ECLI:CZ:NSS:2010:7.ANS.1.2010:65
sp. zn. 7 Ans 1/2010 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Siemens, s. r. o.,
se sídlem Evropská 33a, Praha 6, zastoupený Mgr. Stanislavem Servusem, advokátem se sídlem
Rybná 14/682, Praha 1, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 7,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 9. 2009, č. j. 6 Ca 380/2008 - 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, č. j. 6 Ca 380/2008 - 38,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 6 Ca 380/2008 - 38, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal uložení povinnosti Celnímu ředitelství
Praha (dále jen „celní ředitelství“) vydat rozhodnutí o jeho odvoláních proti platebním výměrům
č. j. 10753/04-1761-021/PV1 až 10753/04-1761-021/PV93, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci
rozsudku. Rozsudek městský soud odůvodnil tím, že postup odvolacího orgánu
upravuje ust. §50 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), které však nestanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí. K tomu,
aby o odvolání daňového subjektu odvolací orgán rozhodl v přiměřené době, byl vydán
ministerstvem financí vnitřní předpis č. D-308 ze dne 1. 6. 2007, č. j. 43/18 392/2007 - 431,
o stanovení lhůt v daňovém řízení, (dále jen „Pokyn č. D-308“). Mezi účastníky je nesporné,
že Celní úřad Praha 1 vydal dne 10. 5. 2007 platební výměry, proti nimž podal stěžovatel
odvolání, které bylo spolu se spisem doručeno celnímu ředitelství dne 17. 7. 2007. Od tohoto
data celní ředitelství provedlo řadu úkonů, které na sebe věcně i časově navazují. Podle
městského soudu se nejedná o takové časové prodlevy mezi jednotlivými úkony, že by z nich
bylo třeba dovozovat porušení zásady rychlosti řízení. Jedná se zejména o úkony týkající
se doplňování spisového materiálu od správce daně, odstraňování vad řízení, doplňování
výsledků daňového řízení výslechy svědků, zahraniční dožádání a o všech těchto úkonech byl
stěžovatel průběžně informován. V případě žaloby podané na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§81
odst. 1 s. ř. s ). Ze shora uvedeného vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení celní ředitelství
průběžně provádělo úkony, ke kterým je v souladu s ust. §50 zákona o správě daní a poplatků
jako odvolací orgán oprávněno. S ohledem na počet učiněných úkonů, které na sebe bez větších
prodlev časově navazují, a rovněž s ohledem na jejich charakter, zejména zahraničního dožádání,
které s sebou přináší časovou náročnost a vázanost požadavky dožádané strany, na něž celní
ředitelství reagovalo, nelze jeho postup při rozhodování o odvolání hodnotit jako nečinnost.
Zejména s ohledem na to, že ke dni rozhodnutí městského soudu nebylo vyřízeno zahraniční
dožádání, dospěl městský soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť zde existuje
důvod, pro který celní ředitelství nemůže rozhodnutí o podaných odvoláních vydat.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele městský
soud potvrdil povinnost celního ředitelství jednat dle Pokynu č. D – 308, neaplikoval jej však
na daný případ řádně a nedostatečně se s ním vypořádal v odůvodnění rozsudku. Odůvodnění
samotné pokyn v podstatě zcela pomíjí, když prakticky pouze konstatuje jeho existenci
a vymezuje stručně jeho obsah, aniž by se jeho aplikací na daný případ dostatečně zabývalo.
Městský soud nedostatečně hodnotil, do jaké míry je postup celního ředitelství v souladu
s tímto závazným pokynem. V daném případě mělo být rozhodnuto ve lhůtě šesti měsíců
od doručení odvolání celnímu ředitelství, resp. pokud by lhůta byla nadřízeným orgánem,
tj. Generálním ředitelstvím cel, prodloužena na dvojnásobek, spadal by poslední de n pro vydání
rozhodnutí na 20. 6. 2008, a to i při zohlednění určitých skutečností prodlužujících řízení.
Nejpozději od tohoto data je tedy celní ředitelství nečinným, a to i při zohlednění náročnosti
daného případu. Prodloužením lhůty pro vydání rozhodnutí o dožádání do ciziny nelze
argumentovat, neboť k dožádání došlo až dne 7. 1. 2009, tedy až v době, kdy byl správní orgán
více než půl roku nečinný. Zahraniční dožádání navíc podle stěžovatele nemůže v dané věci
evidentně přispět ke zjištění dalších rozhodných skutečností, a to zejména s ohledem na značný
časový odstup od doby, kdy předmětné obchodní případy proběhly (rok 2001), a proto je zcela
neúčelné. Závěr o nečinnosti celního ředitelství potvrzují i jeho vyjádření, když v souvislosti
s dožádáním do ciziny uvádí, že otázky, které byly do ciziny zasílány , musely být přepracovány.
Stěžovateli tak byla v zásadě přičtena k tíži pochybení celního ředitelství a nedostatky fungování
celní správy, přičemž se jedná o skutečnosti, které by prodlužování lhůt odůvodňovat neměly.
Také poslední sdělení celního ředitelství poukazuje na to, že v důsledku nemoci styčného
pracovníka v Německu dojde k dalšímu opoždění ve vyřízení zahraničního dožádání.
Pro stěžovatele je tak v důsledku takového postupu zcela nepředvídatelné, kdy dojde k ukončení
řízení o podaných odvoláních, a to pouze z důvodů na straně správního orgánu. Ve výše
uvedeném stěžovatel shledává nezákonnost rozhodnutí měst ského soudu, které se dopustil
při hodnocení otázky existence nečinnosti celního ředitelství a nedostatečným odůvodněním
učiněných závěrů. Z předložených podkladů je zřejmé, že celní ředitelství postupuje ve věci
s podstatnými zdrženími mezi jednotlivými úkony. Prováděné úkony nejsou vykonávány
s odpovídající péčí, přičemž tento závěr podporuje i rozhodnutí Nejvyššího správního s oudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 – 57, publ. pod č. 605/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz,
v němž soud uvedl, že vytvořila-li se na základě pokynu ministerstva financí správní praxe
spočívající v tom, že řízení se uzavírají v určitých lhůtách, případně v lhůtách prodloužených
podle přesně určených pravidel, vyplývá ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného
zacházení, že pro správní orgán je taková správní praxe právně závazná. Tím, že celní ředitelství
nerespektovalo Pokyn č. D-308, zkrátilo stěžovatele na jeho veřejném subjektivním právu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel též nesouhlas í s názorem městského
soudu, ž existence určitého procesního úkonu celního ředitelství v okamžiku rozhodování soudu
o žalobě odůvodňuje závěr, že celní ředitelství nebylo nezákonně nečinné . Rozsudek městského
soudu odporuje účelu a smyslu ustanovení s. ř. s. upravujících žalobu na nečinnost,
jejichž hlavním cílem je poskytnout ochranu účastníkovi správního řízení, tj. zajistit, že správní
orgány budou rozhodovat bez zbytečných průtahů a v předvídatelných (vymezených) lhůtách.
Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že doposud učinilo velké množství
úkonů s maximální snahou o získání podkladů pro vydání rozhodnutí, odstranění vad řízení
s dodržením zásady rychlosti a hospodárnosti. Rozsáhlý odvolací spisový materiál obsahuje
celkem 93 platebních výměrů, které byly vydány na základě výsledku následné kontroly podle
ust. §127 celního zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů v roce 2004, jež byla
zaměřena na mobilní telefony zn. Siemens dovezené z Německa stěžovatelem v letech 2001
až 2002. Dále celní ředitelství konkrétně popsalo závěry, jež vyplynuly z kontroly a které vedly
celní úřad k vydání dodatečných platebních výměrů. Ke svým úkonům v odvolacím řízení celní
ředitelství uvedlo, že zjistilo ze spisu, že neexistují dostatečné podklady pro vydání napadených
rozhodnutí (chybí dokument – cenový katalog), není dostatečně podloženo důkazy tvrzení
o (ne)nahrávání softwaru do mobilních telefonů na území České republiky, což vyústilo
v žádost o doplnění ze dne 3. 10. 2007 adresovanou Celnímu úřadu Praha 1 . Dále proběhla
ústní jednání napravující pochybení kontrolní skupiny. Celní ředitelství zpracovalo u všech
případů písemný výstup, který podrobně mapuje pohyb dovezených telefonů (celní ředitelství
odkázalo na přílohy 16, 22 vyjádření k žalobě. Protože stěžovatel namítal k těmto ostatním
případům, že mobily nahrával ve svých prostorách, a nikoliv firma UNI - DATA Praha,
spol. s. r. o., bylo nutné vyslechnout svědky z této firmy. Celní ředitelství řešilo zásadní otázku,
zda nějaké úpravy prováděné UNI-DATA Praha, spol. s. r. o. (nahrávání českojazyčného
softwaru, služby wap, odblokování sítě, polepování) je či není nahráváním základního softwaru,
který měl tvořit 40 % z deklarované ceny dováženého zboží, nebo zda šlo pouze o aktualizaci
softwaru již při dovozu nahraného v mobilních telefonech a se svými závěry seznámilo
stěžovatele u ústního jednání dne 9. 1. 2009. Dne 2. 9. 2008 požádalo o zaslaní odpovědí
na otázky týkající se případu německé celní úřady prostřednic tvím zahraničního dožádání,
jež muselo být z různých důvodů postupně přepracováno a doplněno, přičemž konečná verze
dožádání byla odeslána dne 7. 1. 2009 odboru 313 Generálního ředitelství cel a toto obratem
zaslalo dožádání německým celním orgánům. V průběhu října, listopadu a prosince 2008
probíhaly výslechy svědků. Dne 6. 4. 2009 bylo celní ředitelství požádáno o doplnění
zahraničního dožádání, o konkrétní přílohy ke dvě až třem případům a 13. 7. 2009 o zbylý
spisový materiál ke všem 91 zbývajícím obchodním případům . Dne 25. 11. 2009 se dotazovalo
na stav zahraničního dožádání. Aktuálně posledním krokem celního ředitelství je dopis ze dne
7. 1. 2010, č. j. 523/10-170100-21, kterým byl přeposlán do Německa materiál obsahující
otázky a odpovědi týkající se zahraničního dožádání z roku 2006. Dále celní ředitelství
konkrétně popsalo zdlouhavé zjišťování údajů o bývalých zaměstnanc ích firmy UNI – DATA
Praha, spol. s. r. o. Stěžovatel do dnešního dne nevysvětlil, jakým klíčem byla stanovena
hodnota softwaru a hardwaru v poměru 40% software a 60% hardware. Uvedl pouze,
že že jedná o obchodní rozhodnutí dodavatele. Stejně obecnou odpověď uvedla v rámci
prvního dožádaní i německá firma Siemens AG, a proto je tato otázka znovu řešena v rámci
nynějšího zahraničního dožádaní, které směřuje k prostředníku celého obchodu firmě Lincas
Electro Vetriebs-Gesellschaft, neboť podmínky obchodu (uzavřeného ústní dohodou) jsou
zastřeny tajemstvím. S ohledem na výše uvedené celní ředitelství navrhlo, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle čl. I Pokynu č. D – 308 se při vyřizování níže specifikovaných podání daňových
subjektů nebo jiných osob zúčastněných na daňovém řízení stanoví následující lhůty: dle bodu 1.
písm. b) 6 měsíců pro vydání rozhodnutí o odvolání podle ust. §50 zákona o správě daní
a poplatků.
Podle čl. II bodu 2. Pokynu č. D – 308 se do běhu stanovených lhůt nezapočítává doba
dožádání podle ust. §5 zákona o správě daní a poplatků, doplňování podání podle ust . §21 odst.
8 zákona o správě daní a poplatků, prověřování údajů při registraci podle ust . §33 odst. 11
zákona o správě daní a poplatků, doplňování vyžádaných nebo dalších podkladů
a poskytovaných vysvětlení na základě výzvy správce daně podle ust. §43 zákona o správě daní
a poplatků, doplňování odvolání podle ust. §48 odst. 5 a odst. 6, př íp. podle ust. §50 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků. Běh lhůt se staví ode dne odeslání požadavku (výzvy) do dne
obdržení odpovědi. Běh lhůt se staví i po dobu soustřeďování či doplňování stanovisek
a podkladů od daňových subjektů, ostatních správců daní či jiných osob, která jsou nezbytná
pro vyřízení podání. Ke stavění běhu lhůt může dojít i opakovaně. Dále se do běhu lhůt nepočítá
doba od odeslání výzvy k zaplacení správního poplatku do uplynutí doby určené k úhradě
správního poplatku, případně do dne úhrady správního poplatku, je-li zaplacen do dne nabytí
právní moci rozhodnutí o zastavení řízení podle ust. §27 zákona o správě daní a poplatků.
Podle čl. II bodu 6. Pokynu č. D – 308 může ve složitých a odůvodněných případech
lhůty stanovené podle čl. I. odst. 3 písm. a), b), d) a e) prodlužovat ředitel územního finančního
orgánu a ředitel celního orgánu příslušného k rozhodnutí, nejvýše na dvojnásobek původní lhůty
k vyřízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů. Stěžovatel namítal, že městský soud se nezabýval všemi
rozhodnými skutečnostmi, že pominul otázku řádné aplikace Pokynu č. D – 308 na konkrétní
okolnosti případu a na postup celního ředitelství a že nedostatečně odůvodnil své závěry.
Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že pokud by byla důvodná, již tato okolnost
by musela vést ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud
se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval výkladem pojmu nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS
a dostupném na www.nssoud.cz vyslovil, že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou,
na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto
argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých
konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případ ně skutkových) její
nesprávnost spočívá.“ Dále z rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS a na www.nssoud.cz vyplývá, že opomene-li krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Také Ústavní soud
v nálezu ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 40/03 , publ. pod č. 107/30 Sb. NU
a na http:nalus.usoud.cz vyslovil, že „postup správního soudu, který nepřezkoumá rozhodnutí
správního orgánu v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, odporuje zásadám
spravedlivého procesu.“ Obdobně Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. II. ÚS 242/02, publ. pod č. 29/32 Sb. NU a na http:nalus.usoud.cz, v němž vyslovil,
že ze zásad spravedlivého procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí
odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmít nutí.
Stěžovatel v žalobě namítal, že mu nebylo nikdy oznámeno, že Generální ředitelství cel
prodlužuje lhůty stanovené v Pokynu č. D – 308, že k prvnímu úkonu od podání odvolání došlo
až na počátku roku 2008, tedy až za 8 měsíců od podání odvolání, že jednotlivé úkony,
např. výslechy svědků, byly prováděny se zdržením a že úkony nevnáší do případu nové
skutečnosti, jsou neefektivní a vedou pouze ke zpomalení odvolacího řízení. U ústního jednání
konkretizoval některé žalobní námitky, když poukázal na průtahy ve výslechu zaměstnanců firmy
UNI - DATA, Praha spol. s. r. o., na neustále se měnící text zahraničního dožádání.
V odůvodnění napadeného rozsudku lze v podstatě jediné konkrétnější úvahy městského
soudu, které se zabývají povahou v žalobě zpochybňovaných úkonů provedených celním
ředitelstvím v odvolacím řízení, nalézt na jeho str. 7 ve třetím a čtvrtém odstavci. Městský soud
svůj závěr o nedůvodnosti žaloby opřel o to, že celní ředitelství „provedlo řadu úkonů a že tyto
úkony na sebe věcně a časově navazují“ a že probíhá zahraniční dožádání, které je časově
náročné a vázané na dožádanou stranu. Městský soud dále uvedl typologii úkonů, které celní
ředitelství v odvolacím řízení provádělo s tím, ž se mu č asové prodlevy nejeví tak, že by z nich
bylo třeba dovozovat porušení zásady rychlosti. Tyto závěry, k nimž městský soud dospěl jsou
však podle Nejvyššího správního soudu nedostatečné a obecné, přičemž v nich nelze nalézt
adekvátní odpověď na některé stěžovatelovy žalobní námitky. Městský soud se zejména
nezabýval povahou prováděných úkonů v materiálním smyslu, tedy ve smyslu jejich účelnosti
pro objasnění věci, kterou stěžovatel v žalobě zpochybnil. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti poukazuje na rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 1 Ans 3/2008 - 78, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že „pro posouzení důvodnosti žaloby na nečinnost může být
mimo jiné důležité, zda se žalovaný vydávanými výzvami snaží zjistit podstatné informace
vztahující se k příslušné daňové povinnosti, resp. relevantní skutečnosti, na základě kterých bude
možné daň správně vyměřit, anebo zda se již z jeho strany jedná o zjišťování informací pro věc
nepodstatných, tedy v jistém smyslu o zneužití práva.“ Obdobný názor na nečinnost správního
orgánu vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, č. j. 2 Ans 3/2007 – 120,
dostupném na www.nssoud.cz, v němž mimo jiné uvedl, že „pokud by proto správní orgán
prováděl nesmyslné a neúčelné úkony, například s cílem protahovat záměrně řízení, jednal
by v rozporu s citovaným ustanovením a toto jednání by se svou povahou a závažnými právními
důsledky jak z pohledu adresátů veřejné správy, tak i z hlediska ochrany veřejného zájmu dalo
charakterizovat jako nečinnost správního orgánu. Lze tedy konstatovat, že nesmyslná a neúčelná
činnost je z obsahového hlediska nečinností, neboť se s nečinností ve svých důsledcích
dá srovnat, jelikož vede k neodůvodněnému průtahu v řízení.“ Z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá při přezkoumání postupu správního úřadu jako
případné nečinnosti, která by měla za následek poškozování daňového subjektu na jeho právech,
požadavek přezkoumat právě účelnost a nezbytnost úkonů v odvolacím řízení. Opřel-li proto
městský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby o formální existenci zahraničního dožádání, aniž
by se zabýval, co je předmětem jednotlivých otázek, tím, zda je jejich zodpovězení pro
rozhodnutí ve věci skutečně nezbytné, a dále samotnými okolnostmi průběhu zahraničního
dožádání (jež podle vyjádření celního ředitelství trvá od 2. 9. 2008 doposud bez konkrétního
výsledku a muselo být z důvodů spočívajících na straně celního ředitelství přepracováváno),
je jeho úvaha o nedůvodnosti žaloby na nečinnost nedostatečná. Stejně tak pouhé konstatování
existence úkonů vykonávaných v určité časové souslednosti, aniž by se městský soud zabýval
jejich povahou a účelem, aniž by stěžovatele vyzval ke konkretizaci úkonů celního ředitelství,
které považuje za neúčelné a aniž by posoudil průběh odvolacího řízení s ohledem na obsah
Pokynu č. D – 308, na nějž se stěžovatel v žalobě odvolával, neodpovídá požadavkům kladeným
zákonem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Rozsudek městského soudu je tak pro
zásadní vadu, jež spočívá v jeho nepřezkoumatelnosti, nezákonný.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o důvodnosti stížní námitky
o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, neposuzoval již námitku ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť to v daném případě nebylo možné, jelikož ta se netýkala otázek
relativně oddělených od otázek, jež nebyly v rozsudku městského soudu vypořádány
přezkoumatelným způsobem. Stížní námitka podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se totiž týkala
výlučně právních otázek, k nimž se městský soud ve svém rozsudku nevyslovil přezkoumatelným
způsobem, a z hledisek, která v žalobě zmiňoval stěžovatel, se jimi vůbec nezabýval. Teprve poté,
co městský soud v intencích citované judikatury provede na základě stěžovatelových námitek
přezkoumatelnou analýzu dosavadního postupu celního ředitelství, bude možné aby se k jeho
závěrům vysloveným v novém rozsudku meritorně vyjádřil Nejvyšší správní soud v případném
dalším řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu