ECLI:CZ:NSS:2010:6.AZS.11.2010:64
sp. zn. 6 Azs 11/2010 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobkyně: nezl. A. Š., právně zastoupena Mgr. Ivou Svobodovou,
advokátkou, se sídlem Leštínská 12, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2009, č. j. OAM - 846/VL - 01 - K01 - 2008, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27. 11. 2009, č. j. 28 Az 4/2009 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Ivě Svobodové, advokátce, se sídlem
Leštínská 12, Praha 9, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 2400 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Dne 13. 1. 2009, č. j. OAM - 846/VL - 01 - K01 - 2008, rozhodl žalovaný tak,
že žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu,
kterou krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vycházel z toho,
že žalobkyně vyjadřovala pouze obavu z fyzického násilí ze strany bývalého druha své matky.
Matka se však nepokusila hledat pomoc u státních či nevládních humanitárních organizací,
přičemž z dostupných zpráv o zemi původu je podle krajského soudu zřejmé, že existovaly cesty,
jak se pomoci dovolat. Pokud pak matka řešila svou situaci vycestováním ze země původu,
ztotožnil se krajský soud se závěrem žalovaného o nedůvodnosti podané žádosti. Krajský soud
na tomto podkladě rovněž konstatoval, že návrat žalobkyně do země původu, tedy na Ukrajinu,
nepředstavuje postup České republiky, který by byl v rozporu s přijatými mezinárodními závazky
naší země a zásadou non-refoulement.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
v níž uvádí, že soud nepřihlédl ke skutečnosti, že matka žalobkyně, pronásledovaná bývalým
druhem, měla s ohledem na politické a ekonomické změny probíhající na Ukrajině velmi ztíženou
možnost domáhat se ochrany před pronásledováním soukromé osoby u státních orgánů.
Nejvyššímu správnímu soudu je známo z úřední činnosti, a to z řízení vedeného
pod sp. zn. 6 Azs 10/2010, že matka stěžovatelky - R. P., rovněž státní občanka Ukrajiny,
přicestovala do České republiky dne 29. 1. 2006 a dne 25. 8. 2008 podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Z této žádosti i z protokolu o pohovoru k ní, který byl proveden dne
8. 9. 2008, vyplynulo, že matka stěžovatelky odjela v roce 2001 z Ukrajiny do Moskvy za prací.
V Moskvě se seznámila s mužem, se kterým později otěhotněla. Vzhledem k tomu, že ji tento
muž během těhotenství fyzicky napadal, odešla od něj zpět na Ukrajinu, kde se jí v roce 2002
narodila dcera - D. P. Matka stěžovatelky se ke svému bývalému druhu odmítala vrátit, ten jí
však začal vyhrožovat odebráním dcery a přestože se matka stěžovatelky s dcerou D. skrývaly na
Ukrajině, podařilo se mu zjistit jejich pobyt. Útočiště pak matka stěžovatelky se svou dcerou
nalezly v České republice, kam v lednu roku 2006 obě odjely. V České republice matka
stěžovatelky potkala muže ukrajinské národnosti, s nímž otěhotněla a se kterým dodnes žije. Na
území České republiky se jí pak v roce 2008 narodila dcera - stěžovatelka. Matka stěžovatelky při
pohovoru uvedla, že se neobrátila na státní orgány s žádostí o pomoc, neboť to shledávala
bezpředmětným, a to vzhledem ke korupčnímu prostředí, které na Ukrajině panuje. Rovněž
uvedla, že ji bývalý druh i nadále hledá a že se tedy nemůže do své vlasti vrátit, neboť by o dceru
D. mohla přijít.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, bylo
na něm zhodnotit, zda kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti, které na ni klade
soudní řád správní. Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, napadené rozhodnutí
je rozhodnutím, proti kterému lze tento mimořádný opravný prostředek ve smyslu §102 s. ř. s.
podat, a stěžovatelky jsou osobami, které byly účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí
vzešlo. Rovněž jsou řádně zastoupeny ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je --
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce jako obecného poslání správního
soudnictví - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
činnosti krajských soudů.
K otázce přijatelnosti kasační stížnosti, a tudíž výkladu pojmu „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. Dle tohoto usnesení je kasační
stížnost přípustná: 1) ohledně právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) ohledně právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny odlišně, 3) v případě potřeby změnit výklad určité právní otázky dosud řešené
správními soudy jednotně (tzv. judikaturní odklon) a 4) v případě, kdy by bylo v napadeném
rozhodnutí správního soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se přitom v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že by se matka
stěžovatelky na Ukrajině jen velmi těžce domohla ochrany, a to s ohledem na politické
a ekonomické podmínky tam panující, konstatuje Nejvyšší správní soud, že krajský soud
tuto eventualitu zohlednil, a to především v té části odůvodnění svého rozsudku, v níž například
poukazoval na možnost obrátit se s žádostí o pomoc na nevládní humanitární organizace.
V této souvislosti lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 - 68, dostupný na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud
zde shledal, že podmínky panující na území Ukrajiny umožňují občanům domáhat se efektivně
ochrany u orgánů povolaných k ochraně práv občanů. Pokud se tedy matka stěžovatelky
v nyní posuzovaném případě na policejní, či jiné orgány povolané k ochraně práv občanů
neobrátila vůbec, nelze výhrůžky a hrozbu fyzických napadení ze strany jejího bývalého druha
považovat za azylově relevantní důvod. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, v této souvislosti totiž vyplývá, že potíže se soukromými
osobami mohou být důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by orgány domovského
státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout. Za situace, kdy matka stěžovatelky ani neučinila pokus
o zajištění své ochrany prostřednictvím stížnosti u orgánů povolaných v zemi jejího původu
k ochraně práv občanů, nelze dospět k závěru, že by jednání soukromé osoby, kterému byla
vystavena, bylo ukrajinskými státními orgány podporováno, trpěno nebo že by proti němu
ukrajinské orgány nebyly schopny poskytnout adekvátní ochranu (srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2005, č. j. 3 Azs 412/2004 - 93, dostupný
na www.nssoud.cz).
V případě jiné stěžovatelky, rovněž občanky Ukrajiny, která byla vystavena výhrůžkám
a útokům ze strany svého bývalého manžela (srov. rozsudek č. j. 1 Azs 9/2005 - 43 ze dne
24. 8. 2005, dostupný na www.nssoud.cz), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jednání
takové osoby nebylo pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť v prvé řadě nebylo
motivováno stěžovatelčinými politickými postoji či některou z jejích sociálních charakteristik.
Rovněž v nyní posuzovaném případě nejsou důvodem výhrůžek a dřívějších napadení matky
stěžovatelky ze strany jejího bývalého druha její politické názory či některá z jejích sociálních
charakteristik. Chování bývalého druha matky stěžovatelky je, jak vyplývá se spisového materiálu,
odůvodněno skutečností, že s ním matka stěžovatelky již nadále neudržuje partnerský vztah
a neumožňuje mu kontakt s jeho dcerou D. P.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla usnesením krajského soudu ze dne 28. 1. 2010, č. j. 28 Az 4/2009 - 48,
ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Iva Svobodová, advokátka, se sídlem
Leštínská 12, Praha 9. Přestože byla advokátka přípisem Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 4. 2010, č. j. 6 Azs 11/2010 - 59, vyzvána, aby svou odměnu vyčíslila a soudu sdělila,
zda je plátkyní DPH či nikoli, na tuto výzvu nijak nereagovala. Nejvyšší správní soud jí tedy
podle §35 odst. 8 s. ř. s. a na základě skutečností zřejmých ze spisu přiznal odměnu
za zastupování za jeden úkon právní služby spočívající ve vypracování podání ve věci samé
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů. Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky netvrdila ani nedoložila,
že by uskutečnila poradu s klientkou, nemohl jí Nejvyšší správní soud přiznat odměnu
za zastupování za úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. b), neboť podle tohoto ustanovení
nenáleží ustanovenému zástupci odměna již za samotné převzetí a přípravu zastoupení,
nýbrž je vyžadována právě první porada s klientem. Podle §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7
bod 5. přiznává tedy Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatelky odměnu za jeden úkon právní
služby ve výši 2100 Kč a náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 ve výši 300 Kč. Odměna
zástupkyni stěžovatelky ve výši 2400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu