ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.55.2009:179
sp. zn. 6 As 55/2009 - 179
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutím
žalované ze dne 26. 3. 2008, č. j. vav/2281/08, sp. zn. 2008/388/vav/FTV, a ze dne 26. 3. 2008,
č. j. vav/2282/08, sp. zn. 2008/387/vav/FTV, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2009, č. j. 5 Ca 212/2008 - 147,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2008, č. j. vav/2282/08, sp. zn. 2008/387/vav/FTV,
žalovaná udělila žalobkyni 6 pokut ve výši 100 000 Kč, celkem ve výši 600 000 Kč pro opakované
porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílání“), jež posoudila
jako jediný skutek, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že v měsíci říjnu 2007 opakovaně
odvysílala označení sponzora reklamní znělky (ALLIANZ Pojišťovna, produkt autopojištění,
mutace 1; AMBI PUR, produkt 3volution, mutace 1; GE Money Bank, produkt Expres půjčka,
mutace 1; VODAFONE, produkt Sony Ericsson, mutace 1; VODAFONE, produkt Sony
Ericsson, mutace 2; VODAFONE, produkt Sony Ericsson, mutace 3), jež byla neoddělenou
reklamou. Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2008, č. j. vav/2281/08, sp. zn. 2008/388/vav/FTV,
žalovaná dále udělila žalobkyni 10 pokut ve výši 100 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč
pro opakované porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, jež posoudila
jako jediný skutek, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že v měsíci listopadu 2007 opakovaně
odvysílala označení sponzora reklamní znělky (GE Money Bank, produkt Hypotéky, mutace 3;
GE Money Bank, produkt Hypotéky, mutace 4; GE Money Bank, produkt Hypotéky, mutace 5;
GE Money Bank, produkt Hypotéky, mutace 6; GE Money Bank, produkt Hypotéky, mutace 7;
Opava, produkt Diskito, mutace 1; Radox, mutace 1; VODAFONE, produkt Sony Ericsson,
mutace 4; VODAFONE, produkt Sony Ericsson, mutace 5; VODAFONE, produkt Sony
Ericsson, mutace 6), jež byla neoddělenou reklamou.
Proti oběma rozhodnutím žalované podala žalobkyně žaloby k Městskému soudu v Praze.
Městský soud při ústním jednání dne 15. 5. 2009 spojil obě žaloby ke společnému řízení. Městský
soud ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2009 přisvědčil námitkám žalobkyně, že v rozhodnutí
žalované nebyl dostatečně konkrétním způsobem vymezen správní delikt, jehož se žalobkyně
dopustila, že při stanovení výše pokuty žalovaná nepřihlédla k počtu repríz jednotlivých verzí
sponzorských vzkazů a že rozhodnutí žalované jsou vnitřně rozporná, neboť z nich není zřejmé,
zda žalovaná každým z obou rozhodnutí trestá více skutků žalobkyně či trestá pouze jediný
skutek, jež je složen z několika dílčích jednání žalobkyně. Městský soud dále uvedl, že žalovaná
pochybila také v tom, že nejprve nevyhodnotila jednotlivé žalobkyní odvysílané sponzorské
vzkazy (pozn. NSS: v rozsudku uvedeno „reklamní znělky“) a z jejich obsahu neučinila závěr,
zda a ve kterých případech se nejedná o pouhý sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu, a teprve
na základě toho posoudila, zda a jakého správního deliktu se žalobkyně dopustila. Městský soud
proto rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, v níž uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka
namítá, že správní delikt byl v obou jejích rozhodnutích vymezen dostatečně, že zhodnotila
všechna zákonná kritéria související s ukládáním pokut, a to uvedla v odůvodnění
svých rozhodnutí. Stěžovatelka také namítá, že rozhodnutí městského soudu je nesprávné,
neboť stěžovatelka posoudila každý jednotlivý případ a následně uložila pokutu jako úhrnný trest
tak, aby celková výše pokuty nepřekročila maximální sazbu stanovenou zákonem o vysílání
pro předmětný skutek.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru
v rozhodnutí stěžovatelky nebyl skutek dostatečně vymezen, neboť z něj není zřejmé,
za které odvysílání sponzorského vzkazu již stěžovatelka uložila pokutu a za které nikoliv,
důsledkem je pak konflikt s ústavní zásadou ne bis in idem.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jedná za ni osoba se vzděláním podle §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost v rozsahu stěžovatelkou
uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K námitkám stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvádí, že se u obou výše
uvedených kasačních námitek stěžovatelky jedná pouze o opačná tvrzení k závěrům,
ke kterým ve svém rozsudku dospěl městský soud. Tato tvrzení nejsou na rozdíl od závěrů
městského soudu nijak argumentačně podložena a tudíž je ani nemohou věcně či argumentačně
vyvracet. Zatímco městský soud dospěl k závěru, že správní delikt byl v obou rozhodnutích
stěžovatelky nedostatečně a sporně vymezen, což náležitě odůvodnil, stěžovatelka
pouze bez dalšího uvádí, že dle jejího názoru byl skutek v obou rozhodnutích vymezen a popsán
dostatečně.
Rovněž v případě stížní námitky spočívající v tom, že stěžovatelka náležitě odůvodnila
své rozhodnutí o uložení pokuty, je tomu podobně. Zatímco městský soud vytkl stěžovatelce,
že se při ukládání pokuty nezabývala všemi kritérii, neboť při stanovení výše pokuty nepřihlédla
k počtu repríz jednotlivých verzí sponzorských vzkazů, stěžovatelka v kasační stížnosti
s tímto závěrem soudu polemizuje pouze tvrzením, že v obou rozhodnutích vzala v úvahu
všechna zákonná kritéria a jednala tak zcela v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud
však již dříve dospěl k závěru, že pouhý výčet kritérií pokuty nepostačuje a že se stěžovatelka
musí s jednotlivými kritérii přesvědčivě vypořádat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 As 58/2008 - 77).
Nejvyšší správní soud se tedy s hodnocením městského soudu ohledně nedostatečného
vymezení skutku i nedostatečného zohlednění a odůvodnění kritérií pro uložení pokuty
ztotožňuje a stěžovatelčiny námitky hodnotí jako nepřesvědčivé a nedůvodné.
Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že dříve než správní orgán dospěl k závěru,
že se v tomto případě jedná o neoddělenou reklamu, měl nejprve zkoumat, zda jednotlivé
sponzorské vzkazy samy o sobě naplňují znaky reklamy dle §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání,
což neučinil. Problematikou rozdílu mezi sponzorským vzkazem a reklamou se Nejvyšší správní
soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 81/2005 - 79, publikovaném
pod č. 1063/2007 Sb. NSS, v němž uvedl, že „základním účelem sponzorování je vytvoření dobrého jména,
pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento účel proto musí sloužit jako odlišující
kritérium pro reklamu a sponzorování, protože tam, kde by sponzorský vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku
podnikatele, by se již nejednalo o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu.“ Pokud totiž sponzorské vzkazy
byly v tomto konkrétním případě skutečně jen sponzorskými vzkazy a nikoliv reklamami
ve smyslu zákona o vysílání, žalovaná svým shora popsaným jednáním neporušila svoji povinnost
uvedenou v §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, a proto ani nebylo na místě ji za tento správní
delikt postihnout uložením pokuty. Ostatně k tomuto závěru již Nejvyšší správní soud
opakovaně dospěl ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 10. 2010, č. j. 7 As 41/2009 - 74, dostupný na www.nssoud.cz).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji zamítl v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.) Žalobkyně, která by jinak
měla právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.),
je neuplatnila. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu