ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.7.2010:136
sp. zn. 7 Afs 7/2010 - 136
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: SAZKA, a. s.,
se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zastoupen Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem
se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 10/2008 – 88,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 10/2008 – 88,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 10/2008 – 88, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též „finanční ředitelství“)
ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18167/07-1300-105163, jímž byl k odvolání žalobce změněn platební
výměr Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále také „správce daně“) ze dne 8. 2. 2007,
č. j. 39597/07/009511/4420, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíc prosinec
roku 2006 tak, že se vyměřena daň z přidané hodnoty - vlastní daňová povinnost ve výši
9 394 338 Kč mění na částku 8 827 606 Kč (dále jen „daň“).
Městský soud především vyšel z toho, že mezi účastníky řízení není sporu o skutkovém
stavu věci, ale že je sporná otázka výkladu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Sporným je výklad ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a
ustanovení §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění platném a účinném po
1. 4. 2006, tedy po novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále jen „zákon č. 109/2006 Sb.“).
Tímto zákonem totiž došlo ke zrušení ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané
hodnoty, kterým byla do 31. 12. 2004 omezena platnost ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68
odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. Podstata sporu mezi účastníky spočívá v posouzení
otázky, zda ustanovení právního předpisu, o němž právní předpis stanovil, že ke konkrétnímu
dni pozbývá platnosti, může znovu nabýt platnosti a účinnosti „jenom“ tím, že samo ustanovení,
na jehož základě předtím platnosti pozbylo, bylo následně jiným právním předpisem zrušeno.
Městský soud v této souvislosti vyšel z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 77/06, který je dostupný na http://nalus.usoud.cz, a obsáhle se zabýval
problematikou tzv. „přílepků“, tj. novelizací zákonů, které jsou svou povahou protiústavní, když
neodpovídají požadavkům kladeným na právní stát. Dovodil při tom, že z novely zákona o dani
z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb. (čl. XVII bod 2), nelze žádným
způsobem zjistit, jak se vztahuje k zákonu č. 106/2006 o sociálních službách (správně
má být uvedeno č. 108/2006 Sb.). Městský soud proto došel k jednoznačnému závěru,
že minimálně, pokud jde o část právního předpisu - čl. XVII bod 2 zákona č. 109/2006 Sb. – tj.
novelu zákona o dani z přidané hodnoty, jedná se o tzv. „přílepek“, tedy část právního předpisu,
která zcela zjevně nesouvisí s předmětem právního předpisu, v rámci něhož byla přijata
Poslaneckou sněmovnou. Novela zákona o dani z přidané hodnoty proto nevyhovuje obecným
principům kladeným na právní úpravu, jak je vyložilo ve svém nálezu plénum Ústavního soudu.
V souzené věci navíc došlo k tomu, že je sporné, co vlastně bylo zákonodárnou mocí
přijato. Městský soud dovodil - pokud jde o právní posouzení sporné otázky - že pokud pozbude
platnosti některé ustanovení zákona, přestává být součástí platného právního řádu. Tak tomu
bylo i v této věci. Pozbytím platnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona
o dani z přidané hodnoty nabyla účinnosti úprava obsažená v ustanovení §51 odst. 1 písm. j)
téhož zákona. Proto od 1. 1. 2005 pozbyla platnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68
odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty a současně přestala být součástí právního řádu České
republiky. Pokud pak v předmětné věci nastala situace, že došlo ke zrušení ustanovení
§113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty - tj. ustanovení, které původně zakotvovalo
pozbytí platnosti uvedených ustanovení §51 a §68 zákona o dani z přidané hodnoty - nemůže
to mít za následek opětovné nabytí platnosti těchto ustanovení. K tomu může opětovně dojít
jen na základě řádného legislativního procesu, tedy totožným způsobem, jakým tato ustanovení
pozbyla platnosti. Nepřisvědčil proto argumentaci žalobce, že i při pozbytí platnosti uvedených
ustanovení tato nadále zůstala součástí právního řádu České republiky a že zrušením zrušujícího
ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty došlo k obnovení jejich platnosti.
Městský soud proto uzavřel, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani
z přidané hodnoty, ve znění do 31. 12. 2004, se nestaly platnou a účinnou součástí tohoto zákona
v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 109/2006 Sb.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel předně městskému soudu vytkl formální pochybení, neboť nesprávně uvedl,
že ustanovení §113 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je přechodným ustanovením,
ačkoliv tomu tak není. Přechodná ustanovení zákon o dani přidané hodnoty obsahuje
v ustanovení §111 a ustanovení §113 citovaného zákona upravuje účinnost předpisu, resp.
odlišnou účinnost jeho některých ustanovení. Zásadně ale nemůže souhlasit s městským soudem,
pokud jde o právní hodnocení novely zákona o dani z přidané hodnoty, kterou, s poukazem
na nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, ve svém rozhodnutí
označil za tzv. „přílepek“. Je tomu tak proto, že čl. XVII bod 2 zákona č. 109/2006 není
přílepkem. V předestřeném kontextu se může jednat toliko o určité překročení intenzity
pozměňovacího návrhu s tím, že by bylo možno hovořit o tzv. „legislativním jezdci“, který
je považován i Ústavním soudem za ústavně konformní formu pozměňovacího návrhu. Toto
nesprávné právní posouzení novely zákona o dani z přidané hodnoty mohlo mít, resp. mělo vliv
na rozhodnutí městského soudu o věci samé. Městský soud totiž z tohoto nesprávného právního
posouzení vycházel i při posuzování předmětu sporu. Soudy a jiné orgány veřejné moci jsou
přitom povinny přispívat interpretací a aplikací práva k právní jistotě účastníků řízení.
To znamená, že budou rozhodovat v souladu s právem, že budou správně aplikovat právní
normy a v případě rozpornosti zákona či dvojího výkladu zákona postupovat zdrženlivě a volit
jen ten výklad, který šetří podstatu a smysl základních práv a svobod v duchu zásady „in dubio
mitius a in dubio libertate“. Ostatně i z rozsudku Krajského soudu v Plzni
č. j. 30 Ca 3/2008 - 111, vyplývá, že výklad podaný městským soudem není jediný. Městský soud
také nesprávně uvážil i otázku účinků (právních následků) novelizace zákona o dani z přidané
hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení §113 písm. b)
zákona o dani z přidané hodnoty, kterým bylo stanoveno, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a
§68 odst. 10 téhož zákona pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004. Zásadně nelze souhlasit
se závěrem městského soudu, že zrušení ustanovení §113b zákona o dani z přidané hodnoty
nemělo žádný vliv na opětovné zařazení ustanovení §51 odst. 1 písm.i) a ustanovení §68 odst. 10
téhož zákona do současně účinného zákona o dani z přidané hodnoty, a že k platnosti a účinnosti
těchto ustanovení je nutné jejich opětovné vyhlášení ve Sbírce zákonů. Třeba poukázat zejména
na úmysl zákonodárce a na teleologický výklad, který však městský soud při svém rozhodování
zcela opomenul. Pro posouzení daného sporu není totiž rozhodující úmysl zákonodárce
při přijímání zákona o dani z přidané hodnoty, ani to, že od 1. 1. 2005 nabylo účinnosti
ustanovení §51 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, ale úmysl zákonodárce, kterým byl veden
při schvalování zákona č. 109/2006 Sb. Tímto úmyslem se městský soud vůbec nezabýval, i když
byl v žalobě podrobně rozebrán. Pokud by se jím totiž zabýval, musel by dojít k závěru,
že zákonodárce si byl plně vědom toho, že navrhované ustanovení týkající se zrušení §113
písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty uvede znovu v platnost ustanovení §51 odst. 1 písm. i)
a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty. Není také zřejmé, proč městský soud ve svém
rozsudku argumentuje pravomocí Ústavního soudu, když nikdy nenamítal, že by ustanovení
§113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Městský
soud tak ve svém rozhodnutí reaguje na zcela jiné skutečnosti, než jaké byly v rámci soudního
řízení vzneseny (např. pravomoc daná Ústavnímu soudu) namísto toho, aby odůvodněně
vyhodnotil, zda a z jakého důvodu v daném případě mohlo či nemohlo, v rámci přijetí zákona
č. 109/2006 Sb., dojít k rehabilitaci dotčených ustanovení §51 odst. 1 písm.i) a §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty. Ze všech shora uvedených důvodů došlo novelou zákona
o dani z přidané hodnoty, provedenou zákonem č. 109/2006 Sb., k úplné rehabilitaci ustanovení
§51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, jejichž platnost byla
v minulosti, s ohledem na tehdejší právní úpravu, omezena zrušeným ustanovením §113 písm. b)
téhož zákona. K této rehabilitaci přitom došlo plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu
ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 10/2008 – 88, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stížní námitky jsou
obdobné námitkám uplatněným v žalobě, s nimiž se městský soud vypořádal. V dané věci
se jedná striktně o posouzení právní otázky a napadáno je její nesprávné posouzení městským
soudem. Finanční ředitelství proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu
je třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že platebním výměrem správce daně ze dne
8. 2. 2007, č. j. 39597/07/009511/4420, byla stěžovateli stanovena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období měsíc prosinec 2006 – vlastní daňová povinnost ve výši 9 394 338 Kč.
Finanční ředitelství žalobou napadeným rozhodnutím částečně vyhovělo odvolání stěžovatele
a změnilo platební výměr správce daně tak, že výše stanovené daně činila částku 8 827 606 Kč.
Jak správce daně, tak i finanční ředitelství při svém rozhodování došly oproti stěžovateli k závěru,
že novelizací zákona o dani z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb. bylo zrušeno
ustanovení §113 písm.b) zákona o dani z přidané hodnoty bez toho, že by následkem této
novelizace bylo i obnovení platnosti §51 odst. 1 písm.i) a §68 odst. 10 téhož zákona. Stěžovateli
proto nebyl uznán uplatněný nárok na odpočet daně u přijatých plnění, která použil
pro provozování vybraných loterií a jiných podobných her provozovaných podle zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“). Bylo tomu
tak proto, že od 1. 1. 2005 nebylo provozování vybraných loterií a jiných podobných
her stěžovatelem podle zákona o loteriích osvobozeno od daně z přidané hodnoty s nárokem
na odpočet daně. S tímto právním závěrem finančního ředitelství stěžovatel nesouhlasil, a proto
se domáhal jeho přezkoumání městským soudem.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, rovněž konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Přestože stěžovatel výslovně v podané kasační stížnosti uvedl, že ji podává z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozsudku (§109 odst. 3 s. ř. s.). Bylo by totiž
přinejmenším předčasné, posuzovat věc po právní stránce za situace, kdy by byl rozsudek
správního soudu nepřezkoumatelný.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
již ve své dřívější judikatuře. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž kasační soud vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní
soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho
jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní
žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“ .
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil pro věc rozhodné skutečnosti, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj
odraz v odůvodnění soudního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění
lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud vyšel a jak jej uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání
správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak, nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení
§75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční
zásadou. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje
možný rozsah opravného prostředku proti rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud
by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní
námitky a zásadní argumentaci, o níž se opírá, zabývalo se jinými, pro právní posouzení věci
nepodstatnými otázkami a bylo by i vnitřně rozporné, mělo by to nutně za následek zrušení
tohoto rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost z důvodu jeho nesrozumitelnosti.
Z napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé, že se jeho úvahy primárně ubíraly
k posouzení ústavní konformity novely zákona o dani z přidané hodnoty provedené zákonem
č. 109/2006 Sb. Tomuto postupu samozřejmě nelze ničeho vytknout. Je totiž výslovným
oprávněním soudu při svém rozhodování posuzovat soulad aplikovaných norem s ústavním
pořádkem (srov. čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a §64 odst. 3 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Městský soud ovšem při svém rozhodování, alespoň podle
obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k právnímu názoru, že novela zákona o dani
z přidané hodnoty je ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 77/06, „přílepkem“, tedy předpisem, který nebyl přijat ústavně konformním
způsobem, resp. byl přijat postupem vybočujícím z omezeného prostoru vyhrazeného
pozměňovacím návrhům. Jinými slovy vyjádřeno, městský soud dovodil, že šlo jen o tzv.
pozměňovací návrh, který jím mohl být snad jen ve smyslu formálním, nikoli však ve smyslu
materiálním. Jelikož plénum Ústavního soudu v uvedeném nálezu judikovalo, že novela zákona
mající charakter „přílepku“ v materiálně nazíraném právním státě není dostatečně předvídatelným
konzistentním pramenem práva, která navíc porušuje principy tvorby souladného, přehledného
a předvídatelného práva, jež Ústavní soud již dříve spojil s atributy demokratického právního
státu, nemůže být ani „přílepek“ v souladu s ústavním pořádkem. Na tento právní závěr městský
soud nereflektoval postupem předpokládaným v čl. 95 odst. 2 Ústavy a bez dalšího aplikoval
novelizovaná ustanovení („protiústavního předpisu“) zákona o dani z přidané hodnoty
provedené zákonem č. 109/2006 Sb. na zjištěný skutkový stav věci.
Nejvyšší správní soud má za to, že napadený rozsudek městského soudu
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Městský soud na jedné straně dojde k závěru,
že norma, kterou má aplikovat na zjištěný skutkový stav, je protiústavní, na druhé straně však
na tuto skutečnost nereflektuje a přesto tuto normu aplikuje. Odůvodnění napadeného rozsudku
je proto v části, ve které městský soud dovodil, že čl. XVII bod 2 zákona č. 109/2006 Sb. byl
protiústavním přílepkem, v rozporu s výrokem o zamítnutí žaloby. Zamítavému výroku odpovídá
odůvodnění pouze v části týkající se otázky, zda se ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
zákona o dani z přidané hodnoty v důsledku novelizace ustanovení §113 téhož zákona opět stala
součástí platného právního řádu. Odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu
je za tohoto stavu nejen nejednoznačné, ale je i vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných
právních hodnoceních. Pokud městský soud došel k závěru (toto však z jeho rozsudku
nevyplývá), že se změna právní úpravy zákona o dani z přidané hodnoty provedená zákonem
č. 109/2006 Sb. konstitutivně neprojevila v právech a povinnostech stěžovatele, není
zde dán žádný rozumný důvod, pro který by měl městský soud ve svém rozsudku hodnotit
ústavnost přijímání předmětné novely (a postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy). Pokud
tak přesto ve svém rozsudku učinil, nelze ani vyloučit, že právní závěr o neústavnosti provedené
novely zákona o dani z přidané hodnoty provedené zákonem č. 109/2006 Sb. mohl ve svém
důsledku ovlivnit i rozhodnutí městského soudu o věci samé. Ponechat stranou v této souvislosti
nelze ani okolnost, že městský soud postavil stěžovatele do nelehké pozice. Je tomu tak proto,
že v uvedeném směru nejednoznačné odůvodnění rozsudku, brání tomu, aby procesně neúspěšný
účastník řízení před městským soudem formuloval své námitky dostatečně přesně, určitě
a směřoval je výlučně vůči pro věc rozhodným úvahám městského soudu. Tento postup
má samozřejmě své negativní důsledky v kvalitě opravného prostředku a právním postavení
stěžovatele, neboť se neúspěšný účastník řízení nachází v obtížnější procesní situaci.
Právním posouzení věci samé, resp. přezkoumáním právního závěru městského soudu
ve věci samé se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tím sám zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností.
Rozsudek městského soudu v této věci je navíc nepřezkoumatelný také z toho důvodu,
že z něj jednoznačně nevyplývá, jaké správní rozhodnutí vůbec v této věci městský soud
přezkoumával. Správní soud na jedné straně v záhlaví rozsudku uvádí, že přezkoumával
rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 19. 11. 2007, č. j. 18167/07-1300-105163. Podle jeho
odůvodnění však tímto rozhodnutím mělo být zamítnuto odvolání stěžovatele ve věci,
kdy mu byla uložena povinnost k zaplacení daně z přidané hodnoty za měsíc prosinec roku 2006
ve výši 9 394 338 Kč. Tak tomu ale není. Ve skutečnosti totiž žalované finanční ředitelství
odvolání stěžovatele nezamítlo, ale změnilo jej (částečně mu vyhovělo), a to tak, že výše
pravomocně stanovené daně z přidané hodnoty byla stěžovateli určena částkou 8 827 606 Kč.
Právě vůči tomuto výroku správního rozhodnutí směřovala správní žaloba stěžovatele.
Z rozsudku městského soudu tak není seznatelné, o jakém správním rozhodnutí v této věci vůbec
uvážil.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 10/2008 – 88, je
opodstatněná a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá před
středníkem s. ř. s. zrušil, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby odstranil již vytýkané nejednoznačné
a vnitřně rozporné hodnocení a úvahy stran aplikace normy, která je podle závěru tohoto soudu
protiústavní a poté vydal rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud v Praze) vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu