ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.26.2010:61
sp. zn. 7 Azs 26/2010 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. B., zastoupen Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem
se sídlem Sokolovská 161, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
16. 3. 2010, č. j. 45 Az 2/2010 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Jiřího Schüllera se u r č u je částkou 5760 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, č. j. 45 Az 2/2010 – 23, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 31. 12. 2009, č. j. OAM-333/LE-BE02-BE03-2009, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stí žnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní p ojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právn í otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jaké ho důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že právní závěr krajského soudu, že ministerstvo
nebylo povinno rozhodnout o možnosti přiznání humanitárního azylu podle ust. §14 zákona
o azylu, se zakládá na nesprávném pochopení institutu řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany
jako jednoho celku. Nejvyšší správní soud se otázkou zkoumání důvodů hodných zvláštního
zřetele jako důvodů pro udělení humanitárního azylu ve smyslu citovaného ustanovení, v případě,
kdy byla žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ust. §16
odst. 1 písm. f) zákona o azylu, již opakovaně zabýval, např. v rozsudcích ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 – 71, a ze dne 15. 9. 2005,
č. j. 7 Azs 138/2005 - 69, dostupné na www.nssoud.cz. Ministerstvo rozhodlo v souladu
s kontaktní judikaturou Nejvyššího správního soudu, když za situace, že vyhodnotilo žádost jako
zjevně nedůvodnou, již neposuzovalo možnost udělení humanitárního azylu.
Stěžovatel dále namítal, že skutkové okolnosti zjištěné provedeným pohovorem
neposkytují, vzhledem k rozsahu dotazů ministerstva, dostatečnou oporu pro právní závěr
odůvodňující zamítnutí žádosti o azyl. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje
na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, v němž bylo
vysloveno, že „Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ Dále lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, podle něhož správní orgán nemá povinnost
sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatn ěné. V daném případě stěžovatel
v průběhu správního řízení pouze uváděl, že důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany byly ekonomické potíže na Ukrajině a snaha o legalizaci pobytu v České republice
a potíže s ukrajinskými státními orgány výslovně vyloučil.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele .
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nepřijatelnou odmítl
(§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 vět a první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Ustanovenému advokátovi náleží podle ust. §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a f) ve
spojení s odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odměna za dva úkony
právní služby 2 x 2100 Kč (písemné podání soudu ve věci a prostudování spisu) a podle ust. §13
odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč. Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani,
kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o
960 Kč. Celková částka odměny tedy činí 5760 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu