ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.6.2010:61
sp. zn. 6 As 6/2010 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: V. H.
H., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro
doručování: Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4.
2007, č. j. OAM - 15 - 101/2007, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 10 Ca 185/2007 - 34, o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který zrušil jeho rozhodnutí z 18. 4. 2007,
č. j. OAM - 15 - 101/2007. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí stanovil žalobci povinnost
uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním ve výši 39 776 Kč.
V rámci podané kasační stížnosti požádal stěžovatel soud o přiznání odkladného účinku
napadeného rozsudku městského soudu ve smyslu ust. §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tak, že „s ohledem
na nezákonnost, již spatřuje v rozsudku soudu, by účinky tohoto napadeného rozsudku mohly účastníky řízení
vystavit do nejistého právního postavení.“
Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom použije přiměřeně ustanovení §73
odst. 2 až 4 s. ř. s. Dle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. přizná soud kasační stížnosti odkladný
účinek tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem
nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud ponejprv poukazuje na to, že z výše uvedeného výčtu použitelných
norem s. ř. s. vyplývá, že institut odkladného účinku je primárně spjat se žalobou
jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení.
Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy
před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Přiměřené použití
ustanovení §74 odst. 2 až 4 s. ř. s. v případě kasační stížnosti bude tedy primárně přicházet
v úvahu zásadně v případě kasační stížnosti podávané žalobcem, tj. adresátem veřejnoprávního
aktu. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval např. ve svém usnesení č. j. 6 Ads 99/2006 - 33
ze dne 20. 9. 2006, správní orgán nadaný příslušnými pravomocemi na úseku jemu svěřené oblasti
veřejné správy má sice způsobilost být jako správní orgán účastníkem soudního řízení správního
(§33 odst. 2 s. ř. s.) a jako účastník soudního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí
krajského soudu, je oprávněn podat kasační stížnost (§102 s. ř. s.). Nicméně stále přitom platí,
že podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu
veřejným subjektivním právům. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád
správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost, jako orgánu moci výkonné, jenž ze strany soudu
podléhá kontrole zákonnosti svého počínání, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace
k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení
objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví.
Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.
Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možnosti přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle ustanovení §107 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení §73
odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně
uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat,
že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany
svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení
žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán
v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem
mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání
odkladného účinku pravomocného rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost
odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících
se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Nemůže být tedy prostředkem, jak zamýšlí
stěžovatel, který by měl odvrátit účinky pravomocného rozhodnutí pouze a jenom z důvodu
stěžovatelem namítané a hypoteticky možné věcné nesprávnosti rozhodnutí. Takto extenzivní
užití institutu odkladného účinku, který by se opíral o jakési předběžné posouzení
pravděpodobného úspěchu kasačních námitek, by z kasační stížnosti učinilo de facto řádný
opravný prostředek. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné,
dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem není
přiznání odkladného účinku, ale až meritorní výrok o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány
neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní
akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní
moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno
pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Nenahraditelná újma je pak následkem zcela nereparabilním, ať už vyjádřitelným
v penězích či jinak. Nejvyšší správní soud již v minulosti přisvědčil argumentům správních
orgánů, že možnou konkurenci dvou protichůdných správních rozhodnutí v téže věci je možno
jako takový nereparabilní následek chápat (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2009,
č. j. 6 Ads 56/2009 - 48). Tyto případy se však týkaly situací, kdy bylo rozhodnutí správního
orgánu zrušeno pro nezákonnost a ten polemizoval s právními závěry krajského soudu.
Tak tomu je i v posuzovaném případě; městský soud zrušil napadené rozhodnutí
stěžovatele pro nezákonnost, jíž spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Městský soud
při právním hodnocení věci vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu, jež se týkaly
obdobných případů a na něž řádně odkázal. Stěžovatel však svůj návrh na přiznání odkladného
účinku zdůvodnil pouze tím, že „by účinky tohoto napadeného rozsudku mohly účastníky řízení vystavit
do nejistého právního postavení“. Takové zdůvodnění Nejvyšší správní soud považuje za značně
nekonkrétní a nemůže jej tedy blíže zhodnotit. Zdejšímu soudu totiž není zřejmé, v čem by
„nejisté právní postavení“ mělo spočívat a jakým způsobem by naplnilo znaky „nenahraditelné újmy“.
Nejvyšší správní soud se obdobně vyjádřil již v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 7. 2003, č. j. 1 Ads 10/2003 - 52, (publikováno pod č. 46/2004 Sb. NSS): „návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podané správním orgánem proti rozsudku krajského soudu,
ve kterém správní orgán neuvedl žádné skutečnosti, z nichž splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku
dovozuje, Nejvyšší správní soud zamítne.“
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě
stěžovatele nejsou podmínky ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. a §107 s. ř. s. dány.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu