ECLI:CZ:NSS:2010:6.AZS.35.2010:88
sp. zn. 6 Azs 35/2010 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: nezl. D. L., dříve M., zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem,
advokátem, se sídlem Polská 15, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11.
2009, č. j. OAM - 280/LE - BE03 - BE03 - 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, č. j. 46 Az 61/2009 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jiřímu Ostrýtovi, advokátu, se sídlem Polská 15,
Praha 2, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
4800 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Nezletilý žalobce (dále jen „stěžovatel“), jenž se narodil v České republice,
prostřednictvím své zákonné zástupkyně T. M. (dále jen „matka stěžovatele“) napadl včas
podanou kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, č. j. 46 Az
61/2009 - 26.
Stěžovatel prostřednictvím své matky požádal dne 22. 10. 2009 o udělení mezinárodní
ochrany dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“). Ze správního spisu vyplývá, že matka stěžovatele v pohovoru dne 22. 10. 2009 uvedla,
že vstoupila na území České republiky v roce 2006 na základě pracovního víza.
Jelikož se nedostavila k převzetí víza, vízum jí bylo zrušeno a nadále zde pobývala nelegálně.
Vzhledem k jejímu nelegálnímu pobytu bylo matce stěžovatele uloženo správní vyhoštění
se zákazem vstupu na území České republiky na dobu tří let. K případnému navrácení do země
původu uvedla matka stěžovatele, že by neměla se synem kde bydlet a neměli by prostředky
na živobytí. O mezinárodní ochranu pro svého syna požádala, když si uvědomila, že otec
stěžovatele, který má trvalý pobyt v České republice, by na Ukrajině neměl práci, nezná jazyk
a stěžovatel by tak byl po dobu těchto tří let bez otce.
Žalovaný žádost stěžovatele ve zkráceném řízení zamítl jako zjevně nedůvodnou dle §16
odst. 1 písm. f) zákona o azylu, který toto umožňuje v případě, že žadatel „neuvádí skutečnost svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma
podle §14a“. Žalovaný konstatoval, že výčet azylových důvodů dle §12 písm. b) zákona o azylu
je taxativní a skutečnost, že stěžovatel žádal o mezinárodní ochranu z důvodu zachování úplné
rodiny nelze subsumovat pod žádný z nich. Žalovaný navíc zpochybnil i samu existenci
rodinného života mezi stěžovatelem a jeho otcem, jelikož matka stěžovatele ani neví, kde údajný
otec dítěte pobývá. Navíc podle žalovaného není vyloučeno, aby v případě odjezdu stěžovatele
s matkou do země původu jeho údajný otec rodinu navštěvoval, případně za ní přesídlil. Stran
neudělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu žalovaný uvedl, že stěžovateli v případě
návratu do země původu nehrozí vážná újma, jak ji definuje §14a odst. 2 stejného zákona.
Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Praze. V žalobě
poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav, čímž došlo k porušení §2 odst. 4 a §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Uvedl také, že Česká republika je vázána čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Stěžovatel v žalobě konstatuje,
že by mu měla být udělena doplňková ochrana, protože by jinak došlo k porušení práva
na rodinný život dle citovaného čl. 8 Úmluvy. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 - 99. Stěžovatel také v neposlední řadě
označil rozhodnutí žalovaného za vnitřně rozporné, neboť zatímco jeho žádost byla zamítnuta
ve zkráceném řízení dle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, žalovaný se zároveň v odůvodnění
zabývá i §12 a §14a zákona o azylu ; z toho stěžovateli vyplývá, že mělo být rozhodováno
meritorně.
Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že nebylo
povinností žalovaného posuzovat žádost stěžovatele meritorně dle §12 zákona o azylu. Námitka
stěžovatele tak nemůže obstát již proto, že žádné důvody pro udělení azylu dle citovaného
ustanovení neuvedl. Krajský soud se zcela ztotožnil i s odůvodněním napadeného rozhodnutí
žalovaného ohledně nenaplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu. Dále z odůvodnění krajského soudu vyplývá, že nemohl být porušen čl. 8 Úmluvy,
protože stěžovatel nevede s otcem rodinný život a nemá otce zapsaného ani v rodném listě.
Nejvyšší správní soud na tomto místě ze soudního spisu konstatuje, že v rodném listě
stěžovatele ze dne 6. 1. 2010 je uveden I. L. jako otec dítěte. Tento doklad byl krajskému soudu
doručen až po vyhlášení rozsudku.
Stěžovatel napadl shora citovaný rozsudek kasační stížností ze dne 18. 3. 2010
(doplněnou ustanoveným právním zástupcem dne 5. 10. 2010). V prvé řadě spatřuje vadu
napadeného rozsudku dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesprávném právním posouzení otázky
existence rodinného života mezi ním a jeho otcem v souvislosti s udělením doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. Dle stěžovatele by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Další stížnostní námitka spočívá v tom, že žalovaný vycházel při svých závěrech
ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spise dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný
správní orgán v tomto ohledu vycházel ze závěrů, které si učinil navzdory tvrzením stěžovatelovy
matky.
Stěžovatel také namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Tu spatřuje ve skutečnosti, že se krajský soud bez dalšího odůvodnění ztotožnil
s názorem žalovaného stran neudělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Stěžovatel
v kasační stížnosti cituje dotyčnou pasáž rozsudku krajského soudu s tím, že závěr napadeného
rozsudku, že se stěžovatel se svým otcem nestýká, ani neodpovídá skutečnosti.
Stěžovatel poukazuje také na to, že žalovaný při svém rozhodování vycházel
ze skutečnosti, že motivem matky pro žádost o mezinárodní ochranu pro svého syna bylo
kromě zajištění kontaktu s otcem i zabránění svému správnímu vyhoštění. Zkoumání motivu
matky však stěžovatel považuje za zcela irelevantní vůči stěžovateli.
Stěžovatel dále polemizuje s názorem žalovaného, který ze skutečnosti, že matka nezná
adresu otce stěžovatele v Praze, dovozuje, že tento nejeví zájem zůstat s ním v kontaktu. Matka
stěžovatele naopak tvrdila, že I. L., kterého za otce označila, má trvalý pobyt v České republice,
v době těhotenství se o ni staral a bydleli spolu ve společné domácnosti. To, že matka stěžovatele
nezná přesnou adresu jeho otce, neznamená, že neví, kde reálně bydlí. Otec má v České republice
práci (dříve pracovník pizzerie, dnes jako pracovník úklidu) a shání byt vyhovující potřebám
stěžovatele (nyní bydlí ve sklepním bytě). O něj i o matku stěžovatele by se staral i nadále, kdyby
matka stěžovatele nebyla umístěna v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá pod Bezdězem. O jeho
péči svědčí i skutečnost, že uznal dluh vůči Fakultní nemocnici v Motole za porod a pobyt
stěžovatelovy matky zde a zároveň dohodl s touto nemocnicí splátkový kalendář.
Na jednání krajského soudu se matka stěžovatele nedostavila nikoli proto, že by nechtěla,
nýbrž proto, že ji řidič autobusu odmítl povolit nástup s kočárkem. Musela tak počkat na další.
Protože se k jednání soudu opozdila, krajský soud ve svém rozhodnutí pouze poukázal na závěry
učiněné žalovaným.
Stěžovatel dále uvádí, že návštěvy otce stěžovatele na Ukrajině jsou díky vzdálenosti
a ceně cesty prakticky nereálné. Podstatnou povinností otce je především stěžovatele vyživovat,
což může vykonávat pouze v České republice, kde má práci a kde získal trvalý pobyt. Otec
stěžovatele by tak byl postaven před volbu buď stěžovatele živit a nebo s ním bydlet. Stěžovatel
sám by pak byl vlastně potrestán za to, že se narodil matce bez dokladů, které bylo v důsledku
toho uděleno správní vyhoštění.
Stěžovatel v závěru konstatuje, že právě první roky života dítěte jsou důležité pro tvorbu
rodinných vazeb s matkou i otcem. Tyto budou za dobu tří let zcela jistě zpřetrhány.
Pro podporu svých tvrzení stěžovatel navrhuje provést jako důkazy rodný list stěžovatele,
povolení k pobytu otce stěžovatele, vyjádření Mgr. E. H., dohodu o uznání dluhu a splátkovém
kalendáři s Fakultní nemocnicí v Praze 5 Motole a potvrzení o zaměstnání a dohodu o provedení
práce z 13. 8. 2010.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že včas podaná kasační stížnost ze dne 18. 3. 2010
(doplněná ustanoveným právním zástupcem dne 5. 10. 2010) je přípustná, neboť směřuje
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, byla podána osobou
oprávněnou (§102 s. ř. s.) a zároveň není dán žádný důvod nepřípustnosti dle §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a
s. ř. s. se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost,
jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb., všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná také na www.nssoud.cz) je kasační stížnost přijatelná,
- pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
- pokud se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně,
- pokud je potřebné učinit tzv. judikatorní odklon,
- pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
Případ stěžovatele nespadá do žádné z těchto kategorií. Nejvyšší správní soud
tudíž shledal kasační stížnost nepř i j atel nou .
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žalovaný se s údajně nepřezkoumatelnými částmi rozhodnutí vypořádal dostatečně a bylo
jen na místě, aby krajský soud závěry tohoto rozhodnutí svým rozsudkem potvrdil. Ze samotné
skutečnosti, že se krajský soud závěry žalovaného ztotožnil, a sám konstatoval, že nenalezl
důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, nelze dovodit
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud dále pro úplnost a nad rámec kasační stížnosti uvádí, že udělení
azylu dle §12 zákona o azylu nebylo na místě a ztotožňuje se tím se závěry žalovaného
i krajského soudu, neboť stěžovatel netvrdil žádnou azylově relevantní skutečnost
a ani ze správního (popřípadě soudního) spisu žádná taková skutečnost nevyplývá.
Nejvyšší správní soud dále neshledal důvod pro přijatelnost kasační stížnosti
ani na základě kasační námitky nesprávného posouzení právní otázky udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. Pokud stěžovatel uvádí, že jeho vycestování je v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky dle §14a odst. 2 písm. d) téhož zákona,
protože by tím bylo porušeno jeho právo na rodinný život dle čl. 8 Úmluvy, nemůže Nejvyšší
správní soud s tímto názorem souhlasit. V této otázce Nejvyšší správní soud již judikoval
a to v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
kde uvedl, že „ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob
ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu
povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (...) a v této souvislosti štrasburský
soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě
z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně,
zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné
(srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).“
Nejvyšší správní soud však aplikaci čl. 8 Úmluvy v souvislosti s §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu v zásadě nevyloučil. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010,
č. j. 2 Azs 24/2010 - 90, konstatoval, že „[p]odle §14a odst. 2 písm. d) se za vážnou újmu podle zákona
o azylu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Podle důvodové zprávy k novele zákona o azylu č. 165/2006 Sb., kterým byl do tohoto zákona
zaveden institut doplňkové ochrany, se do definice vážné újmy nad rámec směrnice Rady 2004/83/ES ze dne
29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) doplňuje, že za „vážnou újmu“
se bude považovat i situace, pokud by vycestování cizince nebylo možné s ohledem na závazky
plynoucí z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Tradičně půjde např. o situace,
kdy vycestování není možné s ohledem na respektování soukromí a rodinného života, tak jak je
zakotveno v čl. 8 Úmluvy.“ V takovém případě je ale nezbytné zkoumat intenzitu tohoto zásahu,
neboť při absenci definice pojmu „rodinný život“ je jeho chápání Evropským soudem pro lidská
práva poměrně široké. Je proto třeba zvážit zejména možný extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy
(viz k tomu výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
Nejvyšší správní soud považuje za zjevné, že díky skutečnosti, že matce stěžovatele bylo
uděleno správní vyhoštění, nemůže stěžovatel realizovat právo na rodinný život dle čl. 8 Úmluvy
v plném rozsahu (tedy ve vztahu k matce i otci zároveň) v České republice a to minimálně
po dobu tří let, po kterou má matka stěžovatele zakázán vstup na její území. Z toho však nelze
dovodit, že stěžovatel nemá tuto možnost v zemi původu. Dle Nejvyššího správního soudu
se stěžovateli otvírá možnost přenést svůj rodinný život buď do Ukrajiny nebo Chorvatska
za předpokladu, že stěžovatel má i chorvatské občanství, jak plyne z tvrzení jeho matky
uvedeném v pohovoru ze dne 22. 10. 2009. Argument stěžovatele, že by jeho otec měl potíže
získat práci na Ukrajině, nelze považovat za natolik závažný, aby bylo možné shledat dostatečnou
intenzitu zásahu do rodinného života stěžovatele z pohledu řízení o mezinárodní ochraně,
nehledě k tomu, že rodinný život může být v nyní posuzovaném případě realizován i v zemi
původu otce stěžovatele. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že daný zásah do rodinného života
stěžovatele dle čl. 8 Úmluvy není takové intenzity, aby jej bylo možno považovat za důvod
udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dále souhlasí s tvrzením stěžovatele, že závěr žalovaného
o neexistenci rodinného života akceptovaný i krajským soudem nemá oporu v tvrzeních matky
stěžovatele. K podpoře tohoto tvrzení stěžovatel navrhl provedení shora uvedených důkazů.
Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že ani v situaci, kdyby stěžovatel prokázal pravdivost
svých skutkových tvrzení o existenci rodinného života mezi stěžovatelem a jeho otcem, by nebylo
možné jeho žádosti o udělení doplňkové ochrany ze strany žalovaného vyhovět už vzhledem
ke stanovisku Nejvyššího správního soudu stran aplikace čl. 8 Úmluvy v takových případech
(viz výše citované rozsudky Nejvyššího správního soudu). Z tohoto důvodu Nejvyšší správní
soud považuje provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že právní otázka aplikace čl. 8 Úmluvy
v souvislosti s §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu již byla jeho dosavadní judikaturou plně
vyřešena. Přestože však Nejvyšší správní soud shledal pochybení žalovaného aprobované
krajským soudem spočívající v neúplných skutkových zjištěních, toto pochybení není
takového charakteru, aby mohlo mít vliv na hmotně-právní postavení stěžovatele.
Z těchto důvodů nepovažuje kasační stížnost za přijatelnou dle §104a s. ř. s.
Krajský soud ustanovil stěžovateli usnesením ze dne 18. 7. 2010, č. j. 46 Az 61/2009 - 52,
zástupce Mgr. Jiřího Ostrýta, advokáta, se sídlem Polská 15, Praha 2, pro řízení o kasační stížnosti
proti napadenému rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele
v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování, a to za dva úkony právní služby
po 2100 Kč spočívající první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění
kasační stížnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, a také náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (tedy 600 Kč). Celkově tak Nejvyšší správní soud
přiznal zástupci stěžovatele částku 4800 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových
výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu