ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.18.2010:71
sp. zn. 7 Azs 18/2010 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: B. N., zastoupená Mgr. Jiřím Hladíkem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 4. 12. 2009, č. j. 56 Az 61/2009 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2009, č. j. 56 Az 61/2009 - 30, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 2. 6. 2009,
č. j. OAM-795/VL-07-ZA05-2008, kterým nebyla stěžovatelce udělena mezinárodní ochrana
podle ust. §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud ve shodě s ministerstvem dovodil, že stěžovatelka v průběhu řízení
uvedla pouze ekonomické důvody (ztrátu stálého zaměstnání) a potíže v manželském soužití, pro
které opustila Vietnamskou socialistickou republiku a tyto nejsou relevantní k udělení některé
z forem mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského soudu,
že neshledal žádná pochybení při neudělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů.
Nejvyšší správní soud odkazuje ke stížní námitce týkající se neudělení humanitárního
azylu podle ust. §14 zákona o azylu na judikaturu správních soudů k podmínkám udělení tohoto
azylu, které se pak při svém rozhodování přidržovaly jak ministerstvo, tak i krajský soud. Nejvyšší
správní soud v řadě judikátů uvedl aspekty k posuzování zákonných podmínek pro udělení
humanitárního azylu a možnosti přezkumné činnosti správních soudů ve vztahu ke správním
rozhodnutím řešícím tuto problematiku. Opakovaně vyslovil (např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006,
č. j. 7 Azs 81/2006 - 69, dostupný na www.nssoud.cz.), že „Nejvyšší správní soud vychází při svém
rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky
a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na tomto území, tak jak jsou upraveny
např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut
konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním
nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou
zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak
v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem aprobovaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.“
Rovněž v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dostupný na www.nssoud.cz,
uvedl, že „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj
právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které
nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95)“. Nejvyšší správní soud též v rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupný na www.nssoud.cz zdůraznil, že: „Smysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena
pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu“. Posléze nelze nezmínit ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, uveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle
něhož: „Ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí
správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení“.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konkrétně vytýká ministerstvu, že se v souvislosti
s případným udělením humanitárního azylu nezabýval její celkovou situací, ale pouze zdravotními
obtížemi, které zmínila jako jeden důvod z vícero. Pokud pak za tohoto stavu krajský soud
nevyvodil z uvedeného pochybení závěry a ztotožnil se s názorem ministerstva, zatížil
své rozhodnutí, stejně jako tento orgán, vadou nepřezkoumatelnosti.
Stěžovatelka v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a při pohovoru neuvedla žádné
azylově relevantní důvody. Jako důvod svého odchodu z Mongolska (prosinec 2007) označila
obavy z potíží, které jí způsoboval manžel, který byl alkoholik. Ponižoval ji, fyzicky napadal
a opakovaně ubližoval tak, že musela vyhledávat lékařskou pomoc a policejní ochranu. Na policii
se obracela nejen ona sama, ale i její sousedé. Policie zasáhla vždy, když o to požádala, ale manžel
byl propuštěn. Jednou podala sama trestní oznámení na manžela, které vzala zpět po jeho slibu
nápravy. K nápravě však nedošlo ani po domluvách rodičů a po protialkoholním léčení. Dokonce
vyhledala i pomoc poradny a nevládní organizace „Stop domácímu násilí“, kde jí radili,
jak má s manželem jednat, ale nakonec jí doporučili rozvod. Odchodem z vlasti řešila nejen
problémy s manželem, ale i se zaměstnáním (obchod, kde pracovala, zkrachoval a jiné zaměstnání
nenašla). Jiné problémy se státními orgány neměla. Nebyla členkou žádné politické strany, nikdy
nebyla trestně stíhána.
Azyl z humanitárních důvodů je institutem zcela výjimečným, na jehož udělení není
právní nárok. Obvykle je proto třeba k jeho udělení souhrn více vážných skutečností.
Stěžovatelka uvedla, že ji k odchodu z vlasti vedly potíže s manželem, který pil a problémy
ze zaměstnáním. Svým způsobem si stěžovala i na zdravotní obtíže. Pokud za tohoto stavu vzal
správní orgán v úvahu (při možném udělení humanitárního azylu) jen zdravotní stav stěžovatelky,
který byl ovšem z hlediska potíží chronický a vyžadující celoživotní léčbu, nicméně nebránící
návratu do země původu (lékařská zpráva ze dne 24. 4. 2009), potom nepochybil. Stěžovatelka
se o žádných dalších důvodech nezmínila, a jiný důvod hodný zvláštního zřetele pak správní
orgán neshledal. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž byl vyjádřen názor,
že „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní
nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které
nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem.“
Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou posoudil stížní námitku o nepřezkoumatelnosti
výroku o neudělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu. Tvrzení, že „pokud
má soud za to, že pro odůvodnění … neudělení tzv. doplňkové ochrany postačí to,
že stěžovatelka nesplňuje předpoklady pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §12
zák. č. 325/1999 Sb. zcela tím popírá smysl institutu doplňkové ochrany“ je poněkud vytržené
z kontextu celého odůvodnění. Ministerstvo velmi podrobně, s poukazem na Informace
Ministerstva vnitra Velké Britanie ze dne 12. 4. 2007, Ministerstva zahraničních věcí ze dne
18. 7. 2007 a ČTK, rozebralo a vyhodnotilo skutečnosti tam uvedené a správně dospělo
k závěru, že stěžovatelka nesplňuje zákonné podmínky proto udělení tzv. doplňkové ochrany.
Stěžovatelka ostatně v průběhu řízení ani nezmínila žádné skutečnosti, na jejímž základě by bylo
možno dovodit, že by jí v případě návratu do vlasti hrozily skutečnosti obsažené v ust. §14a
zákona o azylu. To platí, i pokud jde o její tvrzení o protiprávním jednání manžela. Krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku právem poukázal na to, že ze výpovědí stěžovatelky
nevyplývá tolerance mongolské společnosti ve vztahu k násilí na ženách. Stejně tak z těchto údajů
nevyplývá, že by stěžovatelka nedosáhla ochrany před manželem za pomoci trestního oznámení
a rozvodu. Sama uvedla, že policie vždy, když o to žádala, zasáhla proti manželovi tím způsobem,
že byl zadržen. Byla to však ona sama, která vzala trestní oznámení zpět, byť ve snaze dosáhnout
smírné nápravy. Stejně tak jí pomáhali lékaři po napadení manželem a rady jí poskytovaly
i organizace zabývající se problematikou domácího násilí. Ani krajský soud se proto nevypořádal
s námitkami stěžovatelky nepřezkoumatelným způsobem.
Nejvyšší správní soud má za to, že jiné závěry by nebylo možné přijmout ani v případě
novějších zpráv. Správní orgán musí hodnotit informace o zemi původu na základě tvrzených
subjektivních potíží žadatele o mezinárodní ochranu, a nikoliv jen na základě posuzování situace
v zemi původu. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že si stěžovatelka, i podle svých tvrzení,
nemůže v žádném případě stěžovat na pasivitu policie při řešení jejich potíží s manželem,
ani na pasivitu ostatních institucí zaměřených na boj proti domácímu násilí. Ostatně stěžovatelka
mohla vznést připomínky a navrhnout doplnění řízení o potřebné důkazy při seznámení
s podklady pro vydání rozhodnutí, které se konalo dne 20. 2. 2009, což rovněž neučinila. Bylo
především v jejím zájmu předložit maximum informací týkajících se jejího případu. Obecný
požadavek na obstarání novějších zpráv, bez vztahu k subjektivním potížím stěžovatelky,
by proto nic nepřinesl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování rozhodl ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatelky nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu