ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.1.2010:77
sp. zn. 7 Azs 1/2010 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: A. S. H. S., zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou
se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. 6. 2009, č. j. 63 Az 13/2008 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2009, č. j. 63 Az 13/2008 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 63 Az 13/2008 - 23 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 1. 2. 2008, č. j. OAM-79/VL-07-11-2008, jímž byla zamítnuta
stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16
odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že stěžovatel požádal o udělení mezinárodní
ochrany zejména proto, že chce uniknout před potížemi, které má ve vlasti s příbuznými
své přítelkyně. Jeho obava z výhrůžek soukromých osob, že bude fyzicky napaden za to, že jeho
přítelkyně otěhotněla, však není důvodem pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu.
Také ve vztahu k udělení doplňkové ochrany nebylo zjištěno, že by stěžovateli v případě návratu
do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, neboť jeho obava z chování příbuzných
přítelkyně není v této souvislosti relevantní. Krajský soud se proto ztotožnil se závěry
ministerstva uvedenými v napadeném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel
především namítal, že se ministerstvo vůbec nezabývalo posouzením situace v zemi původu,
čímž se dopustilo porušení ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), neboť spolehlivě nezjistilo stav věci a neopatřilo si podklady nezbytné
pro vydání rozhodnutí. Dále vytkl ministerstvu, že pominulo skutečnost, kterou již v průběhu
správního řízení namítal, že otec jeho přítelkyně je velitelem vojenské policie. Z tohoto důvodu
se proto domnívá, že odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je nedostatečné,
neboť na tyto skutečnosti vůbec nereflektuje. Pokud by stěžovatel ve vlasti setrval, byl by nucen
nastoupit vojenskou službu, při níž by mu hrozilo pronásledování ze strany uvedeného vysoce
postaveného příslušníka ozbrojených složek. Opodstatněnost obavy z pronásledování otcem
přítelkyně v rámci výkonu vojenské služby přitom mimo jiné vyplývá z informací o zemi původu,
které si ministerstvo ani neopatřilo. V této souvislosti poukázal na zprávu ministerstva zahraničí
USA „2008 Human Rights Report: Lybia“ ze dne 25. 2. 2009 a zprávu Human Rights Watch
„World Report 2009: Lybia, ze dne 19. 1. 2009. Jednání, kterého se v zemi původu dopustil
představuje v islámské zemi velmi závažný přečin. Pod vlivem všech uvedených okolností, které
svědčí o důvodnosti obav o život a bezpečnost bylo proto nutné, aby stěžovatel zemi původu
opustil a požádal o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje
předpoklady pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu, protože jednání,
kterého se v zemi původu dopustil, může mít za následek trestní stíhání, zadržení a ohrožení
tělesné integrity, zejména za situace, kdy otec přítelkyně je velitel vojenské policie. V Lýbii
dochází opakovaně ke svévolnému zadržování osob a ohrožování jejich tělesné integrity
na neomezeně dlouhá období, přičemž úroveň respektu k základním lidským právům
a svobodám je dlouhodobě neuspokojivá. Ve vězení jsou potom zadržené osoby vystaveny
mučení, nelidskému zacházení a fyzickým útokům ze strany příslušníků bezpečnostních složek
(viz uvedené zprávy mezinárodních organizací). Krajský soud se nedostatečně zabýval námitkami
uplatněnými v žalobě, neboť pouze přitakal závěrům ministerstva, ačkoliv měl napadené
rozhodnutí zrušit především z důvodu chybějících zpráv o zemi původu. Krajský soud také
pochybil i při posuzování existence podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Stěžovatel poukázal na relevantní judikaturu k této otázce a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo že trvá na tom, že skutkový stav,
na jehož základě rozhodl, byl zjištěn dostatečně. Ve správním řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel zemi původu neopustil kvůli pronásledování z důvodu uplatňování politických práv
a svobod ani pro odůvodněný strach z pronásledování z některého azylově relevantního důvodu.
Proto ministerstvo navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti zabýval ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. tím, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud
již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. Přesahem vlastních zájmů
stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti,
je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. O přijatelnou kasační stížnost se podle citovaného usnesení
Nejvyššího správního soudu může jednat i tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat i tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu
nebo v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel podal dne 26. 1. 2008 žádost o udělení
mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že mu v Lýbii vyhrožuje otec, strýc a bratr jeho přítelkyně,
že ho zabijí a otec přítelkyně mu také vyhrožoval, že mu při výkonu vojenské služby udělá
ze života peklo. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 30. 1. 2008 stěžovatel
uvedl, že se blíže stýkal s dívkou, která následně otěhotněla. Otec dívky, který s jejich vztahem
zásadně nesouhlasil, jej hledal na pracovišti, kde ho nezastihl a vzkázal mu, že stejně musí
nastoupit vojenskou službu a tam mu udělá ze života peklo. Dále uvedl, že otec dívky je vysoký
důstojník vojenské policie. K dotazu pracovníka ministerstva, zda si je vědom toho, že islámská
kultura považuje předmanželský poměr za nemorální stěžovatel uvedl, že si je toho vědom
a do této situace se dostal proto, že jim rodina jeho dívky sňatek nikdy nepovolí. Proto stěžovatel
utekl do Benghází, kde žádné potíže neměl. Na příslušné orgány se v zemi původu se žádostí
o pomoc neobrátil, neboť měl strach z uvěznění za čin, který provedl. Obává se návratu,
neboť na něj den po odjezdu ze země původu rodiče dívky podali oznámení na policii kvůli
nemanželskému poměru.
Nejvyšší správní soud shledal stížní námitku, že se ministerstvo nezabývalo skutečností,
že otec dívky je velitelem vojenské policie, který mu vyhrožoval při výkonu vojenské služby
potížemi a posoudilo ji formalisticky, důvodnou, neboť v napadeném rozhodnutí pouze paušálně
zhodnotilo stěžovatelovy potíže s příbuznými jeho přítelkyně (potíže se soukromými osobami),
aniž by se alespoň z části zabývalo tím, zda stěžovatelem tvrzené skutečnosti ohledně otce jeho
přítelkyně, jako velitele vojenské policie (výkon veřejné funkce) mohou mít vliv na posouzení
projednávané věci.
Ministerstvo se tak při zjišťování skutkového stavu dopustilo pochybení,
neboť s ohledem na obsah stěžovatelovy výpovědi nezjistilo dostatek informací, aby mohlo
rozhodnout o tom, zda stěžovateli při návratu do země původu nehrozí závažná újma ve smyslu
ust. §14a zákona o azylu. Ministerstvo nezjišťovalo žádné konkrétnější informace, např. jméno
otce jeho přítelkyně, který by jako velitel vojenské policie mohl být veřejně známý a jeho jméno
by se mohlo vyskytovat ve zprávách o zemi původu apod. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování
své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak
povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které
věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ Dokazování je souhrnem úkonů
správního orgánu prováděných z úřední povinnosti s cílem zajistit, aby rozhodnutí odpovídalo
okolnostem daného případu a bylo v souladu se zákony. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
poukazuje i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 1998, č. j. 6 A 61/95 - 36,
v němž je uvedeno, jakým způsobem může správní orgán pochybit ve vztahu ke zjišťování
skutkového stavu. Správní orgán může např. aplikovat právní kvalifikaci na skutkový stav, který
tu ve skutečnosti není, tj. nemá oporu v souhrnu důkazů, které byly provedeny. K této možnosti
je třeba počítat i případy, kdy byly důkazy získány způsobem, který je v rozporu se zákonem,
v takovém případě jde o chybu v objektivní stránce vytváření podkladu pro správní rozhodnutí.
Podle §51 správního řádu lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními
předpisy. Okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu
potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu.
V tomto smyslu lze rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, dostupný na www.nssoud.cz, v němž byly vysloveny právní
závěry, že I. Pohovor s žadatelem o udělení azylu nemůže být veden pouze v obecné rovině, aniž jsou od žadatele
požadovány konkrétnější informace. Vyskytne-li se při pohovoru určitá okolnost, která nasvědčuje tomu,
že žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování politického práva a svobody nebo má odůvodněný strach
z pronásledování státní mocí z důvodů stanovených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., je povinností správního orgánu vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně
konkrétní pro potřeby udělení azylu. Toto platí tím spíše, pokud správní orgán nemá k dispozici jiné podklady
pro své rozhodnutí. II. V řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této
situace je nutné při hodnocení důkazů vzít v úvahu také způsob výkonu státní moci v zemi původu, možnost
uplatňování politických práv a další okolnosti, které mohou mít vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu.
Taková výhrada pochybnosti se uplatní ve prospěch žadatele například tam, kde z dalších důkazů plyne, že stav
dodržování lidských práv v zemi původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází
k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení. Naopak, je-li země původu žadatele o azyl
právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil, že je skutečně
pronásledován.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že je v dané věci dán kasační důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a proto Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
věta první s. ř. s.).
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu