ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.43.2010:134
sp. zn. 7 Afs 43/2010 - 134
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Ing. Z. H.,
zastoupena JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1615/4, Prostějov,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 1803/3a,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Kra jského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2010, č. j. 10 Ca 35/2009 – 60,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2010,
č. j. 10 Ca 35/2009 – 60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - Ing. Z. H. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 28. 1. 2010, č.j. 10 Ca 35/2009 – 60, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 28. 1. 2010, č. j. 10 Ca 35/2009 – 60, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně - Ing. Z. H., (dále
též „žalobkyně“) domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 11. 12. 2008, č. j. 7087/08-1100, jímž bylo
zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále
jen „správce daně“) ze dne 20. 12. 2007, č. j. 283645/07/077910/1203, kterým jí byla, jako
spolupracující osobě (§13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok
2003 /dále jen „zákon o daních z příjmů“/), dodatečně vyměřena za zdaňovací období roku 2003
daň z příjmů fyzických osob ve výši 147 116 Kč (dále jen „daň“).
Krajský soud především neshledal opodstatněným žalobní bod, v němž byla vznesena
námitka, že žalobkyni byla stanovena daň až po marnému uplynutí zákonné prekluzivní lhůty
k vyměření daně, jejíž konec dovozovala žalobkyně ke dni 31. 12. 2008. Z daňového spisu
manžela žalobkyně totiž vyplývá, že na základě důkazních návrhů manžela žalobkyně byly
v odvolacím řízení prováděny úkony za účelem posouzení správnos ti předchozího vyměření
daně. Jestliže v souzené věci byly realizovány důkazní prostředky navržené manželem žalobkyně,
které byly prováděny za účelem posouzení správnosti dodatečného vyměření daně, pak tyto
úkony jsou podřaditelné ustanovení §47 odst. 2 z ákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Konec
prekluzivní lhůty k dodatečnému stanovení daně byl proto prodloužen z 31. 12. 2008 až do dne
31. 12. 2011. Pokud pak žalobkyni bylo rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství doručeno
fikcí ke dni 1. 1. 2009, stalo se tak v otevřené prekluzivní lhůtě. Správní rozhodnutí
je přezkoumatelné a nebyla při jeho vydání porušena zásada o součinnosti s daňovým subjektem.
Není v rozporu se zákonem, pokud je daňová kontrola zahájena a prováděna v sídle správce daně
a není ani porušením principu dvouinstančnosti daňového řízení, pokud správce daně k žádosti
podle ustanovení §32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků poukáže na zprávu o daňové
kontrole. O námitce podjatosti pracovníků správce daně v souladu se zákonem též rozhodoval
nadřízený pracovník správce daně. V rozporu s ustanovením §34 odst. 3 a 4 zákona o správě
daní a poplatků není ani to, pokud třetí osoby sdělí správci daně údaje potřebné k vyměření daně
(konkrétně sdělí stav tachografů určitých vozidel). Odvolacímu správnímu orgánu též nelze
vytýkat, pokud provedl důkazy svědeckými výpověďmi osob, u nichž bylo provedeno původně
toliko místní šetření. Opodstatněné nejsou ani výtky o vadách řízení před správním orgánem,
které měly spočívat v porušení práv žalobkyně při provádění daňové kontroly. Je tomu tak proto,
že žalobkyně měla reálnou možnost hájit svá práva, jestliže byla seznámena s výsledky zjištění
při daňové kontrole u manžela. K tomu jí byla stanovena přiměřená lhůta, přičemž žalobkyně
tohoto práva opakovaně využila, když své odvolání celkem 5 krát doplnila. Neopodstatněná
je též žalobní výtka, že správní orgány v průběhu kontroly pochybily, pokud neadresovaly žádnou
výzvu žalobkyni. Posouzení zákonnosti konkrétních výzev totiž náleží do řízení o žalobě manžela
žalobkyně. Je tomu tak i proto, že žalobkyně nevedla účetnictví. Předepsané účetnictví vedl
její manžel. Nebylo tedy na žalobkyni, aby odstraňovala nějaké pochybnos ti správce daně.
Z těchto důvodů zde nebyl prostor k vydání výzev dle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků vůči žalobkyni. Proto není ani na místě hovořit o přechodu důkazního břemene
z daňového subjektu na správce daně. Pokud pak žalobk yně žádné důkazy neuplatňovala,
nemohly být ani správními orgány hodnoceny. Žalobou napadené správní rozhodnutí obstojí
i po hmotně-právní stránce. Krajský soud neshledal ani porušení ustanovení §13 zákona o daních
z příjmů, neboť z něj nelze dovodit, pok ud by se žalobkyně podílela na příjmech a výdajích
spolupracujícího manžela, že by nenesla žádnou odpovědnost za doměření daně. Daňový základ
byl žalobkyni po právu zvýšen o vyloučené odpisy privatizovaného majetku, neboť výpočet
odpisů neodpovídal právním předpisům. Vstupní cena odepisovaného majetku pak nebyla
nesprávně stanovena správními orgány jak tvrdí žalobkyně, ale právě manželem žalobkyně. Bylo
tak nutno vyjít z reprodukční ceny majetku. Nelze ani přisvědčit žalobnímu tvrzení o tom,
že ze strany správních orgánů bylo postupováno nepřiměřeně, pokud žádná z jednotlivých prací
souvisejících s rekonstrukcí domu, nebyla považována za opravu. Je tomu tak proto,
že se ve skutečnosti jednalo o technické zhodnocení a nikoliv o opravu. Správní orgány
postupovaly rovněž v souladu s daňovými předpisy, jestliže uzavřely, že nebyly dodrženy zákonné
podmínky předepsané pro tvorbu rezerv. Rezervy totiž byly rozpuštěny v roce, kdy měla být
oprava uskutečněna a náklady na opravu byly uplatňovány jako daňový výdaj. Neb ylo proto
důvodu, aby finanční ředitelství jakkoliv měnilo rozhodnutí správce daně.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen„stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především vytýká krajskému soudu, že nesprávně posoudil otázku zániku
práva finančních orgánů k dodatečnému stanovení daně, ačkoliv byl povinen k této skutečnosti
přihlížet z úřední povinnosti. Nesprávně uvážil, že v projednávané věci došlo k přerušení
prekluzivní lhůty a započetí běhu lhůty nové podle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků,
v důsledku čehož připadl konec této lhůty až na den 31. 12. 2011. Úkony správních orgánů
v průběhu odvolacího řízení (ať již svědecké výpovědi nebo jakékoliv jiné úkony) nejsou úkony
ve smyslu věty druhé tohoto ustanovení. Ostatně z odůvodnění rozsudku není vůbec zřejmé, jaké
úkony v odvolacím řízení měl krajský soud na mysli. Rozsudek je v tomto směru proto
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud pochybil i tím, když došel k závěru,
že při provádění daňové kontroly nebyla porušena její práva. Je tomu tak proto, že jí nebylo
umožněno, aby se účastnila svědeckých výpovědí, resp. aby mohla klást svědkům o tázky. Toto
právo svědčí nejen zástupci daňového subjektu, ale i tomuto subjektu. Toto porušení zákona
(§16 odst. 4 pí sm. e/ zákona o správě daní a poplatků) je pak o to závažnější, pokud by snad
měly být tyto úkony považovány za úkony ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty druhá téhož
zákona. Musí zdůraznit i to, že se o konání nějakých svědeckých výpovědí dozvěděla až z žalobou
napadeného rozhodnutí finančního ředitelství. V tomto směru proto krajský soud nesprávně
uvážil žalobní bod, v němž bylo správním orgánům vytýkáno porušení zásady součinnosti
s daňovým subjektem. S poukazem na hojnou judikaturu kasačního soudu má dále za to,
že krajský soud nesprávně uvážil otázku přechodu důkazní povinnosti na správce daně, resp.
že by neunesla důkazní břemeno. Je tomu tak proto, že jí považoval v daňovém řízení toliko
za objekt tohoto řízení. Na její daňovou povinnost lze pohlížet jako na „povinnost spolupracující
osoby“. Skutečnost, že jsou její příjmy a výdaje (jako spolupracu jící osoby) odvislé od příjmů
a výdajů osoby hlavní (manžela Ing. F. H.), však nemůže mít za následek, aby v jejím daňovém
řízení nebyla nadána plnohodnotnými právy jako každý jiný daňový subjekt, jak nesprávně
dovodil krajský soud. Tato práva jí však byla upřena. Nebylo jí umožněno účastnit se výslechů
svědků (porušení §16 odst. 4 písm.e/ zákona o spr ávě daní a poplatků). Nebylo jí umožněno
prokazovat rozhodné skutečnosti, které by mohly vést k unesení jejího důkazního břemene
(porušení ustanovení §31 odst. 8, 9 zákona o správě daní a popl atků). Má-li jí být kladeno k tíži
neunesení důkazního břemene, musí jí nejprve stíhat důkazní povinnost. Tak tomu ale v této věci
nebylo. V jejím řízení nebyly, vyjma formálního zahájení a ukončení daňové kontroly, prováděny
žádné jiné úkony. Vše bylo prováděno toliko v daňovém řízení vedeném ve věcech jejího
manžela. Tomuto nesprávnému postupu správních orgánů pak zcela přisvědčil i krajský soud, a
to i přes existenci rozsudku Nejvyššího správního soud u ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 1 Afs
154/2004, který takový postup označil za nesprávný. S poukazem na nález Ústavního soudu ze
dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/2007 musí rovněž namítnout, že daňová kontrola byla u ní
provedena nezákonně pro absenci relevantního důvodu k jejímu zahájení a krajský soud na tuto
skutečnost nikterak nereflektoval. Správní soud rovněž vadně uvážil důvodně vytýkanou
nezákonnost při vydání výzev dle ustanov ení §34 zákona o správě daní a poplatků a hodnocení
takto nezákonně získaných důkazních prostředků. Nesprávné jsou závěry krajského soudu i
pokud jde o další v žalobě vytýkaná pochybení finančních orgánů (porušení zásady
dvojinstančnosti, nesprávné místo výkonu daňové kontroly, v řízení konali podjatí pracovníci
správce daně). Správní orgány rovněž vybočily ze zásady přiměřenost i, když v téměř dva roky
trvající daňové kontrole podrobili kontrole každou korunu, kterou její manžel disponoval.
V neposlední řadě namítá, že bylo povinností správních orgánů stanovit jí daň za použití
pomůcek, neboť v samotném řízení došlo k zpochybnění velké části účetnictví osoby hlavní.
Krajský soud se nadto touto žalobní výtkou nezabýval a i proto je jeh o rozsudek
nepřezkoumatelný. Správní soud ale věc nesprávně posoudil i po hmotně-právní stránce. Správní
orgány totiž při stanovení vstupní ceny (pro účely odpisů) vyšly z kupní ceny privatizovaného
majetku. Nikterak však nezohlednily tu okolnost, že tato cena byl a cenou za prodej
podniku - tj. cenou zahrnující jak hmotný a nehmotný majetek, tak i po hledávky (1475,89 tis. Kč)
a především závazky (7729,51 tis. Kč), jejich část však manžel uhr adil věřitelům. Správce daně
kupní cenu nesprávně vztáhl pouze na movitý a nemovitý majetek. Manžel proto při stanovení
vstupní ceny postupoval správně. Pokud tomuto postupu přisvědčil i krajský soud, tak také on
věc nesprávně právně posoudil. Krajský soud se chybně ztotožnil s názorem správce daně, který
vyloučil odpisy z majetku, jenž byl pořízen v době delší než 5 let před vložením do obchodního
majetku. Správní orgány také vadně vyloučily veškeré výdaje na opravy majetku s tím, že všechny
práce na nemovitosti posoudil jako technické zhodnocení, aniž by u řady z nich vůbec prověřoval
o co se vlastně jednalo. V tomto směru proto vyšly z nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci. Krajský soud v neposlední řadě pochybil i svým závěrem, že správní orgány postupovaly
správně při hodnocení důkazů - výpovědí Ing. P. a Š. vztahujících se k subdodávkám od
společnosti Dopravní Centrum, s.r.o. Je tomu tak proto - mimo již vytýkané porušení §16 odst. 4
písm. e) zákona o správě daní a poplatků - že otázka subdodávek nebyla nikdy dopodrobna
předmětem daňové kontroly (dokazování).
Finanční ředitelství k podané kasační stížnosti předložilo obsáhlé odůvodnění, v němž se
vyjádřilo k jednotlivým stížnostním bodům, jež byly uplatněny stěžovatelkou. Má za to,
že k prekluzi práva k vyměření daně stěžovatelce nedošlo. Je tomu tak proto, že v rámci
odvolacího řízení byly provedeny nově navrhované důkazy – výpovědi svědků H. Š. a Ing. P. Běh
prekluzivní lhůty byl proto prodloužen z 31. 12. 2008 do 31. 12. 2011. V tomto směru je
podstatné, že tyto úkony nebyly činěny účelově k prodloužení lhůty, nýbrž byly provedeny na
návrh manžela stěžovatelky v průběhu odvolacího řízení (posouzení správnosti dodatečného
vyměření daně). Byly proto plnohodnotnými úkony ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o
správě daní a poplatků. Nelze ani přisvědčit závěrům stěžovatelky, že bylo porušeno její právo
deklarované v ustanovení §16 odst. 4 písm.e) záko na o správě daní a poplatků. Ze spisu je
patrno, že uvedené úkony – výpovědi – byly provedeny v odvolacím řízení a jednalo se o nové
návrhy manžela stěžovatelky. Při tom tyto úkony byly provedeny v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, včetně práva daňového subjektu být přítomen a
klást svědkům otázky. Toto právo konzumoval Ing. H ., neboť jemu svědčilo důkazní břemeno.
Bylo to totiž jeho účetnictví, které bylo podrobeno daňové kontrole. Ani další stížnostní námitky
nejsou důvodné. Námitka nepřiměřenosti prováděné daňové kontroly pak ani nebyla uplatněna
v odvolání. Finanční ředitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je třeba napadený rozsudek
krajského soudu zrušit, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Přestože stěžovatelka výslovně v podané kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodu
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. , zabýval se Nejvyšší správní soud
nejprve otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Je tomu tak nejen proto,
že mu to umožňuje ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., ale i z toho důvodu, že námitku
nepřezkoumatelnosti uplatňuje ve skutečnosti i sa ma stěžovatelka. Právní posouzení věci samé
za situace, kdy by bylo rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, by pak bylo přinejmenším
předčasné.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS
84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavní ho soudu, nález
Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást
práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i po jem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skut kovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnos ti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „ Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný a jak uvážil pro věc
rozhodné skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností.
Uvedené pak musí nelézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto,
že jen skrze odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud vyšel a jak jej uvážil.
Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak, nestanoví-li
zákon jinak (srov. ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou v žádném případě nelze ani okolnost,
že podané odůvodnění v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu
ze strany účastníků řízení.
Stěžovatelka v žalobě zásadně namítala (žalobní bod II.) prekluzi práva správníc h orgánů
dodatečně jí stanovit daň z příjmů fyzických osob za rok 2003.
Krajský soud se s vytýkanou námitkou prekluze, kterou se byl ostatně povinen zabývat
z úřední povinnosti, vypořádal tak, že konstatoval prodloužení prekluzivní lhůty k vyměření daně
do 31. 12. 2011. Poukázal při tom na daňový spis manžela stěžovatelky a jeho důkazní návrhy.
Krajský soud však již tento svůj právní závěr blíže nerozvedl. Nekonkretizoval
a neobjasnil účastníkům řízení, kterým že to úkonům v řízení o daňové povinnosti stěžovatelky
přiznává tak zásadní důsledky, jako je přerušení běhu prekluzivní lhůty a založení běhu lhůty
nové.
Není ani postaveno na jisto, zda úkony, o které se při svém právním závěru krajský soud
opíral, byly provedeny v daňovém řízení stěžovatelky, či v daňovém řízení vedeném s jinou
osobou. Stejně tak krajský soud ponechal stranou své pozornosti otázku, ke kterému
konkrétnímu zdaňovacímu období, resp. k dodatečně doměřené dani stěžovatelce se tyto úkony
měly vztahovat, resp. zda tyto úkony byly rea lizovány v řízení o odvolání proti dodatečně
stanovené dani za rok 2002, 2003 nebo 2004 . Je tomu tak proto, že jen úkon provedený v tom
kterém řízení o vyměření konkrétní daňové povinnosti, je způsobilý zabránit, resp. oddálit
prekluzi práva k doměření této daně. Krajský soud v tomto smyslu výslovně ani nedeklaroval,
zda běh prekluzivní lhůty může být přerušen je n úkonem provedeným v řízení se stěžovatelkou
nebo i úkonem správce daně směřujícím vůči jinému daňovému subjektu.
Rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
krajského soudu nahrazovat skutkové a právní závěry krajského soudu. Zatížil by i své řízení
nepřezkoumatelností. Je tomu tak i proto, že pokud by kasační soud nově nahradil chybějící
závěry krajského soudu - stran přesné identifikace úkonů podle §47 odst. 2 věta prvá zákona
o správě daní a poplatků - nepřípustně by nejen předjímal závěry, které přísluší toliko krajskému
soudu, ale současně by zkrátil na právech účastníky řízení. Znemožnil by jim totiž, aby tyto nově,
až v kasačním řízení, vyslovené právní názory mohli napadnout opravným prostředkem – kasační
stížností. Takový postup nelze připustit.
Rozsudek krajského soudu naopak není nepřezkoumatelný z toho důvodu, že se krajský
soud nezabýval žalobní výtkou stěžovatelky o nezákonnosti stanovení daně dokazováním, když
jí měla být daň správně stanovena pomůckami (bod č. XIX žaloby). Je tomu tak proto,
že se krajský soud tímto vágně formulovaným bodem ve skutečnosti zabýval a důvody
pro stanovení daně za použití pomůcek u stěžovatelky neshledal (str. 14 odst. 6 rozsudku).
Výtkami stěžovatelky vůči právnímu posouzení věci samé krajským soudem se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť by, ve světle uvedeného, byly tyto vyslovené právní závěry
přinejmenším předčasné.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2010, č. j. 10
Ca 35/2009 – 60, je opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110
odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby se důsledně zabýval otázk ou, zda v řízení,
jehož výsledkem byla dodatečně stanovená daň stěžovatelce za rok 2003 byly - kromě protokolu
o zahájení daňové kontroly - za toto období provedeny správními orgány další úkony
podřaditelné pod ustanovení §47 odst. 2 věta prvá zákona o sp rávě daní a poplatků, či tomu tak
vůbec nebylo. Teprve pak vydá krajský soud rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Kasační soud rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla b ez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho
nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu