ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.1.2010:56
sp. zn. 7 As 1/2010 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2009, č. j. 9 Ca 123/2009 - 30,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2009, č. j. 9 Ca 123/2009 - 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
1. 7. 2009, č. j. 9 Ca 123/2009 - 30, zamítl žalobu podanou Českou televizí proti
rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 4. 2. 2009,
sp. zn. 2009/205/HOL/ČTV, č. j. hol/1511/09. Tímto správním rozhodnutím žalovaná spojila
ke společnému projednání věci vedené pod spisovými značkami 2008/916/HOL/ČTV
a 2008/917/HOL/ČTV a zároveň žalobkyni uložila podle §60 odst. 1 písm. l) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o televizním
vysílání“), pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení ustanovení §53 odst. 1 téhož zákona,
neboť v označení sponzora Filter, produkt časopis, sponzor pořadu, mutace 1, odvysílaného dne
9. 4. 2008 ve 23:05:48 na programu ČT1 a v označení sponzora Dentalarm.cz, produkt osvětový
program pro vaši školu a školku, sponzor pořadu, mutace 1, odvysílaného dne 21. 4. 2008
v 18:45:00 na programu ČT1 nebyl identifikován sponzor.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatelka předně poukázala na rozsudky jiných senátů městského soudu
(sp. zn. 6 Ca 103/2008 a 10 Ca 262/2008), které rozhodly v obdobné věci ve prospěch právního
názoru stěžovatelky. V nyní projednávaném případě však senát 9 Ca Městského soudu v Praze
rozhodl zcela odlišně, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že je třeba rozlišovat
mezi fakultativními a obligatorními prvky, které musí označení sponzorovaného pořadu podle
§53 odst. 1 zákona o televizním vysílání obsahovat. Stěžovatelka zrekapitulovala zásadní obsah
odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku městského soudu a namítla, že dle jejího
názoru není označení sponzora v ustanovení §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání striktně
vymezeno a je zde prostor pro sponzorem zvolenou formu prezentace v rámci jeho
marketingové strategie, která jej bude dostatečně identifikovat. Sponzor si v tomto sporném
případě zvolil způsob svojí identifikace prostřednictvím výrobku (produkt časopis
„Filter“ - ochranná známka) a prostřednictvím webových stránek (Osvětový portál světové
zdravotnické organizace WHO, www.dentalarm.cz), které dostatečně sponzora identifikují.
Stěžovatelka proto vychází z již dříve vysloveného právního názoru městského soudu,
že ustanovení §53 odst. 1 citovaného zákona nelze vykládat tak, že sponzorský vzkaz musí nutně
obsahovat údaj uvádějící název osoby, která sponzorský příspěvek poskytla a že označení
ochrannou známkou je možné pouze tehdy, pokud se shoduje s názvem sponzora. Stěžovatelka
se proto odvolává na rozsudky jiných senátů městského soudu (viz výše), z nichž plyne,
že uvedení ochranné známky výrobku či služby, případně webových stránek je dostatečným
identifikačním znakem sponzora. Stěžovatelka vzhledem k uvedenému nesouhlasí se závěrem
městského soudu v nyní projednávané věci a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že k pojmu „identifikující
sponzora“ nelze přistupovat jinak, než jak učinil městský soud v napadeném rozsudku. Žalovaná
je přesvědčena, že i ve smyslu evropské legislativy, je cílem označení pořadu sponzorem
poskytnout divákovi informaci, která konkrétní právnická či fyzická osoba příspěvek na výrobu
pořadu poskytla. Ve vztahu k označení sponzora webovými stránkami www.dentalarm.cz
žalovaná konstatuje, že v tomto případě produkt není chráněn ochrannou známkou
a nahlédnutím na tyto webové stránky rovněž sponzora zjistit nelze. Dokonce není možné
ani zjistit, jakým subjektem je společnost Dentalarm. Žalovaná se ztotožňuje s názorem
městského soudu a nesouhlasí s navrhovaným zrušením tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal procesní předpoklady projednání kasační
stížnosti, přičemž shledal, že stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek
vzešel (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Za stěžovatelku
v řízení jedná pověřený zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř.
s.) a kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka obsahem své kasační
stížnosti míří na kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto shledává kasační stížnost přípustnou, neboť dospěl k závěru,
že byly splněny zákonné procesní předpoklady pro její projednání.
Rozhodnutím správního orgánu ze dne 4. 2. 2009 byla stěžovatelce uložena pokuta
v úhrnné výši 100 000 Kč za porušení ustanovení §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání,
neboť nesplnila povinnost označit každý pořad sponzorovaný zčásti nebo zcela obchodní
firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující
sponzora. V odůvodnění žalovaná uvedla, že z označení sponzora musí být zřejmé, kdo poskytl
příspěvek na financování pořadu, neboť divák má právo vědět, kdo se podílel na výrobě daného
pořadu. Po divákovi tudíž nelze požadovat, aby konkrétního sponzora dohledával v databázích
nebo aby znal výrobce prezentovaných výrobků.
Popis spotu Filter:
Z drobných žlutých střípků se za zvuku cinknutí na černou plochu složí výrazný nápis FILTER,
pod ním je text „mediální partner pořadu“. V dalším střihu se objeví uprostřed titulní strana
dubnového vydání časopisu FILTER, vpravo obal CD „Aprílová jízda, vol.1“, vlevo text
„v každém čísle CD zdarma“. Vpravo nahoře drobně „sponzor pořadu“. Ve zvuku : „Mediálním
partnerem a sponzorem pořadu Musicblok je hudební časopis Filter!“
Popis spotu Dentalarm:
Bílá plocha, na ní kreslený zub, pod zubem text „škola zdravých zubů“, v horní části obrazu
se doplní text „osvětový program pro zdravé zuby“, místo kresleného zubu se objeví barevný
obrázek dvou dětí s velkým zubním kartáčkem, text „škola zdravých zubů“ se mění
na „dentalarm.cz“, horní text se mění na „osvětový program pro Vaši školu a školku“, v obraze
je doplněn text „sponzor pořadu“. Ve zvuku slova: „Škola zdravých zubů – osvětový program
péče o zuby pro vaši školu a školku. Dentalarm.cz – dětský úsměv bez kazů.
Podle žalované tak označení sponzora musí obsahovat jeho identifikaci, kterou je firma
nebo logo firmy nebo ochranná známky firmy (právnické osoby). Není v rozporu s ustanovením
§53 odst. 1 zákona o televizním vysílání, pokud označení sponzora obsahuje také poukaz
na výrobek nebo službu. Nelze však souhlasit s tvrzením, že divák musí především identifikovat
sponzoring jako takový a dále už je na osobě sponzora, které údaje ve spotu uvede. Žalovaná
zastává názor, že sponzor má být jednoznačně určen, bez toho, aby příjemce reklamního sdělení
musel na základě nekompletních údajů dohledávat, kdo je skutečným sponzorem. V nyní
projednávaném případě proto žalovaná udělila stěžovatelce za nesplnění povinného označení
sponzora (§53 odst. 1 zákona o televizním vysílání) pokutu, neboť označení sponzora
prostřednictvím webových stránek nebo prostřednictvím výrobku není dostatečně identifikující
konkrétní subjekt sponzora. Městský soud v Praze se s právním názorem vysloveným
v napadeném rozhodnutí ztotožnil a stěžovatelčinu žalobu zamítl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala stížní důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť dle jejího názoru obsah ustanovení §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání
poskytuje prostor pro samotným sponzorem zvolenou formu prezentace v rámci jeho
marketingové strategie.
Podle ustanovení §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání je provozovatel vysílání
povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo
na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou
nebo známkou služeb identifikující sponzora.
Prima facie může být ustanovení §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání vnímáno jako
ustanovení obsahující taxativní výčet způsobů, jak lze označit sponzora pořadu. Kromě zcela
jednoznačných pojmů (obchodní firma, ochranná známka), o jejichž obsahu nejsou pochybnosti
a které jsou definovány v právních předpisech, např. §8 obchodního zákoníku a §§1 až 3 zákona
č. 441/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochranných známkách“)
totiž toto ustanovení obsahuje i pojmy a slovní spojení, jejichž výklad jednoznačný není.
Nejasnosti vyvolává zejména slovo „identifikující“, neboť v zásadě existují dva možné způsoby
interpretace toho, jaký důsledek má vložení tohoto slova do citovaného ustanovení v souvislosti
se změnou zákona o televizním vysílání účinnou od 31. 5. 2006 na jeho interpretaci. Podle
prvního způsobu, aplikovaného žalovanou, musí být ze sponzorského vzkazu jednoznačně
bez dalšího vyhledávání informací zřejmé, který subjekt je sponzorem pořadu. Možný
je ale i druhý způsob, a to, že slovo „identifikující“ vyjadřuje povinnost uvést v označení
sponzora určité vodítko, jež jednoznačně směřuje k osobě sponzora a s jehož použitím je identita
sponzora zjistitelná.
Slovo „identifikující“ bylo do ustanovení §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání
vloženo zákonem č. 235/2006 Sb., jehož účelem bylo umožnit digitalizaci televizního vysílání.
Změnu citovaného ustanovení návrh zákona předkládaný vládou neobsahoval a k jeho doplnění
došlo teprve na základě komplexního pozměňovacího návrhu výboru pro vědu, vzdělání, kulturu,
mládež a tělovýchovu ve 2. čtení, který však nebyl odůvodněn. Není tedy zřejmé, jaký byl důvod,
který vedl ke schválení této změny, a proto nelze vycházet při výkladu novelizovaného znění §53
odst. 1 zákona o televizním vysílání z úmyslu zákonodárce.
Sponzorování pořadu je vedle reklamy další formou prezentace subjektů v televizním
vysílání. Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. s) zákona o televizním vysílání se sponzorováním
pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv příspěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou
osobou, která neprovozuje televizní vysílání nebo produkci audiovizuálních děl, k přímému nebo
nepřímému financování rozhlasových nebo televizních pořadů za účelem propagace jména
a příjmení fyzické osoby nebo názvu právnické osoby, obchodní firmy, obrazového symbolu
(loga) nebo ochranné známky, sponzora nebo jeho služby, výrobků nebo jiných výkonů. Jeho
účelem a cílem je vytvoření dobrého jména, pověsti výrobce, prodejce, poskytovatele služby nebo
jejich produktů (tzv. goodwill), přičemž obsahem sponzorského vzkazu může být i určité
reklamní sdělení. Na rozdíl od reklamy však nesmí podporovat prodej či pronájem výrobků
a služeb, tedy nesmí vybízet ke koupi či nájmu produktů (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 81/2005 - 79, publikovaný pod č. 1036/2007 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 As 44/2006 – 76,
dostupný na www.nssoud.cz). Jak vyplývá z citovaného ustanovení, účelem sponzorování může
být mimo jiné i propagace služeb, výrobků nebo jiných výkonů sponzora. Marketingovou strategií
sponzora pořadu, nejčastěji podnikatelského subjektu, tedy nemusí být výhradně prezentace jeho
obchodní firmy, ale může jí být, a často i je, prezentace jeho produktu (výrobku či služby).
K tomuto účelu je pak logicky vhodnější použít místo označení vztahujících se přímo k osobě
sponzora (obchodní firma), označení prezentující konkrétní produkt. Mezi takové produkty
pak lze nepochybně zařadit i webové stránky sponzora, přičemž cílem propagace stránek bude
nejčastěji zvýšení jejich návštěvnosti. Umožňuje–li tedy zákon o televizním vysílání
prostřednictvím sponzorování propagovat vedle jména a příjmení fyzické osoby a názvu
či obchodní firmy právnické osoby také v podstatě jakýchkoliv výsledky činnosti sponzora
(výrobky, služby nebo jiné výkony), je podle Nejvyššího správního soudu dostatečným
označením sponzora i označení vztahující se pouze k propagovaným produktům. Sponzorský
vzkaz tak vedle označení výrobku, služby či jiného výkonu, které primárně propaguje, nemusí
obsahovat specifikaci označující jednoznačně právnickou či fyzickou osobu, která pořad
sponzoruje. Za označení identifikující sponzora pořadu ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 zákona
o televizním vysílání je proto třeba považovat i takové označení, které obsahuje určité vodítko,
jež k osobě sponzora směřuje a s jehož použitím je identita sponzora zjistitelná. V tomto smyslu
již 7. senát Nejvyššího správního soudu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2009,
č. j. 7 As 53/2009 - 89, dostupném na www.nssoud.cz, v němž konstatoval, že „za dostatečné
označení sponzora ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání je třeba považovat i odkaz na výrobky, služby či jiné výkony
sponzora, které sponzorský vzkaz propaguje (např. odkaz na jeho webové stránky).“
Závěru, že výčet způsobů označení sponzora obsažený v ustanovení §53 odst. 1 zákona
o televizním vysílání není taxativní, svědčí i to, že citované ustanovení obsahuje i další
problematické slovní spojení, a to „známka služeb“, kterou je rovněž možné sponzora
identifikovat. Český právní řád však nedefinuje, co se pod „známkou služeb“ rozumí. V této
podobě se toto slovní spojení ostatně vyskytuje pouze v §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání.
To, že tímto slovním spojením může být míněna ochranná známka pro služby, lze sice dovodit
z textu citovaného ustanovení [„Provozovatel vysílání je povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela
nebo zčásti (...) ochrannou známkou nebo známkou služeb ...“] a také z některých ustanovení zákona
o ochranných známkách [srovnej např. §1 a §8 odst. 2 písm. a) a b) cit. zákona], nic to však
nemění na tom, že zákonodárcem zvolená formulace §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání
je nepřesná a matoucí a přináší tak výkladové problémy. Ostatně, upravuje–li citované ustanovení
možnost označit sponzora pořadu ochrannou známkou, lhostejno zda výrobků či služeb,
je evidentní, že užití slovního spojení „známka služeb“ je duplicitní a proto nadbytečné.
Nejvyšší správní soud dále považuje za nutné uvést, že pokud by byl výčet způsobů,
jakými lze sponzora pořadu v souladu se zákonem označit, taxativní, bylo by nemožné některé
subjekty v souladu se zákonem jako sponzory pořadu označit, čímž by, vzhledem k povinnosti
provozovatele vysílání informovat diváka, že se jedná o pořad sponzorovaný, bylo takovým
subjektům de facto znemožněno pořady sponzorovat. Výše uvedené se týká např. fyzické osoby,
která nemá obchodní firmu a nedisponuje ani logem či ochrannou známkou. Ustanovení §53
odst. 1 zákona o televizním vysílání totiž označení sponzora pouze jeho občanským jménem
neumožňuje, a to přesto, že tento zákon v §2 odst. 1 písm. s) výslovně, jako jeden z účelů
sponzorování, uvádí i propagaci jména a příjmení fyzické osoby. Stejným způsobem
lze argumentovat i ve vztahu k některým právnickým osobám. Účelem sponzorování je totiž
podle ustanovení §2 odst. 1 písm. s) zákona o televizním vysílání také propagace názvu
právnické osoby, avšak §53 odst. 1 zákona o televizním vysílání však označit právnickou osobu
jako sponzora pořadu jejím názvem neumožňuje. Z právnických osob by proto bylo nemožné
v souladu s citovaným ustanovením jako sponzora pořadu označit (opět s výjimkou těch, které
disponují logem či ochrannou známkou) ty bez obchodní firmy, tj. ty, jejichž název se nezapisuje
do obchodního rejstříku (viz §8 odst. 1 obchodního zákoníku). Jako sponzor by tak nemohly být
prezentovány např. obecně prospěšné společnosti zapisované do rejstříku obecně prospěšných
společností (§2 odst. 1 a §5 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných
společnostech, ve znění pozdějších předpisů), nadace a nadační fondy zapisované do nadačního
rejstříku (§1 odst. 2 a §5 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech,
ve znění pozdějších předpisů), občanská sdružení registrovaná Ministerstvem vnitra a evidovaná
Českým statistickým úřadem (§2 odst. 3 a §9 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, ve znění pozdějších předpisů) a církve a náboženské společnosti registrované
Ministerstvem kultury (§6 odst. 1 a §9 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských
společnostech, ve znění pozdějších předpisů).
V neposlední řadě lze také poukázat na směrnici Evropského parlamentu a Rady
2007/65/ES, která v čl. 3f odst. 1 písm. c) stanoví, že „Audiovizuální mediální služby nebo pořady,
které jsou sponzorovány, musí splňovat tyto požadavky: diváci jsou jasně informováni o existenci dohody
o sponzorství. Sponzorované pořady musí být zřetelně označeny jako sponzorované pořady jménem, logem
nebo jinou značkou sponzora, například odkazem na jeho produkt (produkty) nebo službu (služby) či na jejich
charakteristický znak, a to vhodným způsobem na začátku pořadů a v jejich průběhu nebo na jejich konci.“,
jež byla účinná (dnem 19. 12. 2007) v době, kdy byly předmětné sponzorské vzkazy odvysílány
(leden 2008), byť lhůta, v níž členské státy uvedou v platnost právní a správní předpisy nezbytné
pro dosažení souladu s touto směrnicí byla stanovena do 19. 12. 2009.
Závěrem je třeba poukázat i na to, že výkladem ustanovení §53 odst. 1 zákona
o televizním vysílání se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne 2. 9. 2009,
č. j. 6 As 13/2009 - 92 a ze dne 23. 10. 2009, č. j. 7 As 3/2009 - 65 (oba přístupné
na www.nssoud.cz), ve kterých dospěl, byť ve vztahu k označení sponzora prostřednictvím
ochranné známky, k obdobnému závěru jako v dané věci.
Nejvyšší správní soud proto na základě výše uvedených důvodů dospěl k závěru,
že napadený rozsudek městského soudu trpí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto kasačnímu soudu nezbylo
než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud ve svém novém
rozhodnutí. (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu