ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.75.2009:88
sp. zn. 7 As 75/2009 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce: E. S.,
zastoupen JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 21, Praha 1,
proti žalovanému: Rektor Univerzity Karlovy v Praze, se sídlem Ovocný trh 3/5, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 6. 2009, č. j. 6 Ca 325/2008 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4800 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Světlany
Kazakové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, č. j. 6 Ca 325/2008 – 53, bylo
zrušeno rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „stěžovatel“) ze dne 19. 8. 2008,
č. j. 0332/08-D III/4-1.LF/La, jímž byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen „účastník řízení“)
o přezkoumání rozhodnutí děkana 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne
12. 6. 2008, č. j. 264/08, o jeho nepřijetí k prezenční formě magisterského studijního programu
Všeobecné lékařství od akademického roku 2008/2009. Městský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že posouzením otázky, zda se náležitosti rozhodnutí podle ust. §50 odst. 5 zákona
č. 111/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“) týkají pouze
rozhodnutí o nepřijetí ke studiu nebo také rozhodnutí o přezkoumání tohoto rozhodnutí,
se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63. Mají-li
soudy ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí vydaná v oblasti veřejné správy,
je z povahy věci nezbytné, aby v něm byly uvedeny konkrétní důvody, které vedly příslušný
správní orgán k danému rozhodnutí, aby z něj bylo seznatelné, z čeho správní orgán při svém
rozhodování vycházel, jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. Městský soud v dané věci
dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeným požadavkům obecně
kladeným na odůvodnění rozhodnutí neodpovídá, neboť stěžovatel se v něm omezil pouze
na konstatování, že v rozhodnutí děkana neshledal rozpor se zákonem o vysokých školách
a vnitřními předpisy vysoké školy a fakulty. Na základě jakých skutečností a úvah k uvedenému
závěru dospěl však z rozhodnutí patrno není, když námitkou nezapočtení testů studijních
předpokladů vznesenou účastníkem řízení v žádosti o přezkoumání se stěžovatel zabýval pouze
z pohledu srovnání s ostatními uchazeči o studium a jejich postavením, hodnocení souladu
se zákonem a vnitřními předpisy vysoké školy nebo jejich součástmi (§50 odst. 7 zákona
o vysokých školách) ale napadené rozhodnutí zcela postrádá. Teprve ve vyjádření k žalobě
a u ústního jednání stěžovatel podrobněji uvedl, jakými úvahami byl veden při posuzování
uvedené námitky. Nedostatek odůvodnění přitom nemůže být dodatečně zhojen. Městský soud
v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004,
č. j. 3 As 51/2003 - 58. Proto rozhodnutí stěžovatele bylo městským soudem zrušeno pro vady
řízení spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že jeho rozhodnutí
nebylo nepřezkoumatelné, neboť obsahovalo řádné odůvodnění. Stěžovatel konstatoval,
že se vypořádal s námitkou nezapočtení testu všeobecných studijních předpokladů
a s požadavkem na připočtení 60 bodů za tento test. Skutkový stav je v odůvodnění jasně popsán,
když je uvedeno, že test nebyl započten v důsledku technické chyby v jeho zadání a tento postup
nevedl ke znevýhodnění žádného z uchazečů. Pokud by došlo k připočtení 60 bodů k výsledku
účastníka řízení, byly tyto body připočteny každému uchazeči, čímž by se jeho postavení
nezměnilo. Stěžovatel dále poukázal na to, že účastník řízení v žádosti o přezkoumání vznesl
pouze jednu námitku, a to, že vzhledem k technické chybě v testu mělo dojít k přerušení
předmětné části přijímací zkoušky. S touto námitkou se stěžovatel řádně vypořádal. Jasný je proto
závěr, že rozhodnutí děkana je v souladu se zákonem o vysokých školách a vnitřními předpisy.
Rozhodnutí stěžovatele je v souladu s těmito předpisy jako celky, resp. není s nimi v rozporu,
proto nemohlo obsahovat odkaz na konkrétní ustanovení. Požadavek vypisování všech
ustanovení, s nimiž rozhodnutí děkana není v rozporu, je absurdní. Děkanovi, rektorovi, veřejné
vysoké škole, a ani žádnému jinému správnímu orgánu, takovou povinnost žádný právní předpis
neukládá. V odůvodnění rozhodnutí je také jasně uvedeno, proč nebyla prohlášena vykonaná
zkouška ze neplatnou. Veškerá opatření činil rektor za účelem zachování rovnosti všech uchazečů
v přijímacím řízení. Skutečnost, že nebyl přímo citován čl. 7 odst. 11 a 12 přílohy č. 5 statutu
Univerzity Karlovy – řád přijímacího řízení, který rovněž nebyl porušen, nečiní rozhodnutí
nepřezkoumatelným. V odůvodnění je na řád odkázáno, stejně tak jako je ve výroku uvedeno
konkrétní ustanovení zákona o vysokých školách. Na něj je také odkázáno v odůvodnění
i poučení. Stěžovatel dále namítal, že městský soud se dopustil vady řízení tím, že odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63, ačkoli
se týkal věci odlišné, když rozhodnutí rektorky obsahovalo natolik obecné odůvodnění, které
mělo pro svou obecnost stejné účinky, jako kdyby se účastníku řízení žádného odůvodnění
nedostalo. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že žaloba neobsahovala, jako svoji podstatnou
náležitost, tvrzení účastníka řízení, na jakém konkrétním veřejném subjektivním právu
byl napadeným rozhodnutím zkrácen. V žalobě zcela nepřípustně jen uvedl, že byl v průběhu
přijímacího řízení znevýhodněn, aniž by uvedl z jakých konkrétních důvodů, oproti kterým
konkrétním uchazečům. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek městského
soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvedl, že stěžovatel
měl v přezkumném řízení postupovat podle čl. 11 odst. 2 řádu, podle kterého v přezkumném
řízení rektor přezkoumává, zda rozhodnutí děkana je v souladu se zákonem o vysokých školách,
statutem, vnitřními předpisy univerzity a fakulty. Stěžovatel musel nutně zjistit, že došlo
k porušení čl. 3 přílohy č. 5 statutu Univerzity Karlovy – řád přijímacího řízení, který zakazuje
měnit podmínky přijetí a způsob ověřování v průběhu přijímacího řízení. Porušením vnitřních
předpisů se stěžovatel odmítl zabývat. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu, když dospěl k závěru, že v rozhodnutí stěžovatele odůvodnění není, ačkoli být mělo. Dále
poukázal na to, že již v úvodu žaloby uvedl, na jakém veřejném subjektivním právu byl zkrácen.
Účastníku řízení náleží právo, aby jeho žádost byla stěžovatelem přezkoumána v souladu
se zákonem. Zákon o vysokých školách v ust. §50 výslovně stanoví, že rektor změní rozhodnutí,
které bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo podmínkami
stanovenými podle ust. §49 odst. 1 a 3. Děkan neměl právo rozhodnout, že znalosti, schopnosti
a nadání uchazeče se budou ověřovat zkouškou jen z písemných testů z chemie, biologie a fyziky.
Pokud tak rozhodl, stalo se tak v rozporu s čl. 3 přijímacího řádu 1. Lékařské fakulty, jakož
i v rozporu s čl. 3 odst. 8 řádu. Podle účastníka řízení je kasační stížnost nepřípustná podle
ust. 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v ust. §103 s. ř. s., a
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §50 odst. 4 zákona o vysokých školách se na rozhodování o přijetí ke studiu
nevztahují obecné předpisy o správním řízení, tzn. nevztahuje se na ně zákon č. 500/2004 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tzn. ani jeho ust. §68 odst. 3, které upravuje
náležitosti odůvodnění rozhodnutí. Přesto zákon o vysokých školách vyžaduje, aby rozhodnutí
o nepřijetí ke studiu bylo písemné a kromě jiného obsahovalo odůvodnění. O obsahu
odůvodnění rozhodnutí ale vysokoškolský zákon mlčí. Obvyklý obsah odůvodnění rozhodnutí
však lze dovodit především z klasických procesních předpisů, kterými jsou správní řád, občanský
soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) či trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle ust. §68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění
uvedou důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán
řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
Občanský soudní řád stanoví obsah odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 odst. 2, podle kterého
se v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů,
jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti
má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami
se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu
a jak věc posoudil po právní stránce. Podle ust. §125 odst. 1 trestního řádu je nutné
v odůvodnění rozhodnutí stručně vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které
důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal
s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami
se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny
a trestu.
Z citovaných právních úprav tak je možné dovodit, že zcela obvyklým obsahem
odůvodnění rozhodnutí je uvedení skutkového stavu, který byl v průběhu řízení zjištěn, důkazů,
na základě kterých rozhodující orgán ke zjištění skutkové stavu dospěl, právních úvah, kterými
byl při aplikaci příslušných ustanovení právních předpisů, resp. jak věc posoudil po právní
stránce, a vypořádání se námitkami účastníků řízení. Pouze takto odůvodněné rozhodnutí
poskytuje účastníkům řízení dostatečnou možnost obrany jejich práv a také dostatečný podklad
pro přezkum zákonnosti rozhodnutí v jakémkoli přezkumném řízení. Pokud odůvodnění
rozhodnutí neobsahuje uvedené minimální standardy, nelze vysledovat, k jakým skutkovým
a právním závěrům rozhodující orgán dospěl. Účastníkům řízení se tak nedostává informací
potřebných k účinné obraně jejich práv a přezkumnému orgánu pak chybí závěry, které
by se měly stát předmětem přezkumu. Ač tedy vysokoškolský zákon nestanoví, co má být
obsahem odůvodnění rozhodnutí, je přesto nutné trvat na tom, aby obsahovalo alespoň
nastíněné minimální standardy. Rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu se totiž může stát
předmětem přezkumného řízení podle ust. §50 odst. 7 vysokoškolského zákona, rozhodnutí
rektora o přezkoumání tohoto rozhodnutí následně předmětem řízení o žalobě podle ust. §65 a
násl. s. ř. s. Obdobný závěr o nutném obsahu odůvodnění rozhodnutí vyslovil již Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 - 63 (dostupný
na www.nssoud.cz), ve kterém uvedl, že „na problematiku náležitostí rozhodnutí rektora v řízení
o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu je tedy nutné vztahovat i ustanovení §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dovodit, že toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Sémanticky vzato
již samotný pojem odůvodnění v sobě zahrnuje požadavek, aby v něm byly uvedeny konkrétní
důvody, které vedly příslušný orgán k danému rozhodnutí; nestačí pouze formální citace
zákonného ustanovení. Takové odůvodnění totiž z obsahového hlediska nelze vůbec považovat
za odůvodnění.“ V citovaném rozsudku se zabýval Nejvyšší správní soud i otázkou, zda má mít
rozhodnutí rektora o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu stejné náležitosti jako
rozhodnutí děkana, a dospěl k závěru, že „uvádí-li uchazeč konkrétní důvody, proč má za to, že
rozhodnutí děkana je v rozporu se zákonem, vnitřními předpisy či podmínkami stanovenými
podle §49 odst. 1 a 3, je nutné, aby se rektor při přezkumu tohoto rozhodnutí těmito důvody
zabýval, jinak by nedostál zákonu, který stanoví povinnost změnit rozhodnutí, jež je s těmito
podmínkami v rozporu. Pokud by rozhodnutí o opravném prostředku ve správním řízení
nemuselo být řádně odůvodněno a správní orgán by se nemusel vypořádat s jednotlivými důvody
uvedenými v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana, postrádal by tento opravný prostředek
svůj smysl. Z povahy věci lze proto dovodit, že náležitosti rozhodnutí podle odstavce pátého
se netýkají pouze rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu, nýbrž i rozhodnutí o přezkoumání tohoto
rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud neshledal důvod se v dané věci od tohoto závěru odchýlit.
Odkázal-li městský soud na citovaný rozsudek, je tento odkaz zcela na místě vzhledem
k tomu, že se v něm Nejvyšší správní soud zabýval právě otázkou, zda rozhodnutí rektora musí
obsahovat odůvodnění a jaký má být jeho obsah. Pro aplikaci závěrů Nejvyššího správního soudu
nebylo rozhodné, nakolik byla odůvodnění napadených rozhodnutí shodná. Rozhodné bylo,
na základě jakých kritérií má být posuzován obsah rozhodnutí rektora vydaného podle ust. §50
odst. 7 zákona o vysokých školách. Stížní námitka, že se městský soud měl tímto odkazem
dopustit jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není důvodná.
Účastník řízení v žádosti o přezkoumání rozhodnutí o svém nepřijetí ke studiu uplatnil
v podstatě čtyři námitky, a to, že v důsledku tvrzené technické chyby v testu všeobecných
studijních předpokladů měla být podle ust. §9 odst. 13 řádu přijímacího řízení 1. lékařské fakulty
přijímací zkouška přerušena a následně konána v náhradním termínu, že účastníkovi řízení nebylo
umožněno řádně prokázat vědomosti v rozsahu a za podmínek, které byly děkanem stanoveny,
že zkouška, u níž chybí test všeobecných studijních předpokladů, není způsobilá poskytnout
co nejpřesnější a co nejobjektivnější podklad ke zjištění způsobilosti uchazeče ke studiu, čímž
bylo porušeno ust. §9 odst. 2 řádu přijímacího řízení 1. lékařské fakulty a že přijímací řád přesně
stanoví, kdy lze část zkoušky nehodnotit a není přípustný ani náhradní termín. Proto není správné
tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti, že by účastník řízení v průběhu správního řízení uplatnil
jen jednu námitku, a to, že vzhledem k technické chybě v testu mělo dojít k přerušení konání
předmětné části přijímací zkoušky.
Stěžovatel žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana podanou účastníkem řízení zamítl
a rozhodnutí děkana potvrdil, přičemž v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedl, že „námitku
nezapočtení testu studijních předpokladů, který nebyl v důsledku technické chyby v jeho zadání
zahrnut do celkového hodnocení a nebylo k němu přihlíženo shledává nedůvodnou. Postupem
fakulty nebyl žádný z uchazečů zvýhodněn či znevýhodněn, neboť nikomu nebyl test studijních
předpokladů započítán. Z toho důvodu nebylo porušeno pravidlo stejného přístupu ke všem
uchazečům a nebyla narušena rovnost uchazečů v přijímacím řízení, proto nedošlo dle Řádu
přijímacího řízení k prohlášení vykonané přijímací zkoušky nebo její části za neplatnou. Pokud
by uchazečům byl připočten k jejich výsledku celkový počet možných dosažených bodů za test
studijních předpokladů, o tyto body by se zvýšila bodová hranice nutná pro přijetí na 1. lékařskou
fakultu, což by mělo za následek stejné pořadí uchazečů jako nyní.“ Na základě tohoto
přezkoumání stěžovatel konstatoval, že přes účastníkem řízení uvedené důvody v původním
rozhodnutí děkana fakulty neshledal rozpor se zákonem o vysokých školách, vnitřními předpisy
Univerzity Karlovy v Praze nebo vnitřními předpisy fakulty anebo s dalšími podmínkami přijetí
ke studiu stanovenými podle §49 zákona o vysokých školách nebo s pravidly pro jejich
ověřování. V souladu s ust. §50 odst. 7 vysokoškolského zákona však byl stěžovatel oprávněn
žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana zamítnout a rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu
potvrdit pouze v případě, pokud by nebylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem
vysoké školy nebo její součásti nebo podmínkami stanovenými podle ust. §49 odst. 1 a 3
vysokoškolského zákona. S ohledem na konkrétní námitky uvedené v žádosti o přezkoumání
rozhodnutí děkana byl stěžovatel v odůvodnění rozhodnutí povinen uvést, z jakého důvodu
nemusela být přijímací zkouška podle ust. §9 odst. 13 řádu přijímacího řízení 1. lékařské fakulty
přerušena a následně konána v náhradním termínu a jaké ustanovení zákona, vnitřních předpisů
vysoké školy nebo její součásti nebo jaké podmínky podle ust. §49 odst. 1 a 3 vysokoškolského
zákona umožňovaly v případě tvrzené technické chyby v testu všeobecných studijních
předpokladů konání přijímací zkoušky nepřerušit a následně ji nekonat v náhradním termínu.
Obdobným způsobem měly být vypořádány i ostatní námitky účastníka řízení. Stěžovatel se však
místo toho zabýval pouze otázkou nezapočítání testu studijních předpokladů do celkového
hodnocení výsledku přijímací zkoušky, aniž by především uvedl, na základě jakého konkrétního
ustanovení zákona, vnitřních předpisů vysoké školy nebo její součásti nebo na základě jaké
podmínky podle ust. §49 odst. 1 a 3 vysokoškolského zákona bylo možné k výsledkům testu
studijních předpokladů nepřihlížet.
Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu,
že odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí je naprosto nedostatečné. Chybí v něm skutkové
a právní úvahy, kterými byl stěžovatel při zamítnutí v žádosti uvedených námitek účastníka řízení
veden, přičemž absence těchto náležitostí rozhodnutí znemožňuje přezkoumání zákonnosti
postupu v řízení o nepřijetí ke studiu. Městský soud proto nepochybil, když rozhodnutí
stěžovatele shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stížní námitku, že účastník řízení v žalobě
netvrdil, na jakém konkrétním veřejném subjektivním právu byl napadeným správním
rozhodnutím zkrácen. Již v úvodu žaloby totiž namítal, že rozhodnutí děkana bylo vydáno
v rozporu s předpisy vysoké školy, a proto jej měl stěžovatel podle ust. §50 odst. 7
vysokoškolského zákona změnit. Vzhledem k tomu, že vysokoškolský zákon je předpisem
veřejného práva, tvrdil tak účastník řízení porušení svého veřejného subjektivního práva.
V nejobecnější rovině se účastník řízení domáhal ochrany svého veřejného subjektivního práva
zakotveného v ust. §1 písm. b) vysokoškolského zákona, tj. práva na to, aby mu byl v souladu
s demokratickými principy umožněn přístup k vysokoškolskému vzdělání.
Pokud účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na její nepřípustnost
podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s., není tento poukaz opodstatněný. Podle citovaného ustanovení
není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103,
nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel však v kasační stížnosti uplatnil důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítal, že městský soud nesprávně posoudil právní
otázku přezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí a podle ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., když namítal, že se městský soud dopustil jiné vady řízení spočívající v nesprávném
odkazu na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že se kasační stížnost
opírala o důvody, které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nemohla být nepřípustnou.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů. V tomto řízení měl plný úspěch účastník řízení, a proto má právo
na náhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti s právním zastoupením. Náklady řízení
sestávají z odměny advokátky za 2 úkony právní služby (2 x 2100 Kč) podle ust. §7, §9 odst. 3
písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. převzetí a příprava zastoupení a vyjádření ke kasační stížnosti, a náhrada hotových výdajů
(2 x 300 Kč) podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky. Celková částka náhrady nákladů řízení proto činí
4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu