ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.28.2010:51
sp. zn. 7 Azs 28/2010 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně : T. T. P., zastoupená Mgr. Jiřím Hladíkem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2009,
č. j. OAM-70/VL-18-17-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 1. 2010, č. j. 56 Az 25/2009 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 56 Az 25/2009 - 29, zamítl
žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 20. 2. 2009,
č. j. OAM-70/VL-18-17-2009, kterým bylo rozhodnuto, že žádost žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ust. §10a písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň bylo
rozhodnuto, že se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje podle ust. §25 písm. i) zákona
o azylu. Krajský soud ve shodě s ministerstvem konstatoval, že stěžovatelka podala opakovanou
žádost, přičemž tvrzené skutečnosti jsou stejné. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
ministerstva uvedl, že čl. 31 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
se zabývá situací, za které nesmí dojít ke „skutečnému vyhoštění“, nikoliv k odmítnutí vydání
víza. V případě stěžovatelky nedošlo k pokusu o skutečné vyhoštění, nemohlo tedy dojít
ani k porušení tohoto článku. Ministerstvo proto správně neshledalo spojitost mezi řízením
stěžovatelky a čl. 31 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES. K tomu
krajský soud podotkl, že ministerstvo tento svůj názor blíže nerozvedlo, avšak to nezpůsobilo
nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť se nejedná o skutečnosti, které by měly být předmě tem
posuzování v předmětné věci.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost, protože
má za to, že krajský soud nesprávně posoudil nezákonnost správního rozhodnutí, co se týče
nedostatečného odůvodnění. Pokud stěžovatelka v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedla,
že má za to, že v souvislosti s čl. 31 odst. 2 S měrnice Evropského parlamentu a Rady
2004/38/ES splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu a z odůvodnění rozhodnutí ministerstva není zřejmé, proč hrozící porušení této
směrnice nepovažuje ministerstvo za relevantní z hlediska zákona o azylu, je v tomto bodě
správní rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu
nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti.
Namítala-li stěžovatelka v kasační stížnosti, že krajský soud nesprávně posoudil
zákonnost rozhodnutí ministerstva, co se týče nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu již řešil, např. v rozsudku ze dne
24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 - 46, publikovaném pod č. 1109/2007 Sb. NSS, či v roz sudku
ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 - 35, publikovaném pod č. 359/2004 Sb. NSS. V daném
případě zástupce stěžovatelky v žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze doplnil větu „podle
mezinárodních závazků, podle směrnice EU č. 2004/38/ES článek 31 odst. 2“. Ministerstvo
k této připomínce uvedlo, že i když se podrobně seznámilo s touto směrnicí, neshledalo žádnou
spojitost s řízením o mezinárodní ochranu stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
ani v kasační stížnosti neuvedla, z jakých skutkových důvodů by neudělení doplňkové ochrany
znamenalo porušení předmětné směrnice, shledává Nejvyšší správní soud jak odůvodnění
správního rozhodnutí, tak odůvodnění rozsudku krajského soudu, postačujícím, a tudíž
i přezkoumatelným. Citovaný článek směrnice stanoví, že pokud byl podán opravný prostředek
proti rozhodnutí o vyhoštění s žádostí o předběžné opatření, nesmí dojít ke skutečnému
vyhoštění před vydáním rozhodnutí o tomto předběžném opatření s výjimkou některých případů.
Již ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že se vztahuje na řízení o vyhoštění, nikoliv na řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud tak zcela správně posoudil, že rozhodnutí
ministerstva je přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 – 64,
www.nssoud.cz, v němž vyslovil závěr, že „Podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou
žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností
či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu
v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě citového §10a písm.
e) zákona o azylu posoudit žádost jako nepřípustnou.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování rozhodl ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhla přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
s tím, že na území České republiky žije již delší dobu, je jí manžel zde má trvalý pobyt
a v nejbližších dnech čekají dítě. Protože kasační stížnosti je přiznán odkladný účinek přímo
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu), Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodoval.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatelky nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust . §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu