ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.12.2010:78
sp. zn. 7 Azs 12/2010 - 101
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senát ě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobkyně D. B. M. K., zastoupená Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem
se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha, adresa pro doručování Zeleného 803/13 , Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2010, č. j. 63 Az 61/2008 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Tomáše Šetiny se u r č u je částkou 5760 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 1. 2010, č. j. 63 Az 61/2008 - 40 odmítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 5. 8. 2008, č. j. OAM-529/VL-07-11-2008, kterým byla žádost
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvod ná podle ust. §16
odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatelka podala prakticky blanketní žalobu,
a proto byla usnesením ze dne 17. 9. 2008, č. j. 63 Az 61/2008 - 15 vyzvána k jejímu doplnění.
Na tuto výzvu, kterou převzala dne 12. 11. 2008, stěžovatelka nereagovala. Žalobu tak nebylo
možno projednat, neboť postrádala zákonem stanovené náležitosti ve smyslu ust. §71 s. ř. s.
Krajský ji soud proto odmítl podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala, že krajský soud
nevzal v úvahu její osobní a ekonomickou situaci a že je u ní dán důvod hodný zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu. Neposkytnutí ochrany
ze strany českého státu by bylo pro stěžovatelku nepřiměřeně tvrdé, protože návratem do vlasti
by jí byla způsobena újma spočívající v nemožnosti zajistit si živobytí. Nadto je v české
společnosti natolik integrována, že žádost o azyl nelze chápat jako snahu vyhnout se vyhoštění.
Stěžovatelka dále uvedla, že z důvodu tehdejší velmi špatné znalosti českého jazyka
neporozuměla výzvě, aby ve lhůtě 6 dnů od doručení usnesení opravila a doplnila žalobu. V tak
krátké lhůtě se jí nepodařilo zajistit si advokáta, kterého by si mohla finančně dovolit .
Stěžovatelka se domnívá, že její žaloba byla projednatelná, protože obsahovala jak obecné,
tak zvláštní náležitosti stanovené zákonem. Uvedla konkrétní důvody, na základě kterých
se domáhala zrušení rozhodnutí ministerstva. Jde-li o důkazy k prokázání tvrzení, tyto označila
tak, že odkázala na svou žádost o udělen í mezinárodní ochrany a spisový materiál. Stěžovatelce
tak bylo upřeno právo, aby soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí ministerstva, kterým byla
zkrácena na svých právech. Z těchto důvodů se obrátila na Nejvy šší správní soud s návrhem,
aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že své rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany pokládá za vydané v souladu s právními předpisy a kasační stížnost
považuje za bezdůvodnou. Svou žádost o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka
zdůvodňovala v podstatě toliko ekonomickými potížemi ve vlasti, což jsou důvody azylově
irelevantní. Z pohledu ministerstva je zřejmé, že celé řízení používá jen pro legalizaci zdejšího
pobytu. Proto ministerstvo navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Námitkami směřujícími proti napadenému správnímu rozhodnutí či proti úvahám
krajského soudu vysloveným v souvislosti s obsahem tohoto správního rozhodnutí se Nejvyšší
správní soud nemohl věcně zabývat. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. Rozhodl-li krajský soud napadeným usnesením o odmítnutí žaloby,
přicházejí v takovém případě z povahy věci v úvahu pouze kasační důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále
důvod podle písm. c) citovaného ustanovení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před
soudem. Výše uvedené stížní námitky nespadají pod tyto a jsou tak jinými důvody, než o které
se může kasační stížnost proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu opírat (srov. shodně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz) .
Námitku procesního pochybení krajského soudu, jež podle stěžovatelky spočívalo
v zaslání výzvy k doplnění a konkretizaci žaloby v českém jazyce, na níž nestihla ve lhůtě 6 dnů
zareagovat, pak shledal Nejvyšší správní soud nepřijatelnou. Ze soudního spisu vyplynulo,
že krajský soud stěžovatelce doručil dne 12. 11. 2008 také překlad usnesení ze dne 17. 9. 2008
č. j. 63 Az 61/2008 - 15 do anglického jazyka, v němž bylo se stěžovatelkou vedeno azylové
řízení. Vzhledem k tomu nemůže být její tvrzení, že neporozuměla obsahu výzvy , důvodem
přijatelnosti této námitky.
Otázka náležitostí žaloby a podmínek její projednatelnosti již byla mnohokrát
předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu. I námitky vztahující se k této otázce jsou
proto nepřijatelné. V souvislosti s námitkou stěžovatelky, že její žaloba obsahovala jak obecné,
tak zvláštní náležitosti stanovené zákonem, přičemž odkazovala na spisový materiál jako důkaz,
lze citovat z obsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k této problematice. Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 9 2/2005 – 58,
publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS a dostupném na www.nssoud.cz, uvedl, že „líčení
skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž
při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy
od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem…Žalobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se
přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými
výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním
spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové
děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností
obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené
nezákonnosti.“ Krajský soud tak nepochybil, pokud stěžovatelku vyzval k doplnění žaloby,
neboť v ní vylíčila pouze obecné nezákonnosti rozhodnutí a uvedla obecný odkaz na správní
spis. V souvislosti s námitkou nemožnosti zaplatit si advokáta pro řízení o žalobě lze odkázat
např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009, č. j. 7 Azs 67/2009 - 50,
v němž se soud zabýval poučovací povinností soudu ve vztahu k možnosti požádat soud
o ustanovení bezplatného zástupce. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zdůraznil,
že „z pouhé nečinnosti vůči soudu nelze ještě dovozovat neporozumění obsahu výzvy
a neschopnost na ni adekvátně reagovat“ (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2005, č. j. 2 Azs 292/2004 – 32 či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS,
oba dostupné na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu pos kytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší
správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nep řijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl
(§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. a v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za dva úkony právní služby po 2 100 Kč
(doplnění kasační stížnosti a písemné podání soudu) a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky
náhrada hotových výdajů ve výši 2x300 Kč, celkem tedy 4800 Kč. Protože advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou
je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 960 Kč.
Celková částka odměny tedy činí 5 760 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu