ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.29.2010:136
sp. zn. 7 As 29/2010 - 136
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. M., zastoupený
JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem Sokolská 21, Ostrava – Moravská Ostrava a
Přívoz, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,
Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2009, č. j. 58 Ca 19/2005 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Igora Honuse se u r č u je částkou 2880 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2009, č. j. 58 Ca 19/2005 – 66 byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 23. 5. 2005,
č. j. 1161/2005/DSH/Lip/0001, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru dopravy (dále jen „magistrát“) ze dne 4. 3. 2005,
č. j. OD/1/5894/04/SŘ-OF, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“). V odůvodnění rozsudku
krajský soud uvedl, že bylo skutkově prokázáno, že stěžovatel dne 8. 9. 2004 v 11:10 hod.
na ul. Horní v Ostravě – Hrabůvce řídil osobní automobil zn. Škoda Favorit 135L SPZ X,
přičemž za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem a po zastavení hlídkou Policie České
republiky odmítl na výzvu předložit povinnou výbavu vozidla. Stěžovatel tímto jednáním porušil
ust. §6 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o silničním provozu“) a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a
plynulosti silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. K námitce
stěžovatele týkající se lhůt krajský soud uvedl, že odvolání bylo krajskému úřadu doručeno dne
23. 3. 2005 a lhůta pro rozhodnutí začala běžet následující den. Podle ust. §49 odst. 2 zákona č.
71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je správní orgán povinen rozhodnout ve zvlášť
složitých případech nejdéle do 60 dnů. Poslední den lhůty připadl na den 22. 5. 2005, ale protože
to byla neděle, bylo posledním dnem lhůty pondělí 23. 5. 2005 a tohoto dne bylo napadené
rozhodnutí vyhotoveno. K námitce stěžovatele, že byl uznán vinným pouze na základě tvrzení
jednoho policisty krajský soud uvedl, že podle ustálené praxe je provádění důkazů v
přestupkovém řízení úkolem správních orgánů. Pokud jde o vyhodnocení důkazů, nelze
napadenému správnímu rozhodnutí nic vytknout. Skutkový stav byl náležitě zjištěn a bylo
prokázáno, že stěžovatel se přestupku dopustil, neboť skutečnosti uváděné v oznámení
přestupku ze dne 8. 9. 2004, jakož i skutečnosti zjištěné z výslechu svědků, jsou shodné a není
mezi nimi žádného rozporu. Výpověď svědka policisty por. Bc. T. J., spolu s dalšími písemnými
materiály založenými ve správním spise, tvoří ucelený důkazní řetězec, ze kterého lze spolehlivě
dovodit odpovědnost stěžovatele za přestupek. Krajský soud posoudil výpověď svědka - policisty
jako pravdivou a věrohodnou a dospěl tak k závěru, že krajský úřad při svém rozhodování
vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci. Rovněž náležitě odůvodnil, proč
považoval výpověď svědka za důvěryhodnou, dostatečným způsobem zhodnotil důkazy
a skutkový stav, jejž vzal za základ právní kvalifikace, je prokázán dostatečně. Krajský soud
neshledal důvodné ani tvrzení stěžovatele, že ve výpovědi svědků - policistů, kteří prováděli
silniční kontrolu, je při vylíčení skutkového děje řada rozporů. Svědci vypovídali hodnověrně
a nelze jim klást za vinu, že každý z nich subjektivně hodnotil vzdálenost vozidla stěžovatele
při zastavení jinak, neboť se jednalo pouze o jejich odhad, který nemusí být naprosto přesný.
To však ještě neznamená zpochybnění pravdivosti a objektivity jejich výpovědí. Skutečnost,
že jeden z nich neviděl, že stěžovatel nebyl při zastavování připoután, nelze považovat za rozpor
ve výpovědích. Uvedl-li stěžovatel při ústním jednání na výslovný dotaz, že byl připoután,
poukázal krajský soud to, že v průběhu správního řízení netvrdil, že byl připoután, a ani při
zastavení policistou se tímto nebránil. Pouze namítal, že jeho povinností není být připoután.
Krajský soud proto vyhodnotil tvrzení stěžovatele, že byl připoután, jako nevěrohodné. K osobě
policisty, a tím i věrohodnosti jeho výpovědi, krajský soud uvedl, že nemá důvodu pochybovat
o její pravdivosti, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli
zájem, neboť vykonával jen svoji služební povinnost. Nebyla proto shledána důvodnou žalobní
námitka, že správní orgány vycházely z tvrzení jednoho policisty. Pokud jde o povinnost
stěžovatele předložit občanský průkaz, je podle ust. §13 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, policista oprávněn vyzvat osobu přistiženou při jednání, které má znaky
přestupku, aby prokázala svou totožnost a tato osoba je povinna výzvě vyhovět. Prokázání
totožnosti znamená prokázání jména a příjmení, data narození a trvalého, popř. přechodného,
pobytu osoby. Všechny tyto údaje je možné zjistit z občanského průkazu, a proto nelze chtít
po policistovi, který je ve službě a provádí kontrolu osoby, aby si tyto informace zjišťoval
z různých jiných dokladů předložených osobou při kontrole, když občanský průkaz je aktuálním
dokladem prokazujícím její totožnost. Povinnost stěžovatele předložit při kontrole povinnou
výbavu vozidla vyplývá z ust. §6 odst. 5 zákona o silničním provozu. Osoba je povinna strpět
kontrolu technického stavu, což znamená, že při kontrole poskytne potřebnou součinnost, kterou
je k jejímu výkonu třeba. Námitku stěžovatele, že mu magistrát při šetření nesdělil, z čeho jej
konkrétně viní, považoval krajský soud za neodůvodněnou, neboť tento správní orgán
mu přípisem sdělil, že je zahájeno řízení o přestupku, dále mu bylo sděleno obvinění a předvolání
k ústnímu jednání. Tento přípis byl doručen stěžovateli dne 14. 1. 2005. Pokud jde o sankci,
dospěl krajský soud k závěru, že při jejím hodnocení bylo postupováno v souladu s ust. §22
odst. 2 zákona o přestupcích při použití ust. §§11 a 12 citovaného zákona. V odůvodnění
správního rozhodnutí byly podrobně popsány skutečnosti, které vzal správní orgán za prokázané,
i to, proč uvěřil svědecké výpovědi policisty.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle jeho názoru si krajský soud protiřečí,
pokud uvádí, že stěžovatel neřekl, že byl připoután. Krajský soud rovněž pochybil, jestliže
po stěžovateli žádal další důkazy, a dokonce se ho ptal, zda byl připoután. Krajský soud
se nevypořádal s tím, zda je přestupkem to, že řidič nebyl za jízdy připoután podle starého
zákona. Nelze trestat občana za něco, co mu zákon neukládal. Krajský soud nahradil zákonodárce
a upřesnil občanovi, co a jak má dělat za jízdy. Dále se nevypořádal s otázkou, zda řidič
je povinen předkládat povinnou výbavu, zda je to přestupek a podle jakého zákona. Zákon
jednoznačně sděluje, co je řidič povinen předložit, ale povinná výbava to není. Stěžovatel se nijak
policistům nebránil kontrolovat technický stav vozidla. Ze dvou policistů viděl jen jeden,
že stěžovatel není připoután. Ve výpovědích policistů byly rozpory. Nelze nikoho trestat za to,
že si policista vymyslí přestupek. Krajský soud během ústního odůvodnění rozsudku sdělil, že byl
na pochybách, jak má rozhodnout, ale jeho pochyby prý stěžovatel rozptýlil tehdy, když řekl,
že se nepřipoutal. Toto však neodpovídá skutečnosti, neboť stěžovatel na otázku soudu
jednoznačně sdělil, že byl připoután. Nicméně i v tomto krajský soud překročil svou pravomoc
a neměl právo vyslýchat a získávat další důkazy a měl se orientovat pouze z důkazů
již zaprotokolovaných správním orgánem. Krajský soud se měl při pochybnostech přiklonit
k potrestanému občanovi a ne k správnímu orgánu. Stěžovatel krajskému soudu sdělil,
že si na příslušného policistu stěžoval a že tento byl za svou činnost potrestán. Svědek - policista
byl tedy zaujatý, a jeho výpověď nemůže být proto věrohodná. Ze spisu je zřejmé, že stěžovatel
stál při silniční kontrole v odbočovacím pruhu a veškeré důkazy byly tedy pořízeny v rozporu
se zákonem a neměly být vůbec připuštěny jako důkaz. Pokud jde o údajný přestupek,
že stěžovatel nepředložil povinnou výbavu, pak ho krajský soud povinuje jako řidiče nad rámec
zákona, a tím porušuje čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. Policista nechtěl kontrolovat
technický stav vozu, jak mu to umožňoval zákon, ale chtěl předložit povinnou výbavu
a na to neměl právo. K údajnému přestupku nepřipoutání bezpečnostním pásem stěžovatel uvedl,
že podle Ústavy trestání za to, že člověk ohrozí jen sám sebe, je protiústavní a nesmysl. Tehdy
platná legislativa ani nenařizovala být za jízdy připoután, ale nařizovala pouze za jízdy
se připoutat. Kdy, to už zákon neuváděl, tj. zda na začátku nebo na konci jízdy před zastavením.
Tedy jednoznačně řidič nemusel být za jízdy připoután. Teprve až novela č. 411/2005 Sb.
nařizovala být za jízdy připoután. Není však ani jeden důkaz o tom, že stěžovatel nebyl za jízdy
připoután. Stěžovatel dále namítal, že policista požadoval nezákonně občanský průkaz. Ust. §6
odst. 8 zákona o silničním provozu zcela jasně určuje, co je řidič povinen předložit. Občan není
prakticky nikdy povinen předkládat policistovi občanský průkaz. V dnešní době má policie
dostatek prostředků na ověření totožnosti. Proto stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského
soudu, že nelze po policistovi chtít, aby si sám informace zjišťoval. Policista je od toho, aby vše
řádně sám zjišťoval a zajišťoval. Krajský soud neuznal námitku, že přestupek byl projednáván
celý rok, ačkoliv správní řád jasně sděluje lhůty k vyřízení, zde opět pochybil. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní soudnictví je v současné
podobě založeno na tzv. plné jurisdikci, kdy soud přezkoumává nejen právní posouzení věci
správním orgánem, ale i skutkový stav, a za tím účelem může sám provádět důkazy.
V projednávané věci přitom žádné nové důkazy prováděny nebyly. Krajský soud provedl důkaz
pouze obsahem správního spisu včetně napadeného rozhodnutí. Obsahem jednání soudu byly
dále pouze přednesy stran a jejich vyjádření. K výkladu ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu krajský úřad odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007,
č. j. 1 As 24/2006-86, z něhož vyplývá, že doslovný jazykový výklad citovaného ustanovení
by vedl k absurdním závěrům a že jediným rozumným výkladem z hlediska smyslu a účelu právní
normy je ten, že řidič je povinen být připoután po celou dobu jízdy, tedy už před jejím započetím
a až do jejího ukončení. K výkladu ust. §6 odst. 5 zákona o silničním provozu, konkrétně
k povinnosti řidiče „na výzvu policisty podrobit vozidlo kontrole technického stavu vozidla“,
krajský úřad odkázal na svá předchozí vyjádření a odůvodnění rozhodnutí. Nad rámec toho
uvedl, že podle ust. §47 odst. 2 písm. g) zák. 56/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích“) se kontrolou technického
stavu silničního vozidla rozumí kontrola předepsané a zvláštní výbavy. Dále podle vyhlášky
č. 302/2001 Sb., příloha č. 7 (Seznam kontrolních úkonů pro zjišťování a hodnocení technického
stavu vozidla při technické prohlídce a použitelné stupně hodnocení závad) je pod položkou 902
uvedena předepsaná výbava, přičemž závada spočívající v absenci či vadnosti předepsané výbavy
je hodnocena stupněm B - vážná závada. Policie České republiky samozřejmě neprovádí
technickou prohlídku vozidla ve smyslu citovaných předpisů, nicméně je z nich zřejmé,
že kontrola technického stavu vozidla zahrnuje i kontrolu povinné výbavy. Krajský úřad
se ztotožnil s výkladem krajského soudu, že povinnost „podrobit vozidlo kontrole“ znamená
nejen povinnost strpět provedení kontroly, ale tuto kontrolu umožnit svým jednáním,
např. otevřením vozidla apod., nebo např. i předložením povinné výbavy. Stěžovatel poukazoval
na to, že vyhlášený rozsudek, resp. jeho odůvodnění, a jeho písemné vyhotovení nejsou identické,
avšak podle protokolu o jednání krajský soud vyhlásil rozsudek s podstatným odůvodněním
a poučením o opravných prostředcích, nevyhlásil tedy odůvodnění v přesně stejné podobě, jaká
je v písemném vyhotovení rozsudku. Je zřejmé, že v době vyhlašování rozsudku není známa
přesná formulace odůvodnění, neboť rozsudek soud vyhotovuje teprve dodatečně. Opravné
prostředky pak směřují proti výroku rozsudku s tím odůvodněním, které je uvedeno v jeho
písemném vyhotovení. Mezi tím, co stěžovatel řekl při jednání krajského soudu („byl jsem
připoután“), a tím, co je uvedeno v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku („žalobce uvedl,
že byl připoután“), však žádný rozpor není. Krajský soud pouze vyhodnotil tvrzení stěžovatele,
že byl připoután, jako nevěrohodné. Pokud stěžovatel upozorňoval na ust. §89 zákona
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, pak tento zákona nabyl účinnosti
1. 7. 2001 a přestupek se stal dne 8. 9. 2004, tedy již za účinnosti tohoto zákona. Krajský úřad
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitka stěžovatele, že si krajský soud protiřečí, pokud uvádí, že stěžovatel neřekl, že byl
připoután, je nedůvodná. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že „Žalobce v průběhu
celého správního řízení netvrdil, že byl připoután, a ani při samotném zastavení policistou
se nebránil tímto tvrzením. Žalobce v celém průběhu řízení pouze uváděl, že jeho povinností
není být připoután.“ V kontextu toho, co stěžovatel uváděl v průběhu správního řízení
pak krajský soud posoudil jeho odpověď na otázku položenou u ústního jednání, zda byl
připoután, zcela důvodně jako nevěrohodnou. V tom však nelze spatřovat žádný rozpor.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud pochybil, když po něm žádal další důkazy
a dokonce se ho ptal na to, zda byl připoután. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje
na princip tzv. „plné jurisdikce“, který je atributem práva na spravedlivý proces, který zakotvuje
zásadu spočívající v tom, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových
otázkách jen zjištěními správního orgánu, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich
obsahu a hodnocení. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost
skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či procesně právní
deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich doplnění nebo tak učiní sám.
Dokazování prováděné soudem však vždy musí směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu a ke skutkovým novotám se zásadně
nepřihlíží. V dané věci však podle protokolu krajský soud provedl u jednání pouze důkaz
obsahem správního spisu včetně napadeného rozhodnutí. Žádné další důkazy krajský soud
po stěžovateli nepožadoval. Během ústního jednání pak účastníci řízení jen přednesli
svá vyjádření, vyjádřili se k provedenému důkazu a stěžovatel odpověděl na otázku soudu týkající
připoutání za jízdy. Proto ani tato stížní námitka není důvodná.
Dále stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že se nevypořádal s tím, zda je přestupkem to,
že řidič nebyl za jízdy připoután podle zákona o silničním provozu ve znění účinném v době
spáchání tohoto přestupku a že se nevypořádal s otázkou, zda je řidič povinen předkládat
povinnou výbavu, zda je to přestupek a podle jakého zákona. Rovněž tato námitka je nedůvodná,
neboť krajský soud se těmito otázkami, i když stručně, zabýval. V odůvodnění rozsudku uvedl,
že bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel porušil povinnost stanovenou v ust. §6
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť nebyl za jízdy připoután bezpečnostním
pásem. Rovněž tak dovodil, že povinnost stěžovatele předložit při kontrole povinnou výbavu
vozidla vyplývá z ust. §6 odst. 5 zákona o silničním provozu a že byl povinen strpět kontrolu
technického stavu, což znamená, že při kontrole měl poskytnout potřebnou součinnost, kterou
je k jejímu výkonu třeba.
Pokud stěžovatel poukazoval na to, že ze dvou policistů viděl jen jeden, že není připoután
a že v jejich výpovědích byly rozpory, není z takto formulované výhrady zřejmé, v čem konkrétně
v tomto směru krajský soud pochybil. Proto se jí Nejvyšší správní soud nezabýval.
V další stížní námitce stěžovatel poukazoval na existenci rozporu mezi písemným
vyhotovením rozsudku a jeho ústním odůvodněním, což dokládal audionahrávkou. Tento
záznam pořídil v průběhu jednání bez vědomí samousoudkyně, což je v rozporu s ust. §6 odst. 3
zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. §157 odst. 2 poslední věta o. s. ř.
ve spojení s §64 o. s. ř. sice odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení musí být v souladu
s vyhlášeným odůvodněním, ale stěžovatel netvrdí, že by se odůvodnění zásadně lišily
a z formulace stížní námitky není ani seznatelné, v čem má rozpor spočívat.
Dále stěžovatel namítal, že ho krajský soud povinuje jako řidiče dalšími povinnostmi,
čímž porušuje Ústavu České republiky, protože žádný zákon nenařizuje předložit ke kontrole
povinnou výbavu.
Podle ust. §6 odst. 5 zákona o silničním provozu je řidič motorového vozidla povinen
na výzvu policisty podrobit vozidlo kontrole maximální přípustné hmotnosti na nápravu,
maximální přípustné hmotnosti vozidla nebo jízdní soupravy nebo technického stavu vozidla
nebo jízdní soupravy.
Podle ust. §36 odst. 5 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích je technický stav silničních vozidel v provozu na pozemních komunikacích
oprávněna v rámci dohledu na bezpečnost silničního provozu kontrolovat Policie České
republiky podle zvláštního zákona. Podle ust. §47 odst. 2 písm. g) citovaného zákona
se kontrolou technického stavu silničního vozidla rozumí i kontrola předepsané a zvláštní výbavy.
Obsah povinné výbavy pak upravuje ust. §32 vyhlášky č. 341/2002 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že Policie České republiky je v rámci kontroly
technického stavu vozidla oprávněna kontrolovat i předepsanou povinnou výbavu. Kontrolovaná
osoba je pak povinna se kontrole technického stavu nejen podrobit, ale poskytnout součinnost,
je-li to třeba k tomu, aby kontrola mohla být provedena. V určitých případech, kdy je k provedení
kontroly třeba její součinnosti, tuto potřebnou součinnost poskytnout. Rozumí-li se kontrolou
technického stavu silničního vozidla i kontrola předepsané a zvláštní výbavy, je povinností
kontrolovaného řidiče tuto výbavu při kontrole předložit. Proto ani tato stížní námitka není
důvodná.
Stěžovatel rovněž namítal, že legislativa účinná v době údajného spáchání přestupku
nenařizovala být za jízdy připoután, ale nařizovala pouze za jízdy se připoutat.
Podle ust. §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, ve znění účinném v době
spáchání přestupku, byl řidič motorového vozidla kromě povinností uvedených v §4 a 5 dále
povinen připoutat se za jízdy bezpečnostním pásem na sedadle, které je povinně vybaveno
bezpečnostním pásem podle zvláštního právního předpisu.
Výkladem citovaného ustanovení se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
18. 7. 2007, č. j. 1 As 24/2006 - 86, v němž uvedl, že „Cílem a smyslem zákona č. 361/2000 Sb.
je zajištění bezpečnosti účastníků silničního provozu. Normuje-li tedy předmětné ustanovení,
že řidič je povinen připoutat se za jízdy bezpečnostním pásem, pak je skutečným obsahem právní
normy zajištění stavu, aby řidič byl připoután během celé jízdy, aby se bezpečně přepravil
z jednoho místa na místo druhé. Má-li být řidičova bezpečnost zajištěna během celé jízdy, pak
musí být řidič připoután již před jejím začátkem, od okamžiku, kdy uvede automobil do pohybu
vpřed, tedy od okamžiku uvedení automobilu do pohybu až do ukončení jízdy.“ Právní názor
jak správního orgánu, tak i krajského soudu, že stěžovatel svým jednáním porušil ust. §6 odst. 1
písm. a) zákona o silničním provozu, a tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. f) zákona
o přestupcích, je tedy zcela v souladu s právním názorem Nejvyšším správním soudem
již vysloveným a v daném případě není žádný relevantní důvod se od něj odchýlit.
Námitka stěžovatele, že krajský soud nesprávně vyložil ust. §6 odst. 8 zákona o silničním
provozu, neboť policista nebyl oprávněn požadovat občanský průkaz, je rovněž nedůvodná.
Podle ust. §13 odst. 2 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
je policista je oprávněn vyzvat osobu přistiženou při jednání, které má znaky trestného činu nebo
přestupku, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět. Podle odst. 1
téhož ustanovení prokázání totožnosti znamená prokázání jména a příjmení, data narození
a trvalého, popř. přechodného pobytu osoby. Veškeré tyto identifikační údaje obsahuje občanský
průkaz, a proto krajský soud správně dovodil, že policista byl v daném případě oprávněn
požadovat po stěžovateli předložení občanského průkazu.
Zcela nedůvodná je stížní námitka, že krajský soud pochybil, když neuznal žalobní
námitku, že přestupek byl projednáván celý rok, ačkoliv správní řád jasně sděluje lhůty k vyřízení.
Krajský soud posuzoval dodržení lhůty pouze v intencích žalobní námitky, která se týkala pouze
odvolacího orgánu, a to zda rozhodnutí o odvolání bylo vydáno s ohledem na složitost případu
ve lhůtě 60-ti dnů. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že se jedná o lhůtu pořádkovou,
jejíž nedodržení nemusí mít bezprostřední vliv na práva účastníků řízení.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou
a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč (§11
odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), zvýšená o daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve výši 480 Kč, celkem tedy 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu