ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.15.2010:56
sp. zn. 7 As 15/2010 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: R. E. K.,
zastoupen Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Krkonošská 27, Vrchlabí,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2009, č. j. 30 Ca 76/2009 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2009, č. j. 30 Ca 76/2009 – 29, byla
odmítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen “stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí
Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „krajský
úřad“), ze dne 14 . 8. 2009, č. j. DSH/10676/09, a rozhodnutí Městského úřadu Klatovy
ze dne 11. 5. 2009, č. j. OD/2347-1/09. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že podle
sdělení krajského úřadu bylo jeho rozhodnutí ze dne 14. 8. 2009 doručeno dne 19. 8. 2009,
zatímco podle sdělení stěžovatele bylo doručeno 21. 8. 2009. Ke svému sdělení krajský úřad
připojil xerokopii doručenky, z níž vyplývá, že zásilka „057587/09 DSH/10676/09 – Sk“ byla
zástupcem stěžovatele Mgr. Zdeňkem Stránským převzata osobně dne 19. 8. 2009. Toto datum
je vyplněno u údaje „Dne“ vlevo od podpisu příjemce zásilky a rovněž je uvedeno v razítku
Poštovního úřadu Praha 69 vlevo od podpisu vydávající osoby. Stěžovateli tedy bylo písemné
vyhotovení napadeného rozhodnutí krajského úřadu doručeno dne 19. 8. 2009. Nedostatkem
podmínky řízení je podání, které postrádá náležitosti žaloby uvedené v ust. §37 odst. 2 a 3 a §71
odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. V určitém okamžiku se současně jedná o již neodstranitelný
nedostatek, neboť odstraňovat vady žaloby není již možné s ohledem na lhůtu uvedenou v ust.
§72 odst. 1 s. ř. s. S ohledem na uplynutí této lhůty by případné poučení soudu s výzvou
k odstranění vad žaloby ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s. bylo úkonem nadbytečným, neboť
k případně dodatečně uplatněným argumentům by soud již nemohl přihlížet. V této souvislosti
krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, a ze dne 2 7. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48, oba dostupné
na www.nssoud.cz. Rozšířit žalobu o další žalobní body, resp. uplatnit alespoň jeden žalobní
bod, bylo tedy možné pouze do 19. 10. 2009. V žalobě předané k poštovní přepravě dne
19. 10. 2009 však stěžovatel žádný žalobní bod neuvedl a jen v ní uvedl, že „žalobní důvody,
z nichž bude zřejmé, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
obou rozhodnutí ze nezákonné, včetně případných návrhů na provedení důkazů, budou
Krajskému soudu v Plzni doručeny nejdéle do 30. 10. 2009.“ Za tohoto stavu absentuje jakýkoliv
žalobní bod jako zvláštní podmínka řízení a po 19. 10. 2009 se jedná o neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení. Na věci proto nemůže nic změnit ani to, že podáním předaným k poštovní
přepravě dne 4. 11. 2009 stěžovatel žalobu o žalobní body skutečné doplnil. Současná právní
úprava nezná institut ohlášení žaloby proti rozhodnutí správních orgánů a možností uplatnit
žalobní body i po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost. Stěžovatel míní,
že krajský soud jeho žalobu odmítl s odvoláním na ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a má tedy
za to, že krajský soud dospěl k závěru, že návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Stěžovatel namítá zmatečnost řízení před krajským soudem spočívající v tom, že chyběly
podmínky řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a nezákonnost napadeného usnesení
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Krajský soud odmítnutí žaloby opírá o tvrzení,
že nebyl předložen originál plné moci a že žádné ustanovení s. ř. s. ani o. s. ř. neukládá soudu
povinnost, aby za zástupce žalobce vyhledával ve správním spisu plnou moc. Ust. §64 s. ř. s. a
§32 odst. 1 o. s. ř. bylo stěžovatelem podle jeho přesvědčení splněno a plná moc pro jeho
advokáta Mgr. Stránského byla již založena do spisu při prvním podání ve věci. Krajský soud
proto neměl po stěžovateli požadovat další originál nebo ověřenou kopii plné moci. Odkaz
na založení plné moci ve spisu považuje stěžovatel za dostatečný a neznamená pro soud žádné
obtíže, procesní zdržení nebo jakékoliv náklady a soud by tak mohl a měl tento úkon učinit ,
tj. otevřít spis a na založenou plnou moc se podívat. V této souvislosti odkazuje na ust. §6 o. s. ř.
s tím, že soud by neměl marnit čas upozorňováním stěžovatele na dodání dokumentů, které leží
ve spise před ním. Napadené usnesení krajského soudu je nezákonné ve smyslu ust. §103 odst. 3
písm. e) s. ř. s., protože byly splněny veškeré náležitosti, které zákon ukládá. Krajský soud
po prozkoumání žaloby shledal, že některé náležitosti chybí, a proto vyzval stěžovatele k jejich
doplnění. To stěžovatel učinil a soud tak měl k dispozici všechny informace k tomu, aby ve věci
rozhodl. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační
stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že krajský soud jeho žalobu odmítl s poukazem
na ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť z napadeného usnesení zcela jednoznačně
a bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že žaloba byla odmítnuta podle ust. §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., a to pro nedoplnění alespoň jednoho žalobního bodu v zákonné lhůtě pro podání žaloby.
Námitky stěžovatele, které svojí podstatou směřují k tomu, že krajský soud nesprávně posoudil
nesplnění podmínek řízení pro neprokázání vztahu právního zastoupení stěžovatele, nelze
ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu přezkoumat, neboť tyto stěžovatelem
namítané důvody nebyly nosnými důvody rozhodnutí krajského soudu a ani v nejhrubějších
obrysech je v odůvodnění usnesení krajského soudu nelze nalézt. Stěžovatel tak v této části
své kasační stížnosti brojí proti něčemu, co je zcela mimo rozhodovací důvody, na nichž
své usnesení o odmítnutí žaloby krajský soud založil. Uvedená stížní námitka proto není
důvodná, neboť i kdyby byla věcně oprávněná, nemohla by účinně napadnout nosné důvody
rozhodnutí krajského soudu, jsou-li zcela jiné než údajná nezákonnost, proti níž stížní námitka
směřuje.
Stěžovatel dále namítal, že splnil všechny zákonné ná ležitosti a že krajský soud
měl k dispozici všechny informace k tomu, aby ve věci rozhodl.
Podle ust. §71 odst. 1 písm. d). s. ř. s. musí žaloba, kromě jiných náležitostí, obsahovat
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí
oznámeno žalobci doručením písemného vyhotovení.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žaloba musí alespoň
v nejhrubších rysech obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakýc h skutkových
a právních důvodů žalobce rozhodnutí napadá. Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje,
může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, na rozdíl
od konkretizace v žalobě již uvedeného žalobního bodu (viz např. rozsudky ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publ. pod č. 113/2004 Sb. NSS, ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 95/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS , či ze dne 2. 8. 2007,
č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, dostupné na www.nssoud.cz; srov. také nález Ústavního soudu
ze dne 13. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 236/99, publ. pod č. 5/2000 Sb. nál. a usn., sv. č. 17, str. 35 a
na http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud posoudil shodně jako krajský soud žalobu stěžovatele jako
blanketní. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že neobsahovala ani jeden žalobní bod, a to ani
v nejhrubších rysech, neboť se v ní hovoří pouze o tom, že napadená správní rozhodnutí měla
být vydána v rozporu se zákonem a že stěžovatel měl být zkrácen na svých zákonných právech.
Není však ani v nejmenším naznačeno, v čem měl rozpor se zákonem spočívat a jaká práva
stěžovatele měla být zkrácena. Správní soudnictví je přitom ovládáno dispoziční a koncentrační
zásadou. Ve smyslu ust. §75 odst. 2 s. ř. s. správní soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal žalobu poslední den lhůty
pro podání žaloby, tj. v pondělí dne 19. 10. 2009, jím stanovené datum 30. 10. 2009, v němž chtěl
žalobní body doplnit (a později tak skutečně učinil podáním ze dne 4. 11. 2009), již bylo mimo
rámec zákonné lhůty, v níž by ještě mohl žalobní body doplnit. Proto krajský soud k takovému
podání nemohl přihlížet.
Za takového skutkového stavu věci by nedávalo smysl, aby krajský soud vyzval
stěžovatele k doplnění žalobních bodů podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 2 As 69/2008 - 148, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl,
že „pokud jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích
opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné,
že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala
zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný
pod č. 113/2004 Sb. NSS.“ Účelem §37 odst. 5 s. ř. s. je upozornit podatele na vady podání,
vyzvat ho k jejich odstranění, stanovit mu k tomu lhůtu a upozornit ho na násled ky spojené
s neodstraněním vad. Lze-li určitou náležitost žaloby účinně uvést či doplnit jen v zákonem
stanovené nepřekročitelné lhůtě, má smysl vyzývat k takovému doplnění pouze tehdy, bude-li to
vůbec „technicky“ proveditelné a smysluplné. Není tedy a priori vyloučeno, aby taková výzva,
zejména za použití moderních komunikačních prostředků byla učiněna v posledních dnech
či zcela výjimečně i v poslední den lhůty pro podání žaloby. Soud je přitom povinen takovou
výzvu učinit, takže se předtím v přiměřené lhůtě po dojití žaloby na soud (tedy zpravidla v řádu
několika dnů po dojití) musí s jejím obsahem seznámit přinejmenším do té míry, aby si mohl
učinit úsudek o tom, zda má předepsané náležitosti. Podle ust. §36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen
poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu
nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Vzhledem k obsahu předmětné žaloby nelze
pochybovat o tom, že si stěžovatel byl vědom její vady, nebylo tedy nezbytné mu výslovně
sdělovat, že žaloba neobsahuje žalobní bod, a postačilo, avšak jen v případě, že to bylo
z časového hlediska smysluplné a že takový úsudek si mohl soud učinit již ze samotného jejího
obsahu, jej upozornit, že žalobní body je nutno uplatnit dříve než ve lhůtě, kterou v žalobě
ohlásil, neboť jen tak k nim bude možno přihlédnout. Ve stěžovatelově případě však nebylo
důvodu ani takovou výzvu činit. Z textu p odané žaloby datované dnem 16. 10. 2009 totiž nebylo
možno zjistit, kdy měla začít běžet lhůta k jejímu podání, neboť v ní nebyl uveden žádný údaj
o dni doručení napadeného správního rozhodnutí. Krajský soud tedy mohl postupovat pouze
tak, že poté, co vyjasnil otázku zastoupení stěžovatele a co mezitím došlo soudu doplnění žaloby,
si opatřil od krajského úřadu doklady o doručení napadeného rozhodnutí. Z nich seznal,
že stěžovatel žalobu podal natolik krátce před skončením běhu žalobní lhůty, že žaloba z důvodů
zcela pochopitelných (trvání poštovní přepravy) dorazila na krajský soud již po uplynutí žalobní
lhůty, takže nemělo žádný smysl se jakkoli zabývat doplněnými žalob ními body. Bylo by tedy ryze
formalistické trvat za této situace na povinnosti soudu vyzývat stěžovatele k odstranění takových
vad žaloby, které mohly být odstraněny nejpozději téhož dne, kdy blanketní žalobu stěžovatel
podal k poštovní přepravě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 392/01,
publ. pod č. 48/30 Sb. nál. a usn., sv. č. 30, str. 17, a na http.//nalus.usoud.cz, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009, č. j. 8 Afs 31/2009 - 74, dostupný
na www.nssoud.cz). Procesní postup účastníků řízení včetně toho, zda žalobce podá žalobu
až v samém závěru lhůty, kdy tak může učinit, souvisí s jeho procesní odpovědností a musí nést
případné důsledky, které z jeho vlastního načasování takových kroků plynou. Tak je tomu
i u stěžovatele. Krajský soud tedy zcela správně žalobu odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť stěžovateli se v žalobní lhůtě nepodařilo uvést žádný žalobní bod a žalobní body,
které uvedl v doplnění žaloby, uplatnil opožděně. V řízení tedy nebyla, a to neodstranitelně,
splněna podmínka řízení spočívající v tom, že v žalobě byl účinně uplatněn, byť třeba i jen
v nejhrubších rysech, aspoň jeden žalobní bod.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, když
neshledal ani jiný důvod, pro nějž by nařízení jednání ve věci bylo vhodné. Zejména neshledal
účelné ani potřebné pro rozhodnutí ve věci provádět další d okazování doplnění žaloby ze dne
30. 10. 2009, jak navrhoval stěžovatel v kasační stížnosti, neboť jeho obsah nemá pro posouzení
důvodnosti kasační stížnosti žádný význam a navíc je obsahem soudního spisu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu