ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.23.2010:73
sp. zn. 7 As 23/2010 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, č. j. 10 Ca 263/2009 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, č. j. 10 Ca 263/2009 – 36, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 3. 6. 2009,
sp. zn. 2008/922/vos/ČTV, č. j. vos/3962/09, kterým stěžovatelka podle ust. §60 odst. 1
písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“),
uložila České televizi (dále jen „účastnice řízení “) pokutu ve výši 400 000 Kč za porušení ust.
§31 odst. 3 citovaného zákona, k němuž došlo tím, že dne 4. 5. 2008 odvysílala na programu
ČT1 pořad „168 hodin“, resp. reportáž o církevních restitucích, „která obsahovala
neopodstatněné a neargumentované výroky negativně ovlivňující stanovisko k církevním
restitucím a rovněž i k církvím všeobecně, čímž reportáž zjevně prezentuje nepříznivý úhel
pohledu na církevní restituce a na církev jako takovou“. V odůvodnění rozsudku městský soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatelky je nepřezkoumatelné, neboť výrok usnesení
kolegiálního orgánu ve znění, o němž bylo hlasováno, a výrok rozhodnutí v písemném
vyhotovení se obsahově liší a navíc stěžovatelka ani ve výroku rozhodnutí nekonkretizovala,
v čem spočívá naplnění skutkové podstaty správního deliktu, za který byla účastnice řízení
postihována. K žalobní námitce účastnice řízení, že byla sankciována za způsob okomentování
vstupů zástupců církví, městský soud uvedl, že stěžovatelka při posouzení věci opomněla rozlišit,
že daný pořad obsahoval jednak tvrzené skutečnosti, které byly obsaženy ve vstupech
jednotlivých církevních představitelů či jejich zástupců, a jednak hodnotové soudy, které byly
obsaženy v redakčních komentářích. Zatímco existence skutečností může být prokázána,
pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná. Požadavek dokázat pravdivost hodnotového
soudu nelze splnit a sám o sobě porušuje svobodu názoru. Lze sice namítat, že ani svoboda
projevu či právo na informace nemohou být neomezené, avšak k jejich omezení může dojít toliko
zákonem. V ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání ukládá zákonodárce provozovateli vysílání
povinnost zajistit, aby v konkrétně vymezených typech pořadů (zpravodajských a politicko-
publicistických) bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména, aby nedocházelo
k jednostrannému zvýhodňování politických stran či hnutí, popřípadě jejich názorů či názorů
jednotlivých skupin veřejnosti (s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém
a společenském životě). Smyslem citovaného ustanovení je tedy podle městského soudu uložení
povinnosti provozovateli vysílání chovat se tak, aby nedocházelo v konkrétním pořadu
k porušení rovnosti politických stran či hnutí, a to jejich jednostranným zvýhodňováním. Toto
ustanovení však nepostihuje hodnotové soudy, které byly obsaženy v redakčních komentářích.
Nelze akceptovat skutečnost, aby za obsah hodnotového soudu obsaženého v komentáři
redaktora či redaktorky byla uložena veřejnoprávní sankce. Hodnotový soud obsažený
v komentáři je vždy vyjádřením určitého názoru, jehož sankcionování by ve svém důsledku
znamenalo omezení svobody projevu či projev cenzury, která je nepřípustná. Nadto v daném
případě obsah komentáře nevedl ani k jednostrannému zvýhodňování politické strany či hnutí,
popřípadě jejich názorů či názorů jednotlivých skupin veřejnosti. Na základě výše uvedených
úvah dospěl městský soud k závěru, že pokud byla sankce uložena za hodnotové soudy
v redakčních komentářích, pak její uložení nebylo na místě, neboť v takovém případě nemohla
být naplněna skutková podstata správního deliktu podle ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., v níž namítala, že se městský soud zabýval
nad rámec žalobních námitek hodnotovými soudy. Městský soud tak jednal v rozporu s ust. §75
odst. 2 s. ř. s., který ukládá soudu povinnost přezkoumávat napadené výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Na druhé straně se městský soud nezabýval námitkou, že stěžovatelka
nekonkretizovala, porušení jakých zásad objektivity a vyváženosti se měla účastnice řízení
dopustit. Stěžovatelka se také neztotožnila s názorem městského soudu, že ust. §31 odst. 3
zákona o vysílání nepostihuje hodnotové soudy, které byly obsaženy v redakčních komentářích
a že jejich sankcionování by ve svém důsledku znamenalo omezení svobody projevu či projev
nepřípustné cenzury. Stěžovatelka má za to, že úkolem veřejnoprávní televize je poskytovat
objektivní a vyvážené informace, a nikoliv subjektivní redakční komentáře. S ohledem na výše
uvedené stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu napadeného správního rozhodnutí stěžovatelka dospěla k závěru,
že redakční komentáře obsahují výroky týkající se dohody církví s vládou (např. „…vláda
se s církvemi potichu dohodla..., vládní návrh nepřikazuje církvím, jak smějí peníze utratit, ...
ostatní restituenti absolvují nekonečné soudní tahanice, jim stačila dohoda s vládou…“), které
nelze považovat za objektivní, neboť nejde o výroky nezaujaté. „Tichou dohodou“ je podle
stěžovatelky naznačováno cosi nekalého, přičemž není pravdou, že by šlo o „tichou dohodu“,
neboť jak je v závěru reportáže uvedeno, „boj českých církví o majetek trvá už dlouhých 18 let“ a
navíc se jedná o problematiku, které je v médiích věnována značná pozornost, nejde tedy
o „tichou dohodu“. Stěžovatelka označila komentář, že „vládní návrh, který nepřikazuje církvím,
jak smějí peníze utratit, byl zařazený do reportáže zcela nelogicky a účelově. Získají-li totiž církve
zpět majetek či náhradu za něj, neexistuje podle stěžovatelky žádný důvod, proč by stát
či kdokoliv jiný měl mít možnost do disponování s tímto majetkem zasahovat. Takové tvrzení
manipulativním způsobem naznačuje negativní postoj k církevním restitucím. Poukazování
na nekonečné soudní tahanice ostatních restituentů s tím, že církvím stačila dohoda s vládou,
je rovněž podle stěžovatelky neobjektivní, neboť se jedná o zcela různé restituce, tvrzení
o „nekonečných soudních tahanicích“ není ničím podloženo a rovněž není pravdivé tvrzení,
že církvím stačila dohoda s vládou. Uvedené výroky obsažené v redakčních komentářích vyjadřují
negativní postoj k církevním restitucím. Tím je neobjektivně církev prezentována jako
„zvýhodněný protipól“ vůči všem ostatním občanům. Komentáře jako např. „Miliardy od státu
církvím pomůžou dostat se na výsluní ekonomického i politického vlivu a z božích pastýřů
se stanou bohatí obchodníci.“…“Chudé české církve náhle zbohatnou.“, „Miliardová bankovní
konta by služebníky boží proměnila ve vlivné businessmany, a ti už mají smělé plány, kterak
vplout do světa velkých finančních operací.“, „Církvím by se splnil vytoužený sen, postupně
by se zbavily závislosti na státu a staly by se z nich hráči se silným ekonomickým i politickým
vlivem.“, „Miliardy ze státní kasy tak pastýřům božím dodají sílu získat v téměř ateistické
společnosti nové ovečky.“ označila stěžovatelka za předpojaté, nevěcné a vyvolávající emoce.
V centru pozornosti předmětné reportáže tak jsou budoucí majetky a jejich využití, zejména
budoucí finanční operace církví, přičemž je opakovaně zdůrazňována možnost dosažení
ekonomického a politického vlivu. Stěžovatelka poukázala také na to, že reportáž nijak
nezdůrazňuje, že jde o majetkovou reparaci, naopak dává vzniknout domněnce, jako by církve
dostaly od státu miliardové částky „pro nic za nic“. Reportáž tak naznačuje, že více než o finanční
odškodnění jde o ekonomickou a politickou moc, je navozována představa ziskuchtivosti církví.
Bohatnutí církví je prezentováno jako potenciálně rizikové, neboť nabytý majetek církvím
umožní působit na veřejnost, přičemž není jasné, proč by takové působení církví mělo
být problematické. Reportáž zmiňuje možnost, že bohatá církev získá v téměř ateistické
společnosti „nové ovečky“, že bude přitahovat ziskuchtivé typy lidí a že existuje riziko ztráty
důvěryhodnosti. Využití církevního majetku k restaurování chátrajících objektů
je marginalizováno slovy, že církve „konečně opraví tu poničený kostelík, tu zchátralou kapli“.
Vyjádření ekonoma pražského arcibiskupství o úspěšně fungujícím projektu komunitního centra
je podle stěžovatelky snižováno redakčním komentářem, že se tak děje v zemi, kde se 73 %
obyvatel nepovažuje za věřící. Stěžovatelka proto označila takové pojetí reportáže za nevěcné,
předpojaté a neobjektivní, které vyznívá v neprospěch církví, zaujímá k církvím negativní
stanovisko. K námitce účastnice řízení, že sdělené informace pocházely přímo od zástupců církví,
stěžovatelka uvedla, že porušení zákonné povinnosti nebylo shledáno v prezentaci těchto
informací, ale v redakčních komentářích a především v celkovém pojetí předmětné reportáže.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů, která podle stěžovatelky spočívala v tom, že se
nezabýval námitkou účastnice řízení, že stěžovatelka nekonkretizovala, porušení jakých zásad
objektivity a vyváženosti se měla účastnice řízení dopustit.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, oba dostupné
na http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů představujícím součást práva na řádný proces,
jakož i právního státu, povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází
tato zásada vyjádření v ust. §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože
by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud ve svých
rozsudcích také vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz
a rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, www.nssoud.cz).
Městský soud v daném případě vzal v úvahu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/20006 – 74, www.nssoud.cz, publ.
Pod č. 1566/2008 Sb. NSS., podle kterého krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek,
které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval,
samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým
či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Podle názoru vysloveného v citovaném usnesení je nutno se zabývat těmito oddělitelnými
otázkami jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (či lze-li
vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takový význam mít bude). Pokud se však
s ohledem na dosavadní výsledky řízení, povahu věci či z jiných důvodů stávají v důsledku
zrušovacího rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost některé skutkové a právní otázky (a k nim
směřující žalobní či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se jimi zabývat; postačí toliko
zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále za bezpředmětné. V dané věci městský soud
neposuzoval námitku účastnice řízení, že stěžovatelka nekonkretizovala, porušení jakých zásad
objektivity a vyváženosti se měla dopustit, neboť dospěl k závěru, že nemohla být vůbec
naplněna skutková postata správního deliktu podle ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání
a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. S ohledem na tyto závěry se pak zabýval
již jen ve stručnosti dalšími žalobními námitkami. Pokud tedy městský soud odůvodnil,
že by posouzení předmětné žalobní námitky bylo bezpředmětné vzhledem k tomu, že nemohla
být vůbec naplněna skutková postata správního deliktu, považuje Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek za přezkoumatelný. Proto tuto stížní námitku stěžovatelky neshledal důvodnou.
Důvodná není ani další stížní námitka, že se městský soud zabýval hodnotovými soudy
nad rámec žalobních námitek. Účastnice řízení totiž v žalobě namítala, že mají-li redakční
komentáře oporu v tvrzeních zástupců církví, pak samotný způsob komentování těchto
skutečností nemůže mít za následek porušení ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání. V průběhu řízení
pak tuto námitku dále konkretizovala tak, že hodnotící soudy nemohou být podrobeny důkazu
pravdy a pokud rozhodnutí stěžovatelky vychází z toho, že restituce církevního majetku jsou
správné a nemají být podrobeny jakékoliv kritice či jinému úhlu pohledu, je takové vyjádření
jednostranným pohledem na věc a stěžovatelka tím vnáší do rozhodnutí svůj vlastní hodnotící
soud. Podle ust. §71 odst. 2 s. ř. s. lze rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro její
podání. Jiný postup však platí pro upřesnění žalobních bodů obsažených v žalobě, které
lze konkretizovat i po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Již v rozsudku ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikovaném pod č. 685/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly
v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy
alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání
či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí
jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím
včasném rozšíření uplatnit.“ Námitka, že samotný způsob komentování těchto skutečností
nemůže mít za následek porušení ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání, byla formulována
již v žalobě a městský soud zcela správně přihlédl i k upřesněním žaloby po uplynutí uvedené
lhůty včetně skutečností uváděných při ústním jednání. V daném případě proto nebylo postupem
soudu porušeno ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud přezkoumává napadené
výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval poslední námitkou stěžovatelky, že podle ust. §31
odst. 3 zákona o vysílání lze sankcionovat i hodnotové soudy obsažené v redakčních
komentářích.
Podle ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen zajistit,
aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity
a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná
politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti,
a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že úkolem veřejnoprávní
televize je poskytovat objektivní a vyvážené informace a nikoliv subjektivní redakční komentáře.
Úkolem veřejnoprávní televize je nejen poskytovat objektivní a vyvážené informace, ale rovněž
iniciovat a udržovat veřejnou diskusi o nejrůznějších veřejných tématech, v níž se
zprostředkovávají různé názory. Podle ust. §2 odst. 2 zákona č. 483/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jsou hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání zejména
poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací
pro svobodné vytváření názorů; přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky;
vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny
obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo
národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy
a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých
směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní
společnosti; rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních
nebo etnických menšin; výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických,
dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů
a pořadů pro děti a mládež. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by veřejnoprávní televize
neměla vytvářet publicistické pořady, jež obsahují redakční komentáře, které vyjadřují určitý
názor či hodnotový soud. V této souvislosti je nutné poukázat také na čl. 17 odst. 1,2 a 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zakotvujících základní právo na svobodný projev,
který se vztahuje i na svobodu projevu veřejnoprávních médií masové komunikace jako
veřejnoprávních korporací, jež musí být v jejich roli šiřitele a zprostředkovatele informací názorů
ústavně chráněny i před státem samotným. Z tohoto článku vyplývá, že je každému, tedy
i veřejnoprávní televizi jako nositeli tohoto základního práva, zaručeno právo vyjadřovat
se v pořadech jí vysílaných k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy, včetně soudů
kritických. Svobodný projev patří mezi tzv. politické svobody, které garantují aktivní seberealizaci
jednotlivce ve společnosti i ve státě. Veřejnoprávní média masové komunikace vytvářejí svojí
existencí strukturovaný a co možná nejvíce pluralitní prostor pro vyjadřování názorů. Jejich
úlohou není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených
kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality. Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 7. 2007, sp. zn. IV.ÚS 23/05, dostupná na http://usoud.nalus.cz, vyjádřil, že při kritice
veřejné záležitosti platí presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Pokud jde o hodnotící soudy,
i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným.
Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a jeho podjatost nedovolují samy o sobě učinit
závěr, že vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí
či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou
nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba ji považovat za vybočující z fair projevu.
Přitom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního
či publicistického či jiného útvaru. Nikdy nelze posuzovat pouze jednotlivý, z kontextu vytržený,
výrok nebo větu. Právo na svobodný projev médií tak chrání nejen zvolené téma, nýbrž i druh
a způsob jeho zpracování. Teprve tehdy, když se takto chápaný svobodný projev dostane
do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými
za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva
a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví
a mravnosti), nastanou podmínky pro to, aby byl zkoumán sledovaný účel konkrétního
programu, způsob a druh zpracování tématu, jakož i programem dosažený či předpokládaný
účinek. Všechna zmíněná omezení svobodného projevu provedená zákonem sledujícím uvedený
přípustný účel však nesmějí relativizovat svobodu projevu. Naopak, tyto omezující zákony
je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry
restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování samotné svobody projevu.
Právní úprava omezující svobodu projevu vyžaduje, aby v každém konkrétním případě
bylo zkoumáno splnění podmínky nezbytnosti omezení tohoto základního práva. Pokud
má stěžovatelka ukládat sankce za neplnění povinnosti podle ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání,
tedy za nerespektování zásad objektivity a vyváženosti, a zejména za jednostranné zvýhodňování
politických stran nebo hnutí či jednotlivých skupin veřejnosti, musí tak činit s ohledem na účel
a povahu základního práva na svobodu projevu, což se v dané věci nestalo.
Ve smyslu citovaného ustanovení může být svoboda projevu omezena s ohledem
na práva a svobody jiných, především ve vztahu k ochraně efektivního fungování politické
demokracie. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2007, č. j. 4 As 81/2006 - 108,
www.nssoud.cz, uvedl, že je třeba velmi obezřetně postupovat při vymezování hranice mezi
přímočarým a kritickým způsobem vedení reportáže na straně jedné s přístupem zaujatým
a předpojatým, s nevyvážeností reportáže či nepřípustným ovlivňováním a matením diváka
na straně druhé. Reportáž je potřeba posuzovat jako celek, tedy jak její obrazovou,
tak i zvukovou stránku, a ty pak hodnotit společně se slovním sdělením, aniž by jednotlivá sdělení
byla vytržena z kontextu. Měly by zaznít všechny informace potřebné k tomu, aby si divák mohl
učinit objektivní názor. Na tom nemůže nic změnit ani to, jsou-li informace podávány kritickým
způsobem, pokud v reportáži je všem zúčastněným stranám dána možnost vyjádřit se k jejímu
předmětu. Podstatné zejména je, aby v reportáži nezazněly informace lživé. V daném případě
ovšem nebyla účastnice řízení pokutována za to, že by vysílala o církevních restitucích
neobjektivní či nepravdivé informace ani že by nedala prostor k vyjádření se všem
zainteresovaným osobám, ale pouze za hodnocení informací získaných od těchto osob. Nejvyšší
správní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že názory vyslovené v reportáži lze v určitém
úhlu pohledu považovat za intelektuálně ploché a odrážející ve společnosti převažující
zjednodušené představy, které se mohou při bližším zkoumání ukázat jako nanejvýš sporné
(stereotyp hamižných a mocichtivých církví, zejména pak církve katolické). Stěžovatelka však
vystupovala v roli správního orgánu ukládajícího sankce, nikoli v roli odborného recenzenta
či manažera příslušné redakce, kterým by jistě příslušelo hodnotit předmětnou reportáž z hlediska
její kvality (tj. u názoru z hlediska jeho hloubky a promyšlenosti). Ač tedy lze jistě přemýšlet
o tom, zda se reportáž dostatečně dokázala vyvarovat zaběhlých klišé, bezpochyby nebyly
redakční komentáře, jež v ní zazněly, neslučitelné s demokratickými hodnotami, a a priori je nelze
mít za neslučitelné s principy lidských práv. Nejednalo se ani o kritiku, která zcela postrádá věcný
základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění. Navíc nutno vzít v úvahu, že ust. §31 odst. 3
zákona o vysílání vyžaduje ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech dodržení zásad
objektivity a vyváženosti. U publicistických pořadů toto pravidlo nelze vykládat jako příkaz,
aby v nich zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názory. Naopak, zejména proto,
že sám zákonodárce zdůrazňuje, že zákaz jednostranného zvýhodňování se má vztahovat
na celek vysílaného programu, nutno uvedené ustanovení vykládat v jeho materiálním obsahu,
tedy jako pokyn organizovat vysílání publicistických pořadů tak, aby jednotlivé pořady byly často
angažované, kritické a názorově vyhraněné, samozřejmě vždy při zachování objektivity
a pravdivosti sdělení o faktech, avšak ve svém celku vytvářely pestrou a z hlediska názorového
spektra společnosti reprezentativní kombinaci, podporující co nejširší a nejotevřenější diskusi
o společensky relevantních tématech. Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že předmětná
reportáž se týkala vládního návrhu zákona, tedy ve své podstatě politického záměru. Meze
přípustné kritiky ve vztahu k politickému záměru, postoji či rozhodnutí jsou přitom širší
než ve vztahu k obdobným projevům jiných subjektů. Účastnice řízení tak nepochybně může
v publicistickém pořadu kriticky hodnotit politický záměr spočívající ve způsobu řešení otázky
církevních restitucí a může v souvislosti s tím i domýšlet důsledky a stavět se k nim odmítavě,
např. být přesvědčena, že restituce povedou k posílení vlivu církví a mít to za nežádoucí. Může
jistě i zastávat názor, že samotný princip církevních restitucí je z určitých úhlů pohledu špatný,
stejně jako by na druhé straně mohla mínit, že je ostudné, že tato otázka již není dávno vyřešena,
že co bylo ukradeno, má být vráceno a že nárůst vlivu církví by byl blahodárný, např. proto,
že by vedl k posílení role morálky, odpovědnosti a pokory ve společnosti. Porušením ust. §31
odst. 3 zákona o vysílání by naopak bylo, pokud by celkové vyznění publicistických pořadů, bylo
ve vztahu k otázce role církví ve společnosti jednostranné, např. konzistentně odmítavé
k církevním restitucím a nepřipouštějící názor, že církevní restituce mohou být dobrou věcí,
neboť takové vyznění by nezohledňovalo skutečné spektrum názorů zastávaných k této
problematice ve společnosti.
Co se týče odvysílání možného negativního postoje k církvím v České republice, Nejvyšší
správní soud dodává, že již v rozsudku ze dne 22. 5. 2008, č. j. 4 As 69/2007 - 65, byl vysloven
právní názor, že objektivita a vyváženost sdělovaných a rozšiřovaných informací není totožná
s ochranou subjektů před zásahem do jejich osobnostní sféry, a případně dobré pověsti, která
je chráněna prostředky práva soukromého.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v dané věci
nebylo na místě uložení pokuty za hodnotové soudy v redakčních komentářích, neboť vůbec
nebyla naplněna skutková podstata správního deliktu ve smyslu ust. §31 odst. 3 zákona
o vysílání.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné v tomto případě navíc poukázat na nález
Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, ve kterém tento soud konstatoval,
že otázku prekluze práva považuje za problematiku natolik významnou, že by se jí měly správní
soudy důkladně zabývat. Poté v nálezu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1898/09, a v nálezech
ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09, a sp. zn. I. ÚS 948/09, http://nalus.usoud.cz, dospěl
k závěru, že otázku prekluze zkoumá správní soud, včetně Nejvyššího správního soudu, z úřední
povinnosti.
Podle ust. §61 odst. 1 zákona o uloží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pokutu
do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do 2 let ode dne,
kdy k porušení povinnosti došlo.
Počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty je tedy dán okamžikem vědomosti o skutkových
okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení
povinnosti. V projednávané věci přitom podle obsahu správního spisu stěžovatelka na svém
zasedání dne 18. 6. 2008 rozhodla o zahájení správního řízení s účastnicí řízení. Není z něj ale
zřejmé, co a kdy se stalo podnětem pro zahájení řízení o uložení sankce pro spáchání správního
deliktu. Rozhodnutí o uložení pokuty bylo sice vydáno dne 15. 6. 2009 a doručeno účastnici
řízení následujícího dne, ale vzhledem k tomu, že městský soud toto rozhodnutí zrušil
rozsudkem, který nabyl právní moc dne 7. 1. 2010 a stěžovatelka podala kasační stížnost
až dne 20. 1. 2010, uběhlo dalších několik dní, které je třeba připočítat k uvedené lhůtě. Část
lhůty, která uběhla před zahájením soudního řízení a pak po jeho skončení se totiž ve smyslu
ust. §41 s. ř. s. sčítají. S ohledem na výše uvedené tak došlo k uplynutí prekluzivní subjektivní
lhůty a právo stěžovatelky uložit pokutu za správní delikt je tedy nepochybně prekludováno, a to i
kdyby byl počátek běhu této lhůty počítán od 18. 6. 2008.
Ze všech důvodů výše uvedených není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a účastnici žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu