ECLI:CZ:NSS:2010:6.AZS.33.2010:56
sp. zn. 6 Azs 33/2010 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Jakuba Camrdy , Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: R. U., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou,
advokátkou, se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7 , proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 6. 2009, č. j. OAM - 258/VL - 18 - K01 - 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2010, č. j. 29 Az 14/2009 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný jí rozhodnutím č. j. OAM - 258/VL - 18 - K01 - 2009
ze dne 1. 6. 2009 neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti z 2. 6. 2010 napadá rozsudek krajského soudu z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvádí, že krajský soud nezjistil řádně skutkový stav; stěžovatelka
Ukrajinu opustila kvůli střetům s osobami, jež po ní vymáhaly peníze. Stěžovatelka náležela
k sociální skupině, k níž „si prakticky beztrestně může kdokoliv cokoliv dovolit“. Z toho důvodu
se cítí ohrožena v případě návratu do vlasti. Stěž ovatelka se domnívá, že jí měl být udělen azyl,
neboť splňuje podmínky §12 písm. b) zákona o azylu, má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatelka v tom, že soud její důvody nevzal
za prokázané, spatřuje skutečnou neznalost místních poměrů a vztahů, upozorňuje též na rozdíl
mezi realitou a zásadami, jež jsou napsané v Ústavě.
Stěžovatelka je přesvědčena, že jí měl být udělen humanitární azyl; soud se nezabýval
otázkou dopadu rozhodnutí na jejího ročního syna. Upozorňuje, že dle ustálené judikatury mají
správní orgány respektovat články Úmluvy o právech dítěte.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu a žalovaného spatřuje stěžovatelka v tom,
že jejich rozhodnutí vychází z informací (podkladových materiálů), jež mají k dispozici,
avšak chybí jim osobní zkušenost s intenzitou sociálních rozbrojů ve vlasti.
Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek podle §107 s. ř. s. a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil
k novému rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadená správní i soudní
rozhodnutí za zákonná a kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Jako takovou ji navrhuje
zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnost i. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel ka v ní uplatňuje přípustné důvody,
které lze podřadit ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nesprávné právní posouzení otázky
pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině a důvody udělení humanitárního
azylu s ohledem na nezletilého syna - a ust. 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. - nedostatečnost informací
o zemi původu. Stěžovatelka též splňuje podmínku povinného zastoupení advokátem ve smyslu
ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná .
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší s právní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a
jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v
budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu h motného či
procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs
40/2006 - 57; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelka v kasační stížnosti
však žádné takové důvody neuvedla a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační
stížnosti neshledal.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný stěžovatelce neudělil mezinárodní ochranu,
neboť v řízení nebylo zjištěno, že by byla v zemi původu pronásledována z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Jí tvrzený důvod žádosti o mezinárodní ochranu, snaha zůstat na území
České republiky, kde na základě pracovního víza pobývá její partner a otec jejího nezletilého
dítěte, není azylově relevantní. Žalovaný uvedl, že stěžovatelka pobývala v České republice
nelegálně po dobu čtyř let a o mezinárodní ochranu požádala až přibližně měsíc před porodem.
Žalovaný její žádost hodnotil jako účelovou; stěžovatelka sama uvedla, že důvodem její žádosti
je snaha o legalizaci pobytu a získání bezplatné zdravotní péče (s ohledem na blížící se termín
porodu). V uváděných důvodech žalovaný neshledal ani důvod k udělení humanitárního azylu.
Tuto argumentaci krajský soud shledal zcela správnou a žádost stěžovatelky hodnotil shodně
jako účelovou; poukázal k tomu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 22. 1. 2004,
sp. zn. 4 Azs 47/2003, z 8. 4. 2004, sp. zn. 4 Azs 47/2004 a z 16. 2. 2005, sp. zn. 4 Azs
333/2004, z nichž dovodil, že se nejedná o důvody humanitárního charakteru.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že považuje svůj případ za zvláštního zřetele hodný
a měl jí být udělen alespoň humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Spatřuje-li stěžovatelka
důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu v tom, že by chtěla zůstat
na území České republiky se svým synem a jeho otcem, Nejvyšší správní soud jí nemůže
přisvědčit. Nejprve je nutno zdůraznit, že o udělení humanitárního azylu žalovaný rozhoduje
v režimu správního uvážení a role správních soudů při přezkumu takového rozhodnutí je velmi
omezená (k tomu srov. např. rozsudky z 19.7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, a z 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). V obecné rovině Nejvyšší správní soud připomíná, že otec
stěžovatelčina syna, je dle jejích tvrzení též cizinec pobývající na území České republiky
na pracovní vízum, nicméně v rodném listě dítěte není otec uveden (kopie rodného listu
je součástí správního spisu syna stěžovatelky, který je připojen k soudnímu spisu vedenému
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Azs 32/2010) a Nejvyššímu správnímu soudu není
známo, že by otcovství bylo určeno později. Z tohoto pohledu nelze považovat jakékoliv námitky
směřující k ochraně práva stěžovatelky na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv za opodstatněné.
Dále stěžovatelka uvedla, že se krajský soud nezabýval otázkou dopadu (zřejmě
stěžovatelčina vyhoštění z České republiky - pozn. NSS) na jejího ročního syna; správní orgán má
dle ustálené judikatury respektovat ustanovení Úmluvy o právech dítěte do doby, než bude
postavena najisto otázka nuceného vycestování matky nezletilého. S tímto názorem stěžovatelky
nelze než souhlasit; ostatně byl takto vyjádřen v rozsudku Nejvyššího správního soudu
z 5.11.2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57. Bude na žalovaném, aby ve smyslu tohoto právního názoru
jednal při případném vycestování stěžovatelky, nicméně v dosavadním průběhu řízení nic
nenaznačuje tomu, že by měl být postup žalovaného odlišný. Námitka stěžovatelky
tedy i pro svojí značnou obecnost nemůže být důvodná.
Nejvyšší správní soud nepovažoval ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu a žalovaného z důvodu chybějící osobní zkušenosti se situací v zemi původu
za důvodnou. Předně nutno podotknout, že s ohledem na obsah tvrzení stěžovatelky ve správním
řízení, se žalovaný situací v zemi původu zabýval pouze obecně při posuzování podmínek
pro udělení doplňkové ochrany, přičemž vycházel ze zpráv o zemi původu (Informace
Ministerstva vnitra Velké Británie, Informace Ministerstva zahraničních věcí, Informace
Ministerstva zahraničí USA a Informace ČTK) , jež jsou založeny ve správním spise a stěžovatelka
měla možnost se s nimi seznámit. Na základě těchto informací žalovaný posoudil otázku hrozby
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Taková skutková zjištění vyhovují standardu,
který v obecné rovině formuloval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81: „Informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být
v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné“. Stěžovatelka sama neuvedla v řízení žádné informace o zemi
původu, jež by bylo nutno ověřovat či zjišťovat a v soudním řízení pak přezkoumat,
jakým způsobem žalovaný k této své povinnosti přistoupil.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že jí hrozí pronásledování z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině, Nejvyšší správní soud shledává tuto námitku velice
obecnou. V žalobním řízení stěžovatelka uvedla, že si na cestu do České republiky půjčila peníze
od lichvářů, kteří ji stále kontaktují, a proto se obává o svou bezpečnost. Tento důvod
však stěžovatelka neuváděla ve správním řízení (srov. žádost o udělení mezinárodní ochrany
z 15. 4. 2009 na č. l. 6 - 10 správního spisu a protokol o pohovoru k žádosti o mezinárodní
ochranu z 28. 5. 2009 na č. l. 48 - 50 správního spisu; stěžovatelka tento důvod neuvedla
ani v předchozím správním řízení, viz návrh na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 2. 10. 2001
na č.l. 18 - 23 správního spisu a protokol o pohovoru k této žádosti z 5. 10. 2001, č. l. 24 - 27,
správního spisu), vzhledem k tomu jej žalovaný nemohl ve správním řízení posoudit. Krajský
soud tak ke stěžovatelčiným tvrzením pouze ve zcela obecné rovině odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, z níž je zřejmé, že problémy se soukromými osobami v zemi
původu a ekonomické důvody nejsou relevantními důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud tedy námitku vztahující se k tomuto „přezkumu“ nemohl shledat
důvodnou.
Pro úplnost ještě Nejvyšší správní soud uvádí, že o návrhu na přiznání odkladného
účinku nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany má odkladný účinek
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu us tanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu