ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.54.2010:121
sp. zn. 7 As 54/2010 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobců: a) Ing. arch. V.
M. a b) M. M., c) Z. Č., d) Ing. D. P., e) J. P., f) Mgr. M. Č., všichni zastoupeni JUDr.
Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1, České Budějovice , proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: DEVIL, s. r. o., se sídlem Třeboňská 16/22, Rudolfov,
zastoupena Mgr. Ondřejem Janouškem, advokátem se sídlem U Tří lvů 8, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobců a) až e) proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 4. 2010, č. j. 10 A 1/2010 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 10 A 1/2010 - 65, zamítl žalobu žalobců a) až e) (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí
Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 6. 11. 2009,
č. j. KUJCK 29544/2009 OREG/4, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města České
Budějovice, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 12. 6. 2009,
zn. SU/1132/2009 Ulc, o povolení odstranění stavby bytového domu v ul. F. Š. 1177/27 v Č. B.
na pozemku p. č. 3161 v k. ú. České Budějovice žadateli Devil, s. r. o. (dále jen „vlastník stavby“)
a řízení bylo zastaveno. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že správní rozhodnutí
v přezkumném řízení se posuzují výlučně se zřetelem k žalobním bodům uplatněným v žalobě.
Důvody, ve kterých je nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřována, jsou v žalobě dostatečně
konkretizovány. K doplnění žaloby, jež stěžovatelé v žalobě ohlašovali, krajský soud nevyzýval,
protože byla krajskému soudu doručena jednu minutu před uplynutím lhůty. Rozšíření žaloby
přichází v úvahu ve smyslu ust. §71 odst. 2 s. ř. s. výlučně ve lhůtě pro podání žaloby. Krajský
soud měl za to, že postup krajského úřadu odpovídá jak požadavkům zákona č. 183/2006 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), tak zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen správní řád“). Postup předepsaný v ust. §128 stavebního zákona,
které upravuje odstraňování staveb, vlastník stavby dodržel. Poté, co bylo o hlášení stavebnímu
úřadu dne 9. 2. 2009 doručeno, bylo na něm, aby si učinil úsudek, zda odstranění stavby vyžaduje
povolení či zda postačuje ohlášení. Na základě ohlášení lze stavbu odstranit, jestliže stavební úřad
do třiceti dnů ode dne ohlášení takového záměru nesdělí, že k odstranění stavby je zapotřebí
povolení. Stanovení lhůty má za následek, že za situace, kdy si stavební úřad učiní úsudek, že pro
odstranění stavby je zapotřebí povolení, musí v této lhůtě, tedy do třiceti dnů, stavebníkovi sdělit,
že stavbu lze odstranit jen na základě povolení. Protože takové sdělení vlas tníkovi stavby došlo až
dne 18. 3. 2009, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty. V důsledku toho platí fikce,
že vlastníkovi stavby vzniklo oprávnění stavbu odstranit na základě ohlášení. Proto v době,
kdy stavební úřad zahájil řízení, tu byla překážka rei iudicatae podle ust. §48 odst. 2 správního
řádu. Je-li napadené rozhodnutí v rozporu s ust. §128 odst. 2 stavebního zákona a §48 odst. 2
správního řádu, jedná se o rozhodnutí vydané v rozporu s právními předpisy a takové rozhodnutí
je podle ust. §90 odst. 1 písm. a) správního řádu nutno zrušit a řízení zastavit. Protože z obsahu
odvolání a jeho doplnění je zřejmé, že stěžovatelé nenamítali vady podaného ohlášení záměru
odstranit stavbu, nebylo zapotřebí, aby se krajský úřad obsahem ohlášení výslovně zabýval.
Úvaha krajského úřadu o tom, že ohlášení splňuje požadavky předepsané stavebním zákonem
a prováděcími právními předpisy, je zcela správná. Ohlášení obsahuje veškeré údaje požadované
právními předpisy a vlastník stavby pro podání ohlášení využil formulář podle přílohy č. 7
k vyhlášce č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech
stavebního řádu (dále jen „vyhl. č. 526/2006 Sb.“). Obsahuje -li ohlášení záměru odstranit stavbu
veškeré předepsané údaje, pak se jedná o ohlášení perfektní, se kterým je zapotřebí spojovat
zákonem předpokládané důsledky. Bylo-li ohlášení odstranění stavby úplné a řádně doložené
předepsanými písemnostmi, bylo podle krajského soudu projednatelné a p rávní fikce vyplývající
z ust. §128 odst. 2 stavebního zákona nastala dne 11. 3. 2009.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační
stížnost, v níž odkázali na důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítali, že podané „ohlášení“ záměru odstranění stavby je podáním neurčitým, a to pro svou
neúplnost. Pokud právní předpis vyžaduje předložení ohlášení na speciálním tiskopisu, jehož
obsah je závazně stanoven v příloze č. 7 vyhl. č. 526/2006 Sb., pak je nutno trvat na jeho řádném
vyplnění, zejména pak v hlavních identifikačních údajích. K nim patří přesné vymezení místa
a označení stavby. V „ohlášení“ ze dne 9. 2. 2009 však tato konkretizace nebyla uvedena
a příslušný čl. A./III nebyl vyplněn. Vzhledem k zásadní povaze informace, která zde měla
být uvedena, pak není možno uvedené ohlášení považovat za relevantní projev vůle odstranit
konkrétní stavbu. Aplikace striktního výkladu o důsledcích nedostatečné, popř. vůbec žádné ,
konkretizace stavby, jež měla být odstraněna, je zcela na místě, a to především právě pro to, že
zákon připouští možnost kladného vyřízení ohlášení zákonnou fikcí v důsledku uplynutí časové
lhůty. Samo ohlášení nahrazuje příslušné stavební rozhodnutí, a je proto nezbytné, aby tato listina
obsahovala jednoznačné a nezaměnitelné identifikační znaky stavby, jež je navrhována
k odstranění. Jen tak je možno předejít následným pochy bením v důsledku neurčitosti této listiny.
S ohledem na nevratnou povahu demoliční činnosti je zajisté vyloučeno, aby přesné zjištění
rozsahu odstranění bylo ponecháno na následném výkladu obsahu vůle ohlašovatele
či dovozování demoličního záměru z pouhých příloh ohlášení. Krajský soud tak nesprávně
posoudil příslušné ohlášení, když uvedl, že obsahuje veškeré údaje požadované právními
předpisy. Tato vada ohlášení navíc byla zjevná na první pohled a krajský soud ji měl zjistit
a vyvodit příslušné následky i bez bližší specifikace žalobního bodu, způsobené onemocněním
právního zástupce. Pokud krajský soud pojal záměr projednat věc bez ústního jednání, zbavil
se tak možnosti bližšího ozřejmení, v čem stěžovatelé spatřují neurčitost ohlášení. Stěžovatelé
mají za to že důvody, pro které je napadené rozhodnutí nezákonné, byly v žalobě dostatečně
konkretizovány. Za nesprávný považují závěr krajského soudu, že nenamítali vady podaného
ohlášení záměru odstranit stavbu, a proto nebylo zapotřebí, aby se krajský úřad jeho obsahem
zabýval. Právně nezpůsobilé a neurčité ohlášení zjevně nemohlo vyvolat následky předvídané
v ust. §128 odst. 2 stavebního zákona. Proto stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelé uvedli, že nikterak nemohli ovlivnit skutečnost,
že stavební úřad zřejmě úředním nedopatřením či liknavostí způsobil nástup fikce souhlasu
s odstraněním stavby. Touto skutečností byli zcela vylou čeni z možnosti podávání námitek.
Přitom jako jediní kromě svých vlastních individuálních zájmů vyplývajících z pozice sousedů
prosazují též veřejný zájem. Stěžovatelé mají za to, že v případě odstraňovaní staveb je institut
ohlášení záměru odstranit stavbu spojený s možností vzniku práva odstranit stavbu ze zákona
ve 30 denní lhůtě zcela nevhodným právním institutem, neboť v důsledku úředního nedopatření
či případného vědomého záměru je takto možno odstranit v podstatě jakoukoliv stavbu, např.
kulturní památku. Právní úpravu obsaženou v ust. §128 odst. 2 stavebního zákona považují
za protiústavní, a proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil a podal návrh
Ústavnímu soudu na zrušení příslušného ustanovení stavebního zákona. Současně navrhli,
aby Nejvyšší správní soud přiměřeným použitím ust. §243 o. s. ř. ve smyslu §64 s. ř. s. odložil
vykonatelnost ohlášení odstranění stavby podaného jejím vlastníkem.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ze správního spisu lze ov ěřit,
že vlastník stavby podal řádné ohlášení na formuláři uvedeném v příloze č. 7 vyhlášky
č. 526/2006 Sb. Jednalo se o podání s dostatečně určitými obsahovými náležitostmi a k ohlášení
připojil další podklady vyžadované stavebním zákonem. Obsah vůle ohla šovatele co do rozsahu
odstranění je dán právě rozsahem a obsahem této dokumentace zpracované podle přílohy č. 4
citované vyhlášky, je touto dokumentací nezaměnitelným způsobem určen a není zde nebezpečí,
že by byl ponechán na následném výkladu, jak dovozují stěžovatelé. V dané věci v důsledku
marného uplynutí 30 denní lhůty vlastníkovi stavby vzniklo právo stavbu odstranit. Krajský úřad
se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust.
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil i stěžovatelé, přičemž neshledal
vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval ná mitkami, jež obsahově směřují k procesnímu
pochybení krajského soudu při zkoumání podmínek projednatelnosti žaloby a rozhodnutí ve věci
bez jednání. Podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci. O těchto důsledcích musí být ve výzvě poučen. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 – 76, dostupném na www.nssoud.cz,
uvedl, že „(…) podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může se souhlasem účastníků řízení rozhodnout
bez nařízení jednání; toto ustanovení tedy dává soudu možnost – nikoliv však povinnost –
rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky souhlasu účastníků řízení s takovým
postupem.“ Zásada ústního a veřejného projednání věci je tedy v případě správního soudnictví
modifikována zákonnou úpravou v ust. §51 s. ř. s. zejména proto, že pro krajský soud
je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, takže nemusí
být účelné, aby v případě, že ve věci není třeba provádět dokazování, bylo naříze no jednání.
Účastníci mají naopak možnost velmi jednoduchým způsobem dosáhnout i za situace,
kdy by jinak podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání byly dány, konání jednání, a sice
tím, že sdělí ve stanovené lhůtě soudu svůj nesouhlas s projednáním věci bez jednání.
Podle obsahu soudního spisu krajský soud v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s. vyzval
stěžovatele, aby do 2 týdnů sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání
a současně je poučil, že pokud výzva zůstane ve stanovené lhůtě bez v yjádření, bude mít za to, že
nemají proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek. Výzva byla právnímu zástup ci
stěžovatelů doručena dne 22. 3. 2010 podle obsahu soudního spisu není zřejmé, že by se
stěžovatelé k výzvě jakkoli vyjádřili. Námitka pochybení krajského soudu v tom smyslu,
že „sám způsobil“, že ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, tak není důvodná. Byli to stěžovatelé,
kteří se tím, že nevyslovili nesouhlas s rozhodnutím bez jednání, zbavili možnosti, aby věc byla
projednána za jejich přítomnosti.
Stěžovatelé v žalobě mimo jiné poukazovali na to, že se krajský úřad nezabýval otázkou,
zda „ohlášení“ záměru odstranit stavbu je relevantním právním úkonem, na jehož základě mohl
stavební úřad ve věci jednat a od jehož učinění mohla běžet lhůta ve smyslu ust. 128 odst. 3
stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud v souvislosti s formulací žalobního bodu v žalobě stěžovatelů
nejprve odkazuje na judikaturu týkající se problematiky doplnění a konkretizace žalobního bodu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS a dostupném
na www.nssoud.cz, již dříve uvedl, že „ (u)stanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá
povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková
tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. (… ) Konkretizace faktů dostatečně
substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení
mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného“ Dále
v rozsudku ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil
právní názor, podle kterého „za žalobní bod, u něhož je třeba se pokusit o jeho doplnění a upřesnění,
je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento
má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné. “ Dále v rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 2 As 69/2008 - 148, dostupném na www.nssoud.cz, zdejší soud uvedl, že „Pokud
jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně
uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné,
že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala
zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný
pod č. 113/2004 Sb. NSS). Jestliže, ale žaloba obsahuje alespoň v hrubých rysech vymezený žalobní bod, není
na místě ji odmítat, nýbrž je třeba žalobce podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat k doplnění žalobního bodu,
tak aby mohl být soudem přezkoumán (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 105/2004 - 35, nebo ze dne 28. 6. 2007, č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, oba dostupné
na www.nssoud.cz).“
S ohledem na citované judikatorní závěry krajský soud nepochybil, pokud posoudil
žalobní bod neurčitosti ohlášení formulovaný stěžovateli jako natolik konkrétní, že nebrání
projednatelnosti žaloby. Krajský soud proto zcela správně nevyzval stěžovatele ke konkretizaci
tohoto žalobního bodu. Neurčitost ohlášení a jeho právní relevance pak byla otázkou,
jíž se krajský soud v přezkumném řízení mimo jiné zabýval. Za těchto okolností nebylo důvodu,
aby vyzýval stěžovatele ještě k další konkretizaci, neboť vyzývat žalobce k případné další
(podrobnější) konkretizaci není zákonnou povinností krajského soudu, pokud žalobní námitky
odpovídají kriteriím projednatelnosti žaloby (§37 odst. 2, 3, §7 1 odst. 1 s. ř. s.) Takový postup
by naopak představoval porušení zásady zákonnosti (postup soudů v řízení podle pravidel
stanovených zákonem) a porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení, a tím také práva
na spravedlivý proces.
Krajský soud na základě žalobní námitky neurčitosti ohlášení podle obsahu správního
spisu posoudil obsah podání a dospěl k závěru, že je zcela určité a způsobilé vyvolat právní
účinky, jež s jeho podáním stavebnímu úřadu spojuje stavební zákon. Nejvyšší správní soud
se s tímto závěrem krajského soudu ztotožňuje.
Podle ust. §128 odst. 1 stavebního zákona je vlastník stavby povinen ohlásit stavebnímu
úřadu záměr odstranit stavbu, s výjimkou staveb uvedených v §103, nejde -li o stavbu, v níž je
přítomen azbest. Jde-li o stavby, které vyžadují stavební povolení nebo ohlášení podle §104
odst. 2 písm. a) až e), připojí k ohlášení dokumentaci bouracích prací a doklad prokazující
vlastnické právo ke stavbě, pokud stavební úřad nemůže exist enci takového práva ověřit
v katastru nemovitostí. Podle odst. 2 věty první citovaného ustanovení lze stavbu odstranit,
pokud stavební úřad do 30 dnů ode dne ohlášení takového záměru nesdělí, že k odstranění
je třeba povolení. Podle odst. 7 citovaného ustanovení stanoví náležitosti ohlášení, dok umentace
bouracích prací a povolení prováděcí právní předpis. Podle ust. §15 vyhlášky č. 526/2006 Sb.
ohlášení odstranění stavby, terénních úprav a zařízení její vlastník podává na formuláři, jehož
obsahové náležitosti jsou stanoveny v příloze č. 7 k této vyhlášce. K ohlášení se připojí přílohy
uvedené v části B přílohy č. 7 k této vyhlášce.
Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil v rozsudku ze dne 25. 6. 2009,
č. j. 7 As 10/2009 – 86, že „(i)nstitut ohlášení stavby vychází ze zásady, že omezovat svobod u
jedince při výkonu jeho vlastnického práva nebo jiného práva, jež mu z hlediska
soukromoprávního zakládá možnost stavět, lze veřejnoprávními požadavky (v procesní rovině
např. vyžadováním stavebního povolení nebo jiného obdobného souhlasu ke stavbě) jen v té
míře, v jaké je to nezbytné k ochraně veřejného zájmu.“ Tento závěr lze vztáhnout i na postup
vlastníka stavby, který se rozhodne stavbu ve svém vlastnictví zbourat. Nezpochybnitelnou
součástí vlastnického práva je právo naložit s předmětem vlastnictví i způsobem, jenž spočívá
v odstranění tohoto předmětu (demolice stavby). Stavební úřad pak může na základě zákona
do realizace vlastnického práva autoritativně zasáhnout, a tím základní právo omezit, ovše m
jen z důvodů specifikovaných ve stavebním zákoně, jimiž jsou ohrožení veřejného zájmu a práv
jiných osob. Stavební zákon za účelem ochrany veřejného zájmu a dotčených práv jiných osob
upravil režim postupu stavebního úřadu, který odpovídá prioritě soukromého vlastnického práva
před ingerencemi státu, které nejsou ve velké řadě případů potřebné. Stavební zákon tedy
nezakotvil u všech staveb, např. pouze povolovací režim, ale naopak s ohledem na povahu
vlastnického práva jako jednoho ze základních práv zakotvil režim ohlašovací spojený se vznikem
práva odstranit stavbu bez povolení, pokud stavební úřad v zákonné lhůtě nedojde k závěru,
že jsou v případě předmětné stavby dány důvody pro uplatnění režimu povolovacího. Stavební
úřad je proto povinen na základě ohlášení vlastníka stavby ve vymezené lhůtě posoudit,
zda je nutno odstranění stavby projednat s dotčenými orgány pro možnost narušení veřejného
zájmu, např. ochrana památek, přírody a krajiny, a s osobami, jejichž práva by byla výkonem
vlastnického práva (demolice nemovitosti) zasažena, např. osoby, jimž svědčí zástavní či jiná
věcná práva k předmětné stavbě. Rozhodně ovšem není v rámci své úvahy oprávněn stavební
úřad posuzovat budoucí stavební záměry vlastníka, jenž se rozhodne svoji stavbu zbourat.
Ochrana veřejného zájmu přísluší v právním státě pouze státním orgánům, které k prosazení
ochrany veřejného zájmu disponují pravomocemi, které vykonávají v souladu se zásadami
zákonnosti, rovnosti, proporcionality a dobré správní praxe. Tvrzení stěžovatelů, že jsou
to oni, kteří v předmětném stavebním řízení jako jediní prosazují veřejný zájem, tak není
opodstatněné. Nejvyšší správní soud si je vědom, že při výkonu státní správy může docházet
k excesům tak, že není dodržen zákonem stanovený postup a v důsledku toho není náležitě
chráněn veřejný zájem. V důsledku toho může např. být nenávratně odstraněna hodnotná
kulturní památka. To však podle obsahu správního spisu není případ odstraňované stavby.
Řešením těchto excesů však nemůže být obecné zpřísnění režimu odstranění stavby, neboť něco
takového by neproporcionálně omezilo vlastnická práva vlastníků bouraných staveb,
již tak významně omezovaná veřejnoprávní regulací stavební činnosti. Až na výjimky dané
důležitým veřejným zájmem není důvodu nikoho nutit, aby zachoval svoji stavbu, nemá -li
na tom zájem a chce-li ji zbourat, ať již z jakýchkoli důvodů. Zbyrokratizování celého procesu
odstranění stavby jako projevu vlastnického práva, k němuž by povolovací režim u všech staveb
bez rozdílu vedl, navíc nemůže zabránit výskytu zmiňovaných excesů a garantovat, že ne dojde
např. k úmyslnému porušení zákona při povolování odstranění konkrétní stavby. Všechny výše
uvedené úvahy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že právní úprava odstranění stavby, která
je na projednávanou věc aplikována, nevykazuje ústavní deficity a adekvátním způsobem
umožňuje vlastníkům nakládat se svým vlastnictvím, a přitom v případech, kdy je to potřebné,
chránit veřejný zájem, který může být se zájmy vlastníků v rozporu. Nejvyšší správní soud proto
nemá za to, že by uvedenou právní úpravou zákonodárce vybočil z ústavních mezí své diskrece.
Proto neshledal důvod předložit ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh Ústavnímu soudu
na zrušení ust. §128 odst. 2 stavebního zákona.
Ke stížní námitce stěžovatelů týkající se absolutní perfektnosti ohlášení jako podmínky
pro běh lhůty podle ust. §128 odst. 2 stavebního zákona Nejvyšší správní soud nejprve uvádí,
že pro to, aby stavební úřad mohl podání vlastníka posuzovat z výše uvedených zákonných
hledisek, stanoví stavební zákon náležitosti ohlášení. Z projevu vůle ohlašovatele (vlastníka
stavby) musí být mimo jiné zřejmé, jakou stavbu a v jakém místě hodlá zbourat, a musí doložit
dokumentaci bouracích prací. Podání tedy musí splňovat požadavky stanovené stavebním
zákonem v ust. §128 a musí být podáno na příslušném formuláři. Bylo by však přílišným
formalismem, pokud by nevyplnění pouhé jedné položky formuláře podle přílohy č. 7 vyhlášky
č. 526/2006 Sb. za situace, kdy z ostatního obsahu všechny relevantní, zákonem požadované,
informace byly zřejmé, bylo důvodem zahájení řízení podle ust. §128 odst. 3 stavebního zákona.
Ze správního spisu vyplývá, že podání ze dne 9. 2. 2009 je vyplněné na příslušném formuláři
a obsahuje projev vůle ohlašovatele (vlastníka stavby) směřovaný stavebnímu úřadu, z nějž
je zřejmé, že se jedná o ohlášení odstranění konkrétní stavby specifikované v podání
nezaměnitelným způsobem. V bodě III. části A sice chybí označení stavby, ale to je
specifikováno na téže straně v bodě V. - základní údaje o stavbě, kde je uvedeno, že se jed ná
o bytový dům. Také v přiloženém projektu odstranění stavby bytový dům F. Š. 1177/27, Č. B. , je
stavba dostatečně popsána. Chybějící údaj v bodě III. části A je vzhledem k obsahu podání
nedostatek tak marginální, že je nečiní nesrozumitelným, a ani v podstatné míře obsahově
neúplným. Důsledkem takového pochybení proto nemůže být vyloučení běhu lhůty ve smyslu §
128 odst. 2 stavebního zákona. Námitka stěžovatelů, že na základě ohlášení po daného vlastníkem
stavby ze dne 9. 2. 2009 nezačala běžet lhůta ve smyslu citovaného ustanovení tak není důvodná.
V této souvislosti je dále zřejmé, že krajský úřad nepochybil, pokud se podrobně
nezabýval obsahem ohlášení, když stěžovatelé v odvolání žádné jeho vady nenamítali. Podle
ust. §89 odst. 2 správního řádu přezkoumá odvolací správní orgán soulad napadeného
rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost
napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak
jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že
mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho
správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a řízení,
jež předcházelo jeho vydání, nepřihlíží správní orgán k takovým vadám řízení, o nichž nelze
mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy.
Nedoplnění údaje do kolonky „označení stavby“ v bodě III. části A. příslušného formuláře
ohlášení odstranění stavby je bezpochyby natolik marginální vadou podání, která nebyla
postupem stavebního úřadu odstraněna, že nebylo nutné, aby se jí krajský úřad výslovně
v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, neboť na zákonnost postupu stavebního úřadu neměla
žádný vliv (všechny informace, které byly k posouzení podání potřeba, toto podání, jak výše
uvedeno, obsahovalo). Námitka nesprávnosti úvahy krajského soudu, že stěžovatelé nenamítali
vady podaného ohlášení, a proto nebylo zapotřebí, aby se jimi odvolací orgán výslovně zabýval,
tedy není důvodná.
Pokud stěžovatelé požádali o odložení vykonatelnosti ohlášení stavby podle ust. §243
o. s. ř. za použití §64 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nemůže ve smyslu citovaného ustanovení
ust. §243 o. s. ř., s ohledem na zákonnou úpravu, rozhodnout. Podle ust. §64 s. ř. s. se pro řízení
ve správním soudnictví přiměřeně použijí pouze ustanovení prvé a třetí části o. s. ř., zatímco
ust. §243 je součástí části čtvrté o. s. ř., kterou nelze na řízení před Nejvyšším správním soudem
přiměřeně použít.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení, neboť v dané věci nebylo třeba, vzhledem k obsahu správního spisu, provádět
dokazování.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastník ovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v řízení úspěch neměli, proto nemají právo na náhradu
nákladů řízení, a krajskému úřadu a žalobkyni f) žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, n eboť jí soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani právo na náhradu
řízení neuplatnila (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu