ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.53.2010:72
sp. zn. 7 As 53/2010 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 8 Ca 227/2009 – 33,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 8 Ca 227/2009 – 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, č. j. 8 Ca 227/2009 - 33, zamítl
žalobu, jíž se Česká televize (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 2. 6. 2009, č. j. vav/4560/09, kterým
byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 800 000 Kč za nedodržení povinnosti stanovené v ust.
§48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon
o vysílání“) pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů, jehož se stěžovatelka
dopustila tím, že dne 4. 7. 2008 v čase 22:15:56 h na programu ČT 1 premiérově zařadila reklamu
na Audi (mutace 1). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že má ve shodě s Radou
za to, že jediným účelem reklamní znělky je programový předěl ve smyslu oddělení reklamy
od ostatních částí programu. Zařazením reklamní znělky před a po reklamním bloku
provozovatel televizního vysílání plní povinnost uloženou mu v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání. Městský soud se také plně ztotožnil se závěrem Rady, že předmětnou reklamní znělku
nelze považovat za pořad ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. 1) citovaného zákona, neboť obraz,
kdy se na bílém pozadí objevuje červený nápis „REKLAMA“ s červeným pruhem vysílaný
po dobu max. jedné sekundy nelze považovat za obsahově souvislou, celistvou a časově
ohraničenou část televizního vysílání. Reklamní znělka v této podobě nemá žádný obsah, resp.
žádné myšlenkové sdělení. Vzhledem k tomu, že reklamní znělka není pořadem, nemůže
být ani sponzorována podle ust. §2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání, neboť sponzoring je podle
tohoto ustanovení určen výlučně k přímému nebo nepřímému financování pořadů. Tato
skutečnost je zřejmá i z dikce ust. §53 citovaného zákona. Protože předmětné odvysílané
označení sponzora reklamní znělky, které je ve skutečnosti reklamou, nebylo odděleno
od ostatních částí programu, postupovala Rada v souladu se zákonem, když stěžovatelce podle
ust. §60 odst. 1 písm. 1) zákona o vysílání uložila napadeným rozhodnutím pokutu. Městský
soud se dále připojil k názoru Rady, že předmětný spot upozorňuje diváka na existenci značky
Audi a jejích výrobků s cílem přesvědčit jej ke koupi. Tato skutečnost je podle městského soudu
podtržena i uvedením webové stránky, kde si divák může dohledat informace, a také uvedením
textu, který hovoří o produktu společnosti jako o oficiálním autě KVIFF (karlovarského
Mezinárodního filmového festivalu, přičemž oficiální název je Mezinárodní filmový festival
Karlovy Vary). Ke svému vyjádření ve správním řízení stěžovatelka připojila prohlášení, že dne
7. 4. 2008 byla uzavřena obchodní smlouva mezi společností ARBOMEDIA.net Praha, spol.
s r. o. a společností Mediacom Praha, spol. s r. o., zastupující klienta import Volkswagen Group,
spol. s r. o., značka Audi, v níž se smluvní strany dohodly, že společnost ARBOMEDIA.net
Praha, spol. s r. o. poskytne sponzorský příspěvek ke sponzorování reklamní znělky odvysílané
premiérově dne 4. 7. 2008 v 22:15:56 h na programu ČT 1 a v počtu 17 repríz na ČT 1 do konce
července 2008. Pro stanovení výše sponzorského příspěvku byla rozhodná základní ceníková
sazba ve výši 800 000 Kč podle obecných platných ceníků společnosti ARBOMEDIA.net Praha,
spol. s r. o. Městský soud se tedy ztotožnil se závěrem Rady, že společnost Audi veřejně
za úplatu, nebo jinou protihodnotu, oznámila informaci o svém produktu, jež je určená
k podpoře jeho prodeje. Všechny znaky reklamy dané v ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání
byly naplněny a závěr Rady, že je spot reklamou ve smyslu citovaného ustanovení, byl v souladu
se zákonem. Jako nedůvodnou posoudil městský soud žalobní námitku, že výrok II. napadeného
rozhodnutí neodpovídá řádnému vymezení skutku a že jeho popis není určitý, neboť
z něj jednoznačně nevyplývá, zda je postihováno odvysílání jen premiérové nebo i další odvysílání
téhož spotu. Podle výroku napadeného rozhodnutí totiž Rada postihla pouze premiérové vysílání,
přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí nechybí ani řádný popis reklamy. Pokud pak Rada
zmiňuje další odvysílání téhož spotu, tj. reprízy, tato informace je podávána v souvislosti s jinými
skutečnostmi a nikterak nečiní napadené rozhodnutí nesrozumitelné. Vymezení skutku tak, jak jej
Rada učinila, má soud za dostačující a nezaměnitelné. Při stanovení výše pokuty se pak Rada
podle městského soudu vypořádala podrobně se všemi zákonnými kritérii a soud neshledal,
že by její úvahy byly v rozporu se zásadami logického uvažování. Nedůvodná je proto námitka,
že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné vzhledem k výši uložené pokuty. Pokud
jde o návrh na aplikaci moderačního práva soudu podle ust. §78 odst. 2 s. ř. s., městský soud
neshledal, že by v daném případě šlo o postih zjevně nepřiměřený. Je nesporné, že došlo
k porušení povinnosti a pokuta uložená ve výši 800 000 Kč při zákonném rozpětí 5000 Kč až
2 500 000 Kč, pokud by byla snížena, či by bylo od trestu upuštěno, by ztrácela svůj výchovný
účel. Městský soud rovněž odkázal na svá předchozí rozhodnutí ve věcech vedených pod
sp. zn. 9 Ca 397/2008 a 9 Ca 48/2009.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nezákonnost napadeného rozsudku spatřovala
v nesprávném posouzení, zda došlo k porušení povinnosti vyplývající z ust. §48 odst. 4 písm. a)
zákona o vysílání, resp. zda se v daném případě jednalo o reklamu či sponzorský vzkaz. Podle
jejího přesvědčení se městský soud nedostatečně vypořádal s odůvodněním Rady, proč odvysílaný
spot splňuje zákonná kritéria reklamy, resp. není sponzorským vzkazem ve smyslu zákona
o vysílání, a judikovaného závěru Nejvyššího správního soudu ohledně toho, jak by měl
sponzorský vzkaz vypadat. Stěžovatelka se v žalobě, pokud jde o naplnění skutkové podstaty,
opírala zejména o judikovaný závěr Nejvyššího správního soudu, jak by měl vypadat sponzorský
vzkaz vytvořený podle zákona o vysílání. Městský soud se tedy měl zabývat obsahem spotu právě
z tohoto hlediska a v souladu s ním obsah spotu ve všech souvislostech vyhodnotit a odůvodnit
svoje rozhodnutí. Městský soud však pouze uvedl, že se připojuje k názoru Rady, že všechny
znaky reklamy dané v ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání byly naplněny a že spot
je ve smyslu citovaného ustanovení reklamou. Konstatovala-li Rada v rozhodnutí pouze, že spot
diváka „upozorňuje na existenci značky“, trvá stěžovatelka na tom, že Rada sama zvolila
formulaci, která významově nesvědčí závěru, že obsahem spotu byl právě cílený přesvědčovací
proces ke koupi výrobků této značky odpovídající jednoznačně reklamnímu sdělení, když
na existenci značky jen upozorňuje. Text: „Audi, oficial car of 43 th KVIFF“, je pouze
konstatováním faktu. Značka Audi na sebe upozorňuje ve spojení s celosvětově významným
a sledovaným filmovým festivalem, automobilem se však prokazatelně prezentuje pouze v rámci
textové části spotu. Existence značky je ve sponzorském vzkazu podtržena a zdůrazněna
především oficiálním logem firmy. Vlastní automobil ani jiné produkty zobrazeny nejsou, nejsou
zmiňovány ani jakékoli konkrétní kvalitativní vlastnosti automobilu či jiných produktů,
a v žádném případě také nejsou vyzdvihovány vlastnosti jiných výrobků této značky či značka
samotná srovnávána s jinými. Obchodní sdělení není také založeno na dynamice ve smyslu
reklamního příběhu a případné dynamické prvky zpracování zcela jistě nepřekračují výkladem
Nejvyššího správního soudu přípustnou míru únosnosti, nehledě na to, že způsob zpracování
je v tomto smyslu srovnatelný se sponzorskými vzkazy, které jsou standardně do vysílání
ČT i dalších provozovatelů televizního vysílání běžně zařazovány. Uvádění webových stránek
je rovněž v souladu s Radou vytvořenou správní praxí. Stěžovatelka tedy trvá na tom, že z popisu
obsahu spotu i způsobu zpracování je nutno dovodit, že spot může vyvolat zájem diváka právě
jen v tom smyslu, že si intenzivněji uvědomí existenci celosvětově uznávané a propagované
značky Audi v rámci tak významné a sledované kulturní události, jakou je karlovarský filmový
festival (KVIFF). Tento fakt sám o sobě svědčí závěru, že cílem tohoto sdělení je v souladu
se zákonem především upevňování pozice sponzora s dobrou pověstí v povědomí televizních
diváků. Rozhodně spot nelze v této podobě podřadit pod klasickou přímou nabídku produktu
ve smyslu reklamního sdělení. Podle stěžovatelky městský soud nepostupoval správně, dospěl–li
k závěru, že se jednalo o reklamní sdělení, resp. tento závěr dostatečně neodůvodnil. Stěžovatelka
dále namítala, že výroková část rozhodnutí Rady, ve které bylo vymezeno postihované jednání,
neodpovídá řádnému vymezení skutku tak, aby tento nebyl zaměněn s jiným. Z podkladů
rozhodnutí totiž vyplývá, že uvedený spot byl vysílán ještě v dalších reprízách. Úplné vymezení
skutku má podstatný význam z hlediska možnosti dalšího postihu za odvysílání téhož spotu
z důvodu dodržení zásady „ne bis in idem“. Určitost vymezení také zásadně ovlivňuje posuzování
závažnosti závadného vysílání z hlediska zákonem stanovených kritérií. Stěžovatelka
je přesvědčena, že reprízy se zcela jistě odráží i v přístupu Rady k posuzování závažnosti věci
v rámci těchto kritérií a ve výsledku ovlivňuje její správní uvážení. Stěžovatelka považuje
napadený rozsudek také za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a trvá na tom, že nemohla
vymezení skutku tak, jak je učinila Rada, označit dostačující a nezaměnitelné. Pro úplnost
pak odkázala na rozsudek městského soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 10 Ca 326/2008 - 35, který
považuje v dané věci za relevantní. Na základě výše uvedeného navrhla zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí
a své vyjádření k žalobě. Na základě jedné vybrané věty vytržené z kontextu celého rozhodnutí,
které je obsáhlé a strukturovaně koncipované, nelze tvrdit, že Rada sama popírá, že by v daných
případech šlo o reklamu. Argumentaci stěžovatelky Rada považuje za zavádějící a neoprávněnou.
Fakt, že předmětný spot je reklamou, nikoli označením sponzora, byl uveden v odůvodnění
rozhodnutí. Komplexní vyznění spotu odpovídá klasické reklamě, propagace výrobků a nabídka
produktu je jeho součástí. Shodné tvrzení uvedl a odůvodnil městský soud v napadeném
rozsudku. Deliktní jednání stěžovatelky bylo přesně a jednoznačně uvedeno ve výroku
rozhodnutí za použití přesného času, data a programu, tj. údajů dostatečně identifikujících,
kdy a kde byl spot odvysílán. V daných souvislostech není pochyb o vymezení skutku, který Rada
sankcionovala. Rada považuje své rozhodnutí za odpovídající právním předpisům z procesní
i hmotně právní stránky, a proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména namítala, že městský soud nesprávně posoudil
otázku, zda předmětný spot byl reklamou ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání se reklamou pro účely tohoto zákona
rozumí jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané
za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo
pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků.
Podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen zajistit,
aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně
zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově
oddělené od ostatních částí programu.
V odůvodnění správního rozhodnutí Rada uvedla, že předmětný spot trval cca 5 sekund
a popsala jej
takto:„Na černé obrazovce je zobrazeno bílé logo v podobě postavy stojící na piedestalu a držící
kruh. Postava je ze tří stran olemována červeným pruhem. Bílý text obsahuje slova: Audi, Official car of 43
th
KVIFF. Ve spodní části obrazovky je uvedena webová adresa: www.audi.cz. Ve zvuku se ozývá mužský hlas:
„Sponzorem reklamní znělky je Audi“. Původní obrazovka se mění na druhou, opět v černé barvě, na které
je zobrazeno velké logo firmy – čtyři spojené kruhy a červeně název Audi.“ K otázce, zda spot naplňuje
znaky reklamy, Rada uvedla, že „upozorňuje diváka na existenci značky Audi a jejích výrobků s cílem
přesvědčit jej ke koupi. Tato skutečnost je podtržena uvedením webové stránky, kde si divák může dohledat další
informace, a také uvedením textu, který hovoří o produktu společnosti – jako o oficiálním autě KVIFF. Audi
není produktem provozovatele, jedná se o produkt společnosti Audi (viz obsah spotu). Jak účastník řízení potvrdil
ve svém vyjádření, byla mezi ním a zadavatelem spotu uzavřena obchodní smlouva o jeho odvysílání. Rada
tak má za prokázané, že k odvysílání došlo za úplatu nebo jinou protihodnotu, která je obsahem smlouvy,
se kterým však nebylo Radě umožněno se ve správním řízení seznámit. Je tedy nesporné, že společnost Audi
veřejně oznámila (prostřednictvím televizního programu ČT1), za úplatu (nebo jinou protihodnotu) informaci
o svém produktu, jež je určená k podpoře jeho prodeje. Stejně tak je nesporné, že toto oznámení bylo zveřejněno
účastníkem řízení prostřednictvím jemu zákonem svěřeného média. Rada se shodla, že spot je reklamou ve smyslu
§2 odst. 1 písm. n) zákona č. 231/2001 Sb. a nic na této skutečnosti nemění doplňkový text v reklamě uvedený
– sponzor reklamní znělky.“
Otázkou rozlišení mezi reklamou a sponzorským vzkazem se již Nejvyšší správní soud
v minulosti opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval. V rozsudku ze dne 9. 11. 2006,
č. j. 7 As 81/2005 - 79 (publikovaný pod č. 1063/2007 Sb. NSS) mimo jiné uvedl, že „takovýto spot
může ve svém důsledku obsahovat reklamní sdělení v širším slova smyslu, tj. sdělení veřejně propagující obchodní
firmu, výrobek, zboží či službu, a dále i slogan, tj. určité slovní spojení charakterizující podnikatele či jeho
výrobek, zboží nebo službu. Dále musí takovýto sponzorský vzkaz dostát všem pravidlům stanoveným v ust.
§53 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a rovněž v ust. §48 odst. 1 až 3 cit. zákona
(z důvodů výše uvedených). V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že základním účelem
sponzorování je vytvoření dobrého jména, pověsti právnické či fyzické osoby či jeho výrobků (tzv. goodwill). Tento
účel proto musí sloužit jako odlišující kritérium pro reklamu a sponzorování, protože tam, kde by sponzorský
vzkaz vybízel ke koupi určitého výrobku podnikatele, by se již nejednalo o sponzorský vzkaz, nýbrž o reklamu.
Sponzorováním si tak sponzor vytváří goodwill, povědomí u diváka, prezentuje svou existenci, předmět činnosti
a výsledek tohoto předmětu, aby ho následně reklamou přesvědčil o koupi tohoto konkrétního výrobku. (...)
Klasickým příkladem sponzorského vzkazu vytvořeného dle zákona o provozování rozhlasového a televizního
vysílání tak bude grafická prezentace loga sponzora či jeho výrobku doprovázená sloganem charakterizujícím
sponzora či výrobek, spíše statického charakteru, s uvedením, že se jedná o sponzora konkrétního pořadu.
V žádném případě však nemůže jít o takové ztvárnění, kde by ústředním motivem bylo přesvědčení diváka
o koupi určitého výrobku zdůrazňováním jeho kvalit, srovnáváním s podobnými či nějaký reklamní příběh,
tj. dynamický charakter vysílaného sdělení.“ Reklama ve srovnání se sponzorským vzkazem tedy
na diváka působí agresivnějšími výrazovými prostředky, a proto intenzivněji, a snaží
se jej zpravidla přímo přesvědčit ke koupi produktu tím, že vychvaluje jeho konkrétní vlastnosti,
může použít srovnání s konkurencí, nadsázku, příběhy apod.
Výše uvedená kritéria pro rozlišení mezi reklamou ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n)
zákona o vysílání a sponzorským vzkazem jsou plně aplikovatelná i pro tuto věc.
V daném případě veškeré prvky použité v předmětném spotu směřují k propagaci
sponzora pořadu, nikoliv k vybízení diváka ke koupi výrobků či služeb. Spot ostatně v obraze
ani ve zvuku neobsahuje žádnou informaci o jakémkoliv konkrétním produktu sponzora. Jedná
se o typický sponzorský vzkaz upozorňující na existenci sponzora a na jeho spojení s obecně
známou kulturní událostí. Ani informace o tom, že vozy Audi jsou oficiálním vozem
Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary neodůvodňuje závěr, že se jedná o reklamu
ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání. Spojení s tímto festivalem mělo podle
Nejvyššího správního soudu primární cíl zviditelnit sponzora a zvýšit jeho prestiž v očích diváka.
Možné ovlivnění diváka touto informací je navíc v daném případě do značně míry determinováno
délkou spotu (cca 5 vteřin) a také tím, že informace o spojení s Mezinárodním filmovým
festivalem se ve spotu objevila toliko v textu a pouze v anglickém jazyce.
Ani odkaz na webové stránky sponzora nemůže být důvodem pro závěr, že předmětný
spot byl reklamou. Z rozhodnutí Rady ani z napadeného rozsudku není zřejmé, jak by mohlo
pouhé uvedení internetové adresy iniciovat u diváka zájem o koupi konkrétního produktu.
To, že na předmětných webových stránkách jsou k dispozici informace o produktech sponzora
a že s vysokou pravděpodobností obsahuje i prezentace reklamního charakteru, nelze
při hodnocení předmětného spotu zohlednit. Rozhodující pro posouzení, zda cílem
předmětného spotu bylo přesvědčit diváka ke koupi určitého produktu, totiž může být jen a
pouze jeho obsah, tj. to, co bylo ve skutečnosti odvysíláno. Úvahy o tom, že si divák informace
bude moci dohledat na webových stránkách, jsou spekulativní a pro právní posouzení dané věci
zcela irelevantní. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že předmětný spot nebyl reklamou ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání. Rada
i městský soud tedy tuto právní otázku posoudily nesprávně, a tato stížní námitka je proto
důvodná.
Stěžovatelka dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nesrozumitelnost, neboť městský soud označil vymezení skutku ve výroku rozhodnutí Rady
za dostačující a nezaměnitelné.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze odhlédnout od toho, že podstatu této
stížní námitky tvoří argumentace zpochybňující správnost závěru městského soudu, že Rada
ve svém rozhodnutí předmětný skutek vymezila v souladu se zákonem, tj. argumentace
podřaditelná pod ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávná kvalifikace stížního důvodu
stěžovatelkou však ani v nejmenším nebrání věcnému projednání této námitky. Stačí,
aby stěžovatelka tento důvod tvrdila. Jeho podřazení pod zákonné ustanovení provede v souladu
se zásadou iura novit curia soud. Z tohoto pohledu stěžovatelka svým povinnostem vyplývajícím
ze zákona dostála. Tento stížní bod tedy Nejvyšší správní soud posoudil jako důvod ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a dále se proto zabýval tím, zda městský soud hodnotil
uvedenou právní otázku správně.
Ve výroku II. správního rozhodnutí Rada uvedla: „K porušení povinnosti došlo zařazením
reklamy na Audi (mutace 1) označenou účastníkem jako sponzor reklamní znělky, do vysílání. Reklama byla
zařazena do vysílání programu ČT1 v premiéře dne 4. července 2008 v čase 22:15:56.“ V části IV.
odůvodnění rozhodnutí pak mimo jiné uvedla, že „[r]eklama byla účastníkem řízení zařazena
do vysílání v měsíci červenci ještě celkem 17x na programu ČT1; vždy označena jako sponzor reklamní znělky;
přičemž vždy byla navázaná na zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělení reklamy od ostatních částí
programu.“ V odůvodnění výše uložené pokuty pak Rada v části 7) uvedla, že „[k] posouzení
případného finančního prospěchu je nezbytné jako podklad rozhodnutí použít listinu, resp. obchodní smlouvu mezi
účastníkem řízení a zadavatelem reklamy. Účastník řízení takový podklad odepřel, nicméně nahradil
jej prohlášením, ve kterém uvádí základní údaje o reklamě, včetně základní ceníkové sazby, jež činila
800 000 Kč dle obecných platných ceníků Obstaravatele. Katalogová cena, jejíž odhad má k dispozici Rada
z agenturních dat, byla v rozmezí 112 500 – 195 000 Kč; celková suma za 18 odvysílaných spotů činila
2 759 000 Kč.“
Z citovaných částí odůvodnění rozhodnutí Rady podle Nejvyššího správního soudu
jednoznačně vyplývá, že počet odvysílaných repríz předmětného spotu ovlivnil úvahu Rady
při stanovení výše pokuty, která byla stěžovatelce uložena. Ve výroku rozhodnutí je však jako
skutek, za nějž je pokuta ukládána, uvedeno pouze premiérové odvysílání předmětného spotu.
Jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů je zásada legality zakotvená v ust.
§2 odst. 1 zákona č. 500/2004, ve znění pozdějších předpisů. Podle věty prvé citovaného
ustanovení postupuje správní orgán v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož
i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Zásadě legality odpovídá,
aby rozhodnutí o uložení pokuty bylo vymezeno konkrétním porušením povinností. Uložená
sankce pak nemůže stát mimo vlastní důvody porušení zákona, jak jsou uvedeny ve výroku
rozhodnutí. Obsah rozhodnutí o porušení zákona, tj. to, v čem bylo porušení zákona shledáno,
předurčuje odůvodněnost uložení pokuty. Výše uložené pokuty tak může být odůvodněna toliko
obsahem skutku, jenž se stal předmětem porušení zákona a byl vymezen ve výrokové části
rozhodnutí. Bylo–li tedy ve výroku rozhodnutí Rady vymezeno porušení zákona v premiérovém
odvysílání předmětného spotu, pak jen za takto vymezené porušení zákona bylo možné uložit
pokutu. Takto však Rada v daném případě nepostupovala, čímž podstatně porušila ustanovení
o řízení. Pro tuto vadu řízení měl městský soud k žalobní námitce stěžovatelky napadené
rozhodnutí zrušit [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.; k otázce náležitostí výroku rozhodnutí správního
orgánu o jiném správním deliktu srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikováno pod č. 1546/2008 Sb. NSS].
Rovněž tato stížní námitka je proto důvodná.
K závěru městského soudu, že reklamní znělka není pořadem a že nemůže
být sponzorována, považuje Nejvyšší správní soud nad rámec důvodů pro zrušení napadeného
rozsudku za potřebné odkázat na rozsudek ze dne 14. 4. 2010, č. j. 7 As 80/2009 - 96 (dostupný
na www.nssoud.cz), v němž bylo mimo jiné uvedeno, že „[p]ro vyslovení závěru o porušení ust. §48
odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je zcela postačující zhodnotit, zda předmětná část vysílání (spot) je či není
reklamou ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, a dále, pokud by se o reklamu jednalo, zda byla
či nebyla od ostatních částí programu oddělena. Jakmile Rada shledá, že určitý spot, byť provozovatelem vysílání
prezentovaný jako sponzorský vzkaz, je reklamou a že tato není oddělena od ostatních částí vysílání, je zcela
nerozhodné, k jaké části vysílání se měl údajný sponzorský vzkaz vztahovat a zda tato část vysílání byla či nebyla
pořadem. Veškeré podmínky pro závěr o porušení povinnosti oddělovat reklamu od ostatních částí vysílání jsou
totiž v popsané situaci splněny. I spot prezentovaný jako sponzorský vzkaz, který by se bez jakýchkoli
pochybností vztahoval k pořadu tak, jak je definován v ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání, by bezesporu
mohl svým obsahem naplňovat definiční znaky reklamy, o čemž ostatně svědčí i rozhodovací činnost Rady.
Naopak shledá-li Rada, že posuzovaný spot nenaplňuje definiční znaky reklamy ve smyslu ust. §2 odst. 1
písm. n) zákona o vysílání, nemůže již logicky provozovatele vysílání za odvysílání neoddělené reklamy
sankcionovat. Pokud měla být stěžovatelka sankcionována za odvysílání sponzorského vzkazu k části vysílání,
kterou sponzorovat nelze, měla Rada tuto skutečnost vyjádřit ve výrocích předmětných rozhodnutí, což se však
v dané věci nestalo. Obsahují–li napadená správní rozhodnutí mimo jiné i argumentaci, že reklamní znělka není
pořadem ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání a že ji není možné sponzorovat, jedná
se o argumentaci nadbytečnou, jejíž věcná správnost či nesprávnost nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí, jímž
byla stěžovatelka sankcionována za porušení ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání (odvysílání neoddělené
reklamy).“
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu