znaky přiměřenosti a nebyly by tak skrytou reklamou, usoudila, že v celé sérii pořadů jako celku
je za přiměřené považovat nelze. Dále žalobkyně uvedla, že pořady, za jejichž odvysílání jí byla
pokuta uložena, obsahovaly další srovnatelné prezentace automobilů a ochranné známky
Peugeot, které stěžovatelka nevzala při svém rozhodování v potaz. Stěžovatelka tedy
podle žalobkyně měla buď zastavit řízení ohledně pořadů ze dne 27. 10. 2007 a ze dne
10. 11. 2007, nebo považovat za porušení zákona i ostatní prezentace automobilů s logem,
které se v pořadech objevily. Skutečnost, že tak nepostupovala, činí napadené rozhodnutí
nesrozumitelným, případně svědčí o tom, že stěžovatelka nezjistila dostatečně skutkový stav.
Městský soud žalobě rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 6 Ca 361/2008 - 85, vyhověl
a rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Stěžovatelka podle městského soudu jednak nesprávně dovodila
protiprávnost prezentací v pořadech odvysílaných dne 27. 10. 2007 a dne 10. 11. 2007
pouze ve vztahu s prezentacemi jinými, jednak ne dost srozumitelně popsala, zda a případně
v čem žalobkyně v případě těchto dvou prezentací naplnila skutkovou podstatu správního
deliktu.
Tento rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Stěžovatelka
považuje odůvodnění napadeného rozsudku za nesrozumitelné, vnitřně rozporné, a to z důvodu,
že městský soud mylně interpretoval obsah odůvodnění správního rozhodnutí. Městský soud
si podle stěžovatelky v napadeném rozsudku protiřečí. Na straně 18 napadeného rozsudku
totiž uvádí, že jednání, kterým měla žalobkyně naplnit skutkovou podstatu správního deliktu
ve dnech 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007, není v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsáno
srozumitelným, dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem. Na straně 21 pak městský soud
uvádí, že skutkový popis jednotlivých pořadů je v napadeném rozhodnutí dostatečně popsán
a obsahuje také úvahu stěžovatelky o přiměřenosti jednotlivých pořadů. Dále podle stěžovatelky
není pravdou, že by prezentace v pořadech odvysílaných ve dnech 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007
splňovaly znaky přiměřenosti. Stěžovatelka v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí
uvedla pouze, že samy o sobě by tyto prezentace mohly v zásadě znaky přiměřenosti splňovat.
Z této formulace a z kontextu odůvodnění správního rozhodnutí je zřejmé, že by tyto prezentace
byly přiměřené pouze v situaci, kdy by vůbec nebyly odvysílány ostatní postihované prezentace
v jiných pořadech z téže série. Jestliže jsou jednotlivá dílčí jednání propojena a vzhledem
k této skutečnosti považována za jeden skutek, nelze každé z nich hodnotit izolovaně.
Nejvyšší správní soud ze správního i soudního spisu zjistil, že výrokem III.
svého rozhodnutí stěžovatelka konstatovala, že žalobkyně porušila ustanovení §48 odst. 1
písm. g) zákona o vysílání, tedy povinnost nezařazovat do vysílání skrytou reklamu. Součástí
tohoto výroku je výčet osmi jednání, přičemž stěžovatelka výslovně uvádí, že žalobkyně každým
z těchto jednání porušila zákaz skryté reklamy. Mezi tyto skutky stěžovatelka zahrnula
i prezentace automobilu Peugeot odvysílané v pořadech ze dne 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007.
I v jejich případě stěžovatelka konstatovala, že žalobkyně odvysílala skrytou reklamu spočívající
v prezentaci automobilu Peugeot. Za těchto osm porušení pak stěžovatelka uložila žalobkyni
pokutu podle §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání ve výši 400 000 Kč. V odůvodnění
svého rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že v pořadech odvysílaných ve dnech 27. 10. 2007
a 10. 11. 2007 jsou obsaženy „různě nastříhané záběry na vozidla Peugeot nebo na některé jejich části,
v souvislosti s odjezdem soutěžícího z vily. Je možné vidět též méně výrazná loga lva z větší vzdálenosti
a v celkovém obrazu, který ukazuje také dav diváků před vilou.“ Ze správního rozhodnutí dále vyplynulo,
že vzhledem k odvysílání ostatních, nepřiměřených, prezentací automobilu Peugeot a loga lva,
které diváci zhlédli a znají, nemohou být považovány za přiměřené ani prezentace odvysílané
v pořadech ze dne 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007, byť by tyto mohly znaky přiměřenosti v zásadě
splňovat. Konkrétně stěžovatelka dále uvedla, že „prezentace v pořadech ze dne 27. 10. 2007
a 10. 11. 2007 jsou o něco méně intenzivní, přesto je diváci zaznamenají, neboť přinejmenším části z nich jsou
známy předchozí výraznější prezentace vozidel s logy lva, což i na tyto méně intenzivní záběry upoutá pozornost.“
Poté, co Nejvyšší správní soud zjistil, že jsou splněny všechny procesní podmínky
pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek městského
soudu v rozsahu stěžovatelkou uplatněných kasačních důvodů (§103 odst. 1 písm. a/ a d/
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní /dále jen „s. ř. s.“/), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel vypořádat s tvrzením stěžovatelky, že je napadený
rozsudek nepřezkoumatelný (tedy důvod dle §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Konkrétně
stěžovatelka upozorňuje na rozpor v závěrech městského soudu o tom, zda jsou v žalobou
napadeném správním rozhodnutí dostatečně popsána jednání, za něž byla žalobkyně
sankcionována. V tomto ohledu má Nejvyšší správní soud za to, že se závěr na straně 18
napadeného rozsudku (jednání, kterým měla žalobkyně v pořadech odvysílaných ve dnech
27. 10. 2007 a 10. 11. 2007 naplnit skutkovou podstatu správního deliktu, není dostatečně
popsáno) vztahuje pouze k jednáním, ke kterým došlo ve zde citovaných dvou pořadech. Právě
otázka, zda jednání v těchto konkrétních pořadech naplňovalo skutkovou podstatu skryté
reklamy či nikoli a v jakém případě je lze zahrnout do skutku, byla předmětem žalobní námitky,
kterou na příslušném místě rozsudku městský soud posuzoval. Pokud pak městský soud v závěru
svého rozsudku poznamenal, že skutkový popis jednotlivých pořadů je v napadeném rozhodnutí
dostatečně popsán, učinil tak v souvislosti s úvahou o nadbytečnosti provádět důkazy
promítnutím záznamů jednotlivých pořadů. Nejvyšší správní soud připouští,
že takto formulované závěry mohou, jsou-li odtrženy od zbývajícího textu odůvodnění, působit
nekonzistentně. Tato skutečnost je však vzhledem k celkovému kontextu odůvodnění
pouze dílčím nedostatkem, který nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezakládá.
Dále stěžovatelka nesouhlasila se závěrem městského soudu, že z žalobou napadeného
správního rozhodnutí vyplývá, že by prezentace odvysílané ve dnech 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007
splňovaly znaky přiměřenosti. Stěžovatelka pouze uvedla, že by tyto prezentace samy o sobě
mohly v zásadě splňovat znaky přiměřenosti, a to za podmínky, že by nebyly odvysílány ostatní
postihované prezentace v jiných pořadech z téže série.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud v této pasáži
napadeného rozsudku posuzoval žalobní námitku, že stěžovatelka prezentace odvysílané
ve dnech 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007 sama označila za splňující v zásadě znaky přiměřenosti,
avšak přesto je zahrnula mezi skutky, za které uložila sankci.
Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud právě z výroku napadeného
správního rozhodnutí. Stěžovatelka tento výrok uvedla tak, že „ukládá žalobkyni pokutu ve výši
400 000 Kč pro porušení §48 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, tedy povinnosti nezařazovat do vysílání
skrytou reklamu“. Dále v tomto výroku učinila výčet jednotlivých osmi prezentací specifikovaných
v záhlaví tohoto rozsudku, přičemž uvedla, že v každé ze zde uvedených prezentací
(tedy i v prezentacích v pořadech vysílaných ve dnech 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007) odvysílala
žalobkyně skrytou reklamu spočívající buď v prezentaci zboží či ochranné známky.
Nejvyšší správní soud však shledal, že skutečnost, že žalobkyně odvysílala skrytou
reklamu i v pořadech ve dnech 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007, z textu odůvodnění žalobou
napadeného správního rozhodnutí jednoznačně nevyplývá. Stěžovatelka zde v souvislosti
s těmito dvěma prezentacemi dospěla k různým závěrům. Obecně lze však z tohoto rozhodnutí
dovodit, že prezentace odvysílané v pořadech ze dne 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007 naplňují znaky
skutkové podstaty skryté reklamy právě proto, že byly odvysílány i ostatní prezentace. Nejvyšší
správní soud poukazuje na rozpor mezi tímto závěrem a způsobem, jakým je koncipován výrok
správního rozhodnutí. Stěžovatelka totiž připustila, že pokud by nebyly odvysílány ostatní
prezentace, tj. prezentace v pořadech ze dne 1. 9. 2007, 17. 10. 2007, 3. 11. 2007, 26. 11. 2007
a 29. 11. 2007, pak by jednání spočívající v odvysílání prezentací v pořadech ze dne 27. 10. 2007
a 10. 11. 2007 nenaplňovala znaky skryté reklamy. V takovém případě nebyl správný postup
stěžovatelky zahrnout tato dvě jednání do výroku správního rozhodnutí způsobem,
jakým stěžovatelka učinila, tedy že konstatovala, že se žalobkyně odvysíláním těchto dvou
prezentací dopustila porušení §48 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání tím, že odvysílala skrytou
reklamu. Je totiž zcela nezbytné, aby skutková věta výroku rozhodnutí o správním deliktu
(tj. specifikace jednání, kterého se pachatel dopustil) odpovídala zjištěnému stavu věci,
který má oporu ve správním spise a je zachycen v odůvodnění správního rozhodnutí.
Pokud tomuto požadavku stěžovatelka ve svém rozhodnutí nedostála, tj. dostatečně a zejména
jednoznačně neodůvodnila, proč zahrnula jednání spočívající v odvysílání prezentací v pořadech
ze dne 27. 10. 2007 a 10. 11. 2007 do výroku svého rozhodnutí, jde o vadu řízení ve smyslu §76
odst. 1 písm. b) s. ř. s. a městskému soudu nezbývalo, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
stěžovatelce k dalšímu řízení. S tímto postupem městského soudu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje.
Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení samotného závěru stěžovatelky,
že prezentace, které samy o sobě nenaplňují znaky skutkové podstaty skryté reklamy, je mohou
naplňovat v případě, kdy jsou odvysílány spolu s ostatními prezentacemi téhož zboží, služby,
apod., které za skrytou reklamu již považovat lze.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že si je vědom ojedinělosti správního
trestání v oblasti mediálního práva, konkrétně pak skryté reklamy. Ta je zákonem o vysílání
definována jako skryté obchodní sdělení záměrně sledující reklamní cíl a způsobilé uvést
veřejnost v omyl o své povaze (§2 zákona o vysílání). Vzhledem ke skryté povaze
takového sdělení a z povahy věci chybějícímu upozornění, že se jedná o obchodní sdělení,
jej pak televizní divák jakožto spotřebitel nevnímá jako sdělení obchodní, nýbrž jako prezentaci,
která je nedílnou součástí děje sledovaného pořadu, ať už zábavného, zpravodajského,
dokumentaristického, či jiného. Nebezpečnost skryté reklamy pak nepochybně stoupá s počtem
výskytů obrazové prezentace daného zboží, služby, ochranné známky, apod. V důsledku
své opakované prezentace se toto zboží, služba, atd., „vpaluje“ do podvědomí televizního diváka,
což může mít při nejbližší příležitosti významný vliv na jeho rozhodování, zda si vybrané zboží
pořídí či nikoli.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud nevylučuje přihlédnout pro účely uložení pokuty
za porušení zákazu skryté reklamy i k prezentacím, které samy o sobě nejsou skrytou reklamou,
avšak jsou odvysílány v souvislosti s jinými prezentacemi určitého zboží, služby, apod.,
které již znaky skryté reklamy naplňují. Otázkou však zůstává, jakým způsobem by k nim měla
přihlédnout, tedy, zda je lze zahrnout do skutku, či je třeba vzít je na zřetel jiným způsobem.
Za tímto účelem se Nejvyšší správní soud zaměřil na relevantní ustanovení vnitrostátního
a unijního práva vztahujícího se na problematiku skryté reklamy. V zákoně o vysílání je skutková
podstata zachycená v §48 odst. 1 písm. g) tohoto zákona formulována tak, že „provozovatelé vysílání
jsou povinni nezařazovat do vysílání skryté a podprahové reklamy a teleshopping“. Skrytá reklama je pak v §2
citovaného zákona definována jako „slovní nebo obrazová prezentace zboží, služeb, obchodní firmy,
ochranné známky nebo činnosti výrobce zboží nebo poskytovatele služeb, uvedená provozovatelem vysílání
v pořadu, který nemá charakter reklamy a teleshoppingu, pokud tato prezentace záměrně sleduje reklamní cíl
a může veřejnost uvést v omyl o povaze této prezentace; taková prezentace je považována za záměrnou zejména
tehdy, dojde-li k ní za úplatu nebo jinou protihodnotu“. Ani v těchto ani v jiných ustanoveních zákon
o vysílání odpověď na otázku, zda lze zahrnout do skutku „porušení zákazu skryté reklamy“
i prezentaci, která nenaplňuje znaky skryté reklamy, sám o sobě nenabízí.
Skrytá reklama je rovněž předmětem právní úpravy v koordinačních instrumentech
Evropské unie, konkrétně především ve směrnici Rady ze dne 3. října o koordinaci
některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního
vysílání (č. 89/552/EHS), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES,
kterou se mění směrnice 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů
členských států upravujících provozování televizního vysílání (tzv. Směrnice „Televize
bez hranic“) (dále jen „směrnice 89/552/EHS“). Článek 10 této směrnice stanoví, že televizní
reklama musí být snadno rozeznatelná a odlišitelná od redakčního obsahu. Namísto termínu
„skrytá reklama“ pak směrnice užívá pojmu „skryté audiovizuální obchodní sdělení“, které definuje
jako slovní nebo obrazovou prezentaci zboží, služeb, apod., v pořadech, „jestliže poskytovatel
mediálních služeb úmyslně uvede takovou prezentaci s reklamním cílem a mohl by tak uvést veřejnost v omyl
o povaze této prezentace“. Směrnice však, jak uvádí sama její preambule, stanoví pouze minimální
pravidla a kritéria, kterým by měla televizní reklama podléhat za účelem zajištění úplné
a odpovídající ochrany zájmů spotřebitelů. Konkrétnější stran otázky společného posuzování
opakující se skryté reklamy je pak Interpretační sdělení komise č. 2004/C 102/02
k některým aspektům ustanovení směrnice 89/552/EHS. V rámci výkladu některých ustanovení
směrnice 89/552/EHS přistoupila Evropská komise v citovaném interpretačním sdělení
i k interpretaci ustanovení týkajících se skryté reklamy. V tomto ohledu zdůraznila, že jedním
ze znaků skryté reklamy je úmysl poskytovatele mediálních služeb uvést prezentaci s reklamním
cílem. Vzhledem k tomu, že v praxi bývá pro národní orgány poměrně složité na takový úmysl
usoudit, považuje Evropská komise za vhodné uplatňovat kritérium „nepřiměřené
nápadnosti/důležitosti“ (srov. undue prominence) prezentace zboží, služeb, ochranné známky
či firmy. Nepřiměřenost takové prezentace může být dána, dochází-li k prezentaci určitého zboží,
služeb, ochranné známky, opakovaně (srov. recurring presence), případně může být dána i způsobem,
kterým je zboží, služba, apod., prezentována.
Opakovanost prezentace určitého zboží, služby, apod., je tedy podle Evropské komise
jedním z projevů kritéria „nepřiměřené nápadnosti“ prezentace jakožto jednoho ze znaků úmyslu
provozovatele vysílání uvést prezentaci s reklamním cílem. Interpretační sdělení komise
tak ve své podstatě nabízí jedno z možných řešení situace, kdy národní regulační úřad zamýšlí
sankcionovat několikero prezentací, z nichž některé nejsou natolik intenzivní, aby naplňovaly
znaky skryté reklamy. Stěžovatelce se tedy nabízí možnost postupovat tak, že tyto „samy o sobě
přiměřené“, avšak v souvislosti s ostatními relevantní, prezentace může zohlednit při posuzování
a prokazování úmyslu provozovatele vysílání ohledně jiných, již dostatečně intenzivních,
prezentací s reklamním cílem. Stěžovatelka tak může na tyto „samy o sobě přiměřené“ prezentace
odkázat v odůvodnění svého rozhodnutí a uvést, z jakého důvodu je má za relevantní
pro posouzení jiných odvysílaných prezentací jako skryté reklamy. Takovému postupu
je pak třeba přizpůsobit i výrok správního rozhodnutí: v rámci výčtu jednání,
kterými se provozovatel vysílání dopustil skryté reklamy, z podstaty věci nemohou figurovat
ona jednání, jejichž intenzita pro závěr o naplnění skutkové podstaty skryté reklamy nepostačuje
a u nichž regulační orgán ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že by mohly v zásadě splňovat
znaky přiměřenosti.
Aniž by Nejvyšší správní soud na tomto místě činil obecné závěry o aplikaci trestních
norem v oblasti správního trestání, má za to, že v případě ukládání pokuty za několikero
prezentací zboží, služby, apod. (ať už všechny naplňují znaky skryté reklamy či nikoli), je na místě
rovněž zvážit, zda nelze hovořit o jediném skutku spáchaném ve formě pokračování ve smyslu
trestněprávní úpravy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud shledal, že z trestního zákona
z roku 1961 (č. 140/1961 Sb.), konkrétně z jeho ustanovení §89 odst. 3, se dovozovalo
(srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha:
C H. Beck, 2003, s. 606, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000 ve věci vedené
pod sp. zn. 7 Tz 215/99, č. 3/2001 Sb. NS), že jednotlivé dílčí skutky pokračujícího trestného
činu musely všechny naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť objektivní
propojení jednotlivých útoků spočívalo mimo jiné v naplňování stejné skutkové podstaty.
Pokud bychom tedy na nyní posuzovanou věc aplikovali právní úpravu pokračování v trestném
činu účinnou v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí stěžovatelky (rok 2008), pak by mezi jednotlivé
dílčí skutky nemohly spadat i ty prezentace, které by samy o sobě skutkovou podstatu skryté
reklamy nenaplňovaly.
Již pouze na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že jiné řešení by bylo možné dovodit
z trestního zákona z roku 2009 (č. 40/2009 Sb.), účinného od 1. 1. 2010, který v legální definici
pokračování obsažené v §114 tohoto zákona stanoví, že jednotlivé dílčí útoky mohou naplňovat
skutkovou podstatu stejného trestného činu i v souhrnu. Podle důvodové zprávy k novému
trestnímu zákonu se pak novou úpravou pokračování v trestném činu „zdůrazňuje, že pokračování
lze naplnit jak těmi dílčími útoky, jimiž je skutková podstata určitého trestného činu naplněna ve všech znacích,
tak i těmi dílčími útoky, u nichž teprve jejich souhrn tuto skutkovou podstatu ve všech znacích naplňuje“
(srov. důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku, tisk č. 410/0, 5. volební období,
dostupný na www.psp.cz). Podle Nejvyššího správního soudu lze konstatovat, že institut
pokračování v trestném činu, tak, jak je upraven v novém trestním zákoně, více odpovídá
sankcionování skryté reklamy jako jevu mediologickému a umožňoval by stěžovatelce lépe
přihlédnout i k takovým prezentacím, které by samy o sobě nenaplňovaly znaky skutkové
podstaty skryté reklamy, avšak jsou-li odvysílány společně s jinými prezentacemi téhož zboží,
služby, apod., pak mohou významně přispět k tomu, že si televizní divák vytvoří k danému zboží,
službě, apod., pozitivní vztah. Pokud by stěžovatelka v budoucnu tento postup využila, je třeba,
aby úvahy, které ji při rozhodování vedly, byly dostatečně a jednoznačně zachyceny v odůvodnění
správního rozhodnutí. Odpovídajícím způsobem pak musí být formulován rovněž výrok
takového rozhodnutí.
V souvislosti s aplikací nové právní úpravy pokračování v trestném činu na případy
správního trestání za porušení zákazu nezařazovat do vysílání skrytou reklamu by se pak
stěžovatelka musela rovněž pozastavit nad tím, zda jí posuzovaná jednání jako dílčí skutky
naplňují požadavek „blízké časové souvislosti“, jakožto znaku jejich objektivního propojení
(srov. §116 nového trestního zákoníku). Stěžovatelka by se tedy měla při svém rozhodování
zaměřit na to, proč v případě skryté reklamy postihuje útoky v sérii a ne v každém pořadu zvlášť,
jak k tomu dochází například u sankcionování porušení zákazu stanoveného v §32 odst. 1
písm. g) zákona o vysílání (nezařazovat do vysílání od 6.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch a nemá tedy na náhradu nákladů
řízení právo (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Žalobkyně, jakožto procesně úspěšný účastník řízení,
neprokázala, že by jí v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nějaké náklady řízení vznikly,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu