ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.4.2010:226
sp. zn. 7 As 4/2010 - 226
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: M. V., zastoupený
Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2009, č. j. 57 Ca 78/2008 – 162,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2009, č. j. 57 Ca 78/2008 – 162,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 6. 2009, č. j. 57 Ca 78/2008 – 162, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 30. 8. 2006, č. j. JMK 94596/2006,
sp. zn. S-JMK 94596/2006/OD-Ko, jímž bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Brna,
odboru dopravně-správních činností, oddělení sankčních řízení ze dne 13. 6. 2006,
č. j. ODSČ-82057/05-FI tak, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že dne 11. 9. 2005 kolem
12.55 hod při řízení osobního automobilu v nepřehledném místě před železničním viaduktem
nesledoval dostatečně provoz na komunikaci v panoramatickém zrcadle, takže neviděl,
že pod viadukt najíždí (z protisměru) jiné vozidlo, a pokračoval v jízdě nikoliv zcela při pravém
okraji vozovky, a tak došlo ke střetu s tímto vozidlem (levých předních rohů těchto vozidel),
čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ust.§22
odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o přestupcích“), neboť porušením ust. §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“)
způsobil nebagatelní dopravní nehodu, a za to mu byla uložena pokuta ve výši 3000 Kč.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že oba správní orgány ve svých
rozhodnutích vyšly ze zjištění, že stěžovatel dne 11. 9. 2005 ve 12:55 hod. řídil osobní motorové
vozidlo v Brně po ulici Vinohradské směrem od Chrlic na Čer novice a před nájezdem pod
železniční viadukt, kde měl podle dopravního značení přednost v jízdě, došlo ke střetu
jeho vozidla s vozidlem majitele a řidiče MUDr. K., které vyjelo z pod viaduktu. Protože pod
viaduktem se vozidla nemohla bezpečně vyhnout, a bylo toto místo označeno dopravními
značkami P8 a P7 upravujícími přednost v jízdě. Podle ust. §8 odst. 1 písm. g) vyhl.
č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava
a řízení provozu na pozemních komunikacích (dále jen „vyhl. č. 30/2001 Sb.“), značka číslo P7
„přednost protijedoucích vozidel“ přikazuje řidiči dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu
v případě, kdy se protijedoucí vozidla nemohou bezpečně vyhnout. Podle písm. h) citovaného
ustanovení značka P8 „přednost před protijedoucími vozidly“ stanoví přednost
před protijedoucím vozidlem v případě, kdy se protijedoucí vozidla nemohou bezpečně vyhnout.
Z uvedeného vyplývá, že přednost je těmito značkami stanovena pro případ, kdy se protijedoucí
vozidla nemohou bezpečně vyhnout. Dát přednost v jízdě od místa, kde je značka umístěna ,
jak namítal stěžovatel, by neodpovídalo logice tohoto ustanovení, neboť řidič od místa značk y P7
by už vůbec neviděl protijedoucí vozidla a v podstatě by se tímto místem nedalo projet. Proto
podle ust. §8 odst. 1 vyhl. č. 30/2001 Sb. má řidič povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu
vozidlu pouze v případě, kdy se protijedoucí vozidla nemohou bezpečně vyhnout.
Taktéž i ze strany opačné, kde je umístěna značka P8 „přednost před protijedoucími vozidly“,
vyžaduje určitou pozornost pouze v zúženém místě vozovky, tj. pod viaduktem. Lze proto
souhlasit s úvahou správního orgánu, že přednost v jízdě byla dána až v místě, kde se vozidla
nemohou bezpečně vyhnout. Výklad stěžovatele, že měl absolutní a bezvýjimečnou přednost
v jízdě, v tomto případě nepřichází v úvahu. Nepřímo to potvrdil i policista T. A., který jako
svědek sice byl toho názoru, že přednost v jízdě platí od značení „dej přednost v jízdě“ po celé
linii tohoto značení, až do linie umístění značky „přednosti protijedoucím vozidlům“, přesto však
uvedl, že on se osobně do panoramatického zrcadla dívá vždy, a věnuje pozornost tomu, zda se
k němu někdo v protisměru neblíží. Nemohl však posoudit, jaká je viditelnost v panoramatickém
zrcadle v poměru k oběma směrům. To si již nepamatoval. Podle fotodokumentace a situačních
plánů bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel najížděl pod viadukt tak, že se ocitl více vlevo a
ještě než vjel pod viadukt došlo ke střetu obou vozidel, neboť MUDr. K. právě vyjel z pod
viaduktu. Tuto nepřehlednou situaci se správní orgány snažily vyřešit znaleckým posudkem
zpracovaným znalcem Ing. J. S., aby bylo jednoznačně zjištěno, kdo tuto dopravní nehodu
způsobil. Podle znalce se stěžovatel nemohl bezpečně s řidičem protijedoucího vozidla vyhnout a
vzhledem k tomu, jak a kde k dopravní nehodě došlo, přesto, že stěžovatel měl přednost v jízdě,
v tomto kritickém okamžiku výhody přednosti nenastaly. Naopak byl v situaci, kdy se na něho
vztahovala další pravidla provozu na pozemních komunikacích. Proto znalec především zjišťoval,
který z řidičů měl možnost spatřit druhého řidiče dříve. Podle znaleckého posudku tuto možnost
měl stěžovatel, neboť kdyby sledoval v panoramatickém zrcadle řádně provoz na komunikaci
před sebou, mohl včas vidět protijedoucí vozidlo a před viaduktem zastavit, nechat tohoto projet
a dál pokračovat v jízdě, aniž by došlo k dopravní nehodě. Stěžovatel však dopravní situaci
zřejmě dostatečně nesledoval, respektive jak sám uvedl, podíval se d o panoramatického zrcadla
ještě dříve, než se přiblížil k viaduktu, spoléhal na to, že má absolutní přednost, proto dále už
situaci nesledoval. Proto došlo ke střetu. Podle krajského soudu skutečnost, že došlo ke střetu
tam, kde je dokumentováno, jednoznačně svědčí pro závěr, že dopravní nehodu způsobil
stěžovatel porušením ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích tak, jak bylo ve
výroku uvedeno. MUDr. K. měl povinnost v místě, kde se vozidla nemohla bezpečně vyhnout,
dát přednost v jízdě protijedoucím vozidlům. Logicky však této povinnosti mohl dostát jen tehdy,
mohl-li by vůbec vědět o tom, že v protisměru nějaké vozidlo jede. Ze znaleckého posudku
jednoznačně vyplynulo, že vozidlo stěžovatele mohl MUDr. K. spatřit nejprve v čase 1,36 až 1,43
s před střetem a v tu dobu bylo již částečně pod viaduktem. Panoramatické zrcadlo přitom pro
MUDr. K. bylo použitelné až těsně před viaduktem, případně až při jíz dě pod viaduktem, protože
dříve v něm nemohl rozpoznat žádné detaily. Místo, kde se vozidla mohla ještě bezpečně minout,
bylo ze strany MUDr. K. 6,05 m před hranou viaduktu a aby v tomto místě zastavil, musela by
jeho reakce započít 20,40 až 40 m před hranou viaduktu, přičemž v tomto okamžiku byl
stěžovatel mimo zorné pole MUDr. K.. Proto nelze přijmout tvrzení stěžovatele, že MUDr. K.
neměl do prostoru ohrazeného značkami vjíždět, když se tam již stěžovatel nacházel. MUDr. K.
to totiž v rozhodné době vůbec nemohl vědět. Naopak stěžovatel mohl prostřednictvím
panoramatického zrcadla vidět vozidlo MUDr. K. ještě nejpozději 20,03 m před místem střetu, tj.
2,59 až 2,62 s před střetem, a stále by ještě zabrzdil před místem střetu, aniž by brzdil na hranici
adheze. Vozidlo MUDr. K. přitom mohl vidět i dříve, jak se k zrcadlu přibližoval a přizpůsobit
této okolnosti svoji jízdu. Ovšem on situaci v zrcadle takto vůbec nesledoval, když reagoval
až na přímou viditelnost vozidla MUDr. K.. To vše jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku.
Sám stěžovatel se vyjádřil tak, že do zrcadla se podíval asi 30 – 35 m před viaduktem, a proto mu
správní orgány vytýkaly nedostatečné sledování situace prostřednictvím panoramatického zrcadla
před nájezdem do zúženého místa, přičemž tato jeho povinnost byla zcela nezávislá na úpravě
přednosti v jízdě v tomto místě. Byl to tedy právě stěžovatel, kdo mohl vidět protijedoucí vozidlo
a učinit opatření k tomu, aby nedošlo ke střetu. Nemohl tak učinit MUDr. K. a nebylo prokázáno
jeho zaviněné porušení povinnosti dát přednost k jízdě. K velmi pozorné jízdě a obezřetnému
sledování situace v provozu měla stěžovatele nutit právě extrémní nepře hlednost místa.
Panoramatické zrcadlo je umístěno tam, kde je omezený výhled, a to je ve směru od Chrlic, kde
se komunikace v podstatě pravoúhle s malým poloměrem stáčí pod viadukt. Ve směru
od Černovic je zakřivení směrem pod viadukt nepoměrně mírnější, z čehož krajský soud dovodil,
že bezpochyby právě tam proto není umístěno zrcadlo. Také bylo nepochybně z místa střetu a
polohy automobilu zjištěných znalcem, stejně jako z postavení vozidla stěžovatele, zjevné, že
stěžovatel nejel zcela při pravém okraji komunikace. Z provedeného dokazování vyplývá, že
stěžovatel se plně řízení vozidla nevěnoval, nesledoval situaci v provozu na pozemních
komunikacích. Pokud by tomu tak bylo, přesto, že měl přednost v jízdě, včas by zjistil, že pod
viadukt již vjelo jiné vozidlo, které jej vidět nemohlo, a pokud by stěžovatel řádně reagoval
zastavením nebo přibrzděním, k dopravní nehodě by nedošlo. Krajský soud také posoudil, zda
nehoda nebyla způsobena náhlým a pravidly silničního provozu nedovoleným manévrem
protisměrného jedoucího vozidla a neměl-li protijedoucí řidič (stěžovatel) důvod takové
protiprávní jednání očekávat. V tomto případě nelze podle krajského soudu situaci jako překážku
náhlou posuzovat, neboť přímo z popsané skutečnosti se dalo předvídat, že v zúženém prostoru
pod viaduktem se může nacházet jiné vozidlo. Právě stanovenými dopravními značkami P7 a P8
byla nebezpečnost situace (průjezd pod viaduktem) označena a svědek A . uvedl, že i on, ač je
přesvědčen, že je tam absolutní přednost jízdy ze strany stěžovatele, přesto v tomto místě buď
zpomalí nebo zastaví a přesvědčí se, že z pod viaduktu nevyjíždí vozidlo, které tam již vjelo.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opíral
o ust. §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Řízení před krajským soudem bylo
zatíženo vadami, zejména neprovedení navrhovaných důkazů a pochybení při rozhodování
o přiznání odkladného účinku, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Krajský soud přejal nesprávné právní a skutkové hodnocení správních orgánů a založil
své rozhodnutí na tom, že stěžovatel i přesto, že se v době střetu vozidel již nacházel ve zúženém
prostoru za dopravní značkou P8, kde mu svědčí bezvýjimečná „přednost před protijedoucími
vozidly“, měl údajně v průběhu ostrého pravotočivého zatáčení jed nak sledovat silnici, jednak
se věnovat řízení a ještě k tomu navíc sledovat protijedoucí vozidla v panoramatickém zrcadle,
kde údajně měl a mohl zpozorovat vozidlo řízené MUDr. K., a ještě si měl v t omto okamžiku
navíc uvědomit, že pod viaduktem je vozidlo, které vozidlo stěžovatele vidět nemohlo (str. 15
odst. 3 rozsudku)‚ a proto měl stěžovatel údajně, navzdory svojí přednosti v jízdě podle dopravní
značky P8, před viaduktem zastavit a dát přednost protijedoucímu vozidlu, a to i přesto, že
MUDr. K. měl dát podle dopravní značky P7 přednost právě stěžovate li. Stěžovatel se domnívá,
že takový závěr je zjevně právně vadný, nepřezkoumatelný a zmatečný, jelikož realizace všech
těchto úkonů ze strany stěžovatele v jeden okamžik je objektivně zcela nemožná (což by ukázalo
ohledání místa nehody, popř. rekonstrukce), navíc nadbytečnou za situace absolutní přednosti v
jízdě stěžovatele v daném úseku vozovky. Je třeba si uvědomit, že úsek mezi dopravními
značkami P8 a P7, nejsou-li osazeny dodatkovými tabulkami s upřesněním (odkladem) místa
účinnosti dopravní značky (např. 50 m), což v tomto případě nebyly, se de facto po najetí
oprávněného stěžovatele (jenž vjel do takto ohraničeného úseku jako první) změní v
jednosměrnou silnici, kdy právo jet (pokračovat v jízdě) má zcela nesporně v tomto celém úseku
pouze řidič vozidla vjíždějící ze strany osazené dopravní značkou P8. Povinnost sledovat jízdu
přitom krajský soud nijak nevztahuje k druhému účastníku dopravní nehody, ačkoliv tento měl
respektovat dopravní značku P7 a tím spíše si počínat opatrně a sledovat jízdu tam, kde má dávat
přednost protijedoucím vozidlům, případně zastavit před dopravní značkou P7 (obdobně jako u
dopravní značky „stůj, dej přednost v jízdě“ v nepřehledné křižovatce či u semaforu na
červenou). Krajský soud, stejně jako správní orgány, přitom tvrdí, že dvojice dopravních značek
P8 a P7 platí pouze pro prostor „tunýlku“ viaduktu, byť by ke zúžení vozovky pod 5,5 m došlo
již v úseku před tímto viaduktem, nicméně toto tvrzení nemá oporu v právní úpravě ani v úpravě
dopravního značení na ulici Vinohradské, což by se opět prokázalo při rekonstrukci či ohledání
místa nehody. Bez jakéhokoliv odůvodnění nebylo stěžovateli krajským soudem vyhověno a
navrhovaný důkaz nebyl proveden, čímž soud zatížil řízení před takovou vadou, pro níž by měl
být napadený rozsudek zrušen. Stěžovatel je přesvědčen, že dopravní značení má účinnost od
linie svého umístění na vozovce, obdobně jako všechny ostatní dopravní značky bez dodatkově
tabulky. Jakmile do „zóny přednosti“ první vjede vozidlo ze strany značky P8, mění se takto
vymezený úsek fakticky v jednosměrku, a to až do okamžiku, kdy toto vozidlo opustí tento úsek
v linii značky P7 umístěné v protisměru. Všechna vozidla přijíždějící ze strany dopravní značky
P7 musí bezvýjimečně tuto přednost v jízdě protijedoucích vozidel respektovat. Tento názor
původně zastávala i Policie ČR a MUDr. K . dokonce původně souhlasil s blokovou pokutou.
Teprve referent dopravy ze stěžovateli neznámého důvodu (když žádné další důkazy nebyly
provedeny) zaujal stanovisko v rozporu s jednoznačným a logickým závěrem hlídky Policie ČR .
Krajský soud bez zjevného důvodu a bez vypořádání se s návrhem na dokazování odmítl
vyslechnout policistu Ch., jenž může disponovat klíčovými nezprostředkovanými informacemi
ve vztahu k této dopravní nehodě. Stěžovatel má zato, že pokud by správce komunikace hodlal
právo přednosti v jízdě v jednom směru omezit pouze na oblast „tunýlku“ viaduktu, tak by
jednak porušil zákon, který mu ukládá upravit přednost v jízdě všude tam, kde šíře vozovky
klesne pod 5,50 m, a jednak by také musel umístit dvojici dopravních značek P8 a P7 v těsné
hranici vstupu a výstupu „tunýlku“ viaduktu, a nikoliv v takové vzdálenosti, jak je umístil, popř.
by pod dopravní značku uvedl doplňující značku (dodatkovou tabulku) v metrech, která by
označovala vzdálenost, od které dopravní značka platí, jak je ostatně u dopravních značek
zvykem a odpovídá i pravidlům pro umisťování dopravních značek. Toto by mohl prokázat či
vyvrátit výslech správce komunikace, či alespoň jeho písemné stanovisko. Stěžovatel jej navrhoval
jako důkaz, ale bez jakéhokoliv odůvodnění mu krajský soud nevyhověl a důkaz neprovedl, čímž
zatížil řízení natolik závažnou vadou, že pro ni by měl napadený rozsudek zrušen.
Stěžovatel dále označil nezávislost znalce Ing. J. S. na správním orgánu za více než
pochybnou, protože s ním dlouhodobě spolupracuje a je jím opakovaně a za úplatu
ustanovován v četných přestupkových kauzách. Znalec byl navíc ustanoven až po pravomocném
odložení přestupkového stíhání MUDr. K., aniž by správní orgán provedl jakýkoliv důkaz či
úkon ve věci. Teprve 8 měsíců od nehody při opakovaném projednávání věci poté, co krajský
úřad vrátil věc správnímu orgánu I. stupně, mohl znalec vycházet pouze z řady subjektivních,
jím smyšlených, předpokladů nebo z nepřesných odhadů založených nikoliv na základě
jeho objektivních zkoumání, ale na skutečnostech typu „obvyklých trajektorií jízdy průjezdu
místem nehody“, což nemá se skutečnou situací dopravní nehody nic společného. Znalecký
posudek je pro řízení nepoužitelný. Znalec dedukoval závěry z „pozorování chování jiných řidičů
v jiných vozidlech, v jiném čase a jiném ročním období místa nehody“, není založen na „tvrdých“
a objektivně zjištěných datech, a je tudíž nepřezkoumatelný. Navíc znalecký posudek konkuruje
kvalifikovanému právnímu názoru nezávislé a zkušené hlídky Policie ČR přítomné na místě, který
odpovídá právní úpravě pravidle silničního provozu a praxi dopravního značení. Stěžovatel
s poukazem na ust. §2 písm. q) zákona o provozu na pozemních komunikacích uvádí, že je zcela
absurdní zkoumat pravděpodobné, nikoliv skutečné, rozhledové možnosti, pravděpodobné
možnosti reakce apod. toho řidiče, který jede po dopravní značkou P8 označené silnici s právem
přednosti v jízdě, když do jeho dráhy ilegálně vjede jiný řidič. Je zcela vyloučeno tvrdit,
že stěžovatel měl podle svých možností fakticky dát ve zúženém místě přednost řidiči jedoucímu
ve směru, který má přednost dávat. Přistoupení na tento právní názor by znamenalo naprostou
absenci právní jistoty v dopravním provozu a úpadek významu dopravního značení. Správní
orgány a krajský soud tak nejen, že nesprávně zjistily skutkový stav, ale i nesprávně právně
posoudily otázku platnosti předmětného dopravního značení. Z charakteristiky užití dopravních
značek jednoznačně vyplývá, že jejich umístění řešilo nejen zúžení pod viaduktem, ale i postupně
se zužující vozovku v pravotočivé zatáčce před ním. Pokud by vozovka nebyla zúžena pod 5,50
m, vozidla by se vůbec nestřetla. Toto však ani znalec, ani správní orgány či krajský soud
nezkoumaly a dopustily se tak závažného pochybení Stěžovatel se oprávněně domníval,
že mu dopravní značka svědčí právě od linie svého umístění. Výklad krajského soudu a správních
orgánů by totiž nutil řidiče, jemuž svědčí značka P8, aby si v každém okamžiku jízdy ověřoval,
zda již byla vozovka skutečně zúžena pod 5,50 m a zda již tedy má přednost v jízdě a protijedoucí
řidič by se mu vyhnul. Stěžovatel však neměl možnost rozměry přesně ověřit. Odpovědnost
za správné umístění dopravních značek nese správce komunikace a nelze ji přenášet na účastníky
silničního provozu. Krajský soud tak vlastně tvrdí, že umístění značky P8 je snad pouze
informativní a závazně nestanoví přednost před protijedoucími vozidly od linie svého umístění.
Pro tento výklad nemá dokonce ani žádný podklad, když vydal rozsudek, aniž by bylo prokázáno,
od jakého úseku před viaduktem dosahuje vozovka alespoň šíře nižší než 5,50 m. Pouhé určení,
že se vozidla nemohla vyhnout „v těsné blízkosti viaduktu“, je zcela neurčité a zjevně
nepřezkoumatelné, když navíc stěžovatelem navrhované důkazy (ohledání místa nehody osudem,
rekonstrukce, revizní znalecký posudek) nebyly provedeny. V protokolu ze dne 11. 9. 2005
je po bezprostředním ohledání místa nehody příslušníky Policie ČR výslov ně uvedeno, že řidič
MUDr. K. v prostoru viaduktu přehlédl vozidlo Peugeot 306 stěžovatele, pokračoval v jízdě a
oproti svislé dopravní značce „přednost protijedoucích vozidel“ nedal přednost vozidlu
stěžovatele a došlo k čelnímu střetu. Ačkoliv správní orgán v rozhodnutí o přestupku uvedl,
že rozhodoval na základě i tohoto podkladu, nijak nezdůvodňuje svůj „posun“ od role MUDr. K.
jako viníka dopravní nehody do role poškozeného při dopravní nehodě. Tento pochybný obrat,
který magistrát učinil pouze na základě „kancelářského“ studia plánku nehody, nedbaje závěrů
z protokolu o nehodě, přejal jak krajský úřad, tak krajský soud, a to bez provedení relevantních
důkazů. Jediným dalším důkazem ve věci je pouze znalecký posudek Ing. J. S.. Správní orgány i
krajský soud zcela vynechaly ze skutkových zjištění způsob jízdy MUDr. K., např. rychlost,
vzdálenost jízdy od kraje vozovky atd. , a zcela opomíjí fakt, že již v místě dopravní nehody byla
vozovka zúžena pod 5,50 m a přednost, jež platí od linie značky, kdy tato má být umístěna od
místa, kde zúžení poprvé poklesne, měl stěžovatel a dosud nebylo vyvráceno, že tomu tak je.
Stanovisko správních orgánů a krajského soudu, že dopravní značení P8/P7, které 100% svědčí
stěžovateli, má z neznámého důvodu platit jen pod viaduktem, není podpořeno žádným
přezkoumatelným důkazem. Stěžovatel v této souvislosti navrhuje jako důkaz protokol o nehodě
v silničním provozu ze dne 11. 9. 2005 a soudní spis sp. zn. 57 Ca 78/2008.
Ke znaleckému posudku Ing. J. S., stěžovatel uvedl, že žádným způsobem neprokazuje
skutečné jednání ani stěžovatele, ani MUDr. K . a je zvláště zdařilou iluzí skutečného, na
objektivních datech založeného, znaleckého posudku. Znalec zdánlivě zkoumá, když vlastně jen
„předpokládá“ možnosti vzájemné viditelnosti řidičů, rychlosti vozidel, rozhledu, možnosti reakcí
zastavit a polohy vozidel v rozhodných okamžicích a po nehodě, a ve věci postupuje tak, jako by
na místě nebylo žádné dopravní značení. Množství složitých vzorců a výpočtů mají zjevně za cíl
unavit čtenáře a uvést ho v omyl ve vztahu k domnělé věrohodnosti tohoto dokumentu a
„jednoznačných“ závěrů, které směle vyslovuje, a řeší tak potíže s určením viníka jak správnímu
orgánu, tak krajskému soudu. Je však třeba se zaměřit na to, z jakých údajů a hodnot znalec
vychází a jsou-li objektivně zjištěné a mají-li skutečný, a ne jen předstíraný kauzální vztah ke
zkoumané dopravní nehodě a jsou-li přezkoumatelné. Je třeba si položit otázku, jaký význam má
pro zkoumání této konkrétní věci „obvyklé jednání“ jiných řidičů na místě nehody, navíc za zcela
jiných podmínek světelných, vegetačních a po více jak půlroce? Tedy veškerá „zjištění“ obvyklých
poměrů na místě nehody znalcem v tzv. „znaleckém posudku“ jsou podle stěžovatele pro tuto
konkrétní věc zcela irelevantní za situace, kdy v celém úseku ohraničeném dopravními značkami
P8 a P7 měl absolutní a bezvýjimečnou přednost právě stěžovatel. Situace je naprosto totožná s
tím, jako kdyby stěžovatel vjel do světelné křižovatky na zelenou a MUDr. K. na červenou. Podle
stěžovatele je tedy zcela mimo diskusi, kdo z řidičů měl přednost v jízdě ve zúženém místě, kde
došlo k nehodě. Přednost v jízdě měl stěžovatel a vzdálenost od kraje vozovky v tom nehraje
roli. Sám znalec jednoznačně uvádí, že vozidla se v místě nehody objektivně nemohla vyhnout. Z
dosavadních materiálů, zejména z výpovědi MUDr. K., a to včetně tzv. „znaleckého posudku“,
jednoznačně vyplývá, že MUDr. K. ani nepřibrzdil, když míjel značku P7, která mu ukládala dát
bezpodmínečnou přednost protijedoucím vozidlům. Jak by tedy mohl dát MUDr. K ., byť
teoreticky, přednost jakémukoliv protijedoucímu vozidlu? Touto klíčovou otázkou se dosud
správní orgány, a ani krajský soud, nezabýval, a proto zcela zásadně pochybily. Jestliže mělo dojít
u některého z účastníku dopravní nehody, mimo porušení dopravní značky P7 MUDr. K., k
naplnění skutkové podstaty přestupku „nesledování situace v provozu na pozemních
komunikacích“, pak se tohoto deliktu nutně musel dopustit MUDr. K ., a nikoliv stěžovatel, který
měl v celém úseku ohraničeném dopravními značkami P8 a P7, absolutní přednost v jízdě ve
svém směru, kterou MUDr. K. nerespektoval. Tento závěr, který zastávala i Police ČR,
byl na jednání krajského soudu zopakován i svědkem pprap. A.. Zcela absurdní se tak jeví závěr
krajského soudu, který v odůvodnění rozsudku na str. 13 uvádí, s odkazem na tzv. „znalecký
posudek“, že stěžovatel mohl a měl před viaduktem zastavit, nechat projet MUDr. K. a poté
pokračovat v jízdě. Takový závěr zcela obrací význam dopravních značek P8 a P7 a b ez jejich
respektování přisuzuje povinnost dát přednost protijedoucím vozidlům stěžovateli. Stěžovatel
považuje již znění zadaných otázek znalci správním orgánem za zcela vadné a účelové s
jednoznačným cílem dosáhnout vyhotovení takového „znaleckého posudku“, který umožní určit
viníkem stěžovatele a s velmi nestandardním postupem správního orgánu vůči původně důvodně
podezřelému MUDr. K. zakládá důvodnou pochybnost o nestrannosti správních orgánů. V tzv.
„znaleckém posudku“ se pak objevuje řada zvláštnost í. Především, že znalec v posudku na str. 6
hovoří o tom, že zrcadlo má sloužit spíše řidičům přijíždějícím od Chrlic, tj. ze směru, ze kterého
přijížděl stěžovatel, což je nelogické. Proč by ten, kdo má přednost podle dopravní značky P8,
měl zkoumat situaci pod viaduktem? Zde by opět velmi pomohlo k objasnění věci provedení
revizního znaleckého posudku s vhodně položenými otázkami soudu nebo ohledání či
rekonstrukce dopravní nehody na místě samém v rámci řízení před krajským soudem. Na str. č. 5
posudku znalec 8 měsíců po nehodě uvádí, že „panoramatické zrcadlo je pro řidiče přijíždějící od
Černovic umístěné až za viaduktem. Pro řidiče přijíždějící od Černovic je toto zrcadlo příliš
vzdálené, a tedy řidič v něm pouze obtížně může rozpoznat detaily. “ Nicméně Policie ČR, která
byla na místě v okamžiku nehody , resp. krátce poté, v protokolu o nehodě na str. 2 v položce
označené jako „ohledání místa dopravní nehody“ uvádí, že ,,Ze strany od Černovic je v
panoramatickém zrcadle vidět dobře a do dostatečné vzdálenosti. Ze strany od Chrlic je orientace
obtížnější, v zrcadle je podstatně hůře vidět pod viadukt.“ Je samozřejmě možné, že po 8
měsících od nehody, kdy místo zkoumal znalec, mohlo dojít k některým změnám, jak na
panoramatickém zrcadle (posunutí natočení např. silným větrem, znečištěním, výměnou,
vandalizmem apod.), tak na okolní vegetaci. Je ale zarážející, že tímto zcela zásadním rozporem se
znalec ani krajský soud nezabývali, ačkoli stěžovatel na něj v žalobě upozorňoval. Další zarážející
skutečností je fakt, že znalci bylo k „nezávislému posouzení“ také předloženo, patrně „omylem“,
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 11. 2005, kterým byl stěžovatel shledán
vinným, a zároveň rozhodnutí téhož správního orgánu, že přestupkové řízení s MUDr. K. se
zastavuje, což je přinejmenším procesně velmi zvláštní postup a přitom znalci nebylo předloženo
v té době již existující rozhodnutí krajského úřadu ze dne 14. 3. 2006. Stěžovatel se důvodně
domnívá, že nevyvážené informace z těchto dvou rozhodnutí správního orgánu I. stupně mohly
významným způsobem ovlivnit nezávislost znalce, jelikož mu bylo jasně dáno na srozuměnou, že
MUDr. K. je nevinný. Je třeba také zdůraznit, že Ing. J. S. působí jako smluvní a správním
orgánem financovaný znalec opakovaně a dlouhodobě. a v případě, že by znalecký posudek
nepodporoval stanovisko správního orgánu, jež bylo Krajský soud se nijak ve svém rozsudku
nevypořádal s tím, že postupem správního orgánu vůči znalci tak byla závažně porušena jeho
nezávislost. Znalec nemá být obeznámen s právním hodnocením věci správním orgánem právě
proto, aby byla zachována jeho nezávislost a nestrannost. Další odborné pochybení znalce lze
podle stěžovatele spatřovat v tom, že nezkoumal možnosti výhledu z konkrétního modelu Jeepu
Wrangler na daném místě, stejně tak z vozidla Peugeot 306, a podobně nezohlednil tělesnou
výšku obou řidičů, která ve spojení s různou výškou vozidla a konstrukcí sedadel a výhledu z
vozidla mohla mít zcela zásadní vliv. avšak tyto skutečnosti znalce vůbec nezajíma ly. V
neposlední řadě je nutné připomenout, že v dokumentu nazvaném zmatečně správním orgánem
I. stupně „oznámení o zahájení správního řízení o přestupku — předvolání k ústnímu projednání
přestupku“ ze dne 25. 5. 2006 bylo ‚jakési“ nové správní řízení proti stěžovateli zahájeno podle
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „nový správní řád“), nicméně
tento zákon v ust. §56 stanoví nová kriteria pro ustanovení znalce a jeho nezávislost. Zejména
mají být o ustanovení znalce vyrozuměni účastníci řízení, tj. i stěžovatel, aby se k jeho osobě
mohl vyjádřit. Pokud správní orgán deklaroval postup podle správního řádu, pak měl v tomto
duchu postupovat, což neučinil a znalce vybral ve formě „kabinetní spravedlnosti“ a j iž jen tato
okolnost sama o sobě je dostatečná pro zrušení rozhodnutí správního orgánu. Závěry znalce jsou
také velmi podivné v tom, že de facto zpochybňují logiku a správnost dopravního značení na
místě dopravní nehody. Parabolické zrcadlo má podle znalce sloužit tomu, kdo má mít podle
dopravního značení přednost v jízdě, a naopak neslouží tomu, kdo má přednost v jízdě dávat, což
by svědčilo o zcela zásadním pochybení správce komunikace, který dopravní značení na
předmětné místo umístil. Proto stěžovatel navrhoval výslech správce komunikace či alespoň jeho
písemné stanovisko. Krajský soud tento důkaz z nepochopitelných důvodů neprovedl.
Nezpochybnitelným faktem bez ohledu na „kvalitu“ řešení předmětného místa z pohledu
dopravního značení, které realizoval správce komunikace, je stěžovatel postupoval podle zákona
a v naprostém souladu s platným dopravním značením. Není možné po něm spravedlivě
požadovat, aby v rozporu s dopravním značením suploval údajná pochybení správce komunikace
při řešení tohoto místa z pohledu dopravního značení, tedy aby dával přednost protijedoucímu
vozidlu v rozporu se svislou dopravní značkou P8, když má stěžovatel v jeden okamžik podle
znalce řídit vozidlo v manévru pravotočivé ostré zatáčky, sledovat vozovku před sebou,
parabolické zrcadlo a děje v něm a ještě číst myšlenky protijedoucímu řidiči, který porušil v jeho
směru umístěnou dopravní značku „dej přednost v jízdě“ a údajně stěžovatele v zrcadle, kde ho
má stěžovatel vidět, nevidí. Tzv. „znalecký posudek“ je podle stěžovatele z procesního hlediska
nicotným důkazem.
Krajský soud zároveň uvádí, že „panoramatické zrcadlo přitom pro řidiče K . bylo
použitelné až těsně před viaduktem“, tedy několik metrů před srážkou. Tvrzení krajského soudu,
že reakce MUDr. K. na přijíždějící auto stěžovatele by musela započít až 40 m před viaduktem je
zcela absurdní při zvážení faktu, že mu byla před viaduktem přikázána povinnost dát přednost
protijedoucím vozidlům. Pokud by tedy MUDr. K. přizpůsobil jízdu tomuto příkazu, respektoval
ust. 18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích a použil panoramatické zrcadlo
před viaduktem, musel by být také schopen na tomto místě zastavit a skutečně dát přednost v
jízdě stěžovateli, takže by k dopravní nehodě nedošlo. Krajský soud, obdobně jako předtím
správní orgány, nutnost pozorné jízdy a obezřetného sledování situace v provozu přičítá bohužel
pouze stěžovateli, ale stejnou povinnost již nijak nezkoumá ve vztahu k MUDr. K.. Přitom
nebylo prokázáno, že by stěžovatel dostatečně nesledoval situaci v provozu a celé toto tvrzení má
původ pouze ve vykonstruovaném, neobjektivním a nepřezkoumatelném posudku Ing. S.. Co se
týče „předpokladu“ krajského soudu, že stěžovatel údajně nejel dostatečně po pravé straně
vozovky, s tímto stěžovatel nesouhlasí, a to zejména s odkazem na skutečnost, že se nacházel v
místě, kde měl absolutní a bezvýjimečnou přednost v jízdě, tj. za značkou P8, a nacházel se již ve
stádiu nájezdu do „tunýlku“ viaduktu, a dále z toho důvodu, že po nárazu mnohem těžším
vozidlem Jeep Wrangler pohybující se vyšší rychlostí došlo ke změně jeho polohy. Správní orgán,
stejně jako krajský soud, mylně pokládají to, že stěžovatel porušil povinnost jet v pravé části
vozovky, za prokázanou. Znalecký posudek však uvádí v kapitole 6.2, že „Předpokládám, že i
řidič Vít se pohyboval obvyklým způsobem.“ Z této formulace je tak zjevné, že trajektorie
pohybu stěžovatele nebyla do dnešního dne spolehlivě prokázána . Na str. 9 znaleckého posudku
se dokonce k pohybu vozidla Jeep Wrangler naopak uvádí, že „řidič se pohyboval přibližně
středem komunikace“. Znalecký posudek dokonce výslovně uvádí, že „řidič K. byl schopen
střetu zabránit“, pokud by zastavil pod vjezdem před viadukt, tedy v místě, kde byla umístěna
dopravní značka P7 „přednost protijedoucích vozidel“. Nebylo prokázáno, jakou rychlostí a po
jaké trajektorii se před střetem obě vozidla pohybovala a odkud je vozovka užší než 5,50 m; soud
podle stěžovatele nevzal ani v úvahu značení úseku dopravními značkami P7 a P8. Podle
stěžovatele krajský soud pochybil také tím, že se nevypořádal s stěžovatelovými návrhy na
dokazovaní a nezadal vypracovat revizní znalecký posudek. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal jak na písemné vyjádření k žalobě, tak
na svá vyjádření při jednáních před krajským soudem. Poukázal také na to, že stěžovatel nebyl
uznán vinným, že by nedal přednost v jízdě protijedoucímu řidiči, jak se pravděpodobně
v kasační stížnosti pokouší naznačit, nýbrž že nesledoval za daných okolností dostatečně situaci
v provozu, konkrétně nesledoval provoz prostřednictvím panoramatického zrcadla a nejel zcela
při pravém okraji vozovky. Takto byl vymezen skutek, pro který byl stěžovatel uznán vinným,
a proto jen na okolnosti jej charakterizující bylo a je nutno zaměřit pozornost. V tomto směru
tedy nemohou být zásadními pro posouzení věci poukazy stěžovatele na dopravní značení.
Jestliže prostřednictvím nich stěžovatel uplatňuje odpovědnost za následek ze strany
protijedoucího řidiče, za použití logiky, že stěžovatel měl přednost v jízdě, takže za střet
je odpovědný protijedoucí řidič, který měl povinnost mu dát přednost v jízdě, nemůže takové
tvrzení relevantně zpochybnit napadené správní rozhodnutí, a následně ani rozsudek krajského
soudu, protože toto tvrzení nijak nevyvrací vlastní nesledování provozu prostřednictvím
panoramatického zrcadla stěžovatelem jako okolnost, která je v příčinné souvislosti s nehodou.
To, že stěžovatel provoz prostřednictvím panoramatického zrcadla skutečně dostatečným
způsobem nesledoval, nevyplývá jen ze znaleckého posudku, který stěžovatel zpochybňuje,
ale i z jeho vyjádření, kdy uvedl, že se do něj díval jen 30 - 35 m před viaduktem. Jak pak vyplývá
ze znaleckého posudku, kdyby se do něj díval i dále, mohl nehodu odvrátit. Závěr správních
orgánů, že stěžovatel nesledoval dostatečným způsobem situaci v provozu, tedy není založen
jen na jednom podkladu (znaleckém posudku), ale má oporu i v podkladech dalších, zejména
ve vlastním vyjádření stěžovatele. Za takového stavu je nepochybně prokázáno, že stěžovatel
porušil pravidlo stanovené v ust. §5 odst. 1 písm. h) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, přičemž to nijak nezpochybňují poukazy na dopravní značení a na jízdu
protijedoucího řidiče. Naopak žádné podklady nevyvracely, a nevyvracejí, zjištění, jakým
způsobem stěžovatel sledoval situaci v provozu. Kritériem zákonnosti výroku o vině nemůže
být okolnost, zda byl či nebyl stíhán také d ruhý řidič, který se na vzniku nehody podílel
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn.7 Tdo 1300/2003, nebo
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 2 As 54/2009 - 56, a ze dne
29. 7. 2004, č.j. 5 As 38/2003 – 38). Obdobně v rozsudku ze dne 21. 11. 2007,
č. j. 5 As 48/2007 - 157 Nejvyšší správní soud konstatoval, že na to, zda žalobce porušil ust. §23
odst. 1 zákona o přestupcích tím, že nedal přednost v jízdě jedoucímu osobnímu automobilu,
nemůže mít žádný vliv způsob jízdy jiného účastníka silničního provozu, s nímž ke střetu došlo,
ani dovozování okolností, za jakých by bylo možno střetu předejít. Jedná-li se ve věci
o rozhodování o vině a trestu žalobce, tj. řidiče tramvaje, který byl uznán vinným ze spáchá ní
přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích a kterému byl rovněž uložen
trest, je třeba zjišťovat skutečnosti svědčící spáchání přestupku výlučně osobou žalobce
a skutečnosti zjištěné v souvislosti s konáním osoby jiné jsou pro vyslovení soudu o tom,
zda se žalobce dopustil přestupku či nikoli zcela bezvýznamné. Každá osoba odpovídá
za své protiprávní jednání samostatně. Okolnosti, za kterých k protiprávnímu jednání došlo,
nejedná-li se o okolnosti vylučující protiprávnost (nutná obra na, krajní nouze), jsou relevantní
pro uložení výše sankce, nikoli však pro soud o tom, zda byl či nikoli spáchán přestupek.
Z toho je podle krajského úřadu patrné, že argumentace stěžovatele poukazující na dopravní
značení a jízdu protijedoucího řidiče se míjí s předmětem řízení, kterým bylo jeho vlastní jednání
spočívající v tom, že nesledoval způsobem, jaký byl v dané situac i potřebný, situaci v provozu
a následně nejel zcela při pravém okraji vozovky. Stěžovatel měl možnost sledovat provoz
pod viaduktem v panoramatickém zrcadle, nečinil tak v potřebném rozsahu, jak vyplývá nejen
z faktu, že na protijedoucí vozidlo nereagoval, ale i ze znaleckého zkoumání a rovněž z jeho
vlastního vyjádření. Přitom místo bylo extrémně nepřehledné, což byla okolnost, ktero u musel
vnímat a přizpůsobit jí svoje konání, v první řadě směřovat pozornost správným směrem.
Nemohl, i přes dopravními značkami stanovenou přednost v jízdě, upustit od plnění dalších
povinností řidiče, zejména řádného sledování situace v provozu. Fakt, ž e ani právo přednosti
v jízdě nezbavuje řidiče plnění dalších povinností, potvrzuje podle krajského úřadu ve své trestní
judikatuře i Nejvyšší soud, viz např. jeho usnesení ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008,
v němž se uvádí, že „S uvedenou problematikou úzce souvisí i zásada tzv. omezené důvěry
v dopravě (vyjádřená pro oblast silniční dopravy např. v rozhodnutí č. 43/ 1982 Sb. rozh. trest.),
podle níž řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními
účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak,
i v takovém případě však platí, že řidič je zároveň povinen zachovávat patřičnou pozornost (srov.
č 1/1966 Sb. rozh. trest.), přičemž je třeba též zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce
na vzniklou situaci (tzv. sekundární nedbalost).“ V tomto směru nelze přistoupit na stěžovatelem
tvrzenou „absolutní a bezvýjimečnou“ přednost v jízdě. Ani právo přednosti v jízdě nezbavuje
řidiče dodržení jiných povinností. V tomto směru také bylo a je nadbytečné vyslýchat policisty
nebo dotazovat se správce komunikace, jaké bylo a je dopravní značení. Co z něj vyplývá,
je zřejmé, a stěžovatel měl i tak povinnost sledovat situaci v provozu. Výslech policistů nemůže
přinést žádnou novou kvalitu, jak bylo potvrzeno výslechem policisty A., který si okolnosti
nehody (jejího šetření) pochopitelně nepamatoval, když se odehrála dne 11. 9. 2009, zejména
za situace, kdy podstatné skutečnosti byly dokumentovány fotografiemi, případně protokole m
o nehodě a plánkem nehody.
Fotografie přitom o situaci v místě vypovídají nejbezprostř edněji, protože jsou pořízeny
v den nehody. Rovněž tak ohledání na místě (rekonstrukce) by nemohly zpochybnit závěr,
že stěžovatel nesledoval situaci pod viaduktem přes panoramatické z rcadlo, jak vyplývá
z posudku a z faktu, že na protijedoucí automobil nereagoval, a z jeho vlastního vyjádření.
A to byly podle krajského úřadu pro správní rozhodnutí zásadní skutečnosti. Proto neprovedení
navrhovaných důkazů krajským soudem nemohlo mít negativní vliv na posouzení zákonnosti
napadeného rozhodnutí. To, že policisté oznámili původně podezření ze způsobení nehody
řidičem MUDr. K., není pro věc určující. Správní orgány nejsou vázány názorem policistů a ti
navíc svůj závěr činili bez znalosti da lších pro věc podstatných podkladů, konkrétně znaleckého
posudku. Že vyšli z dopravního značení, neznamená, že jejich závěr o podílu na nehodě byl
správný. O nesledování situace v panoramatickém zrcadle stěžovatelem se policisté nijak
nezmiňovali, tzn., že v tomto směru ani nevedli úvahy, což ovšem neznamená, že k němu
nedošlo. Zejména neměli k dispozici závěry znaleckého zkoumání, které se týkaly možností
vzájemného spatření obou řidičů. Tak jako stěžovatel závěry policistů vyzdvihuje s tím, že byli
přítomni na místě nehody a jedině mohli „svými smysly přesně zachytit a zhodnotit situaci“ ,
je na místě právě naopak poukázat na to, že pro úvahu o způsobení nehody a podílech na ní měli
jen prvotní informace, a nikoli všechny relevantní podklady. To, že takové situace běžně
nastávají, dokazuje již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 54/2009 - 56,
kdy se rovněž vedlo nejprve přestupkové řízení s druhým účastníkem nehody. Pro objasnění
rozhodných skutkových okolností bylo zapotřebí zjistit možnosti řidičů vidět se a reagovat,
tj. otázky vzájemné polohy vozidel v určitých okamžicích a rozhledu. Ty potom z logiky věci,
a potvrzuje to i posudek, závisely v drtivé většině na okolnoste ch exaktních. Polohy vozidel
se odvíjely od rychlostí jízdy a ty byly spolehlivě zjistitelné z poškození vozidel a souvisejících
stop. Na vzájemné polohy vozidel v různých okamžicích pak bylo možno navázat závěry
o možnostech řidičů vidět se a reagovat. Tedy Znalecký posudek I ng. S. byl tedy v podstatných
ohledech dostatečně věrohodný s ohledem na východiska, na nichž se zakládal. Základem bylo
poškození vozidel, z nichž se zjistily rychlosti jízdy, a od nich zase vzájemné polohy vozidel a
možnosti řidičů spatřit se a reagovat. Lze také poukázat na logiku věci. Jestliže se stěžovatel
přibližoval k panoramatickému zrcadlu, měl na ně a přes ně do místa pod viaduktem čím dál lepší
výhled. Stěžovatel se k němu přiblížil absolutně a dokonce je před střetem minul. Na rozdíl od
toho se však protijedoucí řidič k němu ani nepřiblížil, tedy jeho výhledové poměry do místa za
zatáčkou, odkud přijížděl stěžovatel, byly nepoměrně horší, což lze obecně konstatovat i bez
podrobných závěrů znalce. Ze znaleckého posudku také vyplynulo, z jakých podkladů znalec
vycházel, a lze tak jednoznačně dovodit, že jeho postupy ani závěry nebyly nijak ovlivněny
předchozím postupem prvoinstančního správního orgánu ve věci druhého účastníka nehody.
Žádné takové podezření není rozumě odvoditelné. Samotný fakt, že správní orgán I. stupně před
zadáním znaleckého posudku konal v jiném řízení určitým způsobem, nijak neukazuje na to, že
by podle toho postupoval znalec. Ten byl vázán zadáním, které beze zbytku splnil, a svůj postup
srozumitelně odůvodnil. Postupoval při tom vázán zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a
tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Závěry znaleckého posudku jsou v souladu s
vyjádřením samotného stěžovatele o sledování situace v provozu. Jsou tedy věrohodné i s
ohledem na konfrontaci s dalšími podklady, což významným způsobem zvyšuje mír u pravdivosti
informací z takových podkladů pocházejících. Úvahy stěžovatele o tendenčnosti posudku (,‚dobře
známý obchodní partner z minulosti“) pak jsou ve světle uvedeného scestné. Krajský úřad proto
navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. vady řízení
spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a v nedostatečném zjištění skutkového
stavu. Konkrétně namítal, že navrhl celou řadu důkazů k provedení vztahujících se zejména
k jednání stěžovatele a řidiče MUDr. K. bezprostředně před dopravní nehodou (ohledání, revizní
znalecký posudek, výslech druhého policisty, výslech správce komunikace) a že tyto důkazy
krajský soud neprovedl a ani nijak nezdůvodnil, proč jejich provedení nepovažuje za účelné pro
rozhodnutí ve věci. Dále stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že se nevypořádal s některými
žalobními námitkami a v souvislosti s tím namítal i nedostatek skutkových důvodů rozhodnutí
krajského soudu, konkrétně nedostatky ve zjištění skutkového stavu ve vztahu k závěru o
příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a srážkou vozidel.
Podle ust. §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. musí žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
obsahovat též označení důkazů, které ža lobce k prokázání svých tvrzení navrhuje provést. Soud
je oprávněn ve smyslu ust. §77 s. ř. s. provést dokazování za účelem ověření, zda skutkový stav,
z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel, byl zjištěn správně. Soud není vázán
důkazními návrhy v tom smyslu, že by byl nucen každý navržený důkaz provést, ale pokud
jej neprovede, musí svůj postup vždy řádně odůvodnit a neprovedení opřít o racionální
argumenty. Neúčelnost navrženého důkazu odůvodnit např. tím, že má prokázat skutečnost
již nepochybně prokázanou, či to, že by nikdy nemohl, již např. z důvodů logických, technických
či vyplývajících jinak z povahy věci, vést ke zjištění rozhodných skutečností. Jinak je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Vedle toho může soud v souladu s ust. §52 odst. 1 s. ř. s. provést
i další důkazy za účelem úplného zjištění zkoumání skutkového stavu (k problému
tzv. opomenutých důkazů viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, www.usoud.cz, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs
147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). Ze soudního spisu
a obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud této povinnosti nedostál, neboť z jeho
rozhodnutí není patrné, proč provedení důkazu ohledáním, revizním znaleckým posudkem
a výslechem druhého policisty shledal nadbytečným. K tomu, jaké důvody by mohly vést k závěru
o neúčelnosti navrženého důkazu a jaké naopak vedou k závěru, že navržený důkaz je na místě
provést viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 15/2008 - 108, www.nssoud.cz). Takový postup krajského soudu zakládá
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, a tedy vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že v žalobě poukazoval na rozpory v protokolu
o nehodě a znaleckém posudku. Na rozdíl od obsahu posudku je v protokolu uvedeno,
že ve směru od Černovic je v panoramatickém zrcadle vidět dobře. Tuto stížní námitku shledal
Nejvyšší správní soud důvodnou, protože krajský soud se touto žalobní námitkou nezabýval
a nevyjasnil, zda uvedené důkazy obsahují relevantní rozpory, které doposud nebyly odstraněny,
anebo zda jeden z důkazů přesvědčivě vyvrací tu z verzí možného průběhu skutkového děje,
která plyne z druhého důkazu. Stejně tak se nezabýval poukazem stěžovatele zpochybňujícím
nezávislost znalce při vypracování posudku, jestliže znalec dopředu věděl, koho správní orgán
považuje za obviněného z přestupku. Stěžovatel dále také důvodně poukazoval
na nepřezkoumatelnost znaleckého posudku a na to, že nebyl informován o připojení
se poškozeného k přestupkovému řízení, a na skutečnost, že při ústním jednání dne 13. 6. 2006
byl na něho advokátem poškozeného i správním orgánem vyvíjen nátlak, aby se přiznal, že nejel
po pravé straně, protože krajský soud se t ěmito žalobními námitky vůbec nezabýval. I v tomto
ohledu zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností. K nevypořádání žalobních námitek jako
důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS
a na www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že „ není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové roz hodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci
z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých
konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá. “
Výše uvedená pochybení krajského soudu, jež z více důvodů založila nepřezkoumatelnost
jeho rozsudku, jsou nutným a dostatečným důvodem pro zrušení rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k důvodu zrušení (ve věci zatím není na jisto
postaveno, jaký rozhodný skutkový stav má krajský soud za prokázaný a zda takový skutkový
stav plyne z provedených důkazů, a krajský soud zatím nez aujal jasný a zřetelný názor
ke všem žalobním námitkám stěžovatele) Nejvyšší správní soud nemůže přezkoumávat meritum
sporu mezi účastníky, tj. to, zda jednání stěžovatele bylo příčinou dopravní nehody, jejíž zavinění
mu krajský úřad předestírá.
Stěžovatel dále namítal, že oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 5. 2006
obsahovalo uvedení nového správního řádu, ač se na řízení vztahoval zákon č. 71/1967 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“) a že krajský soud pochybil,
pokud o přiznání odkladného účinku žaloby rozhodl v rozporu s ustanoveními §56 a §73 s. ř. s.
nikoliv ihned ve formě usnesení, ale teprve až v rozsudku, což je zjevně v rozporu se smyslem
tohoto institutu. Tyto stížní námitky jsou námitkami oddělitelnými od námitek vztahujících
se k posouzení právních a skutkových otázek krajským soudem, jimiž se Nejvyšší správní soud
pro nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu nemůže meritorně zabývat. Proto tyto
oddělitelné námitky Nejvyšší správní soud přezkoumat mohl (viz rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 21 2/2006 - 74, publikovaný
pod č. 1566/2008 Sb. NSS a na www.nssoud.cz).
K námitce týkající se zahájení správního řízení, resp. předvolání k ústnímu jednání,
krajský soud správně konstatoval, že řízení ve věci mělo být vedeno podle zákona č. 71/1967 Sb.
a že správní orgán také podle tohoto zákona postupoval. Skutečnost, že v oznámení o zahájení
řízení /předvolání uvedl správní orgán odkaz na nový správní řád, je jistě procesní chyba, avšak
bez vlivu na zákonnost správního řízení a nemůže založit sama o sobě nezákonnost správního
rozhodnutí, neboť žádným způsobem stěžovateli neznemožnila či podstatně neztížila
uplatňování jeho procesních práv jako účastníka řízení. Stěžovatel ostatně ani žádné takové
zkrácení v důsledku nesprávného poučení netvrdí a ani z obsahu spisu není patrné,
že by k nějakému došlo. Nejistota, podle jakého procesního předpisu správní orgán postupuje,
kterou mohlo nesprávné poučení ve stěžovateli v určité míře vyvolat, mohla pro něho být
nepochybně poněkud nepříjemná, nicméně v podstatných ohledech se jej nedotkla a nebylo
ani náznaku, že by mu kvůli této nejistotě jakákoli vážnější újma hrozila.
Namítal-li pak stěžovatel, že mu správní orgán odpíral práva účast níka řízení podle
nového správního řádu, nelze mu přisvědčit, neboť tato práva neměl. Správní orgán postupoval
ve smyslu ust. §179 odst. 1 nového správního řádu zcela správně podle zákona č. 71/1967 Sb.,
neboť správní řízení nebylo do účinnosti nového správního řádu pravomocně skončeno,
a zákonem č. 71/1967 Sb. se tedy řídila i stěžovatelova procesní práva .
Ve způsobu rozhodování krajského soudu ohledně návrhu na přiznání odkladného
účinku žaloby lze spatřovat průtahy, neboť o něm je zásadně nutno rozhodovat v horizontu dnů,
nanejvýš několika týdnů od podání návrhu, a to se rozhodně nestalo. Průtah v této věci
by teoreticky mohl za splnění dalších předpokladů zakládat ur čité samostatné odškodňovací
či podobné nároky stěžovatele vůči státu, avšak sám o sobě nevedl k nezákonnosti výroku
rozsudku krajského soudu ve věci samé ani k nezákonnosti výroku o návrhu na přiznání
odkladného účinku žaloby, neboť věcně tento průtah s meritorním rozhodnutím posuzujícím
zákonnost dříve vydaného správního rozhodnutí nijak nesouvisí.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání. Důvody pro nařízení jednání
neshledal, neboť nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu byla zjistitelná porovnáním
obsahu žalobních námitek a dalších návrhů stěžovatele s obsahem odůvodnění rozsudku
a některých jiných písemností obsažených v soudním a správním spise. Všechny tyto podklady
měl Nejvyšší správní soud k dispozici ve spise a o jejich obsahu nebylo, z hledisek rozhodných
pro posouzení přezkoumatelnosti rozsudku, pochyb, takže Nejvyšší správní soud posuzoval
toliko právní otázky, když subsumoval pravidla o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí na nesporný
skutkový stav.
Krajský soud se v dalším řízení především vypořádá se všemi důkazními návrhy
stěžovatele a se všemi jeho žalobními námitkami. Při svém postupu neopomene, že jádrem sporu
mezi účastníky je neshoda ve zjištění skutkového stavu rozhodného pro případné nastoupení
odpovědnosti stěžovatele za veřejnoprávní delikt (přestupek), který je trestním obviněním
ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů
3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) . S krajským úřadem je nutno souhlasit v tom,
že skutečnost, že podezření ze zavinění dopravní nehody stíhalo nejprve MUDr. K. a teprve
následně se obrátilo proti stěžovateli, nemůže sama o sobě stěžovatele příp adné odpovědnosti za
přestupek zprostit. Podstatné totiž je, co bude ohledně příčin dopravní nehody nakonec
prokázáno, přičemž důkazní situace se v průběhu doby jistě může měnit a vyvíjet.
K stěžovatelovým námitkám je však na druhé straně nutno souhlasně poznamenat,
že odpovědnost za přestupek u něho může nastat až tehdy, bude-li nad vší rozumnou
pochybnost prokázáno, že to byl právě on, kdo se dopustil jednání, které bylo příčinou
nebagatelní dopravní nehody, k níž došlo střetem jeho vozidla a vozidla MUDr. K.. K tomu, jaký
důkazní standard je nutno splnit, aby konkrétní osoba mohla být shledána odpovědnou za
přestupek, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005
– 55, www.nssoud.cz, z něhož zejména vyplývá, že v řízení o přestupku, stejně jako v řízení
trestním, platí zásada, že postihnout za přestupek lze určitou osobu jen tehdy, je-li prokázáno, že
je to právě ona, kdo se dopustil jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku.
Správní orgán je povinen postavit nad vší rozumnou pochybnost na jisto, že se deliktního jednání
dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen. Existuje-li rozumná pochybnost, tj.
existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se dopustil někdo jiný než
obviněný z přestupku, nelze obviněného za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Důkazní
břemeno k prokázání, že deliktního jednání se dopustil obviněný z přestupku, nese správní orgán.
Obviněnému z přestupku proto k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o
otázce, kdo se deliktního jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost. Nemusí se tedy
vyviňovat, tj. prokázat, že se deliktního jednání nedopustil. Nejvyšší správní soud dodává, že výše
uvedené zásady neplatí jen ve vztahu k osobě případného pachatele, ale i ve vztahu ke všem
znakům skutkové podstaty přestupku, tedy zejména ve vztahu k jednání a následku a ve vztahu
k zavinění (ve věci stěžovatele zavinění alespoň nevědomě nedbalostnímu). Obviněnému
z přestupku musí být tedy nad vší rozumnou pochybnost prokázáno, že to byl právě on, jehož
jednání bylo jedinou, rozhodující příčinou nebo jednou z rozhodujících příčin protiprávního
následku a že jednal zaviněně.
V konkrétních skutkových souvislostech daného případu je zřejmé, že dopravní nehodu
způsobilo buď jednání stěžovatele, nebo jednání MUDr. K., nebo jednání obou současně,
přičemž první, druhý, anebo oba současně též mohli dopravní nehodu zavinit. Krajský soud
se tedy v dalším řízení zaměří na otázku, zda správní orgány nad vší rozu mnou pochybnost
postavily na jisto, jaký byl kauzální průběh celé dopravní nehody, tj. kdo jak jednal a které aspekty
tohoto jednání lze označit za příčinu dopravní nehody, a zda jednání konkrétní osoby bylo
zaviněné. In concreto to v případě stěžovatele bude znamenat, že si krajský soud musí nejprve
ujasnil, jakým způsobem se v dané dopravní situaci na daném místě každý z účastníků dopravní
nehody byl povinen chovat. Zde Nejvyšší správní soud poznamenává, ve shodě s krajským
úřadem, že přednost, kterou měl stěžovatel na základě dopravního značení, v žádném případě
nelze považovat za právo stěžovatele bez dalšího vjet rychlostí, která je z fyzikálního hlediska
ještě bezpečná s ohledem na poloměr zatáčky a stav komunikace, do úzkého prostoru před
podjezdem, v něm a za ním, do něhož se nevejde více než jeden osobní automobil. Za každých
okolností je totiž i řidič povinen respektovat ust. §4 písm. a) zákona o provozu na pozemních
komunikacích, a tedy se chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožova l život,
zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a své chování je povinen přizpůsobit mimo jiné
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní k omunikace, situaci v provozu
na pozemních komunikacích a svým schopnostem. Vjíždí-li tedy řidič do nepřehledného úseku
v podobě silnice s úzkým podjezdem pod železniční tratí se dvěma vcelku ostrými zatáčkami
ve tvaru „S“, díky nimž řidiči protijedoucích vozidel vidí jeho vozidlo teprve v bezprostřední
blízkosti před podjezdem (a stejně tak s minimálním předstihem vidí on přijíždějící protijedoucí
vozidla), je povinen snížit svoji rychlost natolik, aby byl vždy sch open bezpečně zastavit tzv.
„na viděnou“. Je tedy povinen jet jen tak rychle, aby byl s ohledem na zakřivení zatáček
a dostupný výhled do zatáčky či do podjezdu schopen bezpečně zastavit na vzdálenost, na kterou
spatří ze zatáčky či z podjezdu přijíždějící protijedoucí vozidlo. Samozřejmě je též povinen se,
a to nejen podle ust. §11 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ale i podle
zdravého rozumu, držet co nejvíce při pravém okraji vozovky, aby v zužujícím se profilu silnice
co nejblíže před podjezdem zachoval možnost minutí se s protijedoucím vozidlem bez srážky
jejich levých předních částí. Dále je povinen se zvýšenou pozorností a za pomoci všech
prostředků, které se mu v dané situaci nabízejí, tedy i sledováním panoramatických zrcadel
umístěných u kraje silnice a umožňujících v určité míře „vidět za roh“, sledovat,
zda se z protisměru neblíží vozidlo. Toto nepochybně vyplývá z ust. §4 písm. a) i z §5 odst.
1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Tyto povinnosti má každý řidič
vozidla přijíždějícího do úseku kolem podjezdu, ať již ze směru od Chrlic nebo od Černovic,
tj. měl ji jak stěžovatel, tak MUDr. K ., a to nezávisle na skutečnosti, že pokud by se u podjezdu
setkali, byl by to nepochybně stěžovatel, kdo by na základě dopravního značení měl při průjezdu
podjezdem i těmi částmi silnice před ním i za ním, v nichž se vozidla pro zúžení nemohou míjet,
přednost, a tedy by tudy měl právo projet první a MUDr. K. by byl povinen vyčkat, až stěžovatel
projede. Pro řešení otázky kauzálního nexu mezi jednáním stěžovatele a MUDr. K. a vznikem
dopravní nehody je tedy klíčové, který z nich svoji povinnost patřičného snížení rychlosti, držení
se co nejvíc vpravo a pozorného sledování protisměru splnil a který nikoli. Je dost dobře možné,
že ji nesplnil ani jeden a že do prostoru podjezdu vjeli rychleji, než bylo podmínkám odpovídající,
příliš u středu vozovky či nepozorně oba účastníci dopravní nehody. Toho, který uvedenou
povinnost splnil, nebude zásadně možno za splnění dalších podmínek, zejména pokud adekvátně
reagoval na protijedoucí vozidlo, tj. včas a účinně brzdil a nevjel do protisměru, považovat za
osobu, která svým jednáním způsobila dopravní nehodu. Jak již bylo naznačeno, je však dobře
představitelné, že své povinnosti, či některou z nich, nesplnil ani jeden z účastníků dopravní
nehody. Pak ji zásadně spoluzapříčinili, a navíc zásadně i spoluzavinili, oba dva, a tedy oba by
mohli být odpovědni za přestupek, nebránily-li by tomu další okolnosti, např. res iudicata u
některého z nich.
Krajský soud se tedy musí zabývat tím, zda důkazy provedenými ve správním řízení bylo
prokázáno, že stěžovatel porušil některou ze svých výše uvedených povinností. Musí z nich tedy
nad vší rozumnou pochybnost plynout, že stěžovatel vjížděl do prostoru kolem podjezdu
„nadkritickou“ rychlostí, že jel příliš u středu vozovky nebo že nedostatečně sledoval dostupnými
prostředky (včetně dostatečně často opakovaného pohledu do panoramatického zrcadla z míst,
z nichž do něho mohl vidět) protisměr nebo že při vynoření se vozidla z protisměru adekvátně
nezareagoval. Nelze vyloučit, že mohlo dojít k porušení současně i více z výše uvedených
povinností. Pokud krajský soud dospěje k závěru, že bylo prokázáno porušení povinnosti
či povinností a tomu odpovídá i právní kvalifikace skutku, může být procesním vyústěním
zamítnutí žaloby stěžovatele, neobjeví-li se důvody pro jiný postup. Pokud naopak dospěje
k závěru, že na základě provedených důkazů nelze učinit závěr o porušení povinnosti
či povinností, bude na místě zrušit rozhodnutí krajského úřadu pro vadu řízení spočívající
v nedostatečném zjištění skutkového stavu. Důkazem o porušení povinnosti či povinn ostí
stěžovatelem mohou být nepochybně i závěry znaleckého posudku založené nikoli na zjištěních
na místě nehody, nýbrž na řetězci logických a fyzikálně odůvodněných dedukcí nepřipouštějících
jiné možné alternativy průběhu rozhodných skutkových dějů, ovšem jen za předpokladu, že tyto
dedukce budou vycházet ze vstupních empirických údajů, jež byly prokazatelně na místě nehody
či jiným relevantním způsobem (např. analýzou poškození obou vozidel) zjištěny. Pevnost řetězce
úvah a jejich výchozích předpokladů musí být nepochybná, neboť jen tak lze splnit důkazní
standard předepsaný pro postih fyzické osoby za přestupek. Pokud pro absenci či nedostatečnou
přesnost vstupních dat bude možno učinit jen závěry s určitou pravděpodobností nebo v určitém
intervalu hodnot, je pro prokázání viny stěžovatele nutno brát v úvahu vždy ty varianty, j ež jsou
pro něho nejpříznivější (in dubio pro reo).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu