ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.7.2010:101
sp. zn. 6 As 7/2010 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 8. 10. 2008, č. j. hol/8096/08, sp. zn. 2008/671/BUR/FTV, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009,
č. j. 7 Ca 48/2009 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se n ep řizná vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2008, č. j. hol/8096/08, sp. zn. 2008/671/BUR/FTV, uložila
žalovaná žalobkyni podle §60 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysí lání“),
pokutu ve výši 200 000 Kč, přičemž ve výroku rozhodnutí konstatovala, že uděluje žalobkyni
pokutu, „neboť odvysíláním pořadu Zprávy TV Prima, resp. reportáže o soudu s B. K. dne 23. 4.
2008 od 19:30 hodin na programu Prima televize se dopustil porušení §31 odst. 2 zákona č.
231/2001 Sb., který ukládá povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro
svobodné vytváření názorů.“ V odůvodnění svého rozhodnutí pak žalovaná uvedla popis
reportáže
takto:Moderátor pořadu uvádí reportáž slovy: „Naprosto skandálním způsobem dnes
uzavřel královéhradecký soud kauzu B. K. Za pohlavní zneužívání tří desítek sboristek mu udělil
jen tříletou podmínku. Sbormistrovi souboru B. d. P. přitom hrozilo až dvanáct let vězení.
Podmínku dostal i přesto, že podle soudce bylo zneužívání nad vší pochybnost prokázáno. Vše je
o to horší, že K. zneužíval školačky, které mu rodiče svěřili v přesvědčení, že to je pro ně to
nejlepší.“ V reportáži S. D. následně zazněly další názory či hodnotící komentáře, které neby ly
odděleny od informací zpravodajského charakteru: „O to větší byl šok, který přišel v zápětí. Za
pohlavní zneužívání desítek dětí pouze podmínka. Dech snad všem vyrazila jedna část
odůvodnění. K. se svým působením zasadil o dobré jméno sboru i naší repub liky. … Podmínka
pro K. vyrazila dech i státnímu zástupci. … A ještě jeden paradox na závěr. S podmínkou není
spokojen ani sám K. …“ V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí žalovaná uvedla, že
v reportáži uvedená slovní spojení mají hodnotící charakte r a jsou vyjádřením názoru
provozovatele vysílání, který se tím staví do role arbitra, naznačujícího veřejnosti, jakým
způsobem má nahlížet na rozhodnutí soudu. Podle žalované měl způsob vedení reportáže
přesvědčit diváka o špatné práci justice, tedy o kon krétním názoru. Podle žalované měl
zákonodárce na zřeteli nutnost zamezit tomu, aby mohl jakýkoliv provozovatel vysílání vyvíjet
na posluchače nebo diváka tlak na základě jednostranných informací a hodnotících soudů.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podala žalobkyně k Městskému soudu v Praze žalobu,
v níž mimo jiné namítá, že ve výroku napadeného správního rozhodnutí chybí skutková věta
a v odůvodnění rozhodnutí je skutek popsán neurčitě a nesrozumitelně. Z napadeného
rozhodnutí žalobkyně neseznala, které konkrétní výroky žalovaná žalobkyni vytýká a kterým ze tří
věcně se od sebe odlišujících způsobů měla porušit ustanovení §31 odst. 2 zákona o vysílání.
Uložení sankce nepředcházelo věcně související upozornění na porušení zákona. Podle žalobkyně
není žádný veřejný zájem na tom, aby v souvislosti s výkonem veřejné moci nebylo možné
nazývat věci pravými jmény a informovat veřejnost o evidentně vadném výkonu veřejné moci.
Žalobkyně rovněž upozornila, že odvolací soud změnil komentované soudní rozhodnutí
právě z těch důvodů, o nichž pojednává sankcionovaná reportáž. Žalovaná dále pochybila,
neboť neidentifikovala osobu, která zpracovala analýzu pořadu, rozhodla o pokutě,
aniž by reportáž zhlédla, a při rozhodování o výši sankce nezkoumala dostatečně naplnění
zákonných kritérií a jejich míru.
Městský soud v Praze shledal v záhlaví označeným rozsudkem žalobu důvodnou,
rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud ve svém odůvodnění dal
za pravdu zásadní žalobní námitce tvrdící neurč itost žalobou napadeného rozhodnutí spočívající
v nedostatečně popsaném jednání, kterým měla žalobkyně naplnit skutkovou podstatu správního
deliktu a odkázal na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že „… výrok
rozhodnutí musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě
i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinými. Neuvede-
li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o
řízení. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto
důvodu zruší. … V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhod nutí o jiných správních
deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen …“ Podle
městského soudu v souzeném případě žalovaná definovala závadné formy jednání žalobkyně
pouze obecně, ve výroku pak ani neuvedla, podle jakého zákonného ustanovení byla pokuta
uložena. Z výroku i odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké jednání konkrétně je
vlastně sankcionováno. Městský soud pak uzavřel, že je nezbytné, aby výrok rozhodnutí
vydaného při správním trestání obstál vůči účastníkům řízení i třetím osobám sám o sobě, nikoliv
společně s odůvodněním rozhodnutí. Protože toto žalovaná nenaplnila, městský soud napadené
správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost, v níž uvedla, že se domáhá zrušení napadeného rozsudku z důvodů
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí,
tedy podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 15 0/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).
Dále vyjádřila svůj názor, že napadené rozhodnutí je nazákonné, neboť městský soud nesprávně
posoudil právní otázku, co je obligatorní součástí výroku správního rozhodnutí a co již spadá
do odůvodnění takovéhoto rozhodnutí.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že k jakémukoli závěru
o naplnění skutkové podstaty spočívající v neoddělení názorů nebo hodnotících komentářů
je nutno ve výroku identifikovat, co bylo oním názorem či hodnotícím komentářem.
Tato informace ve výroku napadeného správního rozhodnutí není. Co konkrétně stěžovatelka
žalobkyni v rámci daného správního řízení vytýká, není dokonce zřejmé ani z odůvodnění
správního rozhodnutí. Žalobkyně upozorňuje, že není možno ve výroku správního rozhodnutí
pouze konstatovat, že se dopustila správního deliktu odvysíláním reportáže či pořadu. Žalovaná
přece musí ve výroku konstatovat, v čem spočívá naplnění skutkové podstaty správního deliktu.
Poté, co Nejvyšší správní soud uzavřel, že jsou splněny všechny formální náležitosti
kasační stížnosti, přistoupil k posouzení její důvodnosti v rozsahu kasačních důvodů
formulovaných stěžovatelkou a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatelka
sice v záhlaví své kasační stížnosti uvedla, že napadá rozsudek městského soudu z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí,
tedy podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak v celém textu kasační stížnosti polemizuje s tím,
že městský soud se dopustil nezákonnosti, neboť nesprávně posoudil právní otázku,
co je obligatorní součástí výroku správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy dospěl
k závěru, že se kasační stížnost opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v této věci odkazuje na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá
povinnost správního orgánu dostatečným způsobem popsat ve výroku správního rozhodnutí
o správním deliktu skutek uvedením konkrétního způsobu jeho spáchání. Skutek, kterým byla
naplněna skutková podstata správního deliktu, musí být popsán konkrétně, rozhodně nepostačuje
pouhý odkaz na ustanovení zákona či zákonnou dikci popisu skutkové podstaty. Nejvyšší správní
soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 55, kde konstatoval,
že „pouze výroková část správního rozhodnutí je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení
a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výr ok je nezastupitelnou částí rozhodnutí;
toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci
překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí
apod. Z tohoto pohledu jeví se požadavek krajského soudu, aby při ukládání sankce za právní delikt byl
ve výroku rozhodnutí také popsán skutek, za který je sankce ukládána, způsobem vylučujícím jeho záměnu
s jiným jednáním, zcela oprávněným“. Ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002
(publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud uvedl : „Také trestání za správní delikty
musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky,
které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. … přinejmenším od okamžiku,
kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - není rozhodné, zda pozitivní právo
označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Zmiňuje-li se tedy uvedená Úmluva
ve svém článku 6 odst. 1 o „jakémkoli trestním obvinění“, je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu,
kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízen í správním.
Tímto způsobem ostatně vykládá Úmluvu stabilně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.“ Nejvyšší
správní soud poukazuje i na své rozhodnutí citované v napadeném rozsudku městského soudu:
„Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanove ní o řízení
[§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí
z tohoto důvodu zruší.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS) . Nejvyšší správní
soud taktéž konstatoval, že „výrok rozhodnutí je konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí
správního rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané vě ci. Musí
proto být formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel
dopustil …“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2007, č . j. 7 As 7/2007 - 63;
všechna výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tedy s odkazem na výše uvedené v plném rozsahu ztotožňuje
se závěry městského soudu a rovněž shledává výrok napadeného správního rozhodnutí
stěžovatelky jako nedostatečný a jeho odůvodnění nepřesvědčivé a nedostatečné.
Pokud stěžovatelka ve výroku svého rozhodnutí definuje správní delikt, kterého se měla dopustit
žalobkyně,
takto:„odvysíláním pořadu Zprávy TV Prima, resp. reportáže o soudu s B. K. dne 23.
4. 2008 od 19:30 hodin na programu Prima televize se dopustil porušení §31 odst. 2 zákona č.
231/2001 Sb., který ukládá povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro
svobodné vytváření názorů.“, pak to není jasné zákonem a soudní judikaturou požadované
definování konkrétního skutku, který je sankcionován, ale pouze citace zákonné úpravy skutkové
podstaty příslušného správního deliktu.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadami podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost stěžovatelky
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). V případě žalobkyně - procesně úspěšného
účastníka řízení - nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s řízením o kasační stížnosti
nějaké náklady vznikly. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že se jí náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu